|
|
| SOUČASNÉ NOVOPOHANSTVÍ |
| Rubrika: |
Duchovní tradice |
 |
| Podrubrika: |
Pohanství vs. křesťanství |
| Autor: |
Ivan Odilo Štampach |
| Vloženo: |
14.03. 2007 |
| Počet reakcí: |
0 |
| Počet přečtení: |
3864 |
Programové návraty lidí z křesťanské kulturní oblast i k mimokřesťanským a předkřesťanským náboženstvím nejsou novