Nedávno vědci zveřejnili údajnou podobu historického Ježíše. Objevila se snědá, trochu divoká, spíše brunátná tvář s tmavýma očima. Věříte té „vědecké“ podobě?
Byl bych opatrný už při konstruování Ježíšova životopisu. Pro můj život je podstatný Kristus víry. Historických Ježíšů je tolik, kolik je badatelů, kteří o něm píší. Pokusy vědeckých exegetů říct "jak to bylo doopravdy" mne nechávají stejně chladným jako pokusy rekonstruovat Ježíšovu fyzickou podobu. Jako palestinský Žid by mohl být spíše snědý, tmavovlasý a černooký, ale to není nic neobvyklého. Plavovlasý, modrooký, pěkně učesaný, nažehlený Kristus Pán z lidových "svatých obrázků", to je ovšem faleš nad faleš. Ne proto, že by nějaká věda uměla odhalit jeho "pravou" podobu. Ale proto, že to Ježíše činí neškodným fešákem, frajírkem, nad kterým lze nyvě vzdychat, ale který nemá mnoho co říct k základním životním otázkám. Myslím, že něco z Ježíše vystihují byzantské a ruské ikony, Sandro Botticelli či Leonardo da Vinci, a zase jinou stránku jeho bytosti ukazují dramatická vyobrazení jeho lidského utrpení například u Albrechta Dürera a Lukase Cranacha.
Public relations anglikánské církve si zase nechaly natisknout trička s Ježíšovou tváří, která nápadně připomínala Che Guevaru. Byl Ježíš revolucionář? S kým by si víc rozuměl - s vůdcem Tálibánu Mullou Umarem či Georgem Bushem?
Slovo „revoluce“ je ošemetné. Původně znamená návrat kruhem tam, odkud jsme vyšli. Pokud vezmeme v úvahu ten význam, který revoluci klade proti evoluci, tak Ježíš revolucionářem byl. To, co přináší, rozhodně není mírný pokrok v mezích zákona. Chce v životě jednotlivce i společnosti hlubokou změnu. Ježíš není jen revolucionář ale i radikál. Jde totiž ke kořeni a „radix“ znamená latinsky kořen. Ježíš nechce kosmetické úpravy. O duchovním životě třeba říká: Musíte se narodit znovu. V sociálně etické souvislosti zase: Blaze vám, chudí,...běda vám bohatým. George Bush tedy ani náhodou. To je pravý opak. O mullovi Umarovi víme málo. Nespoléhal bych se na černobílý obraz vytvářený povrchními novináři. Ježíš jistě měl něco z nadšení a radikality, kterou si spojujeme s takovými postavami, ale s jedním podstatným rozdílem, že odmítá násilí jako metodu své revoluce. Křesťanští talibové - a je jich taky dost - by se Ježíše dovolávali neprávem
Proč se vlastně naše civilizace označuje jako „křesťanská“? Vyjádřil snad někdo jasněji svůj poměr k našim hodnotám než Ježíš slovy jako: "Spíše projde velbloud uchem jehly než bohatý do království nebeského" či "rozdejte majetek chudým a pojďte za mnou"?
Naše liberálně laděná civilizace má v programu ježíšovskou úctu k člověku, k jeho jedinečnosti a nezastupitelnosti. Člověk nemá být prostředkem či nástrojem. Svoboda důležitá pro upřímné liberály je hlavním tématem evangelia. Myslím, že ježíšovský je také zápas o práva menšin a starost o různě postižené. Pod slůvkem liberalismus se ale skrývá kde co. Je liberálem odpovědně a kriticky uvažující, sociálně a ekologicky citlivý Václav Bělohradský či třeba ideolog politbyra ODS Ladislav Jakl? Odmítám liberalismus, pokud to znamená programový výsměch hodnotám. V naprostém rozporu s tím, co kdy Ježíš řekl, je šílená představa, že něčí bohatství svědčí o Božím požehnání. Ano Ježíš říká o chudých a bohatých to, co citujete; křesťané například z pražského Občanského institutu pravý opak. Je třeba si prostě vybrat.
