v této rubrice
ve všech rubrikách
KVANTOVÁ MECHANIKA ZVUKU
Rubrika: Aréna
Podrubrika: (R)Evoluční teorie
Autor: Jan Koňas
Vloženo: 04.03. 2002
Počet reakcí: 0
Počet přečtení: 3898
Motto:

Zpracování dopadu energie světla na hmotu v podobě kvantové teorie částic nemělo obdobný ekvivalent ve zpracování energie zvuku. Myšlení člověka užívá k vyhodnocení informace obě hemisféry, pominul důvod přeceňovat tu, která zpracovává energii světla, odraz světla od hmoty.


Existence měřitelnosti hmoty prostřednictvím energie světla je předpokladem pro vznik matematiky a logiky z ní vyplývající. Obraz počtu předmětů byl v dávné historii lidského vědomí počátkem pojmového systému matematiky a fyziky, který je konstruován tak, aby potvrzoval pravdivost toho, co lze pozorovat prostřednictvím zraku a kontrolovat pomocí myšlenek a vhodných nástrojů. Návaznost v řadě, symetrie a opakovatelnost jsou základními znaky myšlení pomocí tohoto pojmového systému. Existuje snaha jazykem matematiky popsat či definovat zákonitosti zvukové řeči prostřednictvím logiky. Zvukové národní jazyky také, podobně jako matematika soustavně rozvíjejí svůj pojmový aparát do systému, mají dokonce v oblasti věcné náplně pojmů společnou základnu, ale nelze těžkopádnými postupy matematicko logických konstrukcí postihnout řady asociací z konkrétní formulace myšlenek, nemluvě o hodnotě zvukové složky jazyka, která psanou podobu pojmu posune v rámci pochopeného kontextu téměř kamkoliv.


Objem a soulad pochopených kontextů (původně zvukové) informace v probíhajícím čase je měřítkem pravdivosti informace. Nástrojem pro měření pravdivosti je hodnota času v reálném prostoru gravitace (přitažlivosti) zvuku, vyvažující dvě ohniska elipsy (polemiky na určité téma). Vzájemná gravitace slunce a planet má svou přímou, ale vzdálenou obdobu v přitažlivosti či odpudivosti slov pro lidské vědomí.

Nástrojem vědomí je souhlas v probíhajícím čase a měření souhlasu v přesně definovaném prostoru diskuse je základem existence kvantové mechaniky zvuku.


Cílem zpracování vlastností pojmového systému zvukové řeči je nalezení fenoménu pravdivosti exaktními postupy. Slova jako jednotlivá časem měřitelná kvanta energie zvuku jsou určujícím prvkem pravdivosti. Dopad a rozmístění této energie do prostoru dříve vstřebaných informací vytváří ve vědomí odezvu v podobě souhlasu či nesouhlasu.

Tento proces řídíme prostřednictvím vztahů mezi pojmy, je dán genetickou, osobní i sociální zkušeností každého z nás. Je-li pojem základnou pro schopnost orientace člověka v hmotném i méně hmotném světě, je stále jen nepatrnou součástí zvukového jazyka. Psaný jazyk soudobé logiky je obrazem míry věcnosti, kterou nabízí matematické konstrukce. Určovat pravdivost bez zvukové složky projevu je dětinské, podobně jako snaha definovat pravdivost nezávisle na subjektech, kterých se téma pravdivosti týká. Množina věcných obsahů výrazu či pojmu je pětinou prostředků, které se podílejí na subjektivním pocitu pravdivosti, délka, síla, výška, barva a rytmus zvuku jsou pětiny, které mají vypovídací schopnost k určení této hodnoty. Objektivitu pravdivosti je možno dosáhnout opakováním v čase. Pravda je materiálem se znaky a chováním živého organismu, na rozdíl od matematiky není stálá v čase. Matematika se chová tak, jako by čas neexistoval, utváří si svůj svět skládáním řady důkazů o své dokonalosti. Myšlenka jako následek vjemu na psaný či mluvený projev má tolik podob, že mechanistický přístup soudobé logiky nemůže svými prostředky dojít k obecnější formulaci pravdivosti.


Důkaz fyziologické podstaty času a tím i takové logiky, která si z času nedělá kopací míč pro příležitostné použití, - spočívá v obrazu a funkci rozhodovacího procesu v prostředí elektronicky měřené diskuse dvou osob, kde tuto diskusi hodnotí délkou a umístěním svých souhlasů skupina dalších lidí. Z měření časů souhlasu lze prostřednictvím pravidel diskuse a programů na zpracování dat doložit míru pochopení zvukových informací jednotlivými účastníky v grafu, který znázorňuje objem pochopené informace podle včasných či takticky umístěných reakcí na mluvený projev.


