v této rubrice
ve všech rubrikách
SVOBODNÍ ZEDNÁŘI A JINÉ UZAVŘENÉ SPOLEČNOSTI
Rubrika: Hermetismus
Podrubrika: Světový hermetismus
Autor: Ivan Odilo Štampach
Vloženo: 27.02. 2007
Počet reakcí: 0
Počet přečtení: 5343
1. Duchovní situace společnosti

Při současném hledání spirituality se cítí značná část dnešních lidí nezávislá na donedávna převládající křesťanské tradici . Někteří vidí pro sebe inspiraci v náboženstvích a filosofiích Východu. Zatím menší, ale snad rostoucí okruh zájemců se obrací na alternativní proudy západní duchovní tradice. V Evropě a pak i v dalších částech světa, kam se přenesla evropská kultura po staletí vládlo církevní křesťanství doprovázené talmudským judaismem. Spolu s nimi a spíše jako spodní proud žily mystické, gnostické, esoterní či hermetické směry.


2. Osudy hermetismu

V helenizovaném Egyptě kolem 3. stol. n. l. vznikl soubor textů uváděný obvykle pod latinským názvem Corpus hermeticum. Tento soubor se nazývá “hermovský”, protože v nich promlouvá Hermes Trismegistos (Třikrát veliký Hermes). Tato postava je tajemným zasvěcovatelem do božských tajemství a má rysy egyptského boha Thovta a odpovídajícího řeckého Herma. Toto později řídce připomínané rozsáhlé dílo bylo znovu uvedeno do povědomí západního evropského intelektuálního světa po polovině 15. stol., kdy byl pod vedením italského raně renesančního myslitele Marsilia Ficina pořízen v obnovené platónské akademii ve Florencii jeho latinský překlad. K těmto spirituálně laděným rozpravám se pak připojily praktické disciplíny pěstované i dříve nezávisle (magie, astrologie, alchymie), a tak vytvořily celek označovaný od té doby jako hermetismus. Později se k němu připojila ještě pokřesťanštěná kabala (židovská mystická nauka a praxe). Výrazem hermetismu je také tarot, sada připomínající hrací či vykládací karty, jejíž jednotlivá vyobrazení, zejména tzv. velkých arkán jsou v jistém smyslu shrnutím hermetické duchovní cesty.

V následujících čtyřech a půl staletích se hermetické disciplíny pěstovaly jako individuální praxe načerpaná z literatury nebo předávaná z učitele na žáka, nebo také v různých školách a více či méně tajných bratrstvech. Odtud směřuje jeden z proudů tradice k historicky doloženému svobodnému zednářství.


3. Tři hypotetické zdroje svobodného zednářství

Značná část původních renesančních i pozdějších hermetiků se snažila spojit tuto tradici s antickými mimokřesťanskými kořeny s církevním křesťanstvím v jeho katolické nebo reformační podobě. V luterském prostředí na území dnešního Německa se v prvním desetiletí 17. století objevily postupně tři spisy, které měly být projevem činnosti tajemného bratrstva altruistických mudrců nazývaného Bratrstvo kříže s růží. Spis Fama fraternitatis (Pověst o bratrstvu) popisuje příběh objevení hrobu legendárního protagonisty rosikruciánů a obnovy působení bratrstva po období jeho skrytosti. Confessio fraternitatis (Vyznání bratrstva) vyjadřuje zásady údajného rosikruciánského společenství zatímco spis Chymická svatba Christiana Rosenkreuze r. 1459 je alegorickým příběhem znázorňujícím duchovní cestu hledače pravé moudrosti. Ze striktně historického hlediska není o existenci rosikruciánů z doby před těmito spisy nic známo. Od té doby se objevují rosikruciánské řády. Svobodní zednáři se k této tradici přiznávají jako k jednomu ze svých inspiračních zdrojů. Nosnou myšlenkou je pokus o spojení spirituality, vědy a nezištné služby lidstvu. Snad je zaujalo, že jde o duchovní život aktivních, přemýšlivých, svobodomyslných a tvořivě orientovaných lidí, nikoli o útěk od světa ve jménu zbožnosti. Kříž je zde chápán jako symbol trpícího lidství a růže jako symbol vyšších sil života z tohoto utrpení vykvétajícího.