Pravda, křesťanství není jen ježíšovství. Ježíšův konkrétní životní příběh spíše ilustruje počáteční vyznání o Mesiáši neboli Kristu. Ježíšovství bez křesťanství by bylo krásné, ale nebylo by zasazeno do souvislosti, do které patří. Jenže křesťanství je jevem lidského života; není jen božské. Potkalo je na cestě jeho dějinami vše, co potkalo i jiná společenská hnutí. Etablovalo se a zabydlelo v pohodlných poměrech, což může vést k tomu nejhoršímu - k jeho ideologizaci. Tedy k omlouvání daného stavu věcí. K podpoře nespravedlivých poměrů pokorou a poslušností vůči autoritám odvolávajícím se na Boha. Ježíšova zvěst má vůči civilizaci spíš kritickou než zakladatelskou roli. Není kvůli tomu přitom protispolečenská. Je proti určitým tendencím společnosti a kritika nekončí, když se podaří změna. Nepochybně totiž zase bude co kritizovat. Na druhou stranu Ježíšova zvěst se nevyčerpává sociální kritičností. Má ještě něco navíc. Nerozumím křesťanství jako nekonečnému kverulantství. Nepatřím k těm, kteří všude vidí jen sociální nebo osobní hříchy. Nepatřím k ukřivděným křesťanům. Křesťanství je také přitakáním životu a jeho radostem.
To však nezabránilo vaší nominaci na legendární Klausův seznam nepřátel civilizace. Urazilo vás to nebo potěšilo?
Rozhodně mne to potěšilo! Kdyby mne tento člověk chválil, začal bych se ptát, co dělám špatně. Nevím, považuje-li mne za nepřítele civilizace. Slyšel jsem, že mne prohlásil za „marxistického teologa“. Hluboce a zásadně odmítám ideologii i praxi minulého bolševického režimu. Snažil jsem se proti němu něco dělat, i když se to nemůže srovnávat s aktivitami těch, kteří se do věci vkládali naplno a veřejně. Odseděl jsem si čtyři roky mimo jiné za „přípravu na podvracení republiky ve spolupráci s cizí mocí“. Ale byl bych zaslepený, kdybych přehlížel význam Karla Marxe v evropských duchovních dějinách. Nepotřebuji marxistická dogmata. Podezřelá jsou mi ostatně všechna dogmata. Ale Marxova filosofická analýza zvěcněné a odcizené lidské práce má co říct i dnes. Jeho mladistvý humanismus dobře ladí s křesťanstvím. Marx sám, zejména jeho Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844 neukazují směrem k despotickému režimu vytvořenému některými jeho následovníky. Jde v nich spíš o rozvinutou, naplněnou demokracii. Chceme-li Marxův podnět přenést do naší doby, můžeme se podívat, co o tom říká kupříkladu Herbert Marcuse, Theodor Adorno nebo Erich Fromm. To, co píše „ateista“ Fromm o Bohu v knize Budete jako bohové, je hlubší než díla mnoha teologických profesionálů. Přesto ale nejsem marxista. Nelíbí se mi -ismy vůbec. Jsem pro svobodné bádání. Jsem kritik civilizace, ale snad ne její nepřítel.
Jste ovšem také dominikán a ti mají tak trochu pověst fanatiků - cítíte v sobě kus Savonaroly?
Savonarola měl asi v sobě kus prorockého zanícení k němuž také patří sociálně kritický tón. To mi není cizí, ale chybí mi tento typ horlivosti a nadšení. Pro mne je varovné například to, že tento pán ve Florencii založil speciální inspekci, která po nocích v soukromých domech a klášterech slídila po tom, kdo s kým spí. Myslím, že náboženské autority by neměly lidem lézt do postele. Z dominikánů je mi mnohem blíže Giordano Bruno.To skutečně nebyl zapšklý doktrinář. Ale mám také dojem, že je současnému dominikánstvu lhostejný. Inkviziční mentalita u některých českých dominikánů přežívá. A mrzí mne to, protože se pokládám za trvale spojeného s touto tradicí, i když mne z řádu vykopli.
