v této rubrice
ve všech rubrikách
BLACK OUT
Rubrika: Záhady
Podrubrika: Světové otazníky
Autor: red
Vloženo: 13.10. 2004
Počet reakcí: 1
Počet přečtení: 8984
Joe Vialls

Byl čtvrtek 14. srpna 2003 a přesně v 16:11:09 místního času veškerá zařízení závislá na nadzemních či podzemních rozvodech elektřiny náhle zmrtvěla. New York a většinu amerického Východu a Kanady postihl úplný výpadek dodávky elektrického proudu. Ve vodičích východní elektrické rozvodné sítě znenadání masivně vzrostl odpor, což dohnalo devět jaderných a třináct dalších elektráren ke krizovému zastavení provozu. Provoz se zastavil i v sedmi olejových rafineriích. Miliony lidí během okamžiku přepadl pocit zmatku a osamění a mnohým z nich probleskla v mysli krutá vzpomínka na události 11. září 2001.

Úplně zaskočená Bushova vláda zprvu sdělila, že velkoplošné spadnutí sítě zavinil "požár v jedné z elektráren". Ale toto tvrzení energetici obratem vyvrátili. V zoufalé snaze odvést myšlenky veřejnosti od úvah o možném dalším "útoku na Ameriku" vláda hned nato uvedla, že výpadek nastal po "úderu blesku u Niagarských vodopádů“, což bylo tvrzení, které jí okamžitě vyneslo posměch kanadské vlády poukazující na prostou skutečnost, že na obloze v okruhu 100 námořních mil kolem Niagary nebylo už několik dní ani mráčku.

Zatímco se státníci častovali nesmyslnými posměšky, byla americká média naplno zaměstnána přenosy televizního obrazu z "vypnutého" New Yorku do zbytku světa. Časem přitom vyšla najevo pozoruhodná, velmi působivá skutečnost: navzdory tomu, že daleko nejlepšími nosiči kamer, umožňujícími širokoúhlé záběry dokumentující natolik omračující, doslova historickou událost, jsou vrtulníky, nebyl ve vzduchu ani jediný z více než stovky na území New Yorku umístěných strojů televizních zpravodajství, vybavených pro noční létání.

Žádná mediální síť na světě by si při vyhlídce na "exkluzivní" noční letecké záběry reflektorů proudů aut, táhnoucích se od New Yorku až po New Jersey, nenechala ujít příležitost a nedržela své vrtulníky na zemi… … kdyby to striktně nenařídil Úřad pro bezpečnost vlasti (Homeland Security). Ve čtvrtek 14. srpna 2003 od 22:00:00 byla veškerá letadla a vrtulníky na východě Ameriky úředně přikována k zemi, s výjimkou dvou matně osvětlených stíhacích letounů F-15C Eagle, diskrétně dohlížejících na vzdušný prostor mezi New Yorkem a Washingtonem DC.

Aniž by někdo tušil, že HS bez ohlášení přešla do režimu odpovídajícímu stavu uprostřed války, miliony Newyorčanů náhle mohly vychutnat byť jen v nástinu příchuť permanentního nátlaku, úmyslně vyvíjeného od počátku ilegální americké invaze na obyvatele Iráku. Při okolní teplotě 34° C se více než milión zmatených Newyorčanů šoural domů prašnými ulicemi, zatímco další desetitisíce věznila podzemní dráha, kde teploty v tunelech brzy převýšily 37°C.

Děti křičely strachem a žízní, zatímco odvahu předstírajícím dospělým divoce bušila srdce při pomyšlení na reálnou šanci být ve tmě oloupen či ztlučen příslušníky některého z mnoha bezohledných, těžce vyzbrojených newyorských pouličních gangů.

Ano, bylo to děsivé, ale nebylo to nic tváří v tvář realitě iráckých událostí. Nebyly tu žádné tříštivé kazetové nebo kuličkové pumy, rozprskávající krev a tělesné součásti zasažených mezi vysokými neworskými mrakodrapy, žádné dělostřelecké granáty nebo kulky z těžkých kulometů šrotující nevinné ženy a děti v parkujících autech, a nelétaly střely typu GAU-8 z ochuzeného uranu, konstruované výlučně k zamoření nemocnic a krizových národních zásob kojenecké stravy.

Navzdory těmto drobným opomenutím byl totální výpadek energie nepochybně "první výstrahou", která všem ozřejmila, že Amerika bez elektrické energie je Amerikou chaosu, a že Američané bez elektrické energie jsou národem široce otevřeným invazi a podrobení, bez ohledu na to, kolik občanů Spojených států si to nepřipouští a tuto myšlenku vehementně popírá.

Zvažuje se, že celou událost a (vědecky v podstatě vyloučený) "kaskádový efekt“ vyvolalo několik patřičně přetížených vysokonapětových kabelů, nebo že šlo o kumulativní důsledek stavu energetické rozvodné sítě, která už léta naléhavě volá po modernizaci. [George Bush starší těsně před odchodem z úřadu ještě stačil protlačit zákon o privatizaci energetické sítě, za což vděčná energetická lobby později juniorovi poskytla nemalou částku na jeho volební kampaň. Důsledkem toho bylo, že ač ceny za energii od té doby vzrostly na několikanásobek, podle výpovědi expertů nebyl z těchto zisků do rozvodné sítě investován ani cent.] Všichni lidé obdaření mozkem samozřejmě mají problém uvěřit této pohádce, poněvadž přesně v okamžiku výpadku se zatížení rozvodné sítě nacházelo v bodě významného "poklesu" mezi zatížením v pracovní době a nejbližší další špičkou okolo devatenácté hodiny, kdy většina rodin zapíná klimatizaci a vaří večeři.

Je docela pravděpodobné, že příští výpadek bude poslední výstražné znamení, a že New York i zbytek amerického Východu pak bude možná celý měsíc bez energie. Způsob, jakým toho lze dosáhnout možná bude mnohým připadat jako ze science fiction, ale několik ukazatelů je v níže uvedeném článku [byl poprvé zveřejněn na internetu 11. září 1998, na den přesně tři roky před demolicí Světového obchodního centra].

