Zlo je Smrt a Pravda. Jsme smrtelní čili žijeme v čase, tedy žijeme v proměnlivosti. Té se vzpouzíme, protože si vzpomínáme, že původně je vše neměnné a věčné. A tak tu proměnlivost a různé principy nerealizujeme a držíme to v sobě do chvíle, než se to konečně nedá vydržet a vyjádříme to. Proto ten slastný pocit. To se ale stane již na „nepravém“ místě, opožděně, a tak vzniká, respektive se předává, zlo. Zlo, které je původně tím, co jsme neudělali nebo udělali a neměli, nepřizpůsobením a vzpourou, která nakonec stejně musí ven. A tak to, co vnímáme jako zlo, je vlastně jen důsledkem, konečným vyjádřením Pravdy, kterou jsme předtím odmítli, protože jsme si ve své slepotě a egoismu mysleli, že ji můžeme potlačit. Proto je zlo osvobozením, Pravdou, Smrtí neboli vyjádřením konečnosti a proměnlivosti a cestou ke spáse. Nemusíme ho páchat, ale pokud se nepřizpůsobíme, stane se. To, že ho pak vidíme odděleně jako něco, co není z tohoto světa, je pak jen naší hloupostí. Stane-li se, neměli bychom spílat sobě ani druhému, ale užasnout nad tím, jak je Pravda silná, že musela ven. A uvědomit si svou malost a nesmyslnost vzpoury, protože zlo nám přináší právě poselství pokory. Někdy natolik silné, že musíme přijmout, že tu největší relativitu, že totiž tady nejsme věčně a že náš současný život nemá až tak velký význam, aby zrušil boží řád a přinutí nás zemřít. Vždycky když vzniká utrpení a my si začneme cpát do úst zlo, je to proto, že jsme se jen vzepřeli přirozenosti. Naše svoboda spočívá patrně v tom, že můžeme zakusit temnotu, abychom si uvědomili, že jsme světlo. A i ta temnota je jen zamotané světlo. To je vše a nic víc už není. Jen světlo a jednoduchá Pravda. Jen Ty.
Aneb:
nešikovnější, sic podrobnější verze, kterou jsem raději nedopsal…
Velmi se mi zalíbila Jariho úvaha o Zlu, kterou jsem před pár dny vkládal. Je nádherně napsaná a myslím, že mu rozumím. Jen mi tam stále chybělo vlastní vysvětlení, co je zlo, respektive jak zlo vzniká. Nicméně mě ta úvaha pomohla uvědomit si vlastní odpověď…
Zlo, tak jak ho popsal Jari, je konečným vyjádřením nevyžitých principů, jako jsou potřeba svobody, pozornosti, rychlost, spravedlnost, prožívání pravdivějšího a důležitějšího, principů jako přijímání, oplodňování neboli tvorba, potřeba sjednocení, vášně, vítězství… Teď mi asi nerozumíte a spíláte. Jak to? To není možné? Ten je mimo. No, možná to nepíšu moc srozumitelně. Podívejme se na to jinak.
V konečném důsledku je zlo opravdu smrtí, jak píše i Jari, toho, že se rodíme a umíráme, neboli problémem existence času, tedy proměnlivosti světa. Všechno se mění. Je tomu tak, že vidíme svět skrze čas. Z absolutního hlediska čas neexistuje, což si uvědomujeme, když toužíme po věčnosti. Chceme, aby to či ono trvalo, neměnilo se. My ale stále žijeme v čase. A tak se vzpíráme proměnlivosti a nechceme žít pokorně proměnlivý relativní život. No, a když se tak nechceme měnit, neprožíváme principy (ve smyslu jak je chápe např. Dethlefsen – Osud jako šance, vysvětlení astrologických symbolů/nebeských těles jako principů…. např. princip Marse – boj, síla, vítězství, oplodnění), které vznikají v nás ať už zevnitř nebo v důsledku toho co se děje (např. mě někdo naštve, což mě má přimět k urč. vnitřní změně, ale já to vidím jen ze svého pohledu a tak místo využití síly k posunu či tvorbě – ukázání kdo jsem – se bráním a potřebuji ji vybít tím, že jeho nebo ještě lépe někoho jiného později – praštím či si tu zlost jinak oklikou vybiji). Tyto principy či pnutí se pak zkrátka projeví. A zlo je na světě, protože se projevily jinde než měly. Tedy jindy. Pozdě. Zadržet je však nejde, leda bychom je vyžili dobrovolně a vědomě.
Dalibor Novák, DiS. |