4. Záplavy světla Eseje Otokara Březiny
Partnerem dalších úvah o nezávislé české spiritualitě má teď být Otokar Březina. Svatopluk Čech byl ve svých verších didaktičtější a proto nám umožnil přímou rozpravu. Řeč všech pěti Březinových básnických sbírek je tak nabita metaforami, že by bylo marné ji chtít prozaicky převyprávět. Tím bychom ji zabili. Proto budeme muset nechat jeho poetické texty znít tak, jak jsou. Za protějšek si vezmeme jeho opomíjenou rozsáhlou esejistickou tvorbu. Byla označena jako básnická próza. Je to také bohatá a silná řeč obrazů, ale je přece jen snadnější vstoupit s ní do rozhovoru v našem kontextu, zatímco básním vyjdeme vstříc pouhým nasloucháním.
V některých z nás je silná touha duchovně žít tváří v tvář povrchnímu, plochému a hlavně netvůrčímu způsobu života, vnucovanému současnými tvůrci veřejného mínění. Odhodlá-li se někdo k tomu, vnímá třeba i pouhé první kroky jako náznak vítězství. Pak ovšem musí být i nějací poražení. Svět se pro tyto objevitele pravdy začíná rozpadat na my a oni. Proto se nakonec nechají doktrinálně a organizačně spoutat. Pak už se jen nechávají autoritami posouvat po herní ploše podle dané strategie. Příznakem takové urputné a úzkoprsé spirituality je nedůvěra k umělecké tvorbě. Její výslovné odmítání je vzácné. Spíše se s díly zachází instrumentálně. Vybírají díla či fragmenty děl vhodné pro ilustraci té či oné ideologické teze. Nebo se umělci kádrují na autory rozkladné a konstruktivní.
Nezávislému duchovnímu životu nabízí Březina alternativní přístup v eseji Tajemné v umění z knihy Hudba pramenů (Eseje, Votobia, Olomouc 1996). Člověk je mu tvorem otevřeným a hledajícím. Odpovědí sotva může být doktrína, když jenom nejmenší část otázek přeložena byla v duších minulých a přítomných do řeči slov. Nejzávažnější a nejhlubší ukryta je v symbolech bolesti a tušení světelných záplav… Můžeme snad říci, že svým utrpením a žízní, ale také svými tušeními jsme otázkou. Proto může odpověď přicházet spíše ve světelných záplavách, než v definicích.
Život duše, to, čemu zde říkáme duchovní život, je podle Březiny cesta, kde nepředvídatelné události čekají ve všech stínech a kde mlčení mluví jedinou společnou řečí všech světů a kde samoty mají tisíce znaků. Je to paradoxní cesta plná překvapení. Nemá mnoho co dělat s pevně konturovanými konfesemi a s organizačními strukturami kolem nich nebo s návody k použití života sepisovanými naivními okultisty.
Umění není spirituální jen když takový dojem budí svými náměty. Magie tónů je prvním příkladem. Jak ji převádět do slov? A přece souvisí s otázkou, jíž jsme sami. A je odpovědí na ni v tom smyslu, že procitlá duše věcí hovoří v tónech. Přitom řeč umění není ani trochu lehkým sdělením. Je jaksi světelná. O světle čteme na každé stránce této i jiných esejů. Ale také bolest všech uměleckých snění je vzpomínkou na hlubiny, do nichž se duše odvážila příliš daleko.
Umění tedy nikdo nemusí usměrňovat přímo cenzurou nebo nepřímo objednávkami ve jménu správných idejí a od správných zadavatelů, aby bylo spirituální. Žít v něm, tvořit a hleděním či nasloucháním spolutvořit je navýsost duchovní samo o sobě. A přitom každá myšlenka, i ta nejchudší a nejvšednější, je schopna rozpáliti se v oslňujícím lesku zavedením vnitřních proudů. Duchovnost umění není podle Březiny nezemská, jak by se dnešní obhroublé mysli snad zdálo z jeho éterného a subtilního stylu. Jako láska i umění miluje zemi. I nejspirituelnější umění uznává vděčně, že do jejího světla opíralo svá křídla, než mohlo vzlétnouti do výší, kde vznáší se rychlostí extatických pohledů. Země zůstane vždy břehem, k němuž se vrací ze svých výprav.