Je samozřejmě na každém z nás, aby si udělal vlastní úsudek o skutečné příčině úplného výpadku energie z 14. srpna 2003. Pokud však někoho zajímají jiné možné aspekty této pohromy, může se zamyslet nad následujícím textem.

Joe Vialls. 16. srpna 2003

[http://www.joevialls.co.uk/transpositions/payback.html]



Teslovy elektromagnetické pyramidy

(a "válka s terorem")

Psáno jako fikce spočívající na skutečných událostech

Joe Vialls, 11. září 1998



Roku 1905 získal geniální fyzik Nikola Tesla US patent číslo 787,412 , v němž popisuje „metodu přenosu elektrické energie přirozeným prostředím“, včetně návrhu celosvětové sítě potřebných generátorů. Je nepochybné, že tento patent později vedl k výstavbě sítě vysokofrekvenčních vysílačů "Omega", postavených po celém světě v letech 1963 až 1982. Oficiálně sloužila účelu globální navigace, i když navigace je jen její sekundární funkcí.

Tesla byl v některých svých patentech „výmluvně matoucí“ a právě tento patent nepochybně prezentuje nejzazší příklad. Ačkoli Omega donedávna poskytovala navigační služby prostřednictvím vysílání na velmi nízkých kmitočtech, bylo to jen „maskování“ skrývající skutečný účel sítě zesilujících vysílačů důvtipně manipulujících rezonanční frekvence samotné Země a rezonanční kmity v mezeře mezi zemským povrchem a ionosférou (Schumannovy frekvence).

Je-li někdo schopen manipulovat s rezonančními frekvencemi v pásmu mezi pěti a patnácti cykly za sekundu s přesností na tři desetinná místa, může ovlivnit nejen každou dynamickou elektromagnetickou aktivitu na Zemi i pod jejím povrchem, včetně globálního povětrnostního modelu, ale i lidskou mysl a tím i lidské chování. Jednoduše řečeno, Omega je nejmocnější síť, a C3i (Command, Control, Communications inteligence) systém umožňující integrované globální údery, všech dob.

Na sklonku roku 1968 se ve starém domě několik kilometrů od Mnichova sešla nevelká skupina lidí. Slabé odpolední slunce zapadalo, když usedali ke konferenčnímu stolu z leštěného dubu v místnosti, kde navzdory praskání polen ve zdobeném krbu vládlo pozoruhodně chladné ovzduší. Přítomní muži nebyli vyznavači žádného specifického náboženství, politici, bankéři, byrokrati ani vedoucí armádní činitelé. Podle jejich vlastního skromného termínu byli „neosobami“; prostě jen skupina inteligentních mužů z celého světa, hluboce znepokojených hrozivou pravděpodobností globální termojaderné války.

Americký Státní departement, Britské ministerstvo zahraničí i ruský Kreml doslova přetékaly megalomany, schopnými ve své zaslepenosti zahubit veškerý život na této planetě, pokud je někdo nedonutí, aby toho zanechali.

Globální termonukleární válka ovšem nebyla osamocený problém. Od konce první světové války a po následném zformování Společnosti národů, titíž megalomani opakovaně vyjádřili rozhodnutí realizovat "Nový řád", což je byrokratický kód pro jedinou celosvětovou vládu. Kdyby je někdo včas nezarazil, odstranili by v jediném století všechny národní hranice a s rozkoší vymýtili odlišné národní kultury, které se vyvíjely tisíce let, s cílem vytvořit davový multinárodní stát s obyvateli, kteří v tomto „stádovém ráji“ budou dřít na exkluzivní život nepatrné, ale všemocné globální elity. První úspěšná fáze použití Nového řádu už tehdy byla v plném proudu nedaleko odtud, v ráji dělníků a rolníků známém jako Svaz sovětských socialistických republik.

Mnichovská skupina konfrontovaná s touto naprosto nepřijatelnou orwellovskou budoucností sledovala dva cíle: zabránit megalomanům ve zničení veškerého života na planetě termonukleárními zbraněmi, a současně celosvětová ochrana nesčetných národních kultur před extinkcí. Rozhodující otázka, jíž musela čelit zněla: jak dosáhnout těchto nesnadných cílů se striktně omezenými zdroji.

Politici a představitelé armád kontrolovali více než 90% konvenčních i jaderných zbraní, takže jejich využití nepřipadalo v úvahu. Mimo to, kdyby se Mnichovská skupina uchýlila k podobným metodám, riskovala by spuštění globální termonukleární výměny, tedy právě té události, jíž se rozhodli zabránit. Pár let poté by si toto a jiná podobná seskupení jistě mohlo doplnit arzenál o miniaturizované jaderné zbraně, použitelné proti specifickým cílům, ale primární zbrojní systém, o němž se hovořilo na mnichovském setkání v roce 1968 byl zcela odlišný – a úplně mimo rámec chápání libovolného profesora klasické či kvantové fyziky.

Všichni návštěvníci postupně přistupovali k malému trezoru a vyňali z něj svůj černý pořadač. Dveře trezoru zůstaly po celou schůzku otevřené. V případě narušení bezpečnostního okruhu budovy by byla všechna akta za méně než deset vteřin vrácena do trezoru, a poté by jeho dvanácticoulové termitem vyplněné stěny explodovaly doběla rozžhaveným plamenem, který by v několika sekundách zničil záznamy, samotný trezor i většinu staré budovy. Návštěvníci by mohli nebo nemuseli mít příležitost uniknout z planoucího inferna, ale s touto vražednou možností si nikdo nedělal starosti. Bezpečnost projektu Omega byla mnohem důležitější, než vlastní bezpečí.

Všechny identické kopie záznamů nesly titul „Omega - konečné řešení“, a obsahovaly veškeré podrobnosti dokonalého globálního elektromagnetického systému, spočívajícího na díle málo známého génia, Nikoly Tesly, jímž fyzikové pohrdali, protože neměl „správnou akademickou kvalifikaci“. Navzdory tomuto pomyslnému nedostatku Tesla na přelomu osmnáctého a devatenáctého století vynalezl střídavý proud; druh elektřiny používaný v našich domovech dodnes, a mimo jiné vymyslel i rádio.

