|
|
| KRUHOVÉ PEČETI DÁVNÝCH ZNALOSTÍ |
| Rubrika: |
Záhady |
 |
| Podrubrika: |
Světové otazníky |
| Autor: |
Jitka Lenková |
| Vloženo: |
27.03. 2006 |
| Počet reakcí: |
2 |
| Počet přečtení: |
12284 |
Angličani, ti se mají! Jejich Stonehenge je známé široko daleko. A kdyby jen to! Mají ještě na devět stovek dalších kruhových staveb včetně třeba Avebury! Tedy těch zatím objevených. Ve zbytku Evropy a v Česku jsme zatím za Británií pokulhávali. I tak je asi osmdesát kontinentálních rondelů úctyhodné číslo. S rondely se navíc můžeme setkat různě po celém světě. Náhodná nebo nenáhodná shoda?
Pokusme se tedy o určitou – byť nutně omezenou – srovnávací studii známých lokalit. Začněme od toho nejznámějšího – Stonehenge (3000 – 1400 př. n. l.). Bezpečně lze podle něj východy a západy Slunce o slunovratech a nejjižnější a nejsevernější západy a východy Měsíce (cykly 18,61 roku a 56 let). Stavitelé a uživatelé Stonehenge tedy rozlišovali období tzv. vysokého a nízkého Měsíce. Výška Měsíce nad obzorem je totiž proměnlivá, protože dráha Měsíce kolem Země je vůči ekliptice nakloněná a dvakrát ji protíná – ve vzestupném a sestupném uzlu. Spojnicí obou uzlů vznikne tzv. uzlová přímka, která se po ekliptice posouvá proti pohybu Měsíce – celý kruhový pohyb uzlová přímka vykoná za 18,61 roku a za tu dobu se vystřídají dvě období nízkého a dvě období vysokého Měsíce. Když Měsíc vychází nejseverněji a nejjižnějši, je zároveň nejvýše na obloze. Proč naše předky zaujal právě tento celkem neužitečný údaj není jasné. Domnívám se však, že pozorování Měsíce, jak vychází stále níž a níž nad obzorem mohlo vést k obavě, že se ztratí úplně – jako třeba při zatmění. Bylo proto třeba ohlídat, kdy dojde k bodu zvratu (měsícovratu?) a Měsíc zase začne bezpečně stoupat nad obzor. Zdá se také, že nejjednodušší bylo začít s pozorováním vysokého Měsíce v úplňku, kdy bylo jasně vidět nejen jej, ale také celé okolí – včetně vizírů příslušné stavby. Podle některých odborníků je podle Stonehenge rovněž možné vypočítat zatmění Měsíce a Slunce. Zajímavý názor předkládá polský archeolog dr. Stanislav Iwaszewski. Podle něj je možné ve Stonehenge a jemu podobných stavbách vysledovat tzv. dvanáctnici, posloupnost dvanácti dnů po zimním slunovratu. Kalendáře od doby kamenné až po středověk ji považovali za velmi důležitou – ráz jednotlivých dnů předpovídal, jaké bude počasí v příslušném měsíci následujícího roku. Také viditelně přibývalo dne.
Další známou lokalitou je kamenný kruh u vesnice Callanish (3000-2000 př. n. l.) na skotském ostrově Lewis (Vnější Hebridy) dělený do tvaru keltského kříže a doplněný 82 metrů dlouhou „cestou“ tvořenou alejí kamenů. Podle probíhajících výzkumů (Edinburská univerzita) ukazuje nejméně 12 různých astronomických směrů spjatých hlavně s Měsícem, zcela jistě přinejmenším jeho západ o letním slunovratu.
Pozoruhodná je i stavba zvaná Couplandské hrazení (4000 – 3800 př. n. l.) v severní Anglii pod Cheviot Hills, kruh o průměru 110 metrů. Napříč ho protíná „ulička“ tvořená dvojicí příkopů. Tato „ulička“ končí až o 1700 metrů dál, u brodu přes řeku Till. Velké množství organického materiálu v uličce i hrazení by podle archeologů mohlo být zvířecím trusem a hrazení by tak mohlo sloužit jako zimní ohrada pro dobytek.