Tvorba se řídí tím, co Březina zve druhým zrakem. Vidět jinak, komplementárně k vidění, které si na všem všímá jen ekonomické a technické využitelnosti, a tak plodí mrtvou vědu a mrtvolný svět moci a bohatství. Možná je celý duchovní život právě v tom, učit se nově dívat. Revidovat viděné. Probouzet zřením mrtvá fakta a proměňovat je v procesy žití. Velmi bychom si přáli mít pro tento účel návod. V populární, prý také duchovní literatuře jich najdeme přehršel. Chceme-li si nechat pomoct od Březiny jako spolehlivého svědka, dovíme se, že metody, dle nichž duše šíří svou vládu v hmotném a nehmotném, jsou individuelní… Je ovšem otázkou, jde-li o metody, jak tvořit nebo jak žít. Jedinečný a neopakovatelný je nejen život umění, ale i umění života. Koneckonců, ne každé umění vejde do archivů, pinakoték a katalogů. Ale z objevů, které umění učinilo průběhem věků, jen nepatrná část uchová se v knihách a uměleckých dílech. Největší část odchází s dušemi, které svá vítězství dovedly nebo musily sníti mlčky.
K duchovnu se rádo uniká odkudkoli. Pro slabé má být úlevou od tíže úkolů. V takovém spirituálním asylu se jeho obyvatelé vždy s důstojnými gesty obracejí zády k životu mezi lidmi a s lidmi. Jednat vyrovnaně, dát každému, co mu patří, být obyčejně lidsky spravedlivý, to se zdá příliš povrchní a obyčejné. Obtěžuje nás to ve chvílích, kdy chceme být vysoko nebo hluboko. Přitom podle dalšího eseje (Nejvyšší spravedlnost) spravedlnost, světelný vítr nejčistších a posledních atmosfér, jež dýchají Svatí, vzniká vanutím téhož suverénního gesta, které rozsvěcuje a zhasíná hvězdy. Všudypřítomnost její ohraničuje a vyvíjí stavbu kosmu. Co se vymkne z jejího plánu, hyne spálené mrazem a tmou, protože se vzdálilo od kosmické životní tvorby. Spravedlnost znamená žít a žít plně, zatímco její opak znamená hynout. K tomu nakonec není třeba nějaké trestající instance. Nepřímo z toho pro nás, dnešní situací světa zklamané čtenáře Březinových esejů plyne třeba také toto: Starat se o spravedlnost, prosazovat ji, vytvářet pro ni prostor a hájit ji i tam, kde to dnes budí smích, má nejen sociální a psychologický, ale i kosmický a božský dosah.
Život duše, není-li právě duše sama životem, se odehrává mezi ryze životními ději a světelnými výšinami ducha. Duše to propojuje. Zažíváme kontinuitu života a ducha. Nemusíme se už předem (se zástupy dualistů všech odstínů) obrnit proti biologické agresivitě naší „nižší“ stránky, nebo naopak (s Henry Bergsonem) připravovat velkolepou oslavu života tváří v tvář umrtvujícímu duchu. Nemusíme doplňovat život nějakou přístavbou, montovat na něj něco jemu cizího. Ale je tu i přeryv. Má-li se život udržet a sílit, potřebuje podle jednoho z dalších esejů (Perspektivy) prudkého tahu větrů z nekonečnosti. Je-li jimi rozdmycháván, vystupuje z rudých tónů krve do čistších a skvostnějších bělostí vlnících se širokými kruhy světla.
