|
TAJNÉ DĚJINY VÁLEK III. ŘECKÝ OHEŇ A DALŠÍ STAROVĚKÉ SPECIALITY |
Rubrika: |
Záhady |
|
Podrubrika: |
Globální historie |
Autor: |
Jitka Lenková |
Vloženo: |
15.01. 2005 |
Počet reakcí: |
0 |
Počet přečtení: |
9466 |
Pyšně hledíme na skvělé výdobytky naší vyspělé civilizace a přitom rádi zapomínáme, že skutečným motorem technického pokroku je nesmírně rozsáhlý a nákladný zbrojní výzkum a výroba. A to se ještě naše zbraně, včetně těch jaderných, nemohou měřit s některými skvělými zbraněmi z dávných dob. Jak se vám třeba líbí meč, který rozetne každé brnění a každou ocel? Nebo ohnivá střela, která v mžiku spálí celé nepřátelské vojsko jako by to byla jen jediná krysa? Oheň, který hoří i pod vodou? Zlý vítr, který zmate mysl cizích vojáků a nakonec je zabije? Ano, kdysi existovaly takové zbraně. Jmenovaly se Excalibur, Brahmaširas, řecký oheň, Balorova oko. Účinnost některých z nich byla tak strašlivá, jako by ani nepocházely z našeho světa - a přece na něm šířily zkázu do té doby nepoznanou. Zničily celá kvetoucí města, vyspělé civilizace a nakonec snad i své tvůrce. Dodnes se o nich vyprávějí neuvěřitelné legendy. Anebo to tak docela legendy nejsou?
Podívejme se dnes do světa starých Řeků a Římanů. Jedním z nejpodivuhodnějších mužů té doby byl Archimédes (287-212 př. n. l.), dobře známý svojí poučkou o velikostí síly nadnášející tělesa v kapalině. Ta byla dokonce pojmenována jako Archimédův zákon. Méně už je známá obrovská šíře vědeckých zájmů a objevů tohoto starověkého génia. Studoval zejména vztahy mezi plochou a objemem různých těles, koulí, válců a trojúhelník, zabýval se matematickým definováním křivek a výpočtem druhých odmocnin, k čemuž používal metodu velmi podobnou dnešnímu integrálnímu počtu, věděl, že Země je kulatá, znal její obvod i vzdálenost od Slunce, studoval jednoduché stroje, páky a kladky. Potřeba praktického ověření teoretických závěrů dovedla Archiméda k celkem asi čtyřiceti různým mechanickým vynálezům, které v plné míře uplatnil při obraně svých rodných Syrakus proti Římanům. Jestliže římským legiím, nejlepšímu vojsku té doby, vzdorovaly Syrakusy po celé dva roky, potom je třeba tuto zásluhu přičíst právě Archimedovi. Zděšení mezi nepřáteli způsobila zvláště jedna Archimédova zbraň - dálkové zapalování lodí. Dodnes nevíme, jak to vlastně Archimédes dělal. Se svým zařízením se uchýlil do pevnosti nad přístavem a odtud zapálil dole kotvící římské lodě paprskem světla. Dlouho se tradovalo, že toho docílil důmyslnou soustavou čoček a zrcadel, která umožňovala soustředit a znásobit sluneční paprsky do jediného místa třeba i sto metrů daleko. Prakticky však od té doby nikdo Archimédův skvělý dálkový útok nezopakoval, hlavně proto, že ani to nejlepší stříbrné zrcadlo na takovou dálku žádný paprsek prostěneodrazí. Oficiální věda navíc ani nepřipouští, že by staří Řekové vůbec znali čočky. Tajemství svého unikátního laseru si vzal Archimédes s sebou do hrobu. Bůhví, co všechno by ještě byl schopen vytvořit, kdyby jeho život předčasně, doslova uprostřed práce, neukončila rána meče řadového římského vojáka. Archimédův šroub, který se ještě dnes používá k čerpání vody i kanalizačních splašků, mohl již tehdy stejně dobře posloužit k pohonu lodí. Potřebnou sílu k jeho pohony by dodali otroci - místo veslování by otáčeli důmyslně zpřevodovanou hřídelí. Možná se Archimédes zabýval i sestrojením ponorky, takové, kterou se údajně svezl již Alexandr Veliký. Ta by teprve dokázala zatočit s římským loďstvem! Řekové ovšem disponovali ještě jednou naprosto geniální zbraní. Byl to tzv. řecký oheň, ničivá zápalná směs, vrhaná proti nepříteli. Lepkavá hmota dnes neznámého složení se vkládala do hliněných?nádob a když se nádoba rozbila, směs vzplála a se sykotem se šířila na všechny strany. Řecký oheň nebylo možné uhasit vodou, naopak čím více vody se do něj lilo, tím silněji hořel. Podle očitých svědků hořel i na hladině a dokonce snad i pod vodou a platil na něj jenom ocet. Používal se hlavně na moři - v době vysoce hořlavých dřevěných lodí utěsněných smolou byla snaha o jejich zapálení tou neúčinnější bojovou taktikou. Později byly hliněné nádoby nahrazeny dokonce plamenomety. V podobě dračích tlam se umísťovaly se na přídě lodí a na souši na vozy.
