Elektrický vesmír I.
"Snad nejvýznamnějším aspektem našeho rostoucího pochopení vesmíru je skutečnost, že už mu rozumíme." – konstatoval Martin Harwit, v rozhovoru na mítinku Americké fyzikální společnosti ve Filadelfii, v dubnu 2003. Harwit je emeritním profesorem astronomie na Cornellově univerzitě a bývalý ředitel Smithsonian National Air a Space Museum ve Washingtonu, D.C.
Jenže ví astronomové opravdu to, co říkají, že vědí? Výraz nelíčeného údivu nad každým novým objevem naznačuje, že tomu tak není. Také teorie, které vyslovují, jsou hodně přitažené za vlasy. Aby jejich modely byly funkční, musí obsahovat neviditelnou temnou hmotu, neviditelné neznámé objekty, temnou energii a magická magnetická pole, která „jaksi existují“ bez jakékoliv elektrické aktivity. To svědčí nejen o zásadním nepochopení Univerza, ale jejich snahám vzdoruje dokonce i nejbližší hvězda – Slunce.
Jako by chtělo upozornit na tuto skutečnost, předvedlo Slunce na počátku měsíce deset velkých slunečních erupcí v historicky bezpříkladné sérii. To vše navíc v období klesající aktivity, kdy by mělo prodělávat podstatně méně a slabších vzplanutí energie. Při každém z těchto vzplanutí byly bez ohledu na mocnou sluneční gravitaci v rámci vypuzení koronální masy (CME) vymrštěny do prostoru rychlostí milionů kilometrů v hodině miliardy tun sluneční hmoty. Energie uvolněná těmito mimořádnými erupcemi byla mimořádná.
Sluneční „super-flare“ naplnily vědce úžasem
Vzplanutí uvolněné Sluncem při „události 52“ - 4. listopadu 2003 v 19:47 UTC – bylo to nejmocnější, jakého jsme vůbec kdy byli svědky. Monstrózní výron rentgenového záření byl dvakrát silnější než cokoli, co bylo detekováno od doby, kdy jsou ho schopny zachytit naše satelity (od poloviny 70tých let). „Toto je mimořádná událost třídy R - 5,“ konstatoval Bill Murtagh z Centra pro předpověď kosmického počasí. „Nemohou už být o moc větší, než tato,“ mínil k této X-flare Robert Roy Britt na space.com
Poznámka: Nikdo nemá k dispozici žádné podklady, aby mohl říct jaký je největší možný rozsah vypuzení sluneční hmoty. Z pohledu na mocnou aktivitu vypuzování hmoty u aktivních hvězd a galaxií vyplývá, že gravitační modely jsou k objasnění těchto dějů neadekvátní. Gravitace je pouze přitahující síla. Útěk k naivní představě magnetického pole, jakýmsi kouzlem odloučeného od elektrických proudů, slouží pouze k posílení okultních hodnot soudobé fyziky, která není schopna sdělit cokoli o skutečných příčinách.
Jenny Hogan v článku na NewScientist.com 2. listopadu napsal:
"Slunce je teď aktivnější, než v celém předchozím tisíciletí. Tento poznatek, vyplývající z rekonstrukce počtu slunečních skvrn v období 1150 let, přišel právě v okamžiku, kdy Slunce prodělávalo náhlý výbuch hněvu. Z povrchu hvězdy se odtrhovaly obrovské chocholy hmoty, která proudila do prostoru a vyvolávala na Zemi geomagnetické bouře."
Historie sluneční aktivity byla určena podle počtu slunečních skvrn od sedmnáctého století. Relativní počet slunečních skvrn, sahající před toto období, byl odvozen z hladin radioaktivního berylia-10, uvězněného v jádrech z ledovcoých vrtů provedených v Gronsku a Antarktidě.
Když Mike Lockwood z britské Rutherford Appleton Laboratory poprvé spatřil tyto výsledky, řekl: „Závěr je neúprosný. V tomto období žijeme pod velice neobvyklým Sluncem.“
Mínění, že se Slunce chová nezvykle, spočívá na domnělé znalosti „normálního“ chování hvězd, jako je Slunce. Říkají nám, že takové hvězdy jsou termojaderné generátory stravující samy sebe, které mají dostatek paliva (vodíku) aby mohly trvale udržovat stálý výkon po milióny či miliardy let. Avšak, zatímco prostým okem viditelný světelný výkon Slunce kolísá jen v desetinách procenta, zatím co energie vyzářená ve spektru UV a rentgenového záření kolísá o faktor 20!
Pro proměnlivé chování Slunce se nikdy nenašlo uspokojivé vysvětlení. Hádankou zůstává i komplexní cyklus slunečních skvrn, který nevykazuje žádnou potvrditelnou spojitost sse slunečním termojaderným modelem. Jelikož je už dlouho známo, že sluneční skvrny jsou místy s mocnými magnetickými poli, strávili teoretici celé dekády neúspěšnými pokusy sestavit model neviditelného vnitřního slunečního dynama, jímž by mohli simulovat komplexní spleť magnetických polí, pozorovanou nad slunečním povrchem. Tento způsob uvažování se odráží i ve zmíněném článku na NewScientist.com:
„Temné záplaty na povrchu, jimž my říkáme sluneční skvrny, jsou symptomem mocné magnetické aktivity uvnitř Slunce.“
Povšimněte si, že zde není ani zmínky o mocných elektrických proudech, nezbytně potřebných k vytváření takových magnetických polí. Tato čirá spekulace, prezentovaná jako fakt, tvrdí, že magnetické pole slunečních skvrn je generováno vnitřní aktivitou hvězdy.
