Je-li ale duch životem rozvinutým do svobodné tvorby na základě poznání, plyne z toho nějak, že je něčím beztělesným? Sami sebe jako lidé zakoušíme jako duchovní bytosti, ale to také znamená, jako bytosti duchovně-tělesné. Lidské tělo spíše je a stává se duchovním, než že by bylo něčím vnějším, pouze akcidentálním, instrumentálním. Nezakoušíme je jako něco, co můžeme přijmout nebo odložit, jak je nám libo. Nemáme tělo. Spíše jsme tělem. A ovšem také jsme duchem a duší. Duch není uvězněn v žaláři těla, spíše je vtělen či ztělesněn. Teď se ale odvážíme otázky: Nemáme tuto jednotu připsat celku tvorstva? Není celé tvorstvo duchovně-tělesným kosmem? Není to nesmírné společenství osob a jejich kvazi-tělesných projevů?
Než se ale pustíme do úvah o možném spojení andělů s přírodou, položme si tu nejbanálnější otázku, která nás v této situaci může napadnout: Jsou doopravdy andělé? Pomineme zjevné taktizování teologů, kteří si o tom myslí své, ale nechtějí se dostat do konfliktu s vrchnostmi. Obhájcům andělů nezbude než odvolávat se na údajně jasné, ba jednoznačné biblické výpovědi. Pochybovači sázejí na mýtický ráz výpovědí o andělích. Dnes už myslíme racionálně a kriticky. Interpretace Božího jednání pomocí nadzemských bytostí je prý už překonaná. Pokusme se o jisté zprostředkování. Připusťme, že řeč o andělích je opravdu mýtická. Není ale taková též řeč o Bohu? Mýtickému myšlení se v náboženství nevyhneme. O Bohu a andělích, ale také o člověku a zemi a o jejich vztazích se vypráví příběhy, které zvou k účasti, probouzejí fantazii, orientují vůli, vytvářejí vztahy, odkazují ke smyslu. Tento způsob komunikace je oprávněně současný. Projevy mýtopoetického myšlení obsahují poselství, u nějž není důležitá faktografie. Aby je člověk mohl skutečně přijmout, musí se zúčastnit pohybu, který vyvolaly.
Je-li řeč o andělích odlišná ale oprávněná, můžeme říci toto: O dějinách můžeme vypovídat s užitím metod a výrazových prostředků historiografie, ale i mýticky. O přírodních dějích se mnohé dovíme od exaktních věd, ale můžeme o nich mluvit také poeticky, symbolicky, prostě mýticky. Šumění andělských křídel a nadzemskou harmonii andělských kůrů nevyčteme z archivních materiálů a jejich analýzy stejně tak jako je nezachytíme registračními přístroji a nevypočítáme z naměřených veličin. Můžeme ale paralelně s kritickým, racionálním, demýtizovaným jazykem mluvit o andělích a také tím něco sdělujeme. Zveme k účasti, vytváříme vztahy, odkazujeme ke smyslu, jak už o tom byla řeč. Nemíníme tuto interpretaci lidských dějin a jejich přírodního rámce jako alternativní. Nejde totiž o to, kdo z koho. Nepokládáme za smysluplnou otázku, kdo má více pravdu, kdo je blíže skutečnosti. Mýtická řeč nevylučuje vědeckou. Nezmítá už námi radikální demýtizační vášeň. Pochopili jsme, že stačí mýty interpretovat, resp. reinterpretovat. Řeč o andělích (a s ní veškeré náboženské mluvení) vlastně nechce být ani pouze paralelní. Přejeme si, aby byla vůči jazyku klasické vědy komplementární. Řeč o andělích tedy doplňuje neúplnou řeč vědy (a moderní teologie) o přírodě a dějinách. A nutno dodat, et vice versa.
Co znovuobjevujeme s anděly?
S kritikou exaktní vědecké interpretace přírody nemusíme spěchat. Naopak, než necháme zaznít kritické hlasy, měli bychom poctivě uznat jak moderní myšlení a jeho aplikace udržují, chrání a rozvíjejí život. Na druhé straně se ale nemusíme nechat zahnat do kouta: Výpovědi o přírodě mimo rámec klasické vědy nemusí být jen planým snílkovstvím nebo dokonce patologickým stavem psychiky. Opravdu mohou doplňovat, co vědecký výklad zanedbal. Nemusíme se spokojit s chladným, mrtvým, mechanickým, vykalkulovaným vesmírem. Máme právo interpretovat svět kolem nás také mýticky či mýtopoeticky.