Nemůžeme zapomenout ani na objev roku 1999. Tehdy Severní moře odplavilo u anglického městečka Holme u Norfolku letité nánosy bahna a objevil se kruh promptně nazvaný Seahenge. Je vytvořený pětapadesáti dubovými kmeny (poraženými podle C 14 roku 2049 až 2050 př. n. l.). Poslední, šestapadesátý největší dub stojí uprostřed – ovšem kořeny vzhůru. Pouhých sto metrů od Seahenge byl o dva roky později objeven jeho větší „bratříček“ vyrobený rovněž z dřevěných břeven, z nichž dvě se nacházejí uprostřed kruhu. Není jasné, zda šlo skutečně o kruh anebo „jen“ o systém podpěr mohyly, kterou mezitím vzalo moře.
Své specifické rysy má také malý kamenný kruh u Castle Fraser u skotského Aberdeenu. Horní okraje kamenů a překlad na nich jsou zcela vodorovné a vzniká tak zajímavý úkaz. Když je Měsíc období nízkého Měsíce vůbec nejníže nad obzorem, vypadá to, jako by se po vodorovném kameni kutálel. Podle archeologa dr. Aubreyho Burla se zde v tu dobu konaly děsivé obřady – nedaleko se našlo množství drobných dětských kostí. Dojem obřadu patrně umocňovaly i vyrovnané kulaté křemínky – malé Měsíce.
Vědomí toho, že „správný“ rondel musí mít příkop, se pozoruhodně projevilo u kamenného kruhu Brogar na Orknejích (3100 př. n. l.). Zatímco na jiných místech byl příkop do „normální“, tady na stavitele čekalo kamenné podloží. Tvůrci Brogaru nezaváhali – a příkop vytesali do kamene. Orkneje jsou vůbec archeologickým „zlatým dolem“ – na jednu čtvereční míli ostrova připadá až osm neolitických památek. Včetně kruhů o průměru až 500 (!) metrů. O způsobu vyměření a stavby kruhů takových rozměrů, natož o jejich účelu zatím nemáme ani hypotézu. Ledaže bychom se pokusili o analogii s kruhem Hindwall ve Welsu. Šest let trvající vykopávky ukončené předloni doložily existenci tamního kruhu o průměru přes kilometr. Aby to nebylo tak jednoduché, kruh byl vytyčen sedmimetrovou palisádou. Aby byl vnitřní prostor zajištěn před nepovolanými zraky, byly kmeny do třetiny výšky pro jistotu ještě pobity deskami. Uprostřed kruhu vyvěrá pramen a kolem něj byly rozmístěny svatyně s vchody orientovanými na západ Slunce o letním slunovratu. Do areálu se vstupovalo branou na západě zajištěnou devítimetrovými kmeny. Kruh vznikl kolem roku 2700 př. n. l. a byl „v provozu“ až do roku 43 př. n. l., kdy si Římané na jeho místě zřídili tábor.
Kde nebyl dostatek kamenů anebo stromů, museli stavitelé vystačit s pouhou hlínou. To je případ kruhu Wandlebury (cca 2500 př. n. l.) u Cambridge. Samozřejmě, že také ukazoval východy a západy Slunce a Měsíce, kromě toho však také leží na pozoruhodně vytyčené linii spojující Wandlebury s další hliněným monumentem v Hatfield Forest a protíná přitom hned celou řadu dalších neolitických památek. Tato linie je pozoruhodná jednou věcí – je to loxodroma, křivka, která je nejkratší možnou spojnicí dvou míst na zeměkouli. A Polárka je z ní vidět pod stále stejným úhlem. Britský badatel Tim O´Brian se domnívá, že stavitelé této linie a objektů na ní se pokoušeli zjistit velikost Země – podle změny úhly mezi ní a východem Slunce o některém přesně daném dni, třeba rovnodennosti nebo slunovratu. Tak zjistili zeměpisnou šířku dvou různých míst a dopočítali velikost Země. Museli ovšem, přinejmenším, vědět, že Země je kulatá.