Název “svobodní zednáři” naznačuje spojení se stavební aktivitou. Není doloženo spojení prvních známých zednářských lóží se stavebními cechy. Jisté ale je, že v lóžích (pomocných budovách vedle stavby) někdejších “operativních” zednářů se nad společným dílem setkávali kameníci s geometry, sochaři, skláři, malíři, architekty a dalšími profesemi. Byli to vedle kněží, lékařů a právníků další vzdělanci své doby. Autor píšící pod pseudonymem Fulcanelli ukazuje v esejistické knize Tajemství katedrál na vyobrazeních s komentáři, jak tito tvůrci vkládali do svých děl vedle oficiálních církevních symbolů svědectví o jakémsi alternativním vidění světa. Zednáři předpokládají, že po změně organizace stavební práce a zániku cechů pokračovala spolupráce lidí podobné názorové a profesní orientace s tím, že už šlo spíše o zednářství “spekulativní”, o symbolickou stavbu označovanou jako stavbu chrámu lidství. Je doloženo, že v 17. století převládli v těchto uskupeních zednáři “přijatí” nad kameníky či jinými stavebními pracovníky podle profese.

Zednáři se nedovolávají jen pracovníků na stavbách středověkých chrámů. Jejich legenda jde zpět k legendě s biblickým základem o stavbě Šalomounova chrámu v Jeruzalémě. O tomto starobylém chrámu se domnívají, že jim jeho tradici zprostředkovali následovníci rytířského řádu templářů zlikvidovaného světskými a církevními autoritami po necelých dvou stech letech existence r. 1314. Měli být také nositeli skrytého vědění načerpaného kontaktem s jinými duchovními směry za působení v Jeruzalémě. Řád byl ve své době nepochybně nositelem civilizačních trendů otevírajících cestu do budoucnosti.


4. Obrysy zednářské historie

První historicky doloženou událostí, od které vede do dneška nepřetržitá historická linie, je spojení tehdejších čtyř londýnských zednářských lóží do velké lóže. Došlo k tomu 24. června 1717. Jan Křtitel, jehož narození slaví v ten den některé křesťanské církve, se stal patronem hnutí. Rev. James Anderson vydal r. 1723 Konstituci svobodných zednářů obsahující i legendy o minulosti řádu. V té době se hnutí začíná šířit z britských ostrovů do Severní Ameriky. Americké, podobně jako britské zednářství je těsně spjato s veřejným životem. Značná část Otců zakladatelů a pak i prezidentů USA patřilo k této tradici.

Hnutí se šířilo rovněž na území Svaté říše římské včetně zemí Koruny svatováclavské. Zde se těšilo od počátků podpoře císaře Františka I. (manžela české a uherské královny Marie Terezie), který se jako první panovník na evropské pevnině stal sám zednářem. Podpora pokračovala i za následujícího císaře Josefa II. Z významných kulturních osobností zde byli zednáři Gotthold Ephraim Lessing, Wolfgang Amadeus Mozart, Johann Gottfried von Herder, Johann Gottlieb Fichte, Johann Wolfgang Goethe. Z českého prostředí se jako první významný zednář připomíná vzdělaný a lidumilný osvícenec František Antonín hrabě Špork, ale odborníci se ohledně jeho příslušnosti k řádu neshodují. Za následujícího císaře Leopolda II. v devadesátých letech se postupně podmínky pro zednáře v říši zhoršují a lóže ukončují činnost. Po celé 19. století a pak až do pádu Rakouska-Uherska bylo zednářství prakticky zakázáno.