Prosvětlení života není snadné a pohodlné. Vyžaduje odvahu. Duše stoupajícího k světlu zná jen jediné nebezpečenství: vše, čeho lze dosáhnouti bez nebezpečenství. Není třeba utíkat od života samého k něčemu zvláštnímu, např. k nějakým osvědčeným učitelům nebo metodám. I když duše odpočívá, i když je unavená, nemusí klesat. Její noci připravují cesty jejím dním, její slabosti, její síle, pád vítězství, smrt stupňovanému životu. V čem ale spočívá to plné žití života? Podle kterého motivu se rozeznají ony čistší a skvostnější bělosti, které vedou vzhůru? Březinova odpověď je srozumitelná: Duše prostupuje všechny věci, aby je připodobnila svým vyšším zákonům svobody. Je-li naše nitro a náš svět osvobozován ze zajetí nutnosti, jsme u spontánnosti, která doprovází samotnou tvorbu. Kde je duch, tam je svoboda. Vnitřní a jako její projev i vnější. Duch znamená odpoutání, uvolnění a nezávislost. Ne ovšem naši nezávislost vůči přírodě, tělu a světu, nýbrž nezávislost přírody, těla a světa s námi, pro nás a v nás.
Duše tedy žije duchovně, je-li bdělá. Věčně bdící nesnese, aby neprobouzela, co dřímá. Nejvolnější a nejsilnější projevy duše budí úžas a nedůvěru. Dokonce v jejím žhoucím letu zdá se něco tvrdě egoistního. Přitom je spíše soustředěním na dílo, které se jen vnějškově jeví jako nevšímavost vůči lidem. Této bdělosti se často říká kontemplace. Právě ona způsobuje, že jde o umění jakožto duchovní cestu a ne kýč nebo povrchni zábavu. Že úsilí o spravedlnost má co dělat s hlubokým řádem skutečnosti a není třeba tyranií mrtvých paragrafů. Kontemplací se má život pozvedat k oné světelnosti, ve které je plně sám sebou. Odhaluje se v ní nejhlubší krása života (esej Krása světa).
Březina by se mohl setkat s výtkou, že estetizuje životní situace. Že se vyhýbá syrovosti, tíži, bídě, trapnosti a obyčejnosti. Že vše chápe jako dramatický zápas velikých skutečností a hodnot, světla a tmy, pravdy a klamu. Ať je to jakkoli, ošklivost všedních dnů by nám neměla unikat, ale nemusíme v ní utkvět. Je to činná a pracující bolest provázející vývoj. Co se vlastně odehrává po této cestě? Kdyby kontemplací v březinovském smyslu bylo zavírání očí před holou realitou světa, mohlo by nás to nanejvýš obohatit příjemnými iluzemi. Nad nížinami tmy a prvních soumraků, kde vládne fatalita nižším formám života, vystupujeme do oblastí svobodné vůle. Jsme znovu u svobody. Ta je indikátorem pravé bdělosti. Osvobození můžeme zjišťovat jedině zcela vnitřně a můžeme přitom podléhat omylům. Objektivně je člověk produktem vnějších sil. Zakoušíme-li ale poctivě osvobození, například od strachu nebo od nenávisti, jsme na dobré cestě.
Svoboda je velkým Březinovým tématem a zůstává aktuální i dnes. Je možná třeba ji víc připomínat v době, kdy duchovně žit pro mnohé znamená nechat se ovládnout neomylnými vykladači pravdy, ať ve staroslavných náboženských institucích nebo v úplně nových sektičkách. Na březinovské duchovní cestě nikdo nenabízí zaručené návody. Není jiného zasvěcení v mystérium krásy nežli život. Žít jej vědomě, bděle, všímavě. Být naplno u zrodu každé myšlenky, ale tím také u tvorby světa. Pak je i svoboda opravdu kreativní, jak to odpovídá její vlastní povaze. Je zřejmé, že nejde o slabošskou libovůli. Pouhopouhá liberální volnost vůči řádu a hodnotám bere na sebe masku svobody. Ale jakmile se věci před našimi zraky počnou rozpadávati v chaos, bez zákona a rytmu (byť i byl sebetragičtější v duších, jimž spravedlností jest předurčena dráha bolesti), je to znamením, že jsme zbloudili z cesty a že jdeme v bažinatá místa rozkladu, která budou tisíciletí čekati na svou vegetaci a snad se jí ani nedočkají v trvání této země (esej Zasvěcení života).
