v této rubrice
ve všech rubrikách
CESTY ZA TAJEMNEM TOMÁŠE BEDNAŘÍKA
Rubrika: Aréna
Podrubrika: Rozhovory
Autor: Aleš Česal
Vloženo: 23.01. 2002
Počet reakcí: 1
Počet přečtení: 5565
Tomáš Bednařík se narodil 21. 4. 1954 v Rakovníku. Celý život žije na Křivoklátě. Po studiu gymnázia Zikmunda Wintra v Rakovníku, vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Po tříletém intermezzu v kladenském časopise Kovák, začal pracovat na odloučeném pracovišti státního ústředního archivu, které sídlilo přímo na hradě Křivoklátě. Od prvního ledna 1997 pracuje jako zástupce šéfredaktora soukromého týdeníku Raport. Jeho jméno znají čtenáři časopisů Fantastická fakta, Magazín záhad i Svět magie.

Podstatnou část svého života (17 let) jsi strávil jako archivář na hradě Křivoklátě. Dovedu si představit, že taková práce, v takovém prostředí a navíc na takovém místě, musí člověka nutně ovlivnit...
Práce v archivu byla pro mě dost zlomová. Právě tady jsem se dostal ke spoustě úžasných materiálů. Což jsem využíval i při psaní. Většina mých spolužáků pracovala v nejrůznějších redakcích a ti jen vítali, když jsem jim přinesl články z oboru historie a koneckonců i záhad.

Kdy ses záhadami začal zabývat systematičtěji?
Někdy kolem roku 1985. Ale začalo to úplně nevině. Odjakživa mě zajímalo srovnání mezi literaturou, legendami a jejich porovnání se skutečností, s pravdou. Měl jsem několik oblíbených témat: Čachtická paní, Jánošík, Dracula, Robin Hood a dalších. Ta témata jsou běžně známá, mě ale zajímalo ne to co se o tom běžně ví, ale jak to s nimi bylo doopravdy.
A tak jsem se pomalu začal prohrabávat archivy nejen v pražské oblasti, ale i v celých Čechách a na Slovensku, v Rakousku, Německu. Zjistil jsem, že skutečnost byla většinou mnohem prozaičtější než legendy. Většinu osudů jsem se lidem snažil přiblížit prostřednictvím literatury faktu a trochu jinak než byly zvyklí.
Mou první knihou z tohoto oboru byla Krvavá hraběnka, v níž jsem se pokusil na základě archivních pramenů a jejich porovnáním s méně dostupnou literaturou, ukázat tuto osobu čtenáři v takové šíři, která není obecně známá. Ukázalo se, že to co je běžně známo, a to co pan Nižňanský, ve svém sice geiniálním a romantickém románu napsal, není tak úplně pravda.
Novou přepracovanou verzi této knihy si budou čtenáři moci přečíst v prosincovém Magazínu záhad speciál.

Krvavá hraběnka nebyla jediná, jejíž osudy jsi se rozhodl prozkoumat pod drobnohledem...
Další takovou osobou byl transylvánský kníže Dracula. V jeho případě jsem zjistil, že je dobré, když se člověk kromě archivních materiálů podívá i na vlastní místo. Osobně věřím tomu, co je označováno jako genius loci. Myslím si, že všechny události se konkrétního místa zapíšou a člověk, který je vnímavý, chce vidět a slyšet a je i teoreticky připravený má velikou šanci odhalit skrytou tvář místa.
S přáteli jsem byl v Transylvánii celkem dvakrát. V roce 1999 a v roce 2000. Vždy se jednalo o delší pobyt minimálně měsíční a měl jsem to štěstí, že se mi podařilo takříkajíc proniknout do děje. Jsem přesvědčen, že zejména ve druhém případě se nám podařil průnik časoprostorem. Byť jenom sluchový. A jsme přesvědčeni, že jsme slyšely ozvěnu událostí, které se odehrály před 500 lety. Je zřejmé, že když je člověk na místě a má možnost vyzpovídat místní občany, žít místním koloritem, pak na celý problém nahlíží úplně jinak, než když sedí, tak jako právě my dva, tady v Čechách u stolu.