Tento svobodymilovný muž a lidumil, který téměř vždy pracoval v osamění, vymyslel veškerá základní elektromagnetická zařízení, která se pak stala základem civilizace 20. století; žárovkou a fluorescentní trubicí počínaje, počítači a televizorem konče. Pro Mnichovskou skupinu zasedající tohoto ponurého zimního večera však bylo rozhodující, že Nikola Tesla vynalezl i jistá zařízení, která natolik předběhla dobu, že unikla jakémukoliv smysluplnému zkoumání.

Úvod zprávy v černých aktech se zaměřoval na specifické části Teslova patentu číslo 787,412, uděleného18. dubna 1905 pod titulem „Metoda přenosu elektrické energie přirozeným prostředím“. Po mnoha tisíci hodinách výzkumu byl vybrán právě tento patent, protože umožňoval vyvinout do té míry vyspělou globální navigační síť, že nutně musela učarovat politikům i zástupcům armády.

To, co politiky ani vojáky ani ve snu nenapadlo, byla skutečnost, že uvedená navigační síť ve skutečnosti mohla plnit dvojí roli. Její primární elektromagnetické funkce byly navrženy tak, aby byly Mnichovské skupině přístupné použitím nezjistitelného dálkového ovládání.

Několika pasážím Teslova patentu 787,412, doslovně citovaným v úvodu zprávy, byla věnována mimořádná pozornost:



„V průběhu jistých výzkumů, které jsem uskutečnil v rámci studia účinků bleskových výbojů v elektrických podmínkách Země ... k nimž jsem dospěl při ukázkách přírodních elektrických sil, a které se zpočátku jevily jako nevyvolatelné libovolnými lidskými snahami; ale postupem času, průběžným zdokonalováním generátoru elektrických oscilací, popsaném v mých patentech č. 645,576 a 649,621, jsem nakonec uspěl v dosažení elektrických přenosů, čili přenosu a doručování jistých dávek elektrické energie nejen při přiblížení, ale, jak ukázalo mnoho srovnávacích testů a měření, ve skutečnosti pomocí neobyčejných, blesku podobných výbojů. Pomocí tohoto nástroje jsem pak libovolně reprodukoval požadované fenomény v zemi, které byly totožné nebo podobné těmto výbojům.“



„Se znalostmi, které jsem takto získal a dostatečnými prostředky k dosažení těchto výsledků je s využitím známých pomůcek nejen možné realizovat mnohé postupy, ale také vyřešit mnohé závažné problémy spojené s touto činností či kontrolou vzdálených zařízení, což bylo bez těchto znalostí a nedostatku prostředků až dosud zcela vyloučené.“



„... za použití generátoru [vysílače] stojatých vln a správně umístěného a naladěného přijímajícího zařízení, umístěného v jakékoli a jakkoli vzdálené lokalitě, je například možné přenášet srozumitelné signály či kontrolovat anebo podle přání napájet jedno nebo veškerá taková zařízení, využitelných pro mnoho významných a cenných účelů... [anebo možné] využití dalších možností nebo vlastností umělých poruch tohoto charakteru.“



„... jestliže bude na uváženě vybraných místech instalováno několik takových generátorů [vysílačů] stojatých vln, může být celá zeměkoule rozdělena do určitých zón elektrické aktivity, a mnohá důležitá data mohou být okamžitě získána jednoduchými výpočty nebo měřením vhodně přizpůsobenými přístroji.“



„... prozatím postačí uvést , že planeta se chová jako dokonale hladký plynulý či leštěný vodič s bezvýznamným odporem, s vlastní kapacitou a indukčností rovnoměrně rozloženou podél osy souměrnosti šíření vln, přenášející pomalé elektrické oscilace bez deformací a zkreslení [beze ztrát srozumitelnosti a výkonu].“



„... pro zřízení rezonančního stavu je nezbytné splnit tři požadavky... … zemský průměr měřený přes póly je třeba považovat za lichý násobek čtvrtiny použitelné vlnové délky - to znamená podílu rychlosti světla a čtyřnásobku frekvence proudů... … frekvence [ vysílače] musí být nižší než dvacet tisíc cyklů za sekundu ...“



„Nejzákladnějším požadavkem je, aby impulz, bez ohledu na frekvenci vlny nebo sledu vln, byl udržován po dobu, již odhaduji na ne méně než jednu dvanáctinu čili asi 0,08484 sekundy, což je čas potřebný k průchodu teledem Země a návratu z oblasti diametrálně protilehlého pólu nad zemským povrchem při střední rychlosti asi 471,240 km/s [což je jeden a půl násobek „oficiální“ rychlosti světla].“



Ostatní listiny obsahovaly výběr podrobností z dalších Teslových patentů a výzkumné činnosti, pečlivě připravený a kombinovaný tak, aby to posléze umožnilo vybudovat dvojúčelovou navigační síť, za níž se skrývá globální elektromagnetický řídící systém. Po dokončení měla celosvětovou síť Omega tvořit řada nutných radionavigačních anténních stožárů umístěných ve strategických bodech světa, jejichž antény vybíhající z vrcholku stožárů tvoří spleť drátů podobnou ohromnému cirkusovému šapitó. Jedno z později zavržených označení tohoto útvaru znělo „Teslova elektromagnetická pyramida“. Nač provokovat?…

Z již rozšířených propagačních materiálů vyplývalo, že síť Omega je schopna poskytnout radionavigaci vysoké kvality, a že její použití významně zvýší bezpečnost lodí i letadel. A nebylo to přehnané. I když radionavigace byla jen „bezpečnostním krytím“, bylo pro Omegu velmi snadné s ohromující přesností zaměřit i ponořené ponorky, takže skupina tuto koncepci velmi rychle prodala americkému i sovětskému ministerstvu obrany, byť i důvtipně odlišným způsobem, protože obě strany tehdy byly nesmiřitelně znepřáteleny a pilně zaneprázdněny studenou válkou.