Kontemplaci lze přirovnat ke čtení textů. Pro běžné vnímání stačí konstatovat výskyt předmětů, jejich souvislosti, vznik a zánik, změny. Otázka po smyslu vnímaného se považuje za nezodpověditelnou. Kde by ten smysl byl, odkud kam sahá, jak je velký, jak, odkud a kam a jakou rychlostí se pohybuje a jak se vůbec měří? A hlavně, co se z něj dá vyrobit, jak se dá prodat? Je k jídlu? Dá se jím topit? Byl by vhodný jako zbraň? Alternativně můžeme jiné lidi a ostatní tvory a celek vnímat jako text. Vždyť textem nejsou jen samotné zvuky nebo skvrny. O tom, že má smysl nebo význam, nikdo nepochybuje. Kontemplace je přístup, který čte smysl světa. Snad to může činit do jisté míry i popisně, ale spíše metaforicky, v příbězích a nakonec v mlčení.
V eseji Jediné dílo (knížka Skryté dějiny) čteme: Všechno je řečí; i naše tělo je řeč a mluví strašlivě každým svým údem, každým gestem, mlčením i vášní, nemocí i smrtí… Řeč těla je adresována nám samým. Choroba nám může říci o nás samých něco, k čemu jsme možná byli hluší, když jsme měli možnost si to vyslechnout v mírnější podobě. Řeč těla doprovází řeč hlasu a písma a je součástí komunikace s jinými, ať si to uvědomujeme nebo ne. Ale platí to i o světě kolem nás. Život země, zvířat i rostlin je nepřetržitou řadou znamení na naší cestě. Znaky a jejich smysl. Patří bezprostředně k sobě a nejsou tímtéž. Zapsané slovo by neneslo žádný význam, kdyby nebylo viditelné a čitelné. Smysl by zůstal skryt, kdyby nebyl ztělesněn. Tak to je i v řeči světa. Neviditelný svět prostupuje světem viditelným.
Jak zde zjišťujeme, být bděle u zrodu myšlenky znamená být u tvorby věcí samých. Kdo by chtěl tento podstatný postřeh zploštit, mohl by ho vykládat kupříkladu jako solipsismus. Živý prožitek je cennější než jeho odraz ve slovních konstrukcích. Březina o něm mluví, ale neumrtvuje. V jeho slovech zkušenost prvotní tvorby proudí v celé své svěžesti: Celá země, viditelná i neviditelná, žije tajemně v člověku; oheň jejích hlubin, bratrský ohni slunečnímu, var pramenů, hudba řek, královský neklid moří a větrů, neviditelná záření světelná, němý život nerostů, vegetací, zvířat i nepřetržité působení hvězdných světů. Vědomě nebo nevědomky tady Březina navazuje na Goetha s jeho postřehem, že oko by nevidělo Slunce, kdyby samo nebylo slunečné povahy. Vyjadřuje to mimo jiné slovy: Jak bychom mohli rozuměti řeči barev a moudrosti tvarů, kdyby naše duše nebyla tajemně přítomna při tvorbě tohoto světa viditelného a nenesla z věků vzpomínku na závratný život před narozením? Řeč světa je pro bdělou a tichou mysl čitelná, protože člověk a kosmos jsou příbuzní. Jsme částí světa, ale v jiném smyslu je svět částí nás.
Toto bezčasé zření principů všeho dění můžeme s Březinou a koneckonců třeba i s Platónem označit jako vzpomínání. Je těžké říci, jsou-li lidé privilegovaní, nebo je to jen a jenom věc odhodlání a kázně, ale jsou bytosti, v nichž některá z těchto vzpomínek při dotyku věcí jest schopna vyšlehnouti s intenzitou, která jest ostatním, zapomnětlivějším, nepochopitelná. … Nejmlčenlivější místa na zemi hlaholí k nim radostně jako při shledání po odloučenosti, která trvala věky, a dni jejich jsou jako první jara života bohaté událostmi celých staletí.