Klíčem k porozumění naší hvězdě a prvním krůčkem k pochopení elektrického vesmíru je poznání, že hvězdy jsou elektrický fenomén!
Termojaderný model hvězd je produktem doby svého vzniku na počátku dvacátého století. Důvody proč byla jeho v podstatě nezměněná forma propašována do nového tisíciletí je třeba hledat ve strnulosti struktury „peer review“ a úzkoprsém chování akademické obce.
Mezitím jsme odhalili, že prostor je plný nabitých částic (plazmy) a magnetických polí. Slunce je plazmová koule a její chování mnohem komplexnější, než bylo vybásněno před stoletím Eddingtonem, který prezentoval standardní sluneční model, při jehož tvorbě užil gravitace a zákonů platných pro ideální plyny. Tehdy ovšem ještě netušil, že meziplanetární prostor se Sluncem v ohnisku je doslova protkán magnetickými poli a toky nabitých částic (elektrickými proudy).
Prebendanta tohoto modelu, George Gamowa, pohnula Eddingtonova práce k vzletným výlevům:
Podle řecké legendy letěl Prométeus k Slunci, aby smrtelníkům mohl přinést trochu nebeského ohně. Ale ani Prométeus se neodvážil vniknout hluboko do sluneční fotosféry aby spatřil, co je pod ní. Tento výkon uskutečnil až britský astronom sir Arthur Eddington, který byl schopen zjistit vše o vnitřku Slunce i ostatních hvězd, aniž by přitom opustil pohodlí své studovny na Univerzity of Cambridge.
„Nemělo by být příliš obtížné pochopit tak jednoduchou věc, jako je hvězda,“ říkával sir Arthur a měl k tomuto prohlášení velmi dobré důvody.
Protože, zatímco geofyzici se dosud nebyli schopni shodnout na přesné hodnotě teploty v centru Země, skrytém pouhých čtyři tisíce mil pod našimi chodidly, mohou astronomové zjistit teplotu centrálních regionů Slunce a mnoha dalších hvězd s odchylkou pouhých několika zlomků procenta a být si uváděnými čísly naprosto jisti. [A Star Called the Sun; George Gamow, str. 93.]
Gamowův komentář zde prezentuje příklad přílišného arogantního sebevědomí matematických fyziků a je současně i varováním. Lze argumentovat tím, že astrofyzika je vůči geofyzice v nevýhodné pozici. Neexistuje totiž absolutně žádný způsob měření, podle nějž by si někdo mohl být jist teplotou v centru Slunce. Ale sebejistá sdělení jako toto jsou nic netušícím laikům přesto denně servírována sdělovacími prostředky jako fakta. Následkem toho se současná kosmologie nachází v rovině vědecké fikce. Chtělo by to více opatrnosti, protože aktivity pozorovatelné na slunečním povrchu zůstávají hádankou stejně tak, jako sluneční skvrny. Když totiž nahlédneme do tmavých center slunečních skvrn vidíme, že tam dole, pod zářící fotosférou, je o tisíce stupňů chladněji.
Nerozumíme-li Slunci, nevíme vůbec nic o vesmíru
"Myslím, že u kořene zjevně nesprávných úsudků moderní matematické fyziky - a nejen v tomto případě, ale zjevně v celé té změti divokých spekulací v rámci nauky o vesmíru a dalších odvětvích fyzikálních věd - je představa očekávající, že všechno, co je matematický pravdivé, musí mít fyzikální protějšek; a nejen to, ale musí mít specifický fyzikální protipól, který bude v souladu s teorií již matematici chtějí obhajovat." [Herbert Dingle: Science at the Cross-Roads (Věda na rozcestí); stránky 124-5]
Matematik Eddington samozřejmě měl zájem vidět hvězdu jako úplně prostou věc. Matematici totiž potřebují jednoduché modely, připouštějící elegantní matematická řešení. Jenže nejpozději od doby, kdy kosmické lodě rozšířily náš pohled na Slunce, je jasné, že tato zářící plazmová koule vůbec není „jednoduchá věc“. Zdá se ale, že dokonce už i Eddington tušil, že hvězdy vykazují elektrické efekty:
„Kdyby nebylo zbytí můžeme předpokládat, že jasné spektrální linie jsou u hvězd produkovány elektrickými výboji podobnými těm, které vytvářejí jasné spektrální linie ve vakuové trubici... Prozatím však můžeme usuzovat, že tyto jasné linky pozorované ve spektru stálé hvězdy signalizují, že hvězda je (a) buď velmi rozrušená 'bouřemi', anebo (b) jde o nebulózní hvězdu.“ [The Internal Constitution of Stars; stránky 344-5]
pokračování bude ihned následovat
Tento článek byl převzat z WM magazínu se souhlasem autorů. |
KONFERENCE
DISKUSE
AKTUALITY
ODKAZY
KNIHY