Ukazují stejné nebo podobné údaje i naše kruhové stavby – rondely? Tady jsou údaje zatím poněkud skromnější. Celkem známý rondel u obce Byseň u Slaného (5. tis. př. n. l.) umožňuje ze svého středu pozorovat východ Slunce o letním slunovratu, kdy je vycházející slunce v zákrytu s Řípem a bližším kopcem Řípec. Lunární měsíc před slunovratem a lunární měsíc po slunovratu vychází Slunce při pozorování z téhož místa v sedle Bezdězu. Pokud nedojde k dalším objevům, je „sluneční divadlo“ u Bysně možné považovat jen za místní hříčku využívající zvláštnosti daného terénu.
Poněkud více údaji se může pochlubit rondel mezi obcemi Těšetice a Kyjovice u Znojma (rovněž 5. tis. př. n. l.) Jeho delší osa rondelu je orientována ve směru východ-západ a na východě směřuje do prostoru mezi blízkým návrším a Děvínem (odklon od severního směru 82 – 95 stupňů). Právě v tomto prostoru vychází Slunce o jarní a podzimní rovnodennosti. Je to tedy obdoba slunečního divadla u Bysně. Navíc zde údajně bylo možné pozorovat i nejjižnější a nejsevernější východ Měsíce. Dalším „slunečním divadlem“, rovnodennostním východem Slunce nad údolím Košáteckého potoka, se může pochlubit rondel v pojizerských Krpech.
Výzkum následujících tří rondelů na Znojemsku koordinoval v roce 1997 Ústav archeologie a muzeologie Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (prof. Vladimír Podborský). U rondelu u Vedrovic (2500 př. n. l.) byly prokázány čtyři astronomicky orientované vstupy (Alena Humpolová, Vladimír Ondruš). Uprostřed rondelu nedaleko Šumic (1600 př. n. l.) se podařil jedinečný objev sloupové budovy o rozměrech 65 x 7 metrů se dvěma vchody a kostrovým pohřbem. U zadního čela stavby se navíc nacházel kruh tvořený šesti kůly. Tento rondel navíc vyniká i dvojitým příkopem a rovným dnem (Stanislav a Jana Stuchlíkovi). Rondel u Troskotovic (1700 př. n. l.) se může pochlubit linií periodicky rozmístěných kůlů z vnitřní strany hrazení (Jaromír Kovárník). Pokud by se prokázalo, že jde o kalendář, byl by to první objev tohoto druhu ve střední Evropě.
Na „naši“ znojemskou rondelovou oblast patrně navazují další nálezy rondelů v okolních státech. Podrobnější jsou údaje zejména o slovenských rondelech:
Ružindol-Borová, západní Slovensko, 4500 př. n. l. – dvojitý příkopový rondel byl objeven na leteckém vojenském snímku v roce 1988, vnější průměr rondelu 116 metrů, vnitřní průměr 89 – 93 metrů, vchod téměř na severu s odchalkou 20 stupňů na východ. Rondel byl nedokončen pravděpodobně z důvodu masakru jeho stavitelů nepřítelem.
Svodín 1 a 2, jihozápadní Slovensko, 4500 př. n. l. – dva rondely zachycující nejsevernější a nejjižnější východ Měsíce.
Bučany, jihozápadní Slovensko, 4500 př. n. l. – rondel s linií na místní kopec, Záruby, zachycuje i polohu nízkého Měsíce a slunovratové západy Slunce.
Evropsky vzato odborníci předpokládají jednolitost rondelové kultury od Slovenska a západní Maďarska přes Moravu, Rakousko, Čechy, Bavorsko (např. Kothingeichendorf u Isaru) až do Porýní (zdejší zatím nejsevernější kontinentání rondel Quenstedt) a dále přes Anglii a Skotsko až na Shetlandy a Orkneje. Průměry těchto rondelů obvykle kolísají od 40 do 300 metrů. V době, kdy tyto rondely vznikaly, tedy kolem 4500 – 4000 př. n. l. byla taková kontinuita snadno možná. Díky nižší hladině moří tehdy neexistoval lamanšský průliv, Anglie byla součástí Evropy a Temže ústila do Rýna. Předpokládá se přitom, že „rondelová kultura“ se šířila z východu na západ. K jejich tvaru se váže ještě jedna drobná pikantnost. Nejsou to obvykle zcela přesné kruhy, ale na jedné straně jsou trošičku zploštělé – stejně jako vycházející slunce. To je však vidět pouze z výšky. Proto třeba němečtí archeologové vymysleli pro své rondely poetickou přezdívku. Říkají jim „hvězdné hlídky“.