Březina velmi užitečně připomíná osamocenost hledače a tvůrce. Potřebujeme vědět, že duchovní život nemá v sobě nic masového. Dav je schopen vše duchovní, včetně nepohodlných kazatelů, filosofů a tvůrců rozcupovat a zadupat. Ale existuje také sdílení. Hledači nejsou opuštěni. Žije nenápadné bratrstvo spřízněných duší, které působí napříč věky a napříč kontinenty, i když se příliš neprojevuje v organizacích a hnutích. Duchovní život není elitním estetickým sněním. I když to je u Březiny málokdy konkretizováno, spiritualita má sociální, ne-li rovnou revoluční dimenzi. V eseji Cíle si všímá, že není možno, aby lidstvo nepochopilo, že posavadní hospodářství národů znamená ztráty nejjemnějších radostí a ohrožení celé duchové žně země. V eseji Přítomnost to dramaticky rozvíjí: Mlčelivá vzpoura trpících ve všech národech a ještě nebezpečnější vzpoura nejvyšších duchů v jasných samotách poznání, v tichu výpočtu, v jiskření pozornosti, upřené na všechny věci země, vše dává přítomným hodinám vzrušující intenzitu velkých dějinných rozhodnutí. Cítíme, že soudný den není v budoucnosti, ale že je nepřetržitou přítomností v kosmu.
S Otokarem Březinou se znovu vrátíme k tématu duchovního života jakožto života tváří v tvář reálně přítomné smrti. Mnohým se to jeví tak, že duchovní život nebere a nepotřebuje brát smrt vážně. Vždyť smrt vlastně neexistuje. Je klamem. Je to jen změna způsobu života. Jiní jsou o něco poctivější a řeknou, že smrt je překážka, jíž je třeba se na duchovní cestě postavit čelem. Musíme mít odvahu a naději, jež nám dovolí projít branou smrti. Ale smrt je i v tomto pojetí něco přechodného. Z jedné strany se jeví jako tragédie, z druhé jako vítězství. To může být zamaskovaný útěk. Duchovní život je život spřátelený se smrtí. Zde samozřejmě přichází výtka, že takto pojatá spiritualita je morbidní. Březina smrt nepřehlíží, ani se u ní nezastavuje.
Básník ve všem hledá krásu, ale není naivní. Nepřehlíží temnoty. Pojednává je, důstojně, lze-li to tak říci. V tom se liší od literárních ironiků, jejichž přínos spočívá v tom, že rozbíjejí iluze. Březinovi podle eseje Dílo smrti je smrt strašlivou zjevovatelkou základních pravd vesmíru. Právě díky smrti a skrze smrt je možno vidět to, co by jinak zůstalo skryto, protože by na tom nezáleželo. Básník říká o smrti: Učinila bolest jasnovidnou a dala jejím éterným rukám odvahu, aby odhrnovaly záclonu denního světla, za níž leží světy tiché nádhery, čekající, až naše oči zvyknou jejich jemnému vyzařování a zesílí, aby je uviděly. Není to ale rozhodně tak, že by smrt byla jen nedopatřením nebo epizodou. Překonání smrti nespočívá v tom, že se k ní ustrašeně obrátíme zády. Právě ten kdo jí mocně, věštecky uviděl, nabývá svobody. Nástrojem každého zotročování je strach. A každý strach je vlastně hrůzou ze smrti. Nahlédnout do ní bez iluzí osvobozuje. Akceptovat smrt znamená svým způsobem jí podstoupit dříve, než fyzicky přijde. Svobodu, jež takto vyvstává, žádná moc na zemi dáti nemůže.
Plnost života není za prahem smrti. Ve smrti samotné se život spíše naplňuje, než přetíná. V úzkostech smrti a odloučení učil se člověk poznávati nebeskou chuť polibků, jemných a chvějících se jako zkřížení dvojího světla, a na rtech dětí pociťovati květný van věčného jara, provívajícího věky. Tedy v nich, nikoli za nimi. Přitom ale plnost života je již zde, ne až jednou tam. V nejvyšších chvílích života, ve vítězném letu myšlenky, v extázi díla, v lásce, vidění smrti ztrácí svou hrůzu; kosmický život hřmí naší bytostí, jediný, všemi světy zpívající život, věčně přítomný, ve všech bytostech bratrský, všemi slávami budoucnosti a minulosti zářící.