Na „abbého“ se vyjadřujete poměrně otevřeně a adresně. Svého času jste se stal dokonce „odpadlíkem“ a opustil římskokatolickou církev.
Ježíš byl soudobým „církevním“ okolím, tedy úředníky soudobého judaismu chápán také jako odpadlík. I v tom jsem s ním bohudíky na jedné lodi. Pokládám za zhoubné prožívat církev na způsob nějakého klubu, klanu, kliky nebo strany. Novozákonní řecký výraz pro to, čemu dnes říkáme církev, vlastně znamená „svolání“. A to je spíš činnost než nějaká organizace. Církev se mi jeví spíš jako dílo. A to koná konkrétní okruh lidí, kteří se víceméně znají, něco sdílejí, něco spolu prožili. Taková církev v malém by pak měla být otevřena jiným podobným okruhům, jiným dílčím církvím, jiným náboženským a také humanistickým projektům. Různé církevní směry by měly být prostupné. Rekvizity různých historických konfesí už jsou omšelé. Rozhodující názorové střety se dnes odehrávají uvnitř tradičních vyznání a napříč jejich spektrem.
Mnozí mluví o nedávno skončeném století jako o Apokalypse a myslí to většinou jako metaforu. Bude 21.století Apokalypsou skutečnou? Máte už vyhlédnutou nějakou bestii s číslem 666?
Bestií je kolem nás dost. Ale vážně! Lidská krutost a přírodní katastrofy snad provázejí celé dějiny. Dnes jsme ovšem technicky schopní zničit život na celé planetě. To je novinka. Udržíme technické síly na uzdě, nebo se splaší? Nečekal bych odpověď od nějaké nadlidské a proto nelidské osudovosti. Je to na nás. Obávám se, že kataklysma, jež umíme rozpoutat, by nebylo apokalypsou. To slovo totiž znamená „zjevení“. Ničivé síly samy o sobě nic nezjeví. Když se v apokalyptických obrazech zjevuje Bůh, je to dramatické, ale při pozorném čtení zjistíme, že tam je víc naděje než strachu.
Nevěřím scénáři, podle nějž jednoho krásného dne spadne opona a pak v nových kulisách bude vše pokračovat, ale s tím rozdílem, že už to bude pořád. Osobní a společenský život zahrnuje mnoho konců a nových počátků. Každou chvíli se musíme s něčím loučit, a třeba definitivně. Má víra obrácená k budoucnosti, tedy má naděje mne ujišťuje, že naše konce, především smrt, nejsou krachem a nesmyslem. Že konec je dovršení a naplnění. Jsme to my, kdo tvoříme svůj život. Spoluutváříme svou budoucnost. A naše konce nejsou výsměchem této tvorbě. V osobních, sociálních a přírodních katastrofách se zjevuje Bůh jako dárce nových příležitostí. Nebo jako „absolutní budoucnost“, jak to kdysi napsal původně nekonvenční marxista a pak muslim Roger Garaudy.
Ježíš ale sliboval poměrně rychlý "konec času". Nebyli první křesťané vlastně apokalyptickou sektou?
V počátcích byla pro křesťany charakteristická eschatologická - k posledním věcem orientovaná - netrpělivost. To ale také může znamenat, že vše důležité se teprve jednou stane a přítomnost je bezvýznamná, že pro budoucnost nemůžeme nic udělat. Že všechno přijde shůry. Těm, kdo chtěli vypočítávat, kdy to všechno už nastane, je adresována pozdější umírňující formulace, která se ale ještě dostala do Nového zákona, že jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den.
Jak vidíte Apokalypsu dnes vy?