Když večer přešel v noc, účastníci schůzky diskutovali o výsledcích této počáteční strategie, protože bez bezděčné pomoci již angažovaných vlád při výstavbě gigantických anténních systémů sítě by nemohli využít její skrytou primární funkci. Jakmile jednou bude dokončena globální instalace sítě potřebných stanic, může si je skupina v pečlivě navržených dobách „nečinnosti“ v pauzách, kdy na antény není aplikován výkon navigačních vysílačů, zpřístupnit nezjistitelným dálkovým ovládáním.



Vysílání navigačních pulsů bylo u všech stanic Omegy limitováno ve striktně vymezeném časovém formátu, kontrolovaném zdvojenými atomovými hodinami na bázi cesia, což ji „v době nečinnosti“ dávalo k dispozici pro jiný účel. To umožňovalo nejen skrytou komunikaci, ale i zaslat varování či provést trestný úder, zaměřený na neposlušné jednotlivce i národy, a to vše přímo před nosem dvou nejmocnějších národů světa a s využitím jejich vlastních zařízení, aniž by cokoli tušili.

Když byla po večeři servírována káva a brandy, referoval americký člen skupiny o dosavadním pokroku. Jeho vláda se podle očekávání nadšeně chopila příležitosti, která jí poskytovala výhodu nad "komouši", a neprodleně zařídila skryté financování pro stavbu celosvětové sítě osmi stanic Omegy. V plánu bylo postavit osm stanic umístěných v Americe, Argentině, Japonsku, Liberii, na Novém Zélandu, v Norsku, na Havaji a na francouzském ostrůvku La Reunion. Tři z nich už byly v provozu.

Těchto osmi stanic bylo zapotřebí, aby bylo v západním světě možné uplatnit bezpečnostní krytí Omegy, coby navigačního zařízení, ale dvě z těchto lokalit, Norsko a Havaj, nezapadaly do rámce úplného globálního pokrytí Omegy v její funkci elektromagnetického kontrolního systému. Ta vyžadovala zřízení dalších tří stanic na sovětském území, aby tak doplnily síť pozůstávající z devíti „reálných“ Omeg.

Obě stanice v Norsku a na Havaji byly proto menší, méně výkonné a zcela odlišné konstrukce, aby jejich použití jako navigačních vysílačů nezpůsobilo nechtěné rušení v době, kdy bude skupina využívat ostatních devíti „reálných“ Omeg k původně určenému účelu.

Ruský člen ohlásil, že poté, když byly schváleny americké plány, ihned, jakmile to bylo možné, nechal prosáknout vybraná schémata a další detaily tohoto plánu k sovětské vládě. Přitom poukázal na možnost, že by Rusové mohli porazit Američany v jejich vlastní hře, pokud by jeho vláda byla ochotna zvýšit navigační přesnost Omegy potají zřízenou trojicí stanic přesně stejného designu v Rize, Irkutsku a na Sachalinu. Ruská vláda usoudila, že je to báječný šprým. Představte si tu ironii: sovětské ponorky využívající americký systém, který nadto pracuje mnohem přesněji! Výstavba byla ihned schválena a v době konání schůzky už byly všechny tři sovětské stanice v provozu a plně funkční.

Každá „pravá“ stanice Omega byla umístěna na vysoce vodivé půdě, měla mnohonásobný systém v zemi pohřbených antén pro ohromný výkon, dlouhých 1115,5 stop, vyzařujících v sekcích po deseti stupních z centrálního bodu. Ladění obstarávala primární cívka, navinutá ze speciálního, dva a půl palce silného vodiče, schopného přenášet obrovské množství elektromagnetické energie, mnohotisíckrát větší než vyžadovala deklarovaná navigační funkce. K jemnému dolaďování zde bylo ještě šest menších variometrů.

Při plnění navigačních úkolů byla hlavní cívka připojena k nadzemnímu anténnímu systému přes nádrž naplněnou fluoridem síry. Nadzemní část antény byla velmi nápadná. Centrální stožár tyčící se do výšky 1400 stop nesl šestnáct hliníkových a ocelových anténních zářičů ukotvených po stranách stanoviště, takže se z dálky jevila jako kostra monstrózního cirkusového stanu.

Stožár a nadzemní antény ovšem byly podstatné jen pro navigační funkci Omegy, ne pro její skrytou funkci. Kdyby si později některý z hostitelských národů přál svou Omegu odstranit a nešlo by tomu zabránit, mohlo být cirkusové šapitó efektivně „invertováno“, to znamená zrcadlově zastoupeno laděnou ocelovou rourou základního vrtu nahrazující ústřední stožár, spojenou podzemními kabely nahrazujícími hliníkové a ocelové nadzemní zářiče s nehlubokými, ocelí vypaženými rezonančními studnami rozmístěnými v šestnácti bodech okolo stanoviště. Takto „zrcadlená“ Omega nadále dokonale plní funkci elektromagnetické kontroly – a je zcela neviditelná.



Všechno, co je zapotřebí k instalaci takové stanice, je vrtná souprava k provedení vrtu pro ústřední studnu a menších vrtů ke spodní vodě, potřebných k správnému uzemnění a naladění radiálních podzemních zářičů, dále stroj k položení kabelů podzemní antény, diskrétní pracovní četa a povolení místní správy k provedení „průzkumných vrtů při pátrání po podzemních zásobách ropy, zemního plynu nebo vody, pravděpodobně existujících v dané oblasti“. Protože všechny vlády a místní samosprávy na zemi chtějí věřit, že na jejich území jsou podzemní zásoby surovin či minerálních vod, a protože skupina nabízela vyvrtání potřebných průzkumných vrtů, samozřejmě v rámci dobré vůle joint venture, zdarma – byl úspěch předem zaručen. Příslib gratis expertízy a vidina zisku surovin je neodolatelným pokušením pro každého politika na světě. Když práce nakonec podle plánu „selhaly“, jelikož vrty samozřejmě nikdy nenarazily na slíbené suroviny, osádky kajícně opustily hostitelskou zemi a na věc se brzy zapomnělo, ale pod zemí zůstaly skryty plně funkční stanice Omegy…

V následujících hodinách dlouhé noci Mnichovská skupina diskutovala podrobnosti elektromagnetických kontrolních funkcí Omegy a dříve než po nenucené snídani prosvětlil východní horizont první náznak svítání, diskrétně, v pětiminutových intervalech opouštěli starý dům poté, když vložili svou kopii akt do připraveného trezoru. Než ulicí zarachotil první autobus, byli už všichni pryč, jak už je u neosob obvyklé.

