v této rubrice
ve všech rubrikách
STOPY
Rubrika: Pro pohodu
Podrubrika: Povídky
Autor: Jiřina Dvořáková
Vloženo: 30.09. 2004
Počet reakcí: 2
Počet přečtení: 4238
„Chlapi představte si, že jednou jsem navštívil planetu, kde i přes rozvinutou technologii, chodili téměř všichni nazí. První den jsem si myslel, že absolutně všichni, ale ten druhý jsem jednoho zahalence objevil. Zvědavost mi nedala se nezeptat.“ Bob se odmlčel a rozhlédl jestli jeho vyprávění je zbytkem tříčlenné osádky sledováno. Ivo určitě čekal na rozuzlení, dokonce s ním při představě nahoty trochu cvičili hormony. Ale šéf ne. „Šéfe, haló šéfe, chcete vědět proč se zahalovali.“

„Aby na sebe upoutali pozornost. Nejspíš to má něco společného s namlouváním. “

„Šéfe, vy jste tam byl taky ?“

„Ne, ale to co u oblečených jako jsme my udělá vyzývavé odhalení, u naháčů logicky spustí úplný protiklad. Na to nemusím navštívit všechny známé obydlená planety, abych si dokázal představit jak to může fungovat.“

„Bobe, já bych tam teď na chvíli, no tak na půl dne potřeboval přenést.“

„Ivo, neblouzni, to by ti vůbec nepomohlo, vždyť nebyli ani humanoidní, jdi si radši dát speciální masážní sprchu s projekcí.“



Mají ti mladí ale starosti, vypadají trochu na ponorkovou nemoc, to já když jsem začínal hltal jsem pilně mapy nových sektorů a seznamoval se s novou technologií. Teď jsou všechny novinky na palubě i tak málo důležitého plavidla jako je tohle. Podklady jsou průběžně doplňovány a průzkumná diplomacie typu „Odkud jste, kudy jste letěli a co jste viděli?“ je teď už taky téměř nepotřebná. Jako před týdnem: Přístroje zaznamenaly těleso zajímavé velikosti - malé na planetu a dost velké, aby stálo za těžební průzkum. Stará dobrá spektrální analýza potvrdila zajímavou skladbu složení ve velmi dobře využitelné kombinaci. Oblast byla vyhodnocena jako bezpečná. Sice pořád ještě probíhá porovnání s mapami ostatních podobně pracujících entit, ale než se na místo přesuneme, bude i tato podmínka splněna a určitě neobsadíme již zaevidovaný kus materiálu. Zkrátka všechno se už snad po tisící opakuje, práce funguje čím dál víc automaticky a radost z velení průzkumnému těžebnímu modulu je čím dál menší. To kdysi docházelo i k rychlostním soutěžím, kdo bude na místě dřív a označí a zanese do map příslušný kus nerostu první. Teď je to čím dál víc nuda, skoro každý den stejný, mohl bych sice svolit k odpočinkovému pobytu na Zemi, ale co tam, nikdo mě nečeká. Předci již naprosto logicky odešli, Leo nejlepší kamarád z mládí je stále veden jako nezvěstný vesmírný tulák a potomci nebo dobrá přítelkyně mě taky nečekají. Nestihl jsem v osobním životě zhola nic. Moc jsem pracoval, když byl ten pravý čas a teď už je pozdě, už se mi do ničeho nechce a zároveň mě štve, že se neděje nic co by mě mohlo překvapit a pobavit.