Manipulativní racionalita moderní vědy je programově zaměřena na technické aplikace. Co z přírody není využitelné pro větší blahobyt, je nepodstatné. Dlouho si lidstvo všímalo jen výhod, které z toho plynuly. Až ve druhé polovině dvacátého století jsme dospěli ke zjištění, že bezohlednou exploatací přírodních zdrojů podřezáváme větev, na níž sami sedíme. Exaktní zkoumání obnovitelných a neobnovitelných surovinových a energetických zdrojů, zkoumání procesů v půdě, vodách a atmosféře je účinným nástrojem zjištění pravdy. Přejeme-li si ale hlouběji porozumět poměru mezi lidmi a přírodou, potřebujeme ještě komplementární přístupy. A tady mohou kupodivu přispěchat s pomocí andělé. Přesněji řečeno lidé, kteří s anděly, lze-li to tak říci, počítají. Otevíráme-li se přírodě meditativně, je-li naše poznání účastí a spolutvorbou, bude se nám příroda jevit jinak, než jen jako soubor měřitelných objektů a procesů. Staneme se vnímavými pro ducha a smysl. Příroda může být znovu svým způsobem plna bohů. Nebude to tentokrát na úkor racionality, nýbrž s respektem k ní. A bytosti nazývané v antice bohy můžeme za nových okolností nazvat anděly. Můžeme se dokonce pokusit o komunikaci s duchovními bytostmi stojícími v pozadí přírodních dějů, samozřejmě s rizikem příslušných psychiatrických diagnóz.
Teologie jakožto hermeneutika mýtu se obvykle jeví jako nepraktická disciplina. Obnova partnerského vztahu s přírodou, úcta k životu, péče o stvoření, to jsou témata navýsost praktická. Jde totiž o život. O životy lidí a o život jiných pozemských tvorů, které svými aktivitami ohrožujeme. Sama exaktně biologická ekologie, jak se zdá, na praktické řešení potíží nestačí. Humanitní environmentalistice vykázaly různé komise místo na okraji akademického kolbiště. Utíká-li teologie od přírody, nemá k tomuto žhavému problému současnosti co říci; vrací-li se po létech exilu k jejímu duchovnímu aspektu, stává se inspirací. Teologie, která se odvažuje postoupit od dualistického personalismu zaměřeného výlučně na lidi (a ponechávajícího přírodu beze zbytku v říši „to“, „ono“) ke spiritualistickému pluralismu lidí a přírody, se (pro někoho možná paradoxně) objevuje v centru dění a na špici událostí. Může pomoci vytvořit použitelnou hlubinnou ekologii (ať se tento výraz komu líbí nebo nelíbí), nebo dokonce ekosofii.
O koho jde v 82. žalmu, který začíná slovy: Ve shromáždění bohů postavil se Bůh, vykoná soud mezi bohy. … Ač jsem řekl: „Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího“, zemřete též jako lidé? Zemřou-li tito „bohové“ jako (ostatní) lidé, může jít opravdu o ironické označení mocných pozemšťanů. Máme ale i další texty. Již jsme si připomněli, že výraz „anděl“ vyjadřuje poslání a může být použit i pro člověka. Obvykle ale plní andělské poslání nebeské, duchovní bytosti, pro něž najdeme v Bibli řadu alternativních výrazů, např. synové Boží a bohové, a též serafové, cherubové, trůny, panstva, mocnosti a síly. Při údajně důsledném biblickém monoteismu nás ovšem překvapí výrazy bohové, Boží synové a s nimi i božské „my“ se slovesy v plurálu. Také v nás budí zvědavost, když si na četných biblických místech při pozorné četbě uvědomíme, že jen výjimečně je anděl dobře odlišen od Boha, že obvykle mluví a jedná zcela jako to činí Bůh. Masivní je tato záměna ve vyprávěních o stvoření a pádu člověka v knize Genesis. Nejprve říká Bůh: Učiňme člověka, aby byl našim obrazem, podle naší podoby. O jeden verš dále se záměr naplňuje: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím. Když pak člověk v jahvistickém vyprávění požije ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, říká Hospodin Bůh: Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. K čímu obrazu a podobě je člověk stvořen? Komu je podobný poté, co poznal dobré i zlé?
