v této rubrice
ve všech rubrikách
HLEDÁNÍ BOHA
Rubrika: Pro pohodu
Podrubrika: Zamyšlení
Autor: Jari
Vloženo: 07.12. 2004
Počet reakcí: 2
Počet přečtení: 2906
Přítelkyně se ptá na Boha. Toužebně ho hledá a volá. Byla křesťankou, ale v křesťanství Boha nenalezla.

Není divu. Křesťanství zná pouze svou vlastní fantastickou představu Otce, někoho, kdo stojí mimo vlastní lidstvo a nechává si sloužit. Tento Bůh je přetaven do kamenných soch, do symbolů, do písma, do popravy Syna Boha, Ježíše. Tento Bůh má skrz naskrz lidské vlastnosti a proto je srozumitelný a čitelný. Je svázán s našim chápáním a nakonec to vypadá, že jeho jedinou doménou je naše mateřská planeta. Co ostatní vesmír ? Ten mrazivý, temný a nehostinný? Je to snad nepovedené dílo Boha ? Dělá Bůh špatnou práci ? Nebo je právě náš domov domovem pro naší specifické prostředí a existuje nekonečné množství dalších světů, které již nevidíme. Člověk, který se vrátí z říše smrti, je nekonečně zklamán ze samotného návratu. Znal jsem osobně takového člověka. Nerad o tom mluvil. Proč ? Protože lidé věří jen tomu, co vidí, na co můžou šáhnout, co slyší. Co to bylo za báječný svět? Vždyť okolo nás široko daleko nic není. Nic. A tak je to i se snem. Prožíváme barvité sny, plné neskutečných zážitků a zvláštních bytostí. V tom snu skutečně žijeme. Až ráno poznáme, že se nám to zdálo. Jinak nad ním nemáme pražádnou moc.

Vidění Boha lidskýma očima je pochopitelné, ale nadmíru dětinské a hloupé. Nemá naše vlastnosti, není člověkem, tak jako Ježíš nebyl jeho jediným synem. Pokud Ježíš mluvil o svém Otci, mluvil v symbolickém jazyce a poté je tento Otec otcem nás všech. Poté my všichni jsme syny a dcerami tohoto Otce. Celé je to primitivní, ale, srozumitelné a uchopitelné. Bůh není, protože není dualitní. A pokud není dualitou, je celkem a neexistuje vnější svědek. Sám sebe nikdy nemůže vidět, je vším. Proto vznikla dualita, proto vznikly rozdíly, celek se rozdělil na části a tím mohly vzniknout formy. Formy se vidí, sjednocené formy jsou opět neviditelné.

Pokud toužíme poznat Boha, můžeme ho pouze cítit. A to cítění je naše vlastní esence života, naše bytí, jsme projevem Boha. I toto je chybně řečeno. Protože projev samotný předpokládá oddělení a my nejsme nikdy odděleni.

Můžeme o sobě prohlásit :"Já jsem člověk." Ale co je to člověk? Je náš malíček člověk ? Pokud říkáme, že je součástí člověka, nás samotných, potom i malíček je člověk. A co potrava, vzduch, tekutina, které přijímáme ? Část z toho v nás vždy zůstane. Jsou poté tyto věci také člověk ? Kdo to rozhoduje ? Samozřejmě, mysl. My se ztotožňujeme s naším tvrzením. Co jsme my, co nejsme my, co je naše, co není, co je Bůh a co není Bůh. Ale, jsou naše představy o člověku, o tom co jsme, konečné a původní, nebo to jsou pouhé mentální představy, specifická fantazie v rámci našich stávajících možností ?

Osvícení lidé, a opět, slovo osvícený je pouze stav jednotlivých názorů posuzovatelů, prohlašovali, že nejsou ničím. To je zvláštní tvrzení. Být ničím. Je opět dualitou, protože existuje varianta, že něčím jsou. Je to velmi hezké tvrzení. Je hezké proto, že je imunní vůči vlastním představám a pochopení. Je to odchod do území, kam vlastní mysl nemůže. Přesto mysl zuřivě buší na bránu a sbírá všechny formy, které poletují okolo. Ten je to, to je to a to uvnitř, to není to, co je venku. Takže nakonec, mysl je schopná dát určitý tvar i ničemu.

Proto nemluvím o Bohu. Nemyslím si, že jsem vybaven natolik, abych ho mohl poznat. Což mi samozřejmě přinese pohrdání ze strany kamenných církví, které pyšně a sebevědomě prohlašují, že Boha znají. Důkaz ? Svaté knihy, které jejich vlastní mesiáši nikdy nenapsali, ani je nečetli. Svaté knihy píše náš rozum a proto jsou srozumitelné. A srozumitelnost budí pocit bezpečí a evokuje naději v něco lepšího, co vyfantazírovala naše představivost. Proto mají svůj ohraničený význam. Pomáhají hledajícím přežít, pouze přežít. Na druhou stranu budou snílci nekompromisně katapultování zpět do této dimenze z důvodu naprostého nepochopení. Dostat se dál znamená, splynout s tím, co jsme dostali, splynout s proudem života. Nežádat nic jiného než vstřebání a vnoření do darovaného.