Astronomické i další údaje zatím chybí (anebo se o ní alespoň nepíše v dostupnějších pramenech). např. u rondelu u obce Velíš u Hradce Králové (konec 5. tisíciletí př. n. l.., u rondelu u Čakovic (1300 – 700 př. n. l.) a dále u rondelů u obcí Vochov, Bylany a Lochenice, stejně jako u rondelu v Bulharech nebo v Kuřimi na Moravě (750 – 400 př. n. l.), který uprostřed patrně dotvářel kultovní strom. Zajímavá je lokalita Obora u Dobříše. Už proto, že místo kruhu zde najdeme elipsu o rozměrech 80 x 40 metrů, údajně slovanské hradiště. Tomu však odporuje zjevně strategicky nevýhodná poloha elipsy. Podobně nejasný je původ a účel tzv. ringvalů nacházejících na Chebsku a v sousední bavorské Falci. Byly to snad pevností na tamní obchodní stezce? V určité souvislosti s ringvaly mohou být i další dva rondely objevené díky letecké archeologii nedaleko saského města Kyhn (5000 př. n. l.). Větší z nich má průměr 120 metrů. Oba kruhy byly vytvořeny dubovými, dnes dávno zetlelými palisádami z tisíců kmenů. Mají každý čtyři brány, z nichž ta severovýchodní je orientována na východ slunce o letním slunovratu. Další tři směřují na jihovýchod, jihozápad a severozápad.
Letecká archeologie si může na konto připsat také celé „hnízdo“ kruhů objevených v Bavorsku ze vzduchu mezi Dunajem a Isarem. Nejvýznamnější z nich leží u Meisernthalu a dostal pracovní název Isarhenge. Má tvar elipsy, a to ne ledajaké. Součet vzdáleností mezi kterýmkoliv bodem na jejím obvodu a oběma ohnisky je stále stejný. Spojnice ohnisek je orientována téměř přesně severojižním směrem a brány elipsy umožňuji pozorovat východy a západy Slunce o slunovratech. Stavitelé elipsy při její tvorbě zjevně použili také známý „neolitický yard“ (o délce cca 83 cm). Místní badatelé s jistou hrdostí připomínají, že tradice této délkové míry přetrvala sedm tisíc let – ještě v 19. st. se zde používal tzv. bavorský loket dlouhý 83,3 cm.
Velmi sporný je kruh pěti žulových balvanů na Vyhlídce píseckých lesníků nad Pískem. Podle pamětníků i pamětní desky bylo toto uskupení vytvořeno postupně (v letech 1861 – 1972) posluchači místního lesnické učiliště, není však jasné, zda a které kameny přesně už na místě byly a které byly přidány. Z Vyhlídky je možné pozorovat východ slunce o jarní rovnodennosti nad nedalekým kopcem s příhodným jménem Jarník.
Podrobnější astronomické proměření by si zasloužily i pražské rondely objevené teprve před dvěma roky na místě zvaném Společenská zahrada v Praze 4 – Krči. Dr. Lubor Smejtek z
Ústav archeologické památkové péče středních Čech, který zdejší výzkum vedl, uvádí: „Zkoumáno bylo celkem 1398 zahloubených objektů z několika období pravěku, mezi nimiž na první pohled vynikají dvě samostatné kruhovité struktury, představující pozůstatky tzv. sociokultovní architektury z období kultury s vypíchanou keramikou. Větší rondel o průměru přes 60 m se nacházel v jižní části zkoumané plochy a byl tvořen dvěma různě širokými koncentrickými palisádovými žlaby. Vnější žlab sice byl na několika místech přerušen, ale skutečný vstup přes obě palisády byl zachycen pouze jednou, a to od východu. Protilehlá část rondelu s pravděpodobným druhým vstupem však již bohužel ležela mimo skrytou plochu. Opačná situace nastala u menšího sousedního rondelu, sestávajícího z jednoduchého palisádového žlabu, ústícího do brány na západní straně, a pozůstatků nejméně tří mělkých koncentrických žlábků uvnitř. Rovněž v tomto případě je předpokládaný protilehlý vchod již za hranicemi zkoumané plochy. Další významnou doloženou komponentou je časně eneolitický lineární palisádový žlab, probíhající přes celou zkoumanou plochu zhruba ve směru východ - západ a přetínající větší rondel. Zajímavé je jeho několikanásobné přerušení v poměrně nevelkých vzdálenostech od sebe, indikující snad nějaké komunikační prostory.“
Podle tohoto popisu se pražské rondely skutečně svojí podobou blíží některým britským rondelům.
