v této rubrice
ve všech rubrikách
O PRAVDĚ
Rubrika: Pro pohodu
Podrubrika: Zamyšlení
Autor: Jari
Vloženo: 28.11. 2004
Počet reakcí: 0
Počet přečtení: 1775
Tolikrát jsem slyšel hovořit o Pravdě. O tom, že je důležité najít Pravdu. Je Pravda cílem našich cest? Co to znamená, co je Pravdou, proč je tolik důležitá?

Upřímně nerozeznávám barvu tohoto slova, nevím, co Pravda je. Pravda má velké množství odstínů, Pravda vybojovala bezpočet válek, Pravda je potřísněna krví. Život je nesmírně jednoduchý, život je s námi od okamžiku stvoření. Dýcháme vzduch, milujeme se, radujeme se, pohybujeme tělem. Co se s životem dá více dělat? Křesťané, muslimové, hinduisti praví, že Pravda je Bůh. Chápu symbol Boha. Je však Bůh On ? Je to někdo, kdo stojí mimo nás? Nejsem příslušníkem církve a přesto mám hluboký pocit, že Bůh je vším. Bůh se námi projevuje. Jsme Bohové a Bohyně. Musíme to poznat, objevit své božství. Všichni jsme dokonalí, život je dokonalý a já se dostávám do zvláštního stavu, kdy mé oči vidí dokonalost ve všem. Soucítím s lidmi, kteří chrlí vlastní bolest. Volají o pomoc tonoucí v temném oceánu beznaděje a samoty. Je mi to nesmírně líto, trpím s nimi. Nelze vidět Boha mimo sebe. Kdo by nás poté stvořil? Čí bychom byli děti? Jsme sirotky, ano jsme. Ale jen proto, že se bráníme vidět sami sebe. Nevidíme nádheru uvnitř nás, nevnímáme dokonalost stvoření, spíme. Jsme ve vlastním, útržkovitém, chaotickém světě v zajetí vlastních i cizích myšlenek. Pokud je Pravda jediná a jediná správná, poté se rozpouští v nekonečnosti. Pravda, stejně jako život, se nepotřebuje obhajovat. Ani láska, přátelství, soucit, mír se neobhajují. Splývají v sebe, tvoří pralátku stvoření. Vše vzešlo z lásky, láska je naší nejčistší podstatou. Vesmír tvoří nové a nové formy. Nerozpoznává zlo a dobro. Neumí to. Víra není nic jiného, než hluboká důvěra. Není potřebné specifikovat v co věříme, co je důvěrou. Nádherný, barevný, měnící se a věčný život tančí ve všech buňkách našeho těla. Malujeme tisíce obrazů a stvoření poté vidí samo sebe. Pohybujeme se ve specifické výseči dočasné izolace od původního zdroje. Myšlenky, schopnost vyvolávat zpětně projekce viditelného světa, schopnost představit si budoucnost a umění nalézat smysl, pojmenovávat vjemy našich smyslů je úžasný lidský fenomén. Je vítězstvím tvoření. Je ovšem pouze výsečí a pohybem ve vlastním prostoru. Není zapotřebí upadat do osidel mysli, zapomínat se v ní. Mnohem úlevnější je setrvávat ve svém vnitřním domově a do mysli vstupovat. Je nádherné mysl navštěvovat. Kdykoliv, kdykoliv je zapotřebí. Chceme-li se postarat o fyzické potřeby našeho těla, o střechu nad hlavou, o tisíce nesmyslů vytvořených společností. Mysl je naším nástrojem, přítelem a služebníkem. Mysl časem zkrotne, najde své místo v koutě a ego ztratí neomezenou moc. Vyvlečeme se ze světa představ a postavíme se stranou. Naše svobodná vůle, naše intuice a vnitřní moudrost nám bude laskavým rádcem. Z naprostého klidu, úlevy, prostoru bez myšlenek, přání, starostí a povinností, z domova, budeme svobodně vstupovat a vystupovat ze světa myšlení. Náš domov se rozplyne v nekonečnou blaženost bytí a v poznaném světě zanecháme velice málo kotev, kořenů. Ten svět, který náhle objevíte je nekonečný, šťastný a laskavý. Tam si přeji abyste došli. Tam si padneme do náruče.

Cítím, cítím ten oceán lásky ukrytý za tenkou, ale velmi tvrdou skořápkou mlčenlivé masky. Vidím hradby vystavěné vůči okolnímu světu, hradby, které odrážejí hordy nájezdníků bolesti, zklamání, nepochopení a manipulace. Ale ta hradba, vždy zrcadlí dvě strany. Brání pronikání z venku dovnitř a brání uvolnění zevnitř ven. Rozjitřené city nešťastně a nedočkavě naráží v mohutných vlnách na mlčenlivé strážce. Pluji, pluji povětřím zavěšen do obrovských křídel s napětím rvoucí na kusy vlastní hruď a snáším se zvolna doprostřed vašeho oceánu. Vlny se mohutně vzedmou a hradby se propínají pod obrovským návalem zdivočelého živlu. Přináším bolest, jsem andělem bolesti, uvolňuji letité zámky, brány a valy. Protože můj oceán byl osvobozen před dávným časem a divoce zaplavuje bezbrannou, mrtvou a vysušenou zemi. Bolest je sestrou rozkoše života, omamnou blažeností, vyčerpávající úlevou, krví Boha. Srdce se taví v ohromujícího draka nasávající extatický nektar valící se lásky. Srdce je nenasytné, hladovělo miliardy let, křičící a žadonící dítě. Ano, cítíte bolest, je to i má bolest. Duše tančí svůj divoký tanec zrození a smrti. Stvoření nám darovalo život, ten život, který končí odhozen, zapomenut ve špinavém marastu strachu, odmítání a vyhasnutí. Život, který byl stvořen k nekončící oslavě bytí, který vášnivě touží být naplno prožit. Život je milenkou žehnající nekonečnosti bezedné rozkoše, hltající šťávu našich bouřících emocí. Ukrýváme v sobě ohromnou moc, moc dávných Bohyň a Bohů. Naše probuzení otřese vesmírem. Naleznu vás pod každým kamenem, nelze se skrývat věčně. Vaše hradby budou zničeny, brány rozmetány, duše rozezněly strašlivý zvuk polnic.

Jari

Tento článek byl převzat ze stránek Jitřní země se souhlasem autorů.
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku

Zobrazeno: 454
Články tematicky související