Historie této záhadné zbraně je značně nejasná. Podle jedné verze je jejím autorem řecký lékař Kallinikos, který se do Byzance uchýlil z Baalbeku. Jiná legenda zase vypráví o tom, že tajemství této zbraně byzantskému císaři Konstantinovi IV. zjevil anděl, aby dal tomuto křesťanskému panovníkovi do rukou mocnou zbraň proti expandujícímu islámu. Císař ji poprvé použil roku 673 n. l. Řecký oheň se plně osvědčil a stal se jedním z přísně střežených vojenských tajemství staré Byzance. V roce 716 bylo údajně pomocí řeckého ohně zničeno na 800 arabských korábů, v roce 941 byl neméně úspěšně použit proti Rusům. Síla této zbraně spočívala ovšem v naprostém utajení přesného složení a výroby zápalné směsi. Jakmile došlo v roce 1218 zradou k prozrazení výrpbního postrupu, řecký oheň začal být používán všeobecně a ztratil proto na významu. Postupně se od jeho užívání upustilo a poslední záznam o jeho nasazení máme z roku 1453. Časem se zapomnělo i to, z čeho a jak se vyráběl. Můžeme se jen dohadovat, jestli se skládal ze síry, lehkých?frakcí ropy, sykomorové pryskyřice, kuchyňské soli a páleného vápna nebo zda byl součástí tajemné směsi také asfalt, petrolej, nebo ledek. Znovu se výrobou řeckého ohně zabýval dvorní vynálezce Ludvíka XV. Duprés. Po praktické demonstraci zděšený král přikázal zničit veškerou dokumentaci k tak nelidské zbrani a vynálezce záhy potom zahynul za nevyjasněných okolností. Své tajemství si tedy sebou vzal do hrobu stejně jako Archimédes.
Tím však výčet podivných zbraní z dávných dob ani zdaleka nekončí. Měděný obr Tálos vyrobeny božským kovářem Hefaistem střežil na Diův rozkaz celou Krétu a po nevítaných lodích házel obrovské balvany. Primitivní, ale účinné. Bůh moře Poseidon vládl rozpoutával bouře a způsoboval zemětřesení svým strašlivým trojzubcem, vládce bohů Zeus metal nebezpečné blesky. Židovské legendy vyprávějí kromě jiného o zvláštním červu (?) zvaném šamir. Stačilo ho vzít, třeba jen holou rukou, a hodit na kámen. Ten se vzápětí rozpadl. Takovému "červu" neodolaly jediné hradby, jediná zeď. Chetité zase používali v boji první obrněné vozy značně připomínající naše tanky. Na staroegyptském vlyse jasně rozeznáváme helikoptéru i s podvěšenými raketami. Mayský basreliéf zobrazuje válečníka, který drží v ruce něco jako kalkulačku nebo ovládací panel a druhou rukou pozorně mačká tlačítka. V londýnském Muzeu člověka mají prostřelenou lebku neandrtálce a v moskevském zase lebku pratura zasaženého zbraní zjevně stejné ráže. Taková jsou fakta. Naši předkové měli zbraně, které jsme si zvykli považovat za výsadu naší doby. A nejen to. O některých jejich zbraní se nám dodnes ani nesní. Za jejich tajemstvím se vydáme zase někdy příště.
Jitka Lenková |
vlož reakci -
ukaž reakce -
pošli článek -
vytiskni článek
|
Články tematicky související |
|
 |
|