Život věčně přítomný není jen život nekonečně trvající, nekončící. Jak by to mohlo být, když právě jeho konec radikálně osvobozuje? Věčnost je spíše síla přítomného okamžiku. Ale nikoli vytrženého nebo odloučeného od toho, co uplynulo, a od toho, co přichází. Je to okamžik naplněný tak, že nic už nechybí. Je to okamžik zpřítomňující celistvě to, co je v běhu času rozloženo. Věčnost září všemi slávami budoucnosti a minulosti.
Překvapuje nás, že se to děje ve vítězném letu myšlenky? Nepřeceňuje se tu přemílání abstraktních témat na úkor zkušenosti, na úkor prožitku? Ve zmíněném letu myšlenky není dobové rozumářství a osvětářství. Zřejmě nejde, nebo nemělo by jít o zrcadlící myšlení, tedy o myšlenkové konstrukce odloučené od reality. Básník staví tento obraz do těsné blízkosti jiného, totiž vedle extáze díla. Můžeme to vidět tak, že to jsou jen dvě stránky téhož. Je to myšlenka, která pouze nezrcadlí, nýbrž tvoří. Sestoupíme-li od hotových, verbalizovaných myšlenek o krok hlouběji, tam, kde vznikají, kde se tvoří, není už rozdíl mezi zkušeností a myšlením. Vnímání už není povrchové, nýbrž pronikající ke smyslu, k hloubce. A naopak myšlení není jen o něčem, ale je to myšlení něčeho. Je to hlubinné zakoušení nejen smysly, ale též intelektem.
Věčnost se zjevuje také v lásce. Ovšem ne v jejích náhražkách. Jak často je řeč o lásce, a přitom v partnerském vztahu jde vlastně o moc a podmanění nebo o nedospělost a závislost, a v charitativní lásce o hojení špatného svědomí nebo o prevenci spravedlivého hněvu? Jak mnoho se o lásce a jejích různých formách mluví a jak málo se o ní ví? Mnozí chtějí být milováni, někteří v sobě nesměle objevují i touhu opravdu milovat, ale to vše je záhy ubito cynismem, který se stává oficiální ideologií systému, v němž je dnes našim údělem žít. Musíme dodat, že Březina s básníky, kteří byli před ním a kteří přišli po něm, ukazuje, že láska je hlubokou základní zkušeností a že má co dělat se smrtí. A nejen v tom smyslu, že plodí nový lidský život, který nahrazuje život odumírající. Má dočinění se smrtí také v tom smyslu, že láska znamená přijmout, ale i dát se. Tedy také vzdát se sám sebe. Extáze lásky je prý podobná smrti.
Je to tedy tak, že v onom letu a extázi a v lásce, která to završuje, vidění smrti ztrácí svou hrůzu? Anebo, jak už jsme si to zde připomněli, právě v úzkostech smrti se člověk učí poznávat ony nebeské, světelné a jarní skutečnosti života? Zřejmě nás smrt může o vše oloupit a pak nemá ani zdaleka nic společného s květným vanem věčného jara. Nebo jsme ochotni čelit děsu smrti tím, že jií ostře a jasně vidíme, že jí čelíme, že jsme s ní právě v oné extázi myšlení, tvorby a lásky. Ale pak nás neolupuje. Pak v ní něco dáváme, a nejen něco, nýbrž sebe.
Hluboká březinovská filosofie, ba mystika smrti a hřmícího kosmického života usvědčuje z dětinskosti ty, kdo se nechávají klamat obchodníky se zdravím a životem. Ukazuje, že nalézání smyslu a plnosti nemá co dělat se sugescemi a autosugescemi, třeba pod záhlavím pozitivního myšlení. Sotva s tím má mnoho společného to, jak si upravíme menu, nebo jakou tyčinku, jaké krystaly a jaké talismany si půjdeme koupit k prodavačům spirituálna.