Ve Francii se skotský šlechtic Andrew Michael Ramsay pokusil zavést variantu zednářství těsně spřízněného s Římskokatolickou církví. Bylo to však pozdě, protože již r. 1738 papež Klement XII. bulou In eminenti zakázal, zatratil a proklel „jmenované společnosti, spolky, tajné schůzky, sdružení a pokoutní spřeženectva, jmenující se svobodní zednáři anebo mající jakékoli jiné pojmenování…“ Další dějiny francouzského, a vůbec románského svobodného zednářství jsou poznamenány konfliktem s církevní institucí tak silnou v této části světa. Výjimku tvořil slavný portugalský zednář, osvícenský politik, první ministr od r. 1750 Sebastião José de Carvalho markýz de Pombal, který byl příznivcem zejména dominikánského řádu. Napětí však převládlo a vedlo k větvení zednářského hnutí. Velký Orient Francie zahrnující většinu francouzských zednářů pokládá tradiční zednářské přiznání k Velkému staviteli Vesmíru a nesmrtelnosti lidské duše za dogmatismus a ponechává postoj k této otázce na jednotlivci. K němu se připojily části zednářstva v dalších zemích, silně zastoupené zejména v zemích románských. Bylo by omylem označovat, jak se to někdy činí, tyto lóže za „ateistické“.

Mimo tradičního či, jak se také říká, regulérního svobodného zednářství a větve spjaté s Velkým orientem Francie vzniklo liberální či „smíšené“ svobodné zednářství, které již není jen mužským společenstvím, nýbrž členy lóží jsou i ženy. Svobodné zednářství není jednotnou celosvětovou organizací. Velké lóže nebo jinak nazvaná zastřešující územní či národní uskupení jsou samostatná a vazby mezi nimi vznikají vzájemným uznáním. V mnoha zemích vedle sebe působí několik samostatných zednářských obediencí či „mocností“, s tím, že obvykle ten či onen směr převládá. Plného vzájemného uznání a spolupráce mezi obediencemi různého typu, nebylo ještě dosaženo, ale můžeme říci, že existuje jakýsi „zednářský ekumenismus“


5. Několik zajímavostí o novodobém zednářství

Postoj Římskokatolické církve ke svobodnému zednářství se pozvolna vyvíjí. Iniciativní jednotlivci nadále naznačují, že zednáři mohou být např. i skrytými satanisty. Oficiální stanoviska jsou však mnohem mírnější. Z poslední verze Kodexu kanonického práva (1983) zmizel kánon, který trestal samočinnou exkomunikací každého člena lóže. Kardinál Josef Ratzinger jako prefekt Kongregace pro nauku víry vydal dokumenty, jimiž členství v lóžích označuje za těžce hříšné. Mezitím probíhala mezi zástupci německých zednářů a katolíků jednání ukončená r. 1980 dokumentem označovaným jako Lichtenauské prohlášení. Tam se sice vylučuje souběžné členství, ale mluví se možnostech dialogu a spolupráce. Z významných katolických osobností se o svobodném zednářství veřejně příznivě vyjadřovali např. blízký spolupracovník a nástupce Karla Rahnera profesor teologie Herbert Vorgrimler a magistr apoštolského paláce (papežův osobní teologický poradce) dominikán Georges Cottier.

Pravoslaví je vůči svobodnému zednářství většinou velmi kritické, i když podle některých informací byl svobodným zednářem konstantinopolský patriarcha Athénagoras, který se společně s římským papežem Pavlem VI. přičinil o zrušení klatby mezi těmito dvěma církvemi. Evangelikální a letniční křesťané svobodné zednářství dodnes spíše odmítají, ostatní církve reformačního původu včetně anglikánských jsou k němu většinou neutrální, v konkrétních případech i přátelsky nakloněné.

Svobodné zednářství ve státě Izrael se snaží důsledně sdružovat v lóžích příslušníky židovského i arabského (palestinského) etnika a příslušníky všech tří hlavních náboženství, judaismu, křesťanství a islámu a přispívat spolu s jinými palestinskými a židovskými organizacemi ke smíření a spolupráci.

Podle neověřených a statisticky nezpracovaných příležitostných postřehů dochází v zemích s tradičně silným a významným zednářstvím, jako jsou USA, Velká Britanie, Francie, Belgie, Holandsko a skandinávské země ke krizi. Lóže stárnou a nedochází k dostatečné generační výměně. Obnovené zednářství ve střední a východní Evropě naproti tomu má relativně nízký věkový průměr a početně roste.