Profesní specializace jednotlivých oborů dobu chápání zkracuje do té míry, jak dalece transformovala pojmový aparát pro své potřeby. Přímo úměrně tím roste neschopnost komunikace mezi obory. Sloučení logiky s matematikou pak má za následek rozpor, patrný i v kvantové teorii částic, nemožnost jazykem "světla" definovat současně hmotnost i polohu hmoty. "Klidová hmotnost" je analogií výrazu "druhá mocnina rychlosti světla", je popřením empirické existence obsahu takového pojmu. Jde o klasický případ paradoxu, světlem nelze definovat prvek, světlem označený (definovaný). Jazyk "zvuku" má tutéž hranici ve výkladu pojmu negace negace.


Řešením pro definování vztahu nehmotných prvků v průběhu času je princip ekliptiky, vyvažování těžiště mezi dvěma ohnisky elipsy pomocí vlivu prostředí. Tím vlivem je v konečném součtu gravitace a čas. Metodou hledání pravdivosti je strukturování entropie vzájemnou přitažlivostí "náhodných" prvků v uzavřeném dynamickém systému. Pokud prostředí obsahuje prvky, vykazující aktivitu, lze dokázat, že se tyto přikloní k prvku s větší gravitací. Vyvažovací úloha ostatních prvků v probíhajícím čase je klíčová, průběh času je prvkem stability v prostředí napětí mezi dvěma v čase nestabilními prvky gravitace. Dvě navzájem opačné polohy těžiště elipsy jsou zároveň i analogií dvou podob pravdivosti v prostředí skupiny posluchačů kde pravda je přímou analogií těžiště všech ekliptik v podobě slunce. Logika cyklicky se opakujícího procesu vyvažování pravdivosti je definovatelná:


Na tři prvky, stabilizované (setrvačností) v otevřeném prostředí jsou připojené nejméně dva prameny nerovnoměrné energie, modelované odlišnými podmínkami vnějšího prostředí.

Nárůst hodnoty energie u každého z prvků vede k okamžiku, kdy se spojí energie prvků s nejmenší a největší hodnotou. Prvek, definovaný prostředím za prostřední (hodnota jeho energie stoupala v souladu s energií vnějšího prostředí) je při dosažení prvního bodu rovnováhy - okamžiku uvolnění (součet pozitivních a negativních hodnot energií nejmenšího a největšího prvku je dvojnásobkem hodnoty prostředního prvku) signálem pro změnu polarity prostředí při současném výronu výsledné energie do prvku v cyklu zúčastněném (při současném přerušení toku vstupní energie).

K dosažení druhého bodu rovnováhy - vzniku napětí, (dvojnásobek hodnoty prostředního prvku se sníží na základní hodnotu nové dynamické rovnováhy) dojde k přepólování hodnot prostředí přetlakem vstupní energie (setrvačnosti), která je signálem pro následný vstup všech (nejméně pěti) pramenů energie ( prvků) do nového cyklu.


Možná je pro někoho představa kvantové mechaniky zvuku v podobě měření a vyhodnocování mluveného projevu nepřijatelná, nedostatečně vědecká. Pokusím se tuto obavu rozptýlit.

Uspořádání části mozku člověka do dvou hemisfér si vynutila sama existence dvou typů energií, které mozkem zpracováváme. Velikost hmoty odvozujeme pojmovým materiálem odvozeným z energie světla a velikost citu odvozujeme jiným, odvozeným z energie zvuku, jejich vzájemný poměr hodnotíme svými zkušenostmi a vědomostmi buď přímo - v reálném čase a prostředí, nebo také nepřímo, nezávisle na čase - pomocí vzájemně propojené soustavy grafických prostředků, kterými se dorozumíváme kdykoliv podle potřeby. Kategorii velikosti definujeme prostřednictvím počtu, kategorii citu prostřednictvím pravdy. Bylo nutné najít spojnici mezi symboly počtu a symboly smyslu. Písmena neměla pojmový systém, který se dá nazvat logikou. Prostřednictvím jedinečného souvětí lze ale najít paralelu etnického jazyka s matematikou a fyzikou, skrytý obrazec vzájemných vztahů základních přímek a křivek ke vztahu vzájemných hodnot mezi prvky etnické zvukové řeči. Jedná se o nalezení společného jmenovatele mezi grafickým vyjádřením fyzikálních a matematických symbolů, které jsou zakódovány pod vrstvou slov o číslicích, které ale zároveň vyjadřují základní gramatický vztah obvyklého počtu prvků věty k vyjádření nějakého sdělení. Těmito slovy o smyslu sdělení lze prostřednictvím počtu prvků definovat obecné pravidlo stavby věty. Tato "definice obvyklé věty" je dokladem nalezení komplexní spojnice mezi odděleným vývojem obou grafických vyjadřovacích jazyků. Prostup paradoxu negace negace prostřednictvím zrcadlového efektu souvětí je dokonalý v počtu prvků, v obrazu řádu a ve středové symetrii, "přeložitelné" i do jazyka matematiky a fyziky (viz Čeština, jazyk budoucnosti-očekávejte příště).