„Bobe, víš který zákon je ve vesmírů nejdůležitější?“

„Ivo, naznač alespoň trošku směr, zákonů je nekonečno.“

„No přece zákon opírající se o teorii úleku.“

„Ale já nechtěl, abys mi to hned celé říkal, já chtěl jen trochu přiblížit oblast, o které mám přemýšlet.“

„Bobe, ty snad někdy přemýšlíš.“

„Ivo, nechej si své fórky.“

„To náhodou není fór, jen si uvědom, kolik chyb a malérů se zrodí z úleku.“

„Bobe, tentokrát má Ivo náhodou pravdu. Úlek prožitý ve chvíli, kdy ho vůbec nečekáš může úplně zhatit tvou budoucí kariéru. Úlek může za to, že jsem velitelem téhle průzkumné těžební rachotiny. Kdysi, to jsem byl ještě mnohem mladší než vy, jsem letěl jak pomocný důstojník. No nesmějte se, to tehdy byla funkce pro začátečníky na lodích s početnými osádkami, tam si mohli dovolit nezralé mládě na zaučení. Tahle výprava měla diplomaticko-kulturní poslání. Zkrátka nic extra náročného, přesto jsem svým úlekem dokázal celou misi zkomplikovat a svou vysněnou budoucnost úplně zničit. Svěřili mi činnost navigace a kontroly bezpečnosti cesty, samozřejmě pod dohledem zkušeného navigátora. Hodiny, dny, týdny jsem kontroloval přístroje a sledoval cestu, která probíhala bez sebemenšího problému, či rizika. V průběhu cesty jsem se lehce seznamoval s entitou, ke které jsem směřovali, s jejich zvyky kulturou, dějinami. To bylo nutné, abych neprovedl cosi tak netaktního, jako je třeba přání dobré noci na Benigu. Ale teď zpátky k mé cestě, samozřejmě, že jsem propásl první setkání s cílovou entitou. Můj rozvrh služeb mě zkrátka zahnal do odpočinkové kapsle zrovna ve chvíli, kdy nám vzlétla naproti jejich uvítací loď. Původní program byl, pár dnů na oběžné dráze a pak naše přistání, takže jsem netušil že spím v nejdůležitějších chvílích cesty. Spal jsem jako vždy velmi tvrdě, sny naprogramovány na sex, aby mi pak v bdělém stavu nechyběl. Po probuzení jsem se ještě celý eroticky naladěný vymotal ze své kabiny, v labyrintu chodeb směrem k velínu jsem uviděl záda nádherně rostlé ženy. To přece nemůže být doktorka Zita ani na dietní dohližitelku Danu to výškou nevypadá. Že by celou cestu byla dole u techniků ukryta taková kočka, to oblečení vypadá trochu jako overal energetiků. Tomu musím přijít na kloub. Zrychlil jsem krok, naštěstí šla velmi pomalu, asi tady nahoře nebývá často. Tak a teď ji začnu balit. Ahoj krásko, potřebuješ poradit s cestou. Obrací se, tam kde jsem předpokládal pohled očí, nic takového není, vůbec celý obličej nelze nazvat obličejem. Zírám, probíhá ve mně šílená bouře emocí od natěšených hormonů až po úlek se silnou příchutí hnusu. Dokázal jsem se natolik ovládnout, že jsem sice nekřičel, ani se nepozvracel, i když se mi moc chtělo, stejně to nebylo nic platné. Ta „žena“ byla telepatickou překladatelkou, kterou si entita zjednala u svých sousedů, protože sami nebyli telepaticky zdatní. Celé mé vnitřní zmítání vnímala v přímém přenosu. Jedinou chybou bylo, že telepatické napojení k veliteli navštívené entity nestihla přerušit. Ten celou situaci vyhodnotil jako ohrožení nestabilním jedincem a já dostal od našich domácí vězení. Po přistání na planetě jsem si na ni ani nešláp. Příjemnou satisfakcí ovšem bylo chování té, která by se měla cítit nejvíce dotčená. Nejprve se mi telepaticky omluvila, že při svých zkušenostech neměla takový prožitek pouštět dál neboť byl velmi osobní. Dokonce mě několikrát v mém domácím vězení navštívila a byla skutečně fajn, jen jsem se jí musel při společných debatách dívat jinam než do obličeje, naprosto stejně jako ona mně, protože pro ni pohled na nás lidi také nebyl snadný. Samozřejmě, že po návratu domů jsem byl vyhodnocen jako jedinec s nevhodným chováním k ostatním entitám a byla mi přidělena tahle práce, kde podobná setkání příliš nehrozí. Díky tomuto jednomu úleku jsem téměř celý život strávil v tomhle postupně inovovaném předpotopním krámu. A společnost mi často dělali vysloužilí veteráni nebo jedinci s podobným škraloupem jako mám já, ti co pokazili zkoušky na řádné výzkumné lety nebo bláhoví nadšenci jako vy dva, kteří si představují tuto práci jako úžasně zajímavou, upíší se na několik let a pak se tu nudí skoro stejně jako já.“