Za svou třetí osudovou postavou jsi se vydal za oceán...
Třetím osudovým tématem, které mě vždy přitahovalo, byla osobnost generála George Armstronga Castra a známá bitva u Little Big Hornu. V tom jak byla tato událost vykládána mě zněly falešné tóny. A věděl jsem, že bylo ve skutečnosti asi jinak. Právě kvůli tomu jsem letos (2001) zorganizoval velikou cestu do USA, kromě jiného do indiánských rezervací a místa památné bitvy. Měl jsem možnost mluvit s příslušníky obou stran, tzn. jak se Sijouxové a na druhé straně s indiány kmene Crow. I s mnoha historiky. Na základě toho si myslím, že vznikne velmi zajímavé povídání, které našeho čtenáře překvapí.

Já jen prozradím, že knížka která vznikla na základě této expedice vyjde příští rok v červnu v edici Magazín záhad speciál. Mohl bys naše čtenáře trochu navnadit a nalákat?
Myslím, že právě tebe to bude zajímat, Tam došlo ke střetu, kde na jedné straně stála na svou dobu nejmoderněji vyzbrojená americká armáda. Moderní terminologií můžeme mluvit o elitní jednotce profesionálů, která měla za sebou nesmírně těžké boje v občanské válce a na druhé straně straně stáli bojovníci spojených kmenů Sijouxů, Arapahů a Čejenů, kteří v té době byli vyzbrojeni několika zastaralými puškami a luky a šípy A přesto se jim podařilo opravdu drtivým způsobem tuto elitní jednotku rozbít. Rozbít tak, že z ní přežil pouze jeden kůň. Když jsem pátral po příčinách, tak kromě několika strategických chyb, kterých se americké velení dopustilo, ale které nebyly až tak osudové, tady sehrála obrovskou roli magie.
Jedním z tradovaných omylů je, že vůdce spojených kmenů Sedící býk, vedl kmeny do bitev. Od toho tam byli jiní.
Sedící býk byl tzv. svatým mužem. Krátce před bitvou podstoupil veliký magický rituál, který v té knize do detailů popisuji. A měl neskutečné vidění, které se o tři neděle později potvrdilo. Celá bitva mu přišla shůry a on věděl jaká bude strategie, jak bude probíhat. A tuto nesmírnou magickou moc přenesl dalším rituálem na ostatní bojovníky. Zaštítěni magickou sílou postupovali proti moderně vyzbrojeným jednotkám a jejich ztráty byly tak minimální, že se mi chce skoro říci, že se jim kulky vyhýbaly.
Dokonce i část dnešní americké historiografie se přiklání k tomu, že jejich vnitřní síla, byla tím hlavním, co přivedlo sjednocená indiánská vojska k vítězství.
Tento názor se mi potvrdil i v tom, že americká armáda dělala v následujících čtyřech letech velká odvetná opatření a stála tam proti mnohem silnějším kmenovým svazům než u Little Big Hornu, jenže tady už nebylo dosaženo onoho magického napojení.
Že si těchto skutečností bylo americké vedení vědomo, dokazuje další fakt, který je dle mého názoru úmyslně zamlčován. A to, že v roce 1890, tzn. po 14 lety, se začal šířit mezi některými kmeny západních indiánů, tanec duchů, kde magická síla začala znovu přicházet. Tenhle rituál se začal lainovitě šířit. A vedení armády poznalo, že se jedná o totéž, co se dělo u Little Big Hornu a proto vrhli neskutečné finanční prostředky a sílu, aby tyto rituály rozmetali ještě dřív, než se stačí sjednotit v jednu ohromnou sílu. Docházelo k na první pohled nesmyslným masakrům, kde byli dělostřelectvem masakrovány ženy, děti a starci, v počtu třeba tří stovek lidí. Tedy skupiny, které nemohly být nějak nebezpečné. Ale šlo o podhoubí, kde se šířil rituál Tanec duchů.
Měli jsme možnost setkat se i s několika šamany, takže máme autentické informace. Myslím, že to bude pro čtenáře a diváky Mayových indiánek zcela nový pohled.