Jak ukázaly jejich záznamy a diskuze, základní znalosti a výsledky experimentů, umožňující skryté elektromagnetické kontrolní funkce Omegy, poskytl sám Nikola Tesla, jediný muž, který odhalil a popsal pravou povahu fyziky, která se za tím skrývá. Zatímco si akademici sedící ve svých věžích ze slonoviny pohrávali s teoretickými rovnicemi, které dávaly smysl jen jim a snad několika jejich oddaným studentům, Tesla, který se neustále pohyboval přímo na bitevním poli praxe, kompenzoval neschopnost akademického systému používáním hmotných fyzikálních zařízení, za jejichž pomoci vytvářel nebo vyvolával konkrétní fyzikální události a odezvy.

Když Einstein teoreticky „dokázal“, že nelze překonat rychlost světla, Tesla prokázal, že pohyb nadsvětelnou rychlostí je možný, pomocí jednoduchého vhodného fyzikálního řízení podélných elektromagnetických vln skrz a kolem Země, a později přesně změřil jejich rychlost jako jeden a půl násobek rychlosti světla. Nikola Tesla byl teoretickým akademickým vědátorům trvale nepohodlný, a proto ho nenáviděli a vyhýbali se mu.

Teoretičtí vědátoři vytvořili svůj model fyzikálního světa, až do podrobností regulovaný několika nespojitelnými akademickými disciplínami, čímž se jim podařilo úplně zatemnit realitu.

Kdyby člověk navštěvující vysokou školu například požádal o přesné detailní vysvětlení toho, proč můžeme vidět pět kilometrů vzdálený kopec, dostane se mu odpovědi, že se jedná o velmi komplexní vědecký problém. Ubohého tazatele by nejprve poslali k neurovědcům a psychologům, kteří by mu vysvětlili jak fungují jeho oči, než by se dostal k fyzikům (a možná i meterologům), kteří by mu podali výklad o fotonech a vlastnostech ovzduší mezi jeho očima a kopcem. Nakonec by pravděpodobně byl předán geografům a geologům, kteří by mu vysvětlili fyzikální vzezření a složení samotného kopce. Jednoduchá otázka proč vidíme pět kilometrů vzdálený kopec by tedy byla rozptýlena do několika odlišných komplexních bloků irelevantní akademické jaloviny, schopné uživit nejméně pět teoretiků i s rodinami.

Nikola Tesla zjistil, že jde o jalovinu, protože brzy rozpoznal, že vše ve vesmíru je spojeno se vším v nekonečné smyčce elektromagnetických částeček, rovněž známých jako energie, které, jak prokázal, rezonují (kmitají na přirozeném kmitočtu) v identických kmitočtových rozsazích. Připojíme-li člověka k lékařskému přístroji nazývanému elektroencefalograf (EEG), zobrazí na diagramu jeho „mozkové kmity“ delta, alfa, theta a beta ve frekvenčním rozsahu asi od jednoho do dvaceti pěti cyklů za sekundu, přičemž většina smysluplné činnosti probíhá v pásmu mezi pěti a patnácti cykly za sekundu. Jenže kdybyste vzali tytéž senzory EEG a namísto přiložení k hlavě člověka je vtiskli hluboko do vlhké vodivé země, spatřili byste tentýž EEG diagram, věrně zobrazující delta, alfa, theta i beta kmity na identických kmitočtech.

Kdybychom vhodně adaptovali lékařské senzory, odhalily by tytéž vibrace ve vzduchu a celém „vesmíru“. Člověk je tudíž pouze nedílnou součástí jediného elektromagnetického celku, zahrnujícího jeho oči, zdánlivě prázdný prostor mezi nimi a kopcem, samotný kopec a celý vesmír. Možná, že by stačilo odstranit či jen odchýlit jedinou z nesčetných částeček tohoto elektromagnetického celku, a člověk by byl patrně nebyl schopen vidět vůbec nic.

Zdrojem této elektromagnetické aktivity je sám vesmír, s biliony hvězd vyzařujících obrovské množství energie, střídavě využité či reprodukované planetami. Planeta Země tvoří obrovský elektrický generátor předoucí kolem dvou magnetických pólů, z něhož lze čerpat neomezené množství energie za podmínky vhodného správně naladěného systému, což v případě Omegy znamená využití a zesílení vhodné rezonanční frekvence.

Mnichovská skupina se při návrhu antén pro krycí navigační funkci Omegy držela Teslova patentu 787,412, v němž se uvádí, že frekvence by „měla být nižší než dvacet tisíc [cyklů]“. Navržené antény tedy byly dokonale přizpůsobeny k přenosům na kmitočtech mezi pěti a patnácti tisíci cykly za sekundu. Naproti tomu dodávají energii dokonale fungujícím navigačním vysílačům Omegy, umožňujícím precizní zjištění polohy ponořené ponorky monitorováním stojatého vlnění vydávaného alespoň třemi stanicemi Omega, známé navigátorům jako „fixní pozice“, běžné elektrické generátory.

Co politikům i vojákům ušlo je skutečnost, že antény, které mohou vysílat na pěti až patnácti tisících cyklech za sekundu, mohou vysílat i na všech ostatních frekvencích v jistých matematických relacích, známých jako harmonické kmity. Tajemstvím skryté elektromagnetické řídící funkce Omegy je způsobilost simultánně nebo následně vysílat či přenášet energii na sudých subharmonických frekvencích v pásmu mezi pěti a patnácti cykly za sekundu, tudíž v rozsahu zahrnujícím rezonanční frekvence samotné Země a frekvence v mezeře mezi zemským povrchem a ionosférou.