Již gramatický tvar odpovídající množnému číslu u Božího jména Elóhím (byť spojovaný se slovesnými tvary v jednotném čísle), a pak i Slovo, které nejen „bylo u Boha“, ale také „bylo Bůh“, vyložené pak církví jako pravý Bůh z pravého Boha , nakonec s rozvinutím tohoto tématu až do pojetí božské Trojice, to vše je znamením, že Hospodinova jedinost je odedávna i v biblické a křesťanské tradici vyvažována pluralitou božského. Že Boha nemůžeme správně pojmenovat kategorií „jeden“ a že spočívá nad mnohostí i jediností. Stejným směrem ukazuje pojetí nestvořených božských energií vyzařujících z jediné božské bytnosti v pravoslavné tradici.
Nebeští andělé se tedy jeví jako znázornění, zvnějšnění a zpřítomnění plurality skryté ve všeobsáhlé radikální jedinosti božského. Myriády duchovních mocností připomínají, že jednota v Bohu, a v souvislosti s tím i jednota nastolená Bohem (či lépe v jeho jménu), nemůže být totalitní. Že Bůh je přítel plurality a diverzity v lidstvu a celém tvorstvu. Doznívající moderní teologii nelze vyčítat, že jí zajímá vlastně jen Bůh a člověk. Méně šťastné je, že jí za pozornost stojí jediný děj mezi nimi, zápas dvou vůlí, v němž jde nakonec jen o to, kdy a jak bude člověk podmaněn. Prezentuje osamělého Boha bojujícího svůj boj s izolovanými lidskými jedinci. Její bůh, to už není plerómatický Bůh, Hospodin zástupů, nýbrž nebeský Despota. Dějištěm stvořitelského a vykupitelského dramatu jí není živoucí kosmos Bible a tradice věrně znázorňující niterné bohatství svého božského vzoru a zdroje, nýbrž chladné nekonečno mrtvých těles kroužících po svých drahách, vybuchujících a vychládajících podle mechanických zákonů a mezi nimi ubohá Země.
Dialog o andělích
Zatímco se křesťanští teologové za své anděly styděli a úporně se snažili na ně zapomenout, postmoderní, ne až tolik církevní Evropané a Američané si na ně (a jim příbuzné bytosti) nejen vzpomněli, ale začali, dá-li se to tak říci, s nimi pracovat. Zabývají se jimi kultivovaně v antroposofii, teosofii a hermetismu, v pokleslé populární rovině např. v ufologických fantaziích. Křesťanům proto nezbude, než přistoupit na dialog o pluralitě (kvazi)božských, duchovních bytostí. Mohou si pro začátek vzpomenout, že ústřední místo Ježíše Krista v ekonomii spásy není anděly ohroženo. Jednorozený Boží Syn nevylučuje, spíše zahrnuje Boží syny Starého zákona. Přebývá v něm totiž celá plnost. Anděl Hospodinův bývá tradičně vykládán jako druhá Osoba Trojice naznačená ve Starém zákoně, ale též jako první mezi rovnými, mezi anděly. První kapitola listu Židům je celá věnována rozlišení božského Syna a duchů vyslaných ke službě. Blíží se k řešení tohoto křesťanského kóanu Raffaelova umělecká intuice vyjádřená na slavném obraze Sixtinské Madony, kde Ježíšův obličej vystupuje v jedinečné konkrétnosti mezi nesčetnými stejnými, leč méně nápadnými obličeji andělů tvořících zářivé pozadí obou hlavních postav? Je tam jedinost a jedinečnost smířena s pluralitou?