„No nic, konec vzpomínání, už jsme dostatečně blízko na zahájení příprav. Podívejte přistávací automatika již hledá nejvhodnější místo. Tak honem do obleků na výstup do prostoru bez atmosféry, přístroje ukazují, že tu skutečně žádná není.“



„Tak sedíme, povrch je mírně bořivý, ale támhle jsou skalní výčnělky, to bude nejlepší místo k odběru vzorků horniny. Přestup do výstupní komory zahajte až po kontrole nepropustnosti svých ochranných oděvů.“



Zase budu první na nově objeveném místě, už ani to nepřináší žádné potěšení. Mohl bych ten první výstup přepustit jednomu z mých mladých kolegů, ale kterému, to se nedá udělat jednomu radost a druhého zklamat.. No, musím dodržet nepsaný zákon, že první jde velitel.



Výstup se do široka otevřel, ven by se dalo pohodlně pochodovat, ale efektnější je skočit. Jak to ? Kde se tu vzali stopy, tedy přesně trojice stop směřující od výstupu přímo ke skalním výčnělkům, kde jsem plánoval nabrat vzorky a umístit energetický maják pro těžební loď.

„Šéfe, co je proč tak zíráte pod nohy. Ivo, jé tady už snad někdo byl. To jsme se trefili pěkně na stejné místo.“

„Bobe, ti tady mohli přistát již před věky, když tu není atmosféra tak stopy jen tak nezmizí.“

„Chlapci máte pravdu, možná tu byl někdo od nás už v dobách, kdy tahle koncentrace prvků v nerostu ještě nebyla výhodně zpracovatelná. V mapách přece tohle místo není, tak se asi k těžbě nikomu nehodilo a proto nebylo zaevidováno. Tak jdeme na věc.“



Mladí se vrhli rychle vpřed, oba chtěli být první u skalního výčnělku. Velitel se znovu rozhlédl a náhle zaregistroval jak za oběma jeho kolegy stopy mizí. Úlek silou vůle zkorigoval. Tohle přece není popsáno ani v souhrnné příručce anomálií, to je něco naprosto neznámého. Dálkovým ovládáním uzavřel bezpečně loď, zapnul maják pro výjimečné situace, a spustil nahrávání do paměti lodě ze všech tří snímačů na ochranných oblecích. Pak se také odhodlaně vydal vpřed. I jeho stopy po každém novém kroku z vrstvy prachu nenávratně mizely, a každá další šlépěj přitahovala jako magnet.

„Chlapci, postupujte pomaleji a s nejvyšší obezřetností.“ Nesmím je lekat, musím být klidný. Vždyť tohle je to, přesně to překvapení, po kterém léta toužím. Konečně záhada, změna, východisko ze stereotypu. Možná i východisko definitivní – ze života, vždyť k lodi nevedla ani jedna stopa zpět.

„Chlapci, počkejte. Chci být slavný společně s vámi. Vy už máte vzorek, tak já sem vložím energetický maják. Podívejte stopy vedou kolem skalního výčnělku pěkně vedle sebe do dáli. Času je dost, tak se po nich vydáme a já vám budu zase vyprávět něco z praxe, ano přímo z praxe, ne z teorie o úleku.“

Jiřina Dvořáková
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku

Zobrazeno: 1068
Články tematicky související
Vývoj a provoz zajišťuje Datalite s.r.o © 2001