Působíš v nádherném a bohatém kraji. Bohatém na historii i záhady. Jaká je tvoje nejoblíbenější křivoklátská záhada?
Ke Křivoklátu mám velmi zvláštní vztah. Lidi, kteří tam žijí celý život, vidí ten kraj i hrad trošku jinak než běžný návštěvník. Křivoklát je jeden z nejnavštěvovanějších hradů u nás. Pro mě kouzlo Křivoklátu začíná právě v době, kdy lidi na hrad přestanou jezdit. Tedy přelom října, listopadu až zase k přelomu března dubna. V tom období dostává Křivoklát úplně jinou podobu a to nejen, že ustane turistický ruch, ale on dostane jinou vnější i vnitřní barvu. Dobře tenhle stav vystihl spisovatel Ota Pavel, který se chystal napsat knihu Fialový poustevník. Dlouho jsem přemýšlel proč slovo ,,fialový“ a zjistil, že Křivoklátsko, konkrétně nejbližší okolí hradu a řeka Berounka, má v tomto období opravdu fialový nádech. Jako kdyby z barevného spektra sestoupila fialová barva, která halí hrad zvláštní clonou, jíž je ledacos vidět. Jelikož jsem přímo ve zdech hradu působil sedmnáct let a od narození jsem se na něj díval z okna, tak si myslím, že mám vypěstován cit pro věci, které normální lidé neslyší a nevidí.
Ale ty jsi se ptal na nejoblíbenější záhadu. Mou největší touhou je objevit na Křivoklátě podzemní chodby, o jejichž existenci jsem na tisíc procent přesvědčen. Domnívám se, že právě v těchto chodbách je ukryto nejedno překvapení. Vždyť to byl dlouho druhý nejvýznamnější hrad českého království.
Křivoklát také sloužil po část historie jako kruté státní vězení, není tedy divu, že je tam v určitých místech silná koncentrace negativní energie.
Jednou jsem požádal známého záhadologa Ivana Mackerleho, aby se svým týmem v některých těch místnostech přebyl. Oni tam přijeli s různým technickým zařízením. Bohužel to bylo v období rekonstrukce hradu, takže se jim nepodařilo nic zjistit. Zajímavé je, že sotva odjeli a odešli i řemeslníci, tak se jedné z uklízeček přihodilo, že v jedné z mučíren, kam vstoupila, ji něco sevřelo, tak že omdlela a na poslední chvíli ji odtamtud odnesli. Dodnes a už je to dobrých deset let, ji do té místnosti nikdo nedostane. Osobně se mi tam přihodila jiná věc. Naprosto zřetelně jsem slyšel, za doprovodu tří svědku, jak v půdních prostorách kdosi prochází hradem a vláčí za sebou cosi jako okovy. Původně jsme si mysleli, že nám někdo vlezl na půdu, a tak jsme tam rychle běželi. Všude byla centimetrová vrstva prachu a po nikom ani stopa. Asi za dvě hodiny se ten úkaz opakoval, ale zvuk šel z opačného směru. Pak jsem nad tím přemýšleli a zjistili jsme, že kdyby někdo procházel hradem, tak jak jsme to slyšeli, musel by projít čtyřmi dvoumetrovými zdmi. Takových příběhů tají křivoklátské zdi víc.
Vím o tobě, že jsi protagonistou sdružení Cesty za tajemnem. Můžeš nám tento spolek přiblížit?
Občanské sdružení Cesty za tajemnem vzniklo před dvěma lety, kdy jsme začali podnikat cesty za různými záhadami a zjistili jsme, že by bylo dobré dát našemu bádání pevnější, systematickou základnu se všemi náležitostmi. Od původního plánu přes teoretickou přípravu, praktickou přípravu. S tím souvisí i zúročení té cesty. Samozřejmě, že si nic nenecháváme pro sebe a snažíme se naše poznatky předávat dál.
Na základě našich cest vznikla řada článků i publikace a úročíme je i při přednáškách, které pořádáme pro široké věkové spektrum od desetiletých dětí až po důchodce.
Máme radost, když někoho zaujmeme a on se ozve a řekne, že jede po našich stopách do Transylvánie.