Nakonec nepotvrzený zůstal předpokládaný rondel o průměru 40 – 100 metrů u Seloutek na Prostějovsku objevený v roce 1999.
V této souvislosti je třeba se zmínit ještě o jedné, byť nekruhové stavbě, a to poměrně známé čtvercové svatyni (?) u Makotřas u Kladna (3500 př. n. .l). Kromě běžných astronomických orientací, jako jsou západ a východ Slunce o letním a o zimním slunovratu a nejsevernější východ Měsíce, jako by některé linie této stavby dané jejími rohy a branami ukazovaly např. na hvězdy Sírius, Betelgeuze v Orionu nebo Plejády. Proč však byl tentokrát použit čtverec a ne kruh jako obvykle?
Zajímavé srovnání nabízejí další kruhové stavby z celého světa. Tzv. šamanská kola (medicine wheels) vytvářeli v Americe patrně tamní indiánské kmeny a na jejich stavbu používali malé kameny kladené jen tak na zem. Určitě to bylo praktičtější než evropské postupy - taková stavba „šla na svět“ podstatně rychleji, než kdyby vztyčovali obrovské kameny a mohutné dubové palisády a kopali mnohametrové hluboké příkopy. Šamanská kola je možné nalézt na různých místech hlavně mezi Texasem a jižní Kanadou, ale také v jižní Albertě (Kanada), v Kalifornii, v Mexiku a v Peru. Jedno z nejznámějších se nachází v Big Horn Mountains ve Wyomingu. Skládá se z velkého kruhu o průměru 25 m, uvnitř je ve středu menší kruh připomínající náboj kola. Oba kruhy jsou spojeny "loukotěmi", které dělí vnitřní prostor na 28 dílů. Vně kola leží 16 kupek kamenů. Pokud spojíme některé tyto kupky a loukotě, dostáváme nejen letní slunovrat a jarní rovnodennost, ale také například heliaktický východ Síria, Aldebaranu nebo Rigelu. Nezanedbatelný je i fakt, že paprsky některých šamanských kol ukazují na další kola, vzdálená 15 – 80 km.Datace šamanských kol je nejistá, kolísá od 5.000 př.n.l. do 1760 n.l.. (!) Jisté však je, že kočovní Indiáni, kteří se setkali s bělochy (Vraní Indiáni, Čejeni, Šošoni, Arapahové a další) kola nedovedli používat, i když se u nich shromažďovali ke každoročním slavnostem. Zato mají o jeho vzniku řadu pěkných legend. Třeba že kruh shodil na zem bůh nebo že ho postavili „lidé ze železa“, případně že u něj žijí „malí lidé“ bydlící ve středu Země nebo „pojídači ovcí“ (Mimochodem není jisté, jaké ovce jsou míněny – americké divoké anebo evropské domestikované?)
Útržkovité zprávy jsou k dispozici o rondelech v dalších částech světa:
Almendres, 12 km jihozápadně od Evory, Portugalsko (nejméně 3000 př. n. l.) – oválné seskupení z 95 kamenů včetně plochého kamenného „lůžka“ údajně určeného pro osoby s jasnovidnými schopnostmi. Patrně sloužilo k pozorování nízkého a vysokého Měsíce, snad místo kultu plodnosti.