Zdá se mi, že Apokalypsa je mnohovrstevnatá kniha. Je kriticky vyostřená proti cynickému, mocnému a bohatému Římu. Ale mohutné imaginace se týkají daleko hlubších dimenzí lidského života. Zdá se být knihou plnou náboženské a sociální vášně. Je však také sofistikovanou konstrukcí. Každý detail apokalyptických scén má svou kulturní tradici. Domnívám se, že tato kniha má také co dělat se soudobým esoterismem nebo něčím, co takto dnes nazýváme.
Obrazy, kterých je tato kniha plná, nejsou věcnými popisy toho, co se stane. Jsou to imaginace, řekl bych: tvůrčí obrazy. Něco snad ani nelze vyjádřit suchou, věcnou mluvou. Bylo by to banální. Obrazy mají symbolickou hodnotou. Ne, že by bylo snadné říct: ten a ten obraz znamená to a to. Je možné nad nimi meditovat. Mohou ke každému promluvit jeho způsobem. „Esoterní“ vlastně znamená vnitřní. Tyto imaginativní scény říkají něco o společnosti, ale také něco o nitru, o vnitřních krizích a o vnitřním zrání člověka.
Zabýváte se hermetismem či mystikou?
V antických textech spojovaných s "třikrát největším" Hermem se spojují v mohutných vizích stopy filosofických spekulací a různých soudobých náboženských tradic. Soubor je konečně přeložen do češtiny, i když bohužel zatím nevydán. Jsem jeho vděčným čtenářem. Až vyjde, dám si ho do knihovny vedle Bible. Práce s hermetickou, alchymickou, astrologickou a kabalistickou symbolikou učí jinak vnímat, uvědomovat si nevšední souvislosti. Je to jiná mapa téže krajiny, jíž svým způsobem mapuje akademická věda, svým způsobem filosofie. Hermeticky vzdělaný pohled je, řekněme, celistvý, dynamický; člověk si více všímá kvalit než kvantit.
Mystikou rozumím střízlivou ale přitom zářivou zkušenost. Když duchovní život splaskne a přemění se v mrtvé ceremonie a nesrozumitelné texty, musí znovu přijít mystika. Je to šíp pozornosti a touhy vystřelený k Absolutnu. V tom je její síla, ale i riziko. Mystik se totiž bohužel někdy obrací zády k lidským vztahům, společenstvím a institucím. Nechává vše za sebou a nestará se. Vyskytují se ale také mystici, kteří se vracejí do všední reality a vyvolávají pohyb, ba dokonce var. Tomuto typu postav se říká proroci. Jsou to postavy potřebné, i když, pravda, trochu nebezpečné.
Máte osobní zkušenost s mystickými cvičeními?
Mystická zkušenost není produktem nějaké technologie. Člověk může na sobě metodicky pracovat, ale musí se také občas nechat překvapit. Mám nepatrnou zkušenost se ztišením, ponořením a vnitřní klidnou bdělostí. Učívám se vědomě být u všeho, co se se mnou děje. Myslím to tak, že bych neměl dovolit myšlenkám, aby mne jen jaksi „napadaly“. Měl bych myslet plně svobodně a plně vědomě. Nenechat různé vnější vlivy a pocity, aby mnou zmítaly a cloumaly. Stát svobodně mezi nimi, snad dokonce trochu nad nimi. Tohle se dá cvičit. Ale spontánně pak něco začne uvnitř kvést a zrát. A tomu se opravdu diktovat nedá.
Mystika v naší době kvete. Věříte ve Věk vodnáře či Nový věk?
Ti, kdo mluví o Novém věku, mají na mysli dílčí historickou změnu. Není to nic osudového. Prostě s typickými hodnotami moderní civilizace jsme v koncích. Ukázalo se, co mohou přinést a na co nestačí. Moderní civilizace chtěla podle doporučení Francise Bacona natahovat přírodu na skřipec, aby vydala svá tajemství. Dnes se spíše učíme být s přírodou v dialogu. Současná psychologie už nechápe člověka jako pouhé zvíře nebo jako robota. Protismyslná psychologie bez psýché byla nahrazena psychologií, která objevuje v člověku hlubší dimenze. Prostě je tu Nový věk a s ním spirituální revoluce. Je to ale jen jeden z konců a začátků, o nichž jsem mluvil před chvílí.