Pokud by některý ze čtenářů projevil zájem o členství ve vašem sdružení, má možnost, nebo se jedná o uzavřenou skupinu?
V podstatě jsme uzavřenou společností. Máme určitý tým lidí, který je hybnou pákou sdružení, ale otevření jsme v tom, že na k určitým aktivitám a cestám přizváváme různé zájemce, spíš specialisty. Konkrétně. Při letošní cestě do USA jsme věděli, že půjdeme do špatně přístupných míst, věděli jsme, že ujedeme 5 000 mil (nakonec jsme ujeli 7000). Od začátku jsem tedy chtěl, aby náš čtyřčlenný tým doplnili další lidé, a to profesionální řidiči, znalci americké angličtiny, lékař nebo zdravotník. Zároveň to museli být lidé, kteří typově zapadnou do našeho kolektivu. Je to i o tom, že jsme si lidé, kteří navzájem důvěřují.

Jedním z důvodů tohoto rozhovoru je i upozornit na tvou novou knihu Anděl v ďábelském rouchu, která pojednává o čachtické paní a která vyjde v prosinci tohoto roku v edici Magazín záhad speciál. Bavili jsme se, že tvými oblíbenci jsou právě čachtická paní a Dracul. Nemáš tak trochu krvelačné zájmy?

Ne, mě spíš baví lidem ukazovat skutečnosti, o jejichž realitě jsou přesvědčeni, z jiného úhlu. Když by sis udělal anketu, tak ti devadesát procent respondentů odpoví, že se čachtická paní koupala v krvi, aby byla mladá. Přičemž je to totální nesmysl. I když... Podařil se mi docela husarský kousek. Při cestě z Transylvánie jsme se vraceli jižní trasou a navštívil jsem, objekty čachtické paní na území Rakouska a Maďarska. Na hradě Lockenhaus, v Rakousku, jsem v jednom sklepení objevil ke svému neskutečnému překvapení železnou pannu. O ní jsme si všichni mysleli, že je pouhou legendou. Tvrdili nám, že pochází ze 17. století. Možná bych svůj původní názor redukoval, že na každém šprochu pravdy trochu.

Byl jsi vlastně první, kdo upozornil souvislost mezi řáděním krvavé hraběnky a černou magií.
Domnívám se, že byla o účinnosti černé magie naprosto přesvědčená. Byla neomezenou vládkyní nad obrovským územím a podlehla lidem, kteří magii ovládali. Byly to osoby, které byly na společenském žebříčku hluboko pod ní. A byli to lidé, což dosvědčuje na pět set svědeckých výpovědí, kteří byli i fyzickými zrůdami, kterým se všichni vyhýbali. Jsem přesvědčen, že byla pod vlivem černé magie a že do poslední chvíle doufala, že se jejím prostřednictvím z toho dostane a v momentu, kdy přišla na to, že se jí ztratil její kouzelný váček, tak nastává radikální zlom a ona se rozhodla skončit se svým životem.

Na samý závěr bych se rád zeptal jestli máš nějaké vzory v literatuře a historii, třeba i nezáhadologické?
To souvisí s prvotním impulzem, který mě přivedl k záhadám, což byly knihy spisovatele Richarda Hulliburtona, jenž mě jako kluka strašlivě uchvátily. Byl člověkem, který jezdil po celém světě a zkoumal různé skutečnosti na vlastí oči. Skončil naprosto fantasticky, což bych chtěl taky. V roce 1938 nebo 1939 se rozhodl, že na voru přeplave Tichý oceán a zmizel.

Děkuji za rozhovor. Za Fantastická fakta se ptal Aleš Česal
Foto: Roman Herzinger
Tomáš Bednařík je autorem 26 publikací z různých oborů, vybíráme z nich:
Je to jenom rocken roll
Ve spárech rocken rollu
Krvavá hraběnka
Pověsti z Rakovnicka, Křivoklátska a Novostrašecka
Historické památky Rakovnicka
Křivoklát v zrcadle 20. století
Cesta za Draculou

vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku
Články tematicky související