Bylo by směšné posuzovat ekonomické a technické úspěchy takových mocností, jako jsou USA, z našeho provinčního pohledu. Bylo by ubohé být roztrpčen z toho, že my to neumíme, nebo že na to nemáme. Měli bychom být velkorysí a oceňovat úspěchy spojenců a přátel. Nejsou snad jejich vítězství úspěchem civilizace, k níž sami patříme? Obdiv si zaslouží jejich objevy, které posouvají hranice mezi poznaným a nepoznaným. S respektem můžeme pohlížet na jejich technické vynálezy, které mimo jiné poskytují víc potravy pro všechny a nabízejí spolehlivější ochranu zdraví a života lidí kdekoli na zemi. Bylo by pošetilé závidět jim umělecká díla, jen proto, že nám snad na podobnou tvorbu nestačily síly.
Budovy Světového obchodního centra, podle toho, co jsme o nich dosud slýchali a čítali, byly grandiózním technickým úspěchem. Mnoho hlasů ale připomínalo, že byly od počátku ekonomickým, energetickým, ekologickým a bezpečnostním hazardem. Odvažujeme-li se říct to právě teď, není to ze závisti. Je-li to kritika, pak ovšem v širším smyslu i sebekritika. Vzpomeňme ostatně na diskuse o těch několika pražských budovách, které jsou sice ve srovnání s newyorskými mrakodrapy trpaslíky, ale na naše skromné poměry impozantními mrakodrapy. Podobné obavy byly přece vyslovovány i kolem nich.
Máme vidět ve WTC a Pentagonu babylonské věže současnosti? S ohledem na tisíce zmařených životů a zlomené osudy je nemístné něco takového i jen naznačovat. Na druhou stranu ale přece nešlo jen o obydlí nebo kancelářské budovy. Byly to symboly, protože tak byly vnímány. A tu je třeba se ptát symboly čeho. Jde opravdu o symboly naší civilizace? Reprezentovaly nebo reprezentují hodnoty, které chceme bránit? Nejsou takovými znameními spíš Sorbonna nebo Oxford, Louvre či Prado, pařížská Notre Dame a aténský Parthenon, da Vinciho Mona Lisa spolu s Rublevovou Trojicí? U nich je to zřejmé. Nutno ale uznat, že i také světové obchodní centrum můžeme vnímat jako jedno z míst, odkud se zabezpečoval hladký chod světového obchodu a tím výměny zboží a služeb k potřebě lidí a tedy jako něco dobrého. Pentagon nepochybně můžeme brát jako baštu demokracie a svobody; i my se můžeme díky americké vojenské moci cítit bezpečnější v dnešním nejistém světě. Takže přece jen také ušlechtilé symboly našeho světa a jeho hodnot?
Přes všechno pochopení a respekt bychom si ale neměli dělat ani v tuto tragickou chvíli iluze, že náš svět je v pořádku. Demokracie je čím dál tím víc fikcí. Vliv lidu (občanstva, voličstva) na výběr těch, kdo mají vládnout, je nepatrný. Různé volební systémy dovolují občanovi rozhodovat obvykle jen mezi dopředu určenými skupinami kandidátů, které mu předloží k odsouhlasení politické subjekty poté, co získají prostředky na volební kampaň. Volby jen nepatrně ovlivňují zahraniční politiku státu, protože ta je dána mezistátními smlouvami a členstvím v různých nadnárodních systémech. Nemohou prakticky měnit hospodářský život země, protože trh je autonomní. Vše ovládá bezohledná soutěž ekonomických subjektů. Slabší a méně schopní jsou vyřazováni z boje. Vznikají obrovské sociální rozdíly. Rovnost politických subjektů, ba i kulturní a duchovní svoboda je stále více jen fiktivní. Rozhodují spíše ti, kteří získali bohatství nepoctivě. Pod rouškou obrany demokracie se násilně prosazují partikulární ekonomické zájmy.
Kde jsou symboly skutečné síly a kde symboly krize a slabosti naší euroatlantické civilizace? Jak se mají znamení naší kultury, humanity, vzdělanosti a sociální citlivosti ke znamením holé moci a nestydatého bohatství? K jaké symbolice nás povede naše kritičnost? Povede nás civilizační sebezpytování k tomu, že přece přistoupíme na svůdný obraz zničení nové pyšné babylonské věže? Kdybychom to hned odsouhlasili, byli bychom možná tvrdě sociálně kritičtí, ale zřejmě na úkor spravedlnosti a vyváženého úsudku. Západní svět má reformní a kritický potenciál. To ale neznamená, že je autodestruktivní. Nemusíme být fanatiky bohatství, síly a úspěchu, ale nevidíme řešení ekologické, sociální, politické a kulturní krize Západu v rozsévání smrti a zkázy.
Postliberální náboženské myšlení se loučí s měkkým, neškodným a pohodlným božstvím moderny. Nově se objevuje tvrdá a náročná spiritualita. Znovu nám dochází sociální apel biblických symbolů. Nechceme a nemůžeme však pomocí náboženské a politické utopie legitimizovat hromadné vraždění bezbranných a nevinných lidí, jakému došlo před několika dny v Americe. Kdo něco takového vyčetl ze starozákonního vyprávění, nebo třeba z Koránu, je stoupencem krutého boha. Bůh, o kterém už řadu století sní a přemýšlí židovská, křesťanská a muslimská tradice, je náročný a podněcuje k reformě. K reformě osobní i sociální. Ale není na straně revolučního či pseudorevolučního teroru. Nepodporuje žádné násilí. V Babylonu, v New Yorku, ve Washingtonu a nikde jinde. Je jednoznačně na straně života, protože je to konec konců život sám.
Ivan O. Štampach, 15.09.2001
Tento článek byl převzat ze stránek www.stampach.cz se souhlasem autora. |