v této rubrice
ve všech rubrikách
OSAMĚLOST
Rubrika: Pro pohodu
Podrubrika: Zamyšlení
Autor: Jari
Vloženo: 31.10. 2004
Počet reakcí: 0
Počet přečtení: 2830
Samota nás tíží, cítíme se osaměle. Bojíme se sami sebe, vlastní samoty a proto stále vyhledáváme lidské společenství na potvrzení sebe identity. Bojujeme o oprávněnost našich, specifických názorů a pereme se o absolutní pravdu.

Avšak, co je to ta pravda ? Existuje vůbec ? Je pravda pravdou, pokud tvrdíme sami sobě i okolí, že právě my neseme pravou pravdu ? Pravda je jen chatrnou bránou strachu. Že můžeme být přehlídnuti a nebudeme potvrzeni ve stavu, v jakém se rozpoznáváme. Strachu z toho, že se můžeme mýlit a opět nebudeme vědět. Ale v konečném poznání, že skutečně nevíme, je obrovská moudrost. A také úleva. Protože, vše kolem nás již existuje a jediné, co můžeme dělat, je pomalu odkrývat jednotlivé fragmenty nekonečnosti, aby nakonec byly poznány omezenými smysly.

Ale, co s tím ? Co se změní ? Vše stále zůstane na svém místě, nic nepřibude ani neodejde. Je to zbytečná snaha. Přetváříme původní hmotu a vyvoláváme nerovnováhu v přírodě. A příroda se brání a pokud to bude potřeba, lidský rod zanikne. Vlastní pýchou a nabubřelostí.

Nakonec nic nezmizí. Tak, jaká katastrofa ? Těla přijme matka země tak jako vždy předtím. Nikdo si toho ani nevšimne. Vesmír bude dál pokojně udržovat a budovat svou komplexnost a rovnováhu. Vesmír má nekonečné množství času, nakonec čas ani nevnímá. Učí se. Učí se sám ze sebe a nefungující věci nebude opakovat. Vesmír je moudrý, musí být. Protože naše planeta Země, stavba lidského těla, fungující řád přírody a podmínky k životu jsou dokonalé.

City jsou důležité. Emoce jsou důležité. Myšlenky jsou k ničemu, důležité jen sami pro sebe. Pro sebe a svět myšlenek kolem. Lidé jsou sevření a potlačují emoce, protože to je objednávka nemocné společnosti. Můžete mít vztek, ale nesmíte ho dávat najevo. A tak války a jiná zvěrstva čas od času vypustí páru uvězněných emocí a opakuje se to neustále. Svět má depresi a neexistují léky na vyléčení. Existují tresty a mocenské obušky, které samotný výbuch oddalují. Ne napořád, nejde to.

Revoluce nepomáhají. Jedinou revolucí může být vnitřní revoluce. Člověk musí najít svoji vnitřní svobodu. Musí se přijmout, takový jaký je. Potřebuje najít lásku k sobě samému, bez jakýchkoliv podmínek a předpokladů. Jen tak lidská bytost zbohatne a může rozdávat nadbytek vlastního dobra a lásky. Pokud se člověk nemiluje, nebude milovat ani toho druhého. Strach ho bude paralyzovat a strach vyvolá vlastnický syndrom. To není a nebude vztah rovnocenných a svobodných bytostí. Bude to otroctví, které vysaje šťávu života a veškerou radost z bytí. Protože, čeho skutečně můžeme dosáhnout, když vše již je ? Čeho ? Rozluštíme více hmotných fragmentů, získáme znalosti, které jiní nemají. A nedostatek informací vždy budí respekt a úctu. Umíráme nahuštění znalostmi o něčem, co tady bylo již před narozením a zůstane po naší smrti. Nic se nezmění. Naše názory, pravdy, přesvědčení, víra, skončí tam, odkud přišla. Skončí v odpadkovém koši iluze a snění.

Ale, nemusíme bojovat se strukturou vlastních představ. Můžeme odvrátit pozornost do prázdnoty a nechat mluvit vlastní emoce. Oni umí mluvit a fyzicky to také poznáme. Můžeme vášnivě milovat a uvnitř být myšlenkově vyprázdnění. K čemu mysl ? Můžeme ochutnávat jídlo a nechat chuťové buňky vyprávět o lahodnosti pokrmu. Můžeme hladit kůži a ponechat vlastní dlaň intimně rozprávět s teplou, tepající kůží. Oni se znají, rozumí si. Potom objevíme citlivost k vlastnímu tělu. A necitlivost k vlastním myšlenkám. Proč bojovat? Přicházíme na tento svět totálně chudí a totálně chudí odejdeme. A přesto, svůj vlastní život můžeme skutečně prožít. Pocitově prožít a to je obrovské bohatství.

Nebudeme budovat další planetu, vytvářet faunu a zvířectvo. Neumíme to a hlavně, někdo, něco, to udělalo za nás. Máme úžasné podmínky, skvělé a dokonalé tělo a � prostě si to máme užít. Vždyť omezený čas, jistá smrt, dává dostatečný smysl k tomu, abychom myšlenkový svět nebrali tak vážně. To, že nám zde postaví pomník, pojmenují ulici, je velice slabá motivace, pokud tu již fyzicky nebudeme přítomni.

Nechť je vřelé objetí svátkem. Nechť je vášnivé milování oslavou. Prožitek emocí skutečným pokladem, zostřené smysly požehnáním. Vše ostatní je mrtvé a zbytečné. Zbytečné hromadění věcí, které nejsou naše a patří všem, kteří užívají život na této vyjímečné planetě. Objevme vnitřní oheň a touhu plně žít. Objevme okamžik po okamžiku a radujme se z života v této formě. Nic jiného nemáme. Nic jiného zde nedostaneme.

Proč bojovat ? Proč zuřivě protlačovat vlastní názor, který je snůškou nesmyslů a čirým egoismem ? Co je špatné, co je dobré. A proč ? Malovat budoucí obrazy, oplakávat přijatelnou minulost. Nikdo mimo nás, lidí, to nezná. Jen přítomnost je cenná. Jen přítomnost rodí budoucí věci. A tak to funguje. Štěstí a vděčnost porodí ještě větší štěstí a radost. Odpor k současnému uspořádání prohlubuje naší osamělost a tesknotu.

Jari

Tento článek byl převzat ze stránek Jitřní země se souhlasem autorů.
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku

Zobrazeno: 974
Články tematicky související
Vývoj a provoz zajišťuje Datalite s.r.o © 2001