Já když slyším New age, vidím něco jako holotropně dýchající hippie komunu s vůní marijánky a obrázky Boba Marleye, Krišny, Budhy, Ježíše a Mao Ce tunga.
Ta vaše holotropně dýchající komuna, to je pohádka mého mládí. Bylo to od nás daleko, a já jsem měl navíc tu smůlu, že jsem bydlel v malém slovenském městě daleko od své rodné Prahy. S úžasem a jakousi těžko popsatelnou nadějí jsem se v šedesátých letech dovídal z Literárních novin, Tváře, Orientace a Hosta do domu o dění v Americe a také o návštěvách protagonistů těchto směrů, např. Allena Ginsberga v Praze. Dnes je to vše nějak střízlivější...
Ale rozumím na co se ptáte. K téhle atmosféře patří například představy o převtělování. Pro mne je to dost problematické. Proti dalším životům téhož jedince mluví biblická tradice, která chápe člověka jako celistvou duchovně-tělesnou bytost. Smrt a život se týkají člověka jako takového, ne nějakých částí, ze kterých se „skládá“. Není to tedy tak, že člověk odloží tělo v šatně smrti, odchází si kamsi, a pak si po čase případně vyzvedne nějaké jiné tělo. Žasnu, jak v otázce koloběhu životů mají někteří jasno. Já osobně se spíš ptám. Mám naději, ale nemám dost informací na to, abych o tom spřádal hypotézy. Prakticky je důležitý tento život. Myslím, že ten, kdo se vymlouvá na minulé životy a odkládá rozhodující kroky do budoucích životů, si to dělá pohodlné. Fabulování různých minulých osudů ovšem může mít jistou terapeutickou funkci.
Mezi druhým a pátým stoletím najdeme občas zmínky o možném stěhování duší, ale žádný z raných svědků křesťanské víry, pokud vím, výslovně netvrdí, že člověk žije víc pozemských životů. Až v minulém století se ovšem objevil zajímavý pokus vážně probrat reinkarnaci v křesťanské souvislosti. V tomto pojetí má člověk obrovský potenciál. Jeden život zdaleka nestačí k jeho rozvoji. Lidské možnosti jsou svým způsobem božské. K jejich plnému prožití je třeba nasbírat různé zkušenosti, mužského i ženského pólu lidství, různých životních situací, různých osobních postojů. Jednotlivec by pak nebyl požírán molochem dějinného procesu, nýbrž účastníkem a spolutvůrcem dějin vlastně v celém jejich běhu. Spolu s lidstvem a přírodou dozrává ke společné plnosti. Ano, zní to poněkud mytologicky, ale exaktně o tom mluvit neumíme. Takto to sice typičtí protagonisté Nového věku nevidí, ale v této podobě je to pro mne přinejmenším zajímavé téma k přemýšlení.
V jednom vašem interview jsem se dočetl, že Nový věk de facto ztotožňujete s postmodernou. Co pro vás vlastně znamená „postmoderna“?
Bylo by pomalu načase propracovat nějakou českou terminologii kolem těchto otázek. Doporučuji odlišovat postmodernismus od postmoderny. První z těch slov by znamenalo filosofii radikálního pluralismu, dekonstruktivismu a poststrukturalismu. Postmoderna by označovala situaci na konci moderního věku. Dobu, kdy se vyčerpaly moderní hodnoty jako efektivnost, produktivita, manipulativní racionalita, kdy už není možné vše redukovat na mechanismy. Doba, kdy se zjistilo, že větru a dešti neporučíš. Byla by to doba návratů před modernu a doba alternativ v medicíně, školství, náboženství a umění, doba hlubinné, humanistické a transpersonální psychologie a doba takzvané morální ekologie. K tomu ovšem patří též alternativní, tedy samosprávná, decentralizovaná, ohleduplná, sociálně a ekologicky citlivá ekonomie a politika. V tomto smyslu tedy opravdu nový věk. V češtině ale ten výraz moc nesedí. Moderní civilizace je přece plodem novověku. Takže nám po moderním novověku přichází postmoderní nový věk. V angličtině to nezní tak hloupě: modern times - new age. S názvy je to tedy špatné. Že jsme ale narazili na nějaké hranice, že už dál ve stejném směru nelze jít a přichází cosi odlišného, to je zřejmé.
