Bojíte se čarodějnic? Nebojíte? No, kdopak by se jich také dneska bál. V pohádkách nezřídka vystupují jako komické a pomatené figurky. A svým legračním „čury, mury, fuk“ nikomu nenažene hrůzu ani čarodějnice z Dvořákovy Rusalky. Přesto u nás bývaly údajné čarodějnice nelidsky mučeny a nakonec zpravidla zaživa upáleny. Každý rozumně uvažující dnešní člověk proškolený televizními reklamami a supermarkety si musí nutně položit otázku, jaký byl důvod něčeho tak zrůdného?
Odpověď na to není snadná. Čarodějnictví a čarodějnické procesy v Evropě jsou z historického hlediska ještě nepříliš probádaným tématem. Svalovat veškerou vinu na zlořádnou inkvizici a katolickou církev je nedostačující, protože stejně brutálně, ne-li ještě hůře, si počínali i protestanti. Ti se na celkovém počtu čarodějnických procesů podíleli 25 – 30%. A v Africe a Indii s naprosto odlišným kulturním zázemím jsou čarodějnice upalovány a různě masakrovány dodnes i bez laskavé účasti svatého oficia. Není možné vše odůvodňovat ani „temným středověkem“. Ty nejkrutější hony na čarodějnice se totiž odehrály v novověku, který „oficiálně“ začíná objevením Ameriky roku 1492.
Přispět k osvětlení této problematiky může do značné míry „inkvizitorská bible“, známé Kladivo na čarodějnice. Je jenom těžko uvěřitelné, že toto neustále citované základní dílo o čarodějnictví bylo do češtiny poprvé přeloženo až nyní. A to originál vyšel již v roce 1487 ve Štrasburku. Nahlédnutí do obšírného teologicko – právnického spisu dvou dominikánských mnichů a inkvizitorů Iacoba Sprengera a Henrica Institorise, jak zní latinská podoba jejich jmen, může objasnit mnohé.
Pro autory jako řádné katolíky byla celá věc velmi jednoduchá. Čarodějnice je třeba fyzicky likvidovat z toho důvodu, že to přikazuje již Bible, konkrétně slovy „Nenecháš čarodějnici naživu“ (2. Mojžíšova, kap. 22,18). Teoretické odůvodnění potom spočívalo ve velmi jednoduchém scholastickém výkladu. Čarodějnice se spolčuje s tím nejhorším nepřítelem lidského rodu, ďáblem a škodí lidem. Ďábel se s čarodějnicí spojuje z toho důvodu, že jako nehmotný duch může v našem hmotném světě působit jen velmi omezeně a potřebuje nějakého prostředníka – čarodějnici. Ta na oplátku získává různé výhody a čarodějnou moc. Ďábel i čarodějnice ovšem nakonec usilují o jedno – naprosto zničit nejdokonalejší Boží dílo, člověka, a to doslova na těle i na duchu.
O tom, že díky ďáblovi mají čarodějnice naprosto mimořádnou moc, v době napsání Kladiva na čarodějnice nikdo nepochyboval. Inkvizitoři v něm také uvádějí podrobný výčet škodlivých činů čarodějnic i s praktickými příklady.
Typickou dovedností čarodějnic bylo přivolání deště a krupobití a jejich „zaměření“ na určité místo, třeba na pole člověka, s nímž se nějak nepohodly, nebo přímo na své spoluobčany. Podívejte, co se stalo v kostnické diecézi ve městě Waldshut na Rýně: „Žila tam byla jistá čarodějnice, kterou tamější obyvatelé tak opovrhovali, že ji nepozvali na svatební oslavu, i když tam bylo téměř celé město. To ji rozzlobilo, a protože se chtěla pomstít, vyvolala ďábla, řekla mu příčinu svého roztrpčení a požádala ho, aby udělal krupobití a vyhnal tak všechny svatební hosty od tance. Ďábel souhlasil, vyzvedl ji nahoru a odnesl ji vzduchem, což viděli nějací pastýři, na kopec za městem. A protože a jak se následně přiznala, neměla žádnou vodu, aby ji dala do jamky (neboť tento způsob, jak ukážeme, používají čarodějnice k rozpoutávání bouří), tak udělala malou jamku a naplnila ji místo vodou svou močí a zamíchala ji po způsobu prstem čarodějnic, přičemž ten ďábel stál vedle. Ten potom najedou tu tekutinu vyzdvihl a poslal krutou bouři s kroupami, které padaly jenom na tanečníky a měšťany.“ Radost z pomsty této čarodějnici však nevydržela dlouho. Vzápětí byla odhalena a skončila na hranici.