Na Březinu si v tušení jeho geniality činili nárok také protagonisté neomylných doktrín a samospasitelných organizací. Došlo k pokusům použít jej politicky. Byl dost plachý na to, aby tyto našeptávače odháněl. Oceňoval hodnoty, jimiž žili a jež mu nabízeli, dokázal rozlousknout skořápku a osvobodit jádro. Nikdy se ale nenechal zapřáhnout do jejich káry. Byl a zůstal svůj, což samozřejmě neznamená mělký, liberální individualista. Byl tak trochu prorokem a nemohl sestoupit na úroveň konfesní nebo nacionální propagandy. Obdivovali jej, ale pro vládnoucí ironiky a pragmatiky byl neskladný a nestravitelný.
Březina se neuměl nebo nechtěl jednoduše postavit na pozice některé ze stran ve sporech, které se mu někdy jevily jako zanedbatelné triviality. Jindy je vidí jako skutečné tragedie, ale jde mu spíše o jejich lidský smysl, než o to, kdo odejde se slávou a kdo potupen. Etika úvodníků, fejetonů a komentářů reprezentuje jiný svět, než je svět jeho. Pod dojmem válečných událostí říká padni komu padni a že dnešní zápas národů je démonická modloslužba smrti. Tento prý subtilní stavitel chrámů a pěvec transcendentna docela nečekaně říká o heroismu, který se při této příležitostí též objevuje, že uveden na pravé své bojiště měnil by tok kypících řek, budoval by města, spojoval by moře, vstupoval by v hrůzu podzemí a dobýval jejího bohatství, přemáhal by síly ničící lidský rod, šířil by vládu života. I když jsme dnes skeptičtější co do změn toku řek a nechceme už poroučet větru, dešti, s potěšením objevujeme pozemskost a konkrétnost této vize. A zároveň oceňujeme, že autor zde zůstává stát a jiným nechává vulgární chytračení, kterého je vždy kolem takových projektů pochopitelně plno.
Spiritualita, která zde promlouvá, je svobodná a přitom spjatá se zemí. Je spiritualitou, protože se nespokojuje s povrchem. Březina si nemyslí o zemi a o životě málo. Objevuje třeba i v obyčejnostech překvapivé hloubky. Označuje-li v eseji Skryté dějiny tvůrce dějin jako věřící, neznamená to, že by věřil něčemu, co někdo přikazuje věřit. To bylo absurditou pro něj, stejně jako to je absurdní pro nás dnes. Obdivuje něco jiného: Pokora věřících, jimž svatý jest život všech bytostí země! A kteří ke každému z bratří, i k provinilému, blíží se s úctou pro tajemství pozemského vtělení jeho, pro skrytou slávu jeho muk, v nichž jako oheň pracují plameny spravedlnosti, pro mystérium jeho smrti.
Vede-li nás kontemplace od fatality do oblastí svobodné vůle, jak už jsme si připomněli, může mlčenlivá vzpoura trpících dostat jasné vyjádření a směr. Není to jen (po špatných zkušenostech, jimiž Březina ještě projít nemohl) poněkud podezřelé budovatelské nadšení. I když jsme opatrní, duchovní život nás vede od démonické modloslužby smrti k vládě života. Spiritualita, která by nás na tyto riskantní cesty nevedla, by byla krotká, měkká a plytká, prostě neškodná. Mystika a revoluce jsou jen dvě tváře téže skutečnosti. Proto se můžeme pokusit sledovat Březinu, ovšem s vlastní pamětí a vlastní schopností uvažovat, i tam, kde sní o novém řádu. Naštěstí jeho nový řád není výsledkem nenávisti. Je to dokonce tajemství lásky. Láska je totiž u něj mnohorozměrná a jsme s ní daleko od sentimentálního rozněžnění.