6. Systém svobodného zednářství

Kandidáty hledají zednáři ve svém okolí, po konzultaci s bratřími jim nabídnou členství. Na základě záruky dvou mistrů se po potřebných rozhovorech o hledajícím, jak říkají, hlasuje. Tradičně se do osudí vhazují bílé a černé kuličky. Obvykle se vyžaduje větší než nadpoloviční většina hlasů pro, hlasování musí být téměř jednomyslné.

Prvním krokem je iniciace. Tento náročný rituál zahrnuje konfrontaci se symboly pomíjivosti všeho pozemského, rekapitulaci životních cest člověka, poskytnutí světla, obřad podobný pasování za rytíře, poučení o symbolech a sdělení poznávacích gest a slov. Tím se hledající stává zednářem učněm. Po jisté době, když bratr prokáže, že pochopil základní zednářské principy, je mu „zvýšena mzda“. Je v symbolickém rituálu uveden do síně Středu a obeznámen s částí chrámové legendy. Má jít dále cestou poznání vlastního nitra a přírody. Stává se tovaryšem.

Zednářské dospělosti dosahuje člen řádu povýšením do mistrovského stupně. Své místo tu má symbolika smrti a pozvednutí z hrobu. Ukazuje se, že legendární Hiram (či Chíram) stavitel Šalomounova chrámu žije v každém zednářském mistrovi. Zednářský mistr může být volen za činovníka lóže. V jejím čele je mistr lóže (označovaný též jako stoliční mistr nebo ctihodný mistr) a jeho nejbližšími pomocníky jsou dva dozorci. Rituální tým lóže doplňují ještě řečník (v lóžích anglického jazyka označovaný jako chaplain, tedy kaplan), znalec, obřadník, hudebník (někde zvaný „sloup harmonie“), dveřník a strážce. Kromě nich jsou činovníky bratří obstarávající administrativu lóžového života jako tajemník, pokladník, samaritán apod.

Kromě rituálů uvádějících do jednotlivých stupňů mají zednáři různé výroční nebo příležitostné rituály. V mnoha případech je náplní setkání přednáška některého z bratří případně i s diskusí, uvedená a uzavřená jednoduchým rituálem. Tam, kde je to únosné, pořádají zednáři také pořady pro širší veřejnost. Lóže mívají své tradiční oblasti charitativní práce. Některé lóže se zaměřují na badatelskou činnost týkající se hlavně zednářských dějin. Je oficiálně zakázáno zabývat se v lóžích kontroverzními náboženskými nebo politickými otázkami.

Zednářský rituál se za staletí bohatě rozvětvil, rozvinul a reformoval. Jeho základní rysy jsou shodné. Lóže nebo i celá obedience má schválený ritus a stoliční mistři se zavazují nedělat v něm (zásadní) změny. Typologie ritů není zatím jednotně zpracována. Za dvě základní formy se pokládají skotský a francouzský ritus.

Kromě lóží tří tradičních stupňů pracují v některých zemích instance vyšších zednářských stupňů: Lóže zdokonalení, Rada knížat jeruzalémských, Kapitula růže a kříže, Areopag kadoš, Konsistoř a Rada velkých inspektorů. Někdy jsou tato tělesa s lóžemi organicky spojena. Typické je to pro skotský ritus. Jindy jsou na sebe navázány volně. Jsou to pak samostatné organizace s tím, že do lóže zdokonalení se přijímají pouze zednáři mistři určité obedience. V pravlasti celého hnutí v Anglii vyšší stupně zavedeny nejsou a někteří mistři jsou pouze sdruženi v organizaci zvané Royal Arch (Královská klenba).