Bohuslan, jižní Švédsko (4. – 6. st. n. l., ale možná i starší) – komplex megalitických staveb vč. tzv. Soudcovského kruhu tvořeného osmi kamennými balvany s devátým uprostřed. Kruh údajně sloužil k zasedání rady starších, která zde vynášela svá rozhodnutí. Nedaleko tohoto kruhu se nachází velmi protáhlá, 41 metrů dlouhá elipsa připomínající tvar lodě. Je vytvořena 49 štíhlými kamennými stélami vysokými 3 – 4 metry. Megality v Bohuslanu jsou nejstaršími megality ve Švédsku.
Kalábrie, Itálie (před 4000 - 24000 př. n. l.) – trosky stavby připomínající Stonehenge se nachází v kalábrijských horách (1064 m. n. m.), díky zemětřesení se dochovalo jen několik dvojic vztyčených kamenů s třetím jako překladem, tyto „brány“ jsou vysoké až 10 metrů a široké až 18 metrů, jednotlivé kameny váží až 200 tun.
Nabta Playa, Egypt, jižně od Káhiry (5300 – 4800 př. n. l.) – kruh o průměru 3,5 metru tvořený čtyřmi dvojicemi protáhlých kamenů určujících světové strany a východ Slunce o letním slunovratu.
Gilgal Refaim, Golanské výšiny, Izrael (3000 př. n. l.) – zdejší kruhová stavba o průměru 159 metrů se skládá z pěti koncentrických kruhů vyskládaných z volně ložených kamenů o celkové hmotnosti cca 37 000 tun. Největší použité kameny váží kolem 20 tun. V okolí této stavby se nachází i na 8 500 dalších megalitů, z nichž největší váží 50 tun a jsou vysoké až 7 metrů. Oblast je vojensky uzavřená.
západní Jemen (2000 př. n. l. ) – na zdejším pobřeží byl objeven kruh z opracovaných kamenů, největší kameny váží cca 7 tun a jsou až tři metry vysoké, uvnitř kruhu byla pohřbena žena se třemi dětmi a zbraněmi – měděnou dýkou, zbytky seker, břitvami a hroty oštěpu, to vše kolem velkého kusu obsidánu.
Saviň, Sibiř, Rusko (před 3000 př. n. l.) – jedna z mnoha sibiřských megalitických lokalit, mohla sloužit jako observatoř
Miami, Florida, USA – archeologický výzkum objevil při stavebních pracích pozůstatky kruhu o průměru cca 110 metrů tvořeného nikoliv vztyčenými kameny nebo kmeny stromů, ale prohlubněmi. Podle tamních odborníků by to mohly být základy stavby indiánů zaniklého kmene Tequesta anebo mayský kalendář.
Aranga, 820 km severně od Wellingtonu, Nový Zéland (2225 př. n. l.) – kruhová sestava více než 600 kamenů je orientována podle vrcholků nedalekých hor zaznamenává pohyb planety Venuše. Její průměr odpovídá průměru anglického kruhu Arbor Low Observatory. O deset kilometrů dále se nachází území zvané Waipona, 15 000 hektarů panenského lesa. Jeho součástí je i přibližně dvou set hektarová plocha s asi šesti sty jednotlivých míst s dalšími kamennými strukturami. Ty byly prozkoumány novozélandskou vládou již v roce 1988, uveřejněny však mají údajně být až v roce 2063.
Tím se dostáváme k tomu hlavnímu – proč byly takovéto objekty, a to i za cenu nesmírné námahy, vlastně vůbec stavěny? Současná archeologie nabízí tato vysvětlení:
Byla to střediska umožňující shromažďování a redistribucí obilí, případně jiných plodin (nálezy zásobních obilních jam a kamenných zrnotěrek u některých rondelů).
Rondel znamenal pro obec jakýsi znak vyššího správního celku sdružujícího ostatní okolní osady (rondely sloužily ke shromažďování).
Rondely sloužily k obraně jako pevnost.
Byly to astronomické observatoře zajišťující počítání času a kalendář.
Úloha rondelů byla hlavně kultovní (nalezené oběti lidí, zvířat a figurálních plastik.