Rodí se to nové v tom, co nazýváme globalizace?
Globalizace je alternativám spíše na překážku. Jako je v přírodě důležitá biodiverzita, tak i ve společnosti je nutná kulturní, politická i hospodářská pluralita. Globalizace, to je taková světová ekonomická monokultura. Něco jako družstevní lány přes celou planetu.
Vnímám kritiku globalizace. Čtu pozorně a s respektem především Karla Kosíka, Václava Bělohradského, Jana Kellera a spolu s nimi Erazima Koháka či Lubomíra Mlčocha. A tvořím si vlastní názor. Současný euroatlantický společenský řád je podle mne především izolován od tradičních hodnot. A chybí mu ochota k dialogu o alternativách. Je to programově boj všech proti všem. Za posledních dvanáct let jsem se přesvědčil, že tento systém je cynický a bezohledný. Je skoro stejně špatný jako byrokratický socialismus několika minulých desetiletí. Dusí nekomerční kulturu a rozbíjí rodinné, partnerské a přátelské vztahy. Je reformovatelný? Nečekal bych řešení od kompromisu obou systémů. Musím říct, že mne neinspiruje představa marnotratného, pečovatelského, byrokratického státu, který bere občanům iniciativu z rukou. Ale nejsem ani spasitelem; nepřináším univerzální recept. Sním si nezávazně o radikální alternativě. Byl by to možná střed. Nazývám si ho pro sebe středem organickým. Neparazitoval by na tématech levice a pravice podle zásady všeho trošku a ničeho moc. Samostatně by si volil priority. Měl by svá témata: Důraz na tradici, ale ne konzervování nějakých jejích etap. Ano trhu, znamená-li to, že ekonomické subjekty jednají přirozeně a nepotřebují pokyny vrchnosti. Může to ale také znamenat, že je vše na prodej, například poslanci a státní úředníci, soudci, žurnalisté, zdraví, láska, ba i smrt. Pak organický střed říká trhu jasné ne. Ale nemluvíme spolu, abych předkládal svůj politický program. Mohu kohokoli ujistit, že s ním letos do voleb nepůjdu.
Tak tedy vidí globalizaci Ivan Štampach. Jak by ji asi viděl Ježíš z Nazaretu?
V Lukášově evangeliu je o něm řečeno, že přichází, aby rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně, vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. I když tehdy ještě nebylo o globalizaci slýcháno, tahle slova jsou jasná. Nevymaží je z Bible snad ani američtí teoretici křesťanství pro vlivné a bohaté Robert Sirico s Michaelem Novakem. Podotýkám, že ruce, které má Ježíš k sycení hladových, ale i k odesílání pyšných globálních vladařů pryč ze scény, jsou naše ruce. Například ruce probírající se v kandidátkách při volbách. Jsem přesvědčen, že máme spolu s Ježíšem stát na straně lidských kvalit proti nelidské moci, na straně toho, co je jedinečné, původní a nezastupitelné proti globálnímu ovládání. Na straně reálné svobody každého, kdo si ji obhájí, proti fiktivní svobodě pro hrstku vyvolených.
Ivan O. Štampach
Tento článek byl převzat ze stránek www.stampach.cz se souhlasem autorů. |
KONFERENCE
DISKUSE
AKTUALITY
ODKAZY
KNIHY