Do dialogu o andělích se výslovně pustili nekonvenčně křesťansky orientovaný duchovní učitel a publicista, dříve dominikán, dnes kněz americké Episkopální církve Matthew Fox a filozofující a teologizující biolog Rupert Sheldrake spojovaný obvykle s hnutím Nového věku. Kniha pod provokujícím názvem Fyzika andělů. Průzkum oblasti, kde se setkávají věda a duch je rozpravou obou autorů nad pojetím andělů u tří křesťanských klasiků Dionysia (pseudo)Areopagity, sv. Tomáše Akvinského a Hildegardy z Bingen. Nacházejí v nich mnoho překvapivě aktuální látky a docházejí mimo jiné k těmto závěrům: Andělé jsou přítomni od počátku univerza, jsou řídícími inteligencemi přírody, mají zvláštní vztah především ke světlu a ohni, probouzejí lidskou imaginaci a intuici, spojují naše vědomí s kosmickým vědomím. Autoři si uvědomují, že nestačí zopakovat tradiční nauky. Současná krize vyžaduje tvůrčí práci. Kladou sobě i nám společně nové otázky: má přesvědčení o andělích, společné duchovním tradicím co dělat s hlubinným ekumenismem (též mezi monoteismem a polyteismem), může komunikace s anděly pomoci k nové sakralizaci umění a vůbec našeho jednání ve světě, mají andělé co dělat s vědomím planet, hvězd a galaxií, souvisí se sebeorganizující dynamikou makroskopického i mikroskopického světa?
Snažili jsme se zde poukázat především na pluralitní aspekt nestvořené i stvořené duchovní skutečnosti a na to, že duchovnost není odcizena hmotě, přírodě a tělu. Cokoli stvořeného může být poslem Nestvořeného, až natolik, že takovou božskou přítomnost můžeme zažívat jako bezprostřední. Tím se také pokoušíme navázat na iniciativu obou uvedených autorů a nabídnout pokus o odpověď na některé jejich otázky. Andělský dialog musí ovšem pokračovat přes hlavy teologických profesionálů nebo, bohdá, s jejich účastí.
Literatura
Allmen Jean-Jacques von: Biblický slovník, Kalich, Praha 1987
Aurelius Augustinus: Vyznání, Kalich, Praha 1992
Borg Marcus J.: The God We never Knew, Harper, San Francisco 1997
Brož Luděk: Evangelium dnes, Kalich, Praha 1974
Bruce Milne: Poznejte pravdu. Průvodce křesťanskou vírou, Návrat domů 1999
Coreth Emerich: Co je člověk?, Zvon, Praha 1974
DuQuette Lon Milo: Angels, Demons & Gods of the New Millenium, Samuel Weiser, York Beach 1997
DuQuette Lon Milo: My Life with Spirits, Samuel Weiser, York Beach, 1999
Fiorenza Francis, Galvin John P.: Systematická teologie. Římskokatolická perspektiva, CDK, Brno 1996
Fox Matthew: The Physics of Angels. Exploring the Realm where Science and Spirit Meet, Harper, San Francisco 1996
Gelder Dora Van: Im Reich der Naturgeister, Aquamarin Verlag, Grafing 1989
Grofovi Stanislav a Christina: Krize duchovního vývoje. Když se osobní transformace promění v krizi, Chvojkovo nakladatelství, Praha 1999
kol.: Zvěstování víry I., II. Síť, Praha 1994 a 1996
Lochman Jan Milíč: Krédo. Základy ekumenické dogmatiky, Kalich, Praha 1996
Lossky Vladimir: Dogmatická teologie, Pravoslavné vydavatelství, Praha 1994
Novotný Adolf: Biblický slovník, Kalich, Praha 1956
Ott Ludwig: Fundamentals of Catholic Dogma, Ran Books, Rockford 1974
Ratzinger Josef: Úvod do křesťanství, Petrov, Brno 1991
Sardello Robert (ed.): The Angels, Continuum, New York 1996
Steiner Rudolf: Duchovné bytosti v nebeských telesách a prírodných ríšach, Sophia, Bratislava 1996
Zvěřina Josef: Teologie agapé I.,II., Scriptum, Praha 1992 a 1994
Všechny citace Bible podle: Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona, Česká katolická charita, Praha v ÚCN, 1985
Ivan Odilo Štampach
Tento článek byl převzat ze stránek www.stampach.cz se souhlasem autorů. |
KONFERENCE
DISKUSE
AKTUALITY
ODKAZY
KNIHY