I když všechna tato vysvětlení znějí logicky, zvláště kdyby došlo ke jejich spojení a rondely by byly multifunkční, přesto jako by něco chybělo.
Nemohly být rondely reminscenci na nějaké ještě dávnější stavby? Může to možná znít až příliš odvážně, ale konec konců i Platón popisuje svoji Atlantidu jako soubor několika soustředných kruhů. Jenom proto, že kruh byl tehdy považován za dokonalý tvar? Anebo je v tom něco víc?
Existuje jedno takové zařízení zvané indický kruh s gnómonem. Je velmi jednoduché – pokud víte, jak na něj. Do země se kolmo zarazí příhodná tyčka – gnómon a začne se pozorovat stín, který vrhá, přesněji jeho vrcholek. O rovnodennosti tento stín „kreslí“ rovnou linku, která se během dalších dnů křiví do podoby hyperboly. Nejprohnutější je o slunovratech, kdy je její polední stín za celý rok jednou nejkratší (v létě) a podruhé nejdelší (v zimě). Když okolo tyčky narýsujeme kruh, protne linii stínu a spojnice těchto protnutí určuje směr východ-západ v daném místě. Kolmo na ní je potom spojnice sever-jih. Víme, že toto zařízení jistě znalo antické Řecko, možná i starý Egypt anebo dokonce Keltové. Kruh a uprostřed vztyčený gnómon. Možná skutečně existovala jakási pradávná protocivilizace a toto zařízení znala. Možná je to jeden ze střípků, které po ní zbyly. Postupem času se vytratila povědomost o tom, jak ona věc funguje, za to se stavěla v obřích rozměrech. Rýsování hyperbol nahradil místní obzorový kalendář a bylo také dobře. Povědomost o tom, kdy nastává jaro, čas setby, byla pro stavitele rondelů zjevně životně důležitá. Podle klimatologů byla tehdy dráha Země kolem Slunce protáhlejší a tak byla léta suchá a horká a zimy studené a kruté. Zemědělsky poměrně příhodný jarní čas nebylo možné zmeškat za žádnou cenu.
Kromě rondelů však existuje i další pestré spektrum astronomicky orientovaných staveb. Pro úplnost tématu je proto třeba heslovitě připomenout např. chodbu v egyptské Abúsíru dlouhou 65 metrů a směřující k Slunci o rovnodennosti podobně, chodbu v megalitické hrobce v irském New Grange dlouhou 24 metrů a orientovanou na zimní slunovrat, možná kultovně využívanou přirozenou orientaci slovenské Dobšinské ledové jeskyně na západ slunce o rovnodennosti, čtyřúhelnikovou keltskou svatyni u Markvartic, odkud je možné o rovnodennosti pozorovat východ Slunce přesně na levém úpatí Velíše, avšak jen při pohledu z valu nad obětištěm, anebo chrám Athény na athénské Akropoli orientovaný na východ Slunce při jeho vstupu do znamení Panny (21. srpna). Mimochodem stejně jsou orientované některé křesťanské kostely Nanebevzetí Panny Marie.
Z dalších novějších astronomicky orientovaných staveb můžeme jmenovat např. rotundy ve středních Čechách, jejichž vchody jsou orientovány na východ Slunce v den jeho vstupu do znamení Býka (31 dnů po jarní rovnodennosti), baziliku sv. Jiří, jejíž vchod míří k východu Slunce o svatém Jiří (24. dubna) nebo Karlův most, odkud je o letním slunovratu vidět západ Slunce za svatovítskou katedrálou přesně nad hrobkou svatého Václava. Konec konců do tohoto druhu staveb patří i nám dobře známé a i v současnosti dekorativně používané sluneční hodiny. Stále se opakující sluneční divadlo je pro nás totiž stejně fascinující jako bylo pro naše předky.
Jitka Lenková |
|
vlož reakci -
ukaž reakce -
pošli článek -
vytiskni článek
|
Zobrazeno: 2371 | 
Zobrazeno: 2052 | 
Zobrazeno: 2031 | 
Zobrazeno: 1983 |
| Články tematicky související |
|
 |
|
KONFERENCE
DISKUSE
AKTUALITY
ODKAZY
KNIHY