7. České svobodné zednářství

V 19. století byly některé české kulturní a politické osobnosti členy zahraničních lóží a doma zakládaly soukromé spolky zabývající se zednářskými myšlenkami. Odehrál se i pokus o založení jakéhosi specificky slovanského zednářství, jehož členové se označovali jako stálci a sdružovali se v budčích (Karel Slavomil Amerling 1807 – 1884). Od devadesátých let 19. století zde působil martinistický řád navazující na podněty francouzského zednáře Louise Claudea de St. Martin a s ním spjatá lóže zednářského řádu Memphis-Misraim. Po vzniku Československé republiky se u nás znovuustavilo nadlouho potlačené svobodné zednářství, zpočátku ve dvou nezávislých organizacích rozlišených podle jazyka. Lóže německého jazyka vytvořily r. 1920 velkou lóži Lessing zu drei Ringen, zatímco lóže české (spolu se slovenskými) vytvořily záhy Národní velikou lóži československou (NVLČsl). Až společné ohrožení začínajícím německým nacismem přimělo obě obedience r. 1934 k plnému vzájemnému uznání. O rok později se k NVLČsl připojila další skupina lóží obou jazyků. Vedle tohoto převládajícího proudu u nás pracovaly i zednáři liberálního směru (lóže Dobrovský založená 1923).

Totalitní politické a náboženské systémy jsou tradičními odpůrci svobodného zednářství. Za nacistické okupace bylo u nás svobodné zednářství zakázáno. Na krátkou dobu se obnovilo po II. světové válce. Na začátku 50. let se zednáři rozhodli lóže „uspat“, protože požadavky komunistického režimu (např. hlásit každého nového člena úřadům) znemožňovaly normální zednářskou práci.

Zednářství obnovilo činnost počínaje rokem 1990. Dnešní Velká lóže České republiky zahájila svou činnost slavnostně za účasti bratří ze zahraničí 17. 11. 1990 v Martinickém paláci v Praze. Dnes má několik set členů (často lékaři, umělci, stavaři, právníci, vysokoškolští učitelé, podnikatelé, duchovní) v pražských lóžích Národ, Dílo, Most, U tří hvězd (původně navrátilci z exilu), Alphonse Mucha (lóže francouzského jazyka především pro zednáře cizince žijící v Praze) a Quatuor Coronati (badatelská lóže) a dále v lóžích Josef Dobrovský (tč. nečinná lóže v Plzni), Goethe v Údolí míru (lóže zaměřená na podporu česko-německých vztahů v Mariánských lázních), nově vzniklá lóže U vycházejícího Slunce v Brně a dále lóže Ján Kollár v Bratislavě (samostatnou velkou lóži na Slovensku nebylo zatím možno založit).

Velký Orient Francie oživil při obnově zednářství na začátku devadesátých let některé spřízněné lóže a další lóže tohoto směru pak byly postupně zakládány. Ty se pak osamostatnily. Dnes jsou ve Velkém orientu českém sdruženy lóže Comenius 17.11.1989 a Dílna lidskosti v Praze, Cestou světla v Brně, Lux in tenebris v Ostravě, Bratrství v Podivíně a Sluneční kámen v Horoměřicích.

Liberální, v některých případech smíšené (složené z mužů i žen) jsou lóže Tolerance a Sept M v Praze a Templum Sapientiae v Brně spojené v nedávno ustavené Velké lóži českých zemí, jakož i esoterně zaměřené lóže Lasenic (podle významného českého hermetika 1900 – 1944) a Dobrovský sdružené ve Velké lóži liberálního svobodného zednářství Humanitas Bohemia. Podobně jsou zaměřeny také lóže sdružené v mezinárodním řádu Le Droit Humain. Mimo známé zednářské struktury jsou ženská zednářská lóže v Praze a neznámé uskupení (nejde-li o jednotlivce), která vystupuje na webových stránkách pod názvem Pardubická zednářská lóže.