Artikulací vzpoury, vzestupu od fatality ke svobodě, artikulací široce pojaté lásky je toto: Tiché veselí silných širokoplecích mužů, tvůrců nového řádu, radostných, že mohou být ochránci slabých a ponížených! Slovo lásky, odpuštění, spravedlnosti života, pracující ve všech jazycích země proti slovu nenávisti, šílenství, krutosti, posměchu a smrti! Je-li to revoluce, je to revoluce mystická, lépe řečeno revoluce personalistická. Není to nahrazování jedněch institucí jinými, jedné formy útlaku útiskem ještě horším. I když budeme zdrženliví a velmi pozorní vůči nástrahám na této cestě, nenecháme si vzít sen o možnostech prosazovat lásku proti nenávisti, lidskost proti krutosti. Nenecháme si brát sen o tom, že vítězství smrti nad životem nemusí být definitivní. Že nás ve smrti potkává ona nová říše, dosud neviditelná zde na zemi, ale promítaná do pozemských poměrů onou extatickou tvorbou, zcela svobodným myšlením, vzdorem proti chladnému cynismu ve jménu radosti.
Mystiku doma v křesle nad verši, v koncertní síni při poslechu Beethovenových symfonií, se závany kadidla v zákoutích gotických kaplí dobře izolovaných od burz, bank, agentur, sekretariátů a magistrátů, tu nám dnes každý se shovívavým pousmáním povolí. Budeme-li si někde v koutě mysticky nýt, nebudeme obtěžovat. Kontemplace, která se pak nakonec stává záležitostí veselých širokoplecích mužů a směřuje proti démonické modloslužbě smrti, proti institucionální krutosti a posměchu, ta už je technikům moci podezřelá. Tu už musí sledovat, aby se jim nevymkla. Tichý svět hlubin objevovaný v kontemplativním ztišení totiž potom pracuje, ať se to komu líbí nebo ne, v hlaholu veleměst, přístavů, tržišť a dokonce i v napětí burz, parlamentů, řečnišť, divadel, učilišť.
Pokud by se někdo této konkretizované mystiky bál, pokud by mu připadala příliš aktivistická, snad ho může utěšit, že k těmto skrytým dějinám patří také skryté dějiny ženy! … Nesmírné souručenství sesterské mezi všemi národy, podvědomé dosud, vlastní své moci netušící, v bolestech poslání svého sílené nejzáhadnějším šepotem země, úsměvy květů a hvězd! … Skryté heroismy mateřství rozhodující o osudech národů! Možná tento obraz trochu zlidšťuje výšlehy duchovních plamenů nebo obrazy mohutného zápasu o dobro. Feministický aspekt, jak bychom to dnes nazvali, činí duchovnost poněkud tělesnější a revoluci poněkud laskavější. Nutno ale přiznat, že nikoli méně radikální.
I když se Březinou necháme prostřednictvím této četby a rozpravy inspirovat jako jedním z autorů vyjadřujících zvláštnosti zdejší tradice a tohoto kulturního prostoru, setrváváme v široké souvislosti evropské a nejen evropské spirituální cesty. Odlišné by pak zůstalo jen konkrétní odstínění. Zde můžeme sledovat editora Březinových esejů Petra Holmana. Ten jej ve starší verzi své studie vidí mimo jiné vedle Novalise, Emersona, Maeterlincka, Solovjova, Teilharda de Chardin, Bubera, ba i Thákura. V pozdějším vydání navíc připouští, že Březina byl zaujat studiem některých těchto autorů, ale přitom důrazně uvádí, že byl naprosto samostatný. Pokládá jeho umělecké počiny za Březinovu vlastní cestu. Smím snad dodat, že vlastní, a v tomto smyslu nenapodobitelná je i jeho duchovní cesta, chceme-li to ovšem vůbec odlišit. Kroužíme-li zde kolem spirituality a podnětů pro ni, může nás Březina uvést na cestu, která nebude jeho cestou, protože to zkrátka není možné, ale bude naše. A pak může být v nějakém smyslu společná.
Ivan Odilo Štampach
Tento článek byl převzat ze stránek www.stampach.cz se souhlasem autorů. |
KONFERENCE
DISKUSE
AKTUALITY
ODKAZY
KNIHY