Další typickou čarodějnou zlovolností bylo způsobování impotence a neplodnosti, a to někdy velmi rafinovaným způsobem – zdánlivým odnětím pohlavního údu. Šťastně skončil příběh jistého mladíka z Řezna: „Měl pletky s dívkou a přál si ji opustit a ztratil svůj úd, tak řečeno bylo na něj uvrženo nějaké kouzlo, takže nemohl vidět a nahmatat nic než své hladké tělo. V žalu nad tím šel do hospody pít víno a když si tam sedl, během chvilky se dal do řeči s jinou ženou, která tam byla, a řekl jí, co je příčinou jeho žalu, všechno jí vysvětlit a ukázal jí i své tělo, že tomu tak je. Ta žena byla zkušená a zeptala se, jestli někoho podezírá. A když někoho takového jmenoval a celou věc vyložil, řekla: Jestliže nebude stačit přesvědčování, musíte užít nějaké násilí, aby jste ji donutil obnovit vaše zdraví.
Večer tedy ten mladý muž hlídal cestu, po které ta čarodějnice chodívala, vyhledal ji a žádal, aby obnovila zdraví jeho těla. A když tvrdila, že za to nemůže a nic o tom neví, padl na ní, omotal jí ručník těsně kolem krku, škrtil jí a řekl: Jestli mi nevrátíš zdraví, zemřeš mýma rukama. Potom čarodějnice, neschopná vykřiknout a už černající, řekla: Nech mě jít a já tě uzdravím. Mladý muž potom uvolnil ručník a čarodějnice se ho dotkla rukou mezi stehny pravíc: Nyní máš, čeho sis žádal. A mladý muž, jak potom řekl, cítil, ještě předtím, než si to ověřil pohledem nebo dotekem, že jeho úd se mu vrátil pouhým dotekem té čarodějnice.“
I když můžeme tuto historku považovat spíše za kratochvilnou, je jisté, že současníkům onoho mladíka rozhodně kratochvilná nepřipadala. A to čarodějnice ještě páchaly daleko horší věci. Mohly člověka uhranout tak, že ho ochromily do konce života, mohly mu kroupami zničit úrodu, přičarovat nemoc a nechat zdechnout jeho dobytek nebo alespoň krávy kouzlem zbavovaly mléka. Jako porodní báby způsobovaly potraty, zabíjely nepokřtěné novorozence, vařily si je v kotli a vyráběly tak kouzelné masti. Samozřejmě se také přemisťovaly povětřím, i když ne vždy na pověstném koštěti, účastnily se sabatů a obcovaly s ďáblem. A hlavně neustále škodily. Jenom některé čarodějnice lidem pomáhaly tak, že je zbavovaly kouzel.
A to všechno ony domnělé čarodějnice páchaly v době, která nevěděla nic o halucinogenních účincích některých složek jejich kouzelných mastí. Stejně neznámé byly příčiny chorob, protože neexistovala žádná mikrobiologie. A můžete se třeba divit mladé matce, jejíž první dítě a syn k tomu zemřel v noci v kolébce z důvodu, který dnes nazýváme syndrom náhlého úmrtí kojenců, že v zoufalství z něčeho tak hrozného obvinila nějakou nepříjemnou, neřku-li přímo zlou a závistivou, stařenu v sousedství, která už tak jako tak měla neblahou pověst čarodějnice?
Takováto celkem pochopitelná hnutí mysli by však mohla vysvětlit možná pár desítek případů. Historici však odhadují, že, střízlivě vzato, se obětmi vrcholících čarodějnických procesů mohl v letech 1575-1700 stát milion osob. A to už asi nejde vysvětlit jen nějakou osobní záští jednotlivců.
Se zajímavým vysvětlením přišli, kupodivu, klimatologové. Podle nich se v tomto období v Evropě mimořádně zhoršilo podnebí a nastala tzv. malá doba ledová. Roku 1561 například na dva měsíce zamrzlo kostnické jezero, což se nestalo několik desítek let. V roce 1587 přestalo podle kronikářských záznamů sněžit až v červenci a první zimní sníh napadl hned v září. Kruté, dlouhé zimy a vlhká a studená léta se navíc řadila do dlouhých sérií (1560 – 1574, 1583 – 1589, 1623 – 1328). Obyvatelstvo likvidované hladomory a nemocemi samozřejmě hledalo nějaké viníky a našlo je v čarodějnicích. Církevní i světská vrchnost potom nemohla dost dobře tento „hlas lidu“ zcela ignorovat. A se zlepšováním klimatu postupně ustávaly i hony na čarodějnice.
K poslednímu čarodějnickému procesu v Evropě, který skončil upálením dvou stařen, potom došlo v Polsku v roce 1793. Těžko uvěřit tomu, že to bylo teprve před 207 roky a rozhodně ne ve středověku.
Dnes čarodějnice a čarodějnictví prožívá svoji renesanci. Těžko říct, jak by autoři Kladiva na čarodějnice pohlíželi na současné neopohanské kulty wicca, na vzkvétající astrologické řemeslo, které jim bylo také trnem v oku, na rozličné druhy věštění. Vzdali by svůj boj s čarodějnicím nebo by začali psát Kladivo na čarodějnice 2. a shánět dřevo na podpal?
Jitka Lenková |
KONFERENCE
DISKUSE
AKTUALITY
ODKAZY
KNIHY