8. Zednáři a jiné uzavřené společnosti

Zednářství bylo často pronásledováno státními nebo církevními institucemi. Proto jsou lóže a jejich členové diskrétní ohledně členství a podrobností zednářského rituálu. V zemích, kde je zednářství běžnou, uznávanou součástí života společnosti se leckdy zednáři hlásí otevřeně ke své příslušnosti. Lidé, kteří lóže opustili už odedávna popisovali všechny poznávací doteky, slova a hesla, jakož i podrobnosti rituálů. Vše je dostupné v literatuře. V některých zemích zůstává zednářství relativně uzavřené vůči okolí. Nejsou však tajnou společností: tak např. Velká lóže České republiky je občanským sdružením a pracuje podle stanov evidovaných ministerstvem vnitra. Zednářská diskrétnost umožňuje klidné soustředění na práci. Vzbuzuje ale také podezírání, že jde o spiknutí nebo nelegální formy předávání informací a vzájemné pomoci např. v oblasti politiky a obchodu.

Ve 20. století vznikly dvě další mezinárodní uzavřené společnosti. Nezabývají se duchovními tématy charakteristickými pro zednáře. Nejde v nich o zasvěcení, neděje se tam nic podobného antickým mystériím, nepřipomíná se tam symbolika budování Chrámu ani Velký stavitel vesmíru. Jsou to společnosti čistě profánní, jež oficiálně deklarují podpůrné, vzdělávací a charitativní cíle.

Rotariánské hnutí vzniklo r. 1905 v Chicagu v USA. Uvádí se, že dnešní organizace Rotary International sdružuje 30 000 klubů rozesetých téměř po všech státech světa. Ústředí sídlí v Evanstonu ve státě Illinois (USA). Klub v každé obci sdružuje podle oficiálního vyjádření přístupného na stránkách hnutí jako aktivní členy „dospělé osoby hodnotného charakteru a pověsti, které jsou majiteli, společníky, funkcionáři nebo řediteli v některém podniku, organizaci nebo instituci nebo kteří mají jiné významné společenské postavení“. Tradičně má být každý obor zastoupen jednou, pokud možno nejvýznamnější osobou. Rotariánský klub se schází jednou týdně. Jednotlivé kluby vysílají delegáty na konferenci distriktu a delegáti distriktů zasedají v Celosvětovém kongresu. Charakteristickou formou dobročinnosti je poskytování stipendií nadějným mladým lidem pro studijní a podobné pobyty v zahraničí. Heslem hnutí je Service above self (Služba bez ohledu na sebe). Distrikt 2240 zahrnuje rotariány z České a Slovenské republiky. České rotariánství začalo ve 20. letech minulého století pod patronací presidenta T. G. Masaryka a jeho syna Jana, pozdějšího ministra zahraničí, který byl sám také svobodným zednářem. Dnes je v ČR 41 rotary klubů.

Velmi podobná je situace Lions clubů. Toto hnutí sdružující významné osobnosti politiky, náboženství, vzdělávání, ekonomiky, vědy a umění bylo založeno r. 1917 a dnes uvádí přes 43 000 klubů ve 182 zemích nebo regionech (podle jiného zdroje ještě o něco více). Sídlo je v Oak Brook rovněž ve státě Illinois (USA). Jeho oficiálním heslem je We serve (Sloužíme). Jejich charakteristickou formou charity je péče o slepé a slabozraké. V Etickém kodexu mimo jiné čteme, že lion (jak si říkají) má víru v důstojnost svého povolání prokazovat činorodou snahou, aby zasloužil uznání, že něco vykonal a „hledat úspěch a žádat přiměřenou odměnu či užitek jako něco, co mu právem náleží, avšak neusilovat o žádný užitek nebo úspěch za cenu ztráty sebeúcty hledáním výhod, jež mu náleží“. V kodexu se oceňuje přátelství, služba a plnění občanských povinností. V oficiálním životopisu mezinárodního ředitele Scotta Neelyho se uvádí, že je svobodný zednář. Oficiální spojení organizace se svobodným zednářstvím však není deklarováno. Distrikt 122 zahrnuje rovněž Českou a Slovenskou republiku. V ČR je podle dostupných údajů 25 klubů.

Ivan Odilo Štampach

Tento článek byl převzat ze stránek www.stampach.cz se souhlasem autora.
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku

Zobrazeno: 964
Články tematicky související