Bůh není formou a proto nelze ani popsat. To co je vším, je prostě vším a jediné co můžeme obsáhnout jsou vlastnosti celku. Vše má své neměnné a původní vlastnosti a tyto vlastnosti jsou rozpoznatelné. Patří k nim láska, štěstí, vroucnost, naplnění, vděk a mírnost. Jsou nám k dispozici a jsou jedinými klíči k rajské bráně. Tyto vlastnosti celku jsou universální a těžko se s nimi manipuluje. Snad jen proto, že se nedají sdílet, dají se vyzařovat, pokud prosákly naše vlastní nitro.

Ptala jsi se přítelkyně, co tedy máme dělat, pokud ho nemůžeme najít ? Nic ? Ne, můžeme dělat cokoliv. Proč ne ? Naše dimenze, celý vesmír, nemá nic společného s lidským smyslem. Je zářením světla, je tancem, je růstem. Pokud nevidíš smysl, můžeš tančit. Tanečník má také na výběr. Může stát a přemýšlet nad významem tance a pokud to udělá, prostě ho nenajde. A potom se vlastní tanec může stát hloupou a zbytečnou záležitostí. Nebo může tancovat a stát se tancem. Tanec ho pohltí a naplní vůní a esencí pohybu. Tak je to s naším životem. Nemá smysl. Jaký by měl mít smysl? My mu dáváme jednotlivé významy a život plyne i bez těchto ne-smyslů. Můžeme se rozhodnout, žít nebo nežít. Na přesně vyznačené lince od narození po smrt. Vždyť právě smrt odejme jakýkoliv umělý smysl a odcházíme nazí, tak jak jsme na tento svět přišli.

Takže Mato, co je to Bůh ? Jak se dá najít ? Nikdy ho nenajdeme, protože přistupujeme z roviny našeho chápání a rozumování. Jak najít něco, co nemá protipól, co existuje samo o sobě a nic jiného není. Pokud hledáš Boha, pokud ho hledáš, hledáš jen sebe. Ty jsi částečka Boha a ty ho můžeš nechat v sobě projevit. Jeho ? Vidíš jak samotná slova vyvolávají automaticky dualitu ? Pokud trpíš, jen proto, že jsi z vlastní vůle oddělena. Pokud hledáš, hledáš mimo sebe a tam není. Bůh volá:" Jsem v tobě, jen v tobě. Nehledej mě, jsem stále tady. Vždy jsem tu byl."

Smiřme se s tím, že ho nemůžeme objevit. Smiřme se s tím, že ho nenajdeme ani po své smrti. Smiřme se s tím, že On není, protože nemůže být On, jen vše. Splynutí s tím, co je, je jedinou odpovědí a rozumu to nikdy nebude stačit. Rozum je také jeho součástí, rozum a jeho království mozek, potřebuje energii. Ale rozum si uzurpuje právo na vlastní vidění světa a "my" tomu uvěříme. Staneme se myšlenkovými projekcemi, vyzdvihnutým zrníčkem v poušti, které vidí vše ostatní mimo matky pouště. Vznášíme se stále v božské energii, jsme součástí nekonečného oceánu. Jediné, co nás vrátí zpět je odstranění vlastního vzdoru a lpění na snové individualitě. Malíček na naší ruce si může myslet, že není naší součástí, přesto bude stále ovládán celkem. Utrpení je vzdor, který nemůže zvítězit. Může bojovat, rvát se, ale je to iluzorní boj. Boj, který vůbec neexistuje. Budí jen pocity zmaru a zoufalství a mate naše smysly. Nakonec, každý názor na Boha má svojí vlastní životnost, každý je pravdivý a smysluplný. Ale je to jen naše vidění v tomto specifickém stavu. Můžeme ho mít. Kdo nám brání? Ale nebudeme se cítit dobře, nebudeme naplnění a proto je zde konstantní tlak, jít dál a skutečně cítit. Prožívat Boha v sobě a ve všem.

Svlékněte se do naha. Odložte své cennosti, své jméno, své přesvědčení, svou integritu, všechny své hračky. Rozpažte ruce a s důvěrou skočte do řeky života. Nic se vám nestane, vůbec nic. Protože dole je to, co hledáte. Dole, v řece, je Bůh. Dole jste skuteční vy. Pohltí vás s láskou a sevře do své nekonečné náruče. Sevřete do náruče sami sebe. Najdete se a tím najdete vše.

Jari

Tento článek byl převzat ze stránek Jitřní země se souhlasem autorů.
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku

Zobrazeno: 894
Články tematicky související
Vývoj a provoz zajišťuje Datalite s.r.o © 2001