Princip zrcadlového efektu, vyjádřený v podobě symetrií tohoto souvětí má svou jinou obdobu i v historii zvukové řeči:

V historii slabičného písma se zvukem (první "slabiky") vyjadřuje za určitý čas nějaký objem informace, která v kontextu následného pochopení vyjadřuje věcnou náplň nějakého předmětu nebo činnosti. Obraz předmětu lze v symbolické grafické zkratce "přečíst" zvukem pro onen předmět. To, že je historicky přípustná existence další "slabiky" znamená, že dalším nebo jiným zvukem bylo možné rozlišit jinou věcnou či emoční polohu informace. Dohodnutím zvukových konvencí pak bylo možné číst stejné symboly nepatrně odlišeným zvukem s opačnými (emočními) dopady, jak to známe v podobě ironie či humoru. Pochopení toho správného významu pak bylo základnou pro pocit pravdivosti, který bylo nutno ověřit dalšími zvuky, popř. jinými způsoby, které nabízela rychleji se rozvíjející levá hemisféra. Zapsání energie světla či zvuku nějakými symboly se dá "zastavit čas", pochopení symbolů mohlo a může tento zastavený čas opět rozpohybovat. Konstanta rychlosti světla je takovým mezníkem, grafický záznam této hodnoty obsahuje trojku a pět prvků pojmového systému tak, že zápis lze přečíst i přehodnocením významu nuly na písmeno ó. Tím dostaneme dva typy prvků, jejichž počet i vztah (smysl) odpovídá konstrukci uvedeného souvětí, jde o další, jiný důkaz spojení obou pojmových systémů.

Dnešní matematika si už vůbec neuvědomuje, že její popis času je jen vztahem odrazu světla ke hmotě. Obrazem času v matematice je tvar elipsy v podobě nuly. Nula uprostřed libovolné symetrie ukazuje stavovou hodnotu času - aktuální svět - pro určitý první okamžik, ale také po všechny okamžiky další, po dobu, kdy je symetrie či konstrukce funkční. Nula v označení řádu pak symbolizuje průběhovou hodnotu času - možné světy. Postupným naplněním všech prvků nižšího řádu lze tento po určité době zakončit nulou, která je současně i prvkem spojovacím, počátkem dalšího řádu. Z prvotního dělení času na den a noc se po několika tisících let dostáváme k představě času v podobě rychlosti světla. (300 000 km/h)


Symbol trojky a pěti (nul či písmen ó) je základem pojmového systému zvukové řeči, základnou pro formulaci kvantové mechaniky zvuku.


Gramatika obvyklé věty zvukového jazyka obsahuje většinou pět prvků, z nichž tři jsou důležitější (podstatné je jméno, činnost a předmět činnosti). Grafická podoba rychlosti světla tak představuje limit, který je základnou konstrukce systému pro hledání pravdivosti v pěti rozměrech zvuku a kde trojka dokládá tři rozměry hmotného prostoru, pětka pak označuje počet základních měřitelných hodnot zvuku. Druhý, protikladný (zvratný) pól k pětici prvků zvuku, podstatný pro existenci kvantové mechaniky zvuku je už v samotné číslici pět, je zároveň číslicí i slovesem v základní pozici, v infinitivu. (zde je patrná výjimečnost češtiny, jiné jazyky neznají tyto "náhodné" souvislosti v takovém rozsahu a dokonalosti)


Tento rozhodovací proces, - kvantová mechanika zvuku - je neoddělitelný od průběhu času, jeho existence je obdobou dynamického gravitačního souladu planet a slunce. Přitažlivost ( gravitace) slyšitelného zvuku je umožněna existencí hmotného prostředí, ale je zároveň tímto prostředím oslabována, je utlumenou podobou energie zvuku v mezihvězdném prostoru. Čím hmotnější je prostředí, tím snáze lze energii zvuku přijímat. Lidská fantazie je průnikem stejné, ale neslyšitelné energie zvuku do mozku člověka.

Vliv sluneční soustavy, vyváženého živého (!!) organismu na mozek člověka dokládá už velmi dlouho existence astrologie, kabaly a dalších systémů, které nelze hodnotit pojmovým systémem vztahů mezi čísly. Programové vybavení člověka v podobě genomu má krátké periody fyzické existence vyvažovány dlouhou periodou života toho, co obvykle nazýváme poznání. Jsme laboratoří lidského genomu, máme v něm definovaný cíl, kterého za určitých předpokladů můžeme dosáhnout. Cílem vyššího stupně poznání, kterým mohou být rozvinutější typy mimozemských lidských civilizací může být zdokonalení způsobu existence člověka.

Ve Vlašimi 23.8.2001.

Jan Koňas
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku
Články tematicky související
Vývoj a provoz zajišťuje Datalite s.r.o © 2001