A přesně tak, jako ponořené ponorky mohou s ohromnou přesností zjistit svou pozici monitorováním stojatých vln vysílaných nejméně třemi stanicemi Omega, mohla Mnichovská skupina využít sítě Omega i obráceně; k řízení subharmonických stojatých vln a tím i k vyvolání rezonančních efektů prakticky libovolné magnitudy v doslova libovolném bodě na zemi, a to s centimetrovou přesností. Jaký bude přesný účinek vytvořený v tomto bodě je předurčitelné použitím rezonanční frekvence laděné s přesností na tři desetinná místa.

Každá hmota ve vesmíru, ať už organická či anorganická, má vlastní unikátní rezonanční frekvenci, dovolující Omeze extrémní preciznost při výkonu její skryté funkce. Nejznámější ukázku tohoto využití rezonance poskytovala známá sopranistka, která dokázala roztříštit sklenku na víno ve vzdálenosti šesti metrů udržováním specifického tónu. Vydávala jednoduše tón shodný s unikátní rezonanční frekvencí sklenice, rozechvívané sympatickou vibrací až do okamžiku překročení pevnostní tolerance, kdy se její sklo roztříštilo na kousky. Jestliže se Omega využívající při nesmírně zvýšené magnitudě totožného principu zaměří na rezonanční frekvenci, povězme čedičové skály umístěné v přesném bodě zemského povrchu, byl by dopad identický a čedičová skála by samozřejmě vibrovala s rostoucí silou až do okamžiku, než by zde nakonec došlo k záchvěvu či zemětřesení.

Možnost devastace celých regionů zemětřesením nebo bouřemi, v tom je ničivá síla sítě konstruované Mnichovskou skupinou jako prostředku který měl „přesvědčit“ bandu megalomanů, aby přestali a upustili od násilí a ohrožování jakékoli malé suverénní země, vybrané jako „teroristický stát měsíce“. Síť Omega by pak byla používána k demonstrování možných katastrofických represivních reakcí, k nimž by bylo přikročeno kdyby megalomani nevěnovali pozornost předchozímu varování.

Představme si například tuto situaci:

Američtí megalomani budou chtít vybombardovat další statisíce Iráčanů do krvavého zapomnění. Mnichovská skupina by mohla zaslat telex nebo fax vhodnému činiteli uvnitř US Department of State, v němž by naznačila, že by podobná akce byla považována za projev neobyčejně špatného chování, a jestliže její plánování nebude ihned stornováno, dojde k přerušení dodávky elektřiny celému východnímu pobřeží Ameriky, což způsobí neodhadnutelné věcné škody a naruší obchod ve vlastní zemi megalomanů.

Ve víře, že podobná výhrůžka je neuskutečnitelná, by megalomani první výstrahu jako obvykle ignorovali. V tomto případě by Mnichovská skupina o dva či tři týdny později mohla zaslat další krátkou zprávu: „Velmi pečlivě sledujte Auckland na Novém Zélandu.“ Přesně hodinu poté, když telefax vyplivne tento vzkaz, nasměruje Omega stojatou vlnu, nastavenou exaktně na rezonanční frekvenci mědi v podzemních kabelech spojujících hlavní elektrárny s městskou oblastí Aucklandu.

Při předem vypočtené přesné úrovni neviditelné rezonanční energie by došlo k okamžité změně elektromagnetických vlastností částic mědi v kabelech, vodiče by získaly nekonečný odpor a tok elektřiny do města by byl zablokován. Zavládl by prvotřídní chaos. A špičkoví světoví elektroinženýři, zkoumající ohromné sekce kabelu v laboratoři, by ani po týdnech nenalezli nic neobvyklého jednoduše proto, že kabely byly v absolutním pořádku.

Rezonanční blokovací efekt využitý na Novém Zélandu by nezanechal žádné viditelné znaky poškození. Americký Department of State by tedy po této hrozivé demonstraci neviditelné síly mohl dojít k přesvědčení, že by těch sto tisíc iráckých životů asi přece jen bylo lepší ušetřit…

Provoz sítě Omega má dva hlavní kritické aspekty. Prvním je schopnost rychlého navýšení energie sítě na dané rezonanční frekvenci až k bodu, kdy může vyvolat nevypočitatelná poškození, včetně zemětřesení a bouří, a druhým je technologie umožňující její dálkové řízení. Psát o obou těchto otázkách je mimořádně nebezpečné, přestože se pohybujeme na půdě fikce.

Roku 1985, nedlouho poté, kdy Omega nabyla schopnost plnit svou skrytou roli, narazili čtyři velmi skuteční Australané na mobilní zařízení jejího dálkového ovládání na mysu Leveque, severně od Broome v Západní Austrálii. Kladli tehdy oběma neosobám jeho obsluhy spousty všetečných otázek, například ohledně páru cesiových atomových hodin a ostatního specializovaného vybavení a obě neosoby jim oplátkou položily řadu napohled přátelských otázek, například jak se jmenují, jaké mají povolání, kde žijí a tak dále.

Do sedmi dnů po opuštění mysu Leveque se tři z těchto čtyř lidí stali oběti neobvyklého smrtelného úrazu a čtvrtá, v předtuše bezprostředního smrtícího ohrožení, si změnila jméno a přešla do ilegality. Tato dodnes přežívající členka skupinky zvědavých výletníků dodnes žije ve strachu, i když nemá žádnou přesnou představu o tom, čeho se obává. Ale na tom nezáleží. Z pohledu autora je lepší žít s jistými obavami, než být mrtvý. Tato žena dodnes není ochotna vypovídat nic o tom, co viděla a slyšela na mysu Leveque. Patrně se tedy dožije zralého věku.

Mnichovská skupina se dlouho před tímto incidentem setkala s několika zdrženími ve výstavbě svých devíti „pravých“ Omeg. Ačkoli předpokládali, že všechny začnou vysílat a budou plně funkční už na počátku sedmdesátých let minulého století, vynořily se při realizaci dvou stanic téměř nepřekonatelné problémy. Mírová hnutí v Norsku a na Novém Zélandu, která mylně identifikovala sít Omega jako řídící a kontrolní systém sloužící výhradně americkým nukleárním ponorkám s jadernými balistickými střelami spustila kampaň, následně vedoucí k blokádě stavenišť v obou zemích.

Protože Mnichovská skupina tehdy ještě neměla dostatečné finanční prostředky a přístup do těchto zemí, což by umožnilo zavrtat na svá místa invertované podzemní Omegy, nemohli její členové dělat víc, než kypět netrpělivostí. Norská stanice ve skutečnosti nebyla tak důležitá, protože byla jen loutkou v krycí roli, ale novozélandská stanice byla pro operace na jižní polokouli klíčová. Síť by sice fungovala i bez ní, ale ne se 100% efektivitou.

Rok po mnichovské schůzce bylo rozhodnuto, že Nový Zéland je jednoduše příliš tvrdý oříšek a místo toho pro kritickou jižní stanici zvoleno místo v australském státě Viktoria. Naneštěstí i zde vedla okamžitá opozice australských bojovníků za mír k rozhodnutí zastavit stavbu domnělé „naváděcí soustavy balistických řízených střel“. Následovalo několik frustrujících let, ale pak, počátkem sedmdesátých let, se staly hned dvě věci.

Australská vláda sestavila komisi k prozkoumání projektu Omega, již zpočátku vedl ministr zahraničních věcí, jeho ctihodnost Gough Whitlam, QC, MP. Neočekávané ustavení komise, obávané příčiny možného dalšího extrémního zdržení už jen proto, že se jednalo o komisi, znepokojilo Mnichovskou skupinu natolik, že se rozhodla vyslat do Austrálie jednu z neosob, projektového odborníka, aby prověřil možnost instalace „invertované“ Omegy pro případ, že by selhalo vše ostatní. Touto neosobou byl inženýr s pasem na jméno John Friedrich, ač byl Mnichovské skupině znám jen jako „Jago“.

V následujících letech Friedrich prověřil několik potenciálních míst v australském outbacku a vybral tři do budoucna, ale pak, v roce 1977 náhle přišlo důvěrné sdělení, že stavba oficiální stanice Omega na původně vybraném místě ve viktorijském Darriman dostane s konečnou platností zelenou. Friedrich nato infiltroval do málo známé organizace s názvem Národní bezpečnostní rada Austrálie (viktoriánská divize), jako odborník pro bezpečnostní otázky.

Koncem roku 1981, když už byl projekt Omega v plném proudu, byl John Friedrich pilně zaměstnán jeho ochranou před akcemi bojovníků za mír, kteří to svým způsobem mysleli dobře. V tomtéž roce byly do Sale a Port Welshpool, staveniště ve Viktorii kde byla montována stanice Omega, a které se brzy nato staly dvěma nejdůležitějšími bázemi jakoby zázrakem rozšířené sekce (viktorijské divize) bezpečnostní služby NSCA, potichu přesídleny další tři neosoby – experti na ropná pole a bezpečnostní operace.

Volba ropných a bezpečnostních expertů nebyla náhodná. Mnichovská skupina v posledních letech postupně získala značné finanční prostředky a nebyla nadále ochotna riskovat ztrátu globálních schopností Omegy v důsledku možných vrtochů libovolné vládní koalice. Na to konto bylo k definitivnímu zabezpečení globální integrity sítě zřízeno pět inverzních podzemních stanic Omegy. Jedna byla zavrtána v Austrálii, další v Americe a tři další na jiných místech světa. Kvalifikace personálu vrtného zařízení přitom nemusela být tak extrémně vysoká jako bezpečnost projektu, a to byl hlavní důvod příchodu tří dodatečných neosob do Sale a Port Welshpool.

Australská stanice Omegy začala vysílat v roce 1982 a aktivity ochránců míru postupně slábly a o pár let později byla Omega zcela zapomenuta. Demonstranti obrátili pozornost zpět k „zjevným nebezpečím“ například k Pine Gap a Nurrungaru, neškodným americkým základnám užívaným pro elektronickou špionáž a sledování řízených střel.

John Friedrich se naneštěstí do věci zakousl víc než bylo zdrávo. Dokázal povznést sekci (viktorijské divize) bezpečnostního oddělení NSCA z pouhé bezpečnostní služby, požadované Mnichovskou skupinou k ochraně Omegy před útoky mírových aktivistů, na vysoce profilovanou organizaci, v níž našly zalíbení rozličné odbory australské vlády, z nichž mnohé nalezly použití pro vynikající odbornost bezpečnostního personálu NSCA, který svými schopnostmi vysoce překonal schopnosti členů příslušné armádní složky.

Tento stav se Mnichovské skupině nijak nelíbil. Ačkoli Friedrich měl koncem sedmdesátých let k dispozici diskrétní finanční sumu umožňující přiměřenou expanzi místní sekce bezpečnostní služby, byla zde jistá neuspořádaná obrovská suma potřebná k rozšíření této organizace až k bodu, kdy Friedrich uprostřed osmdesátých let řídil více než 400 zaměstnanců.

Později vyšlo najevo, že John Friedrich překročil svou kompetenci a vypůjčil si od bank obrovskou sumu peněz, zajištěných pouze kontejnery pro námořní dopravu, naplněnými imaginárním bezpečnostním vybavením. Zda z osobního velikášství nebo proto, že se domníval, že Omega opravdu potřebuje tak vysoké zabezpečení, to se už nikdo nedoví.

Bublina praskla počátkem roku 1989 kdy celý podvod vyšel najevo, (viktorijská divize) NSCA byla rozpuštěna společně s diskrétním zabezpečením Omegy. Rok nato kdosi z bezprostřední vzdálenosti vypálil několik kulek do Friedrichova rodinného domu v Seatonu, a to, jak se zdá, ho zlomilo. Pod akutním tlakem téměř úspěšného útoku na svou ženu a děti navštívil klinického psychologa Iana Joblina, ale o rok později, 26. července 1991, pět dnů předtím než by byl při veřejném líčení ve Viktorii nucen vypovídat pod přísahou, byl „Jago“, alias John Friedrich, užívající ještě několika dalších jmen, nalezen mrtvý se střelnými ranami v hlavě. Zbraň ležela vedle něho, nicméně John Friedrich, neosoba a bývalý projektový inženýr, po sobě nezanechal poslední dopis.

Po roce 1981 bylo podle plánu zapuštěno do země dalších pět „invertovaných“ anténních systémů, které jsou zde pro případ, že by se jakási vládní koalice rozhodla strhnout kteroukoli z původní devítky „pravých“ Omeg. Po roce 1986 sice existovaly plány na vyvrtání dalších tří Omeg, pro všechny případy, aby v případě nutnosti mohla být krycí navigační funkce úplně opuštěna. Mimo samotnou Mnichovskou skupinu však jen hrstka lidí ví, kde jsou tato neviditelná zařízení umístěna, a tak to pravděpodobně i zůstane.

Je ovšem krajně nepravděpodobné, že by vojenské velení libovolné z hostitelských zemí někdy dovolilo některou z Omeg rozebrat. Armáda si je dobře vědoma skutečnosti, že by v případě termonukleární války elektromagnetické pulsy (EMP) emitované jadernými zbraněmi měly drtivý dopad na veškeré střední a vysoké rádiové frekvence, a že by stejně tak byla zničena i veškerá elektronická zařízení v každém satelitu na oběžné dráze kolem Země. Za těchto okolností by jediný spolehlivý druh komunikace představovaly zemní vlny na velmi nízkých frekvencích, což v praxi znamená stanice Omega a hrstka ostatních, podstatně méně výkonných vysílačů VLF.

Australská stanice byla nedávno zbavena navigačních úkolů, ale její stožár stále stojí a obsluha nebyla rozpuštěna. Místo toho, jak avizují internetové stránky Omegy, byla stanice předána australskému vojenskému námořnictvu a je nyní řízena z Canberry.

Otázka zda by fiktivní Mnichovská skupina měla či neměla morální právo použít brutální síly těchto zařízení k tomu aby přiměla všechny vlády k míru je diskutabilní, ale jistě ne spornější, než stejné „oprávnění“ často pláštíkem „reprezentativní demokracie“ maskovaných diktatur, provozujících masové vraždy po celém světě za účelem dosažení svých geopolitických cílů.

Když se sovětská vláda kdysi rozhodla použít práškovacích letadel k povraždění pěti tisíc Afghánců „andělským prachem“, nežádala o souhlas sovětský lid. Když se íránská vláda rozhodla povraždit několik set civilistů v iráckém městě Halabja fosgenem, rovněž to předem nekonzultovala s iránským lidem. A dalších obdobných příkladů jsou stovky.

Základní rozdíl mezi členy fiktivní Mnichovské skupiny a vražednými megalomany,

zastoupenými v převážné části volených i nevolených vlád na celém světě, by spočíval v tom, že posledně zmínění jsou řízeni silami, které jsou mnohem mocnější než oni. Jestliže si politici přejí být znovuzvoleni a udržet si četné výhody vyplývající z úřadu, nejsou odkázáni jen na voliče, ale také na ty, kteří financují jejich kampaně, a na sdělovací prostředky pulírující jejich osobnost v národním i mezinárodním měřítku. Musí prokázat oddanost „globalizaci“, což je další byrokratické kódové slovo, za nímž se skrývá jediná světová vláda kontrolovaná maličkou globální elitou, starající se výhradně o vlastní prospěch. S lety se mocenská báze posunuje sem a tam jako písek v poušti, ale cíl zůstává stejný. Před třiceti lety využívala globální elita jako zástěrky komunismu a její základnou byla Moskva. Dnes tatáž globální elita přesně stejným způsobem užívá jako zástěrky představitelů demokracie a její základnou je New York. Čím víc se mění, tím jsou věci stejnější…

Mnichovská skupina by na rozdíl od toho nepodléhala žádným z těchto nátlaků či cílů. Jednoduše by se jen snažila zastavit střemhlavý pád do kulturního zapomnění použitím hrozby, doplněné v absolutně nezbytných případech represivní akcí proti jednotlivcům či národům, které by se začaly vymykat jakékoli mezinárodní kontrole. Vyžadovalo by naprosto nezaujatý a věcný úsudek zamířit Omegu tak, aby spředla výhrůžku ve formě mocného hurikánu o síle dvaceti triliónů koní, a stejně věcný úsudek a velmi pevnou ruku, která by tuto děsivou pustošivou sílu vedla s konečnou platností k cíli, kdyby všem předchozím varováním nikdo nevěnoval pozornost.

S ohledem na většinu obyvatel této planety, naprosto ignorovanou globální elitou, je asi přiměřené argumentovat tím, že Mnichovská skupina, jakkoli je skutečná či fiktivní, a Omega opravdu představují „finální řešení“, totiž jediný zbývající mechanizmus, jímž lze skrytě vyvíjet neúprosný tlak, který nakonec může globální elitě zabránit v zotročení světa. Je-li to tak, pak všichni dlužíme nekonečný dík jedinému člověku, velikánovi, který nakonec zemřel v chudobě a opuštění: jmenoval se – Nikola Tesla.

Originál: http://geocities.com/mknemesis/omega.html

Překlad gewo 2003 – kráceno. Článek byl otištěn v čísle 20/2003 - WM magazín

Linky:

http://www.lexum.umontreal.ca/ca_us/d_162_en.html

http://tycho.usno.navy.mil/omega.html

http://www.mindspring.com/~longwave/wunomega.txt

Tento článek byl převzat z WM magazínu ( http://www.mwm.cz ) se souhlasem autorů.
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku

Zobrazeno: 1228

Zobrazeno: 1401

Zobrazeno: 1289
Články tematicky související
Vývoj a provoz zajišťuje Datalite s.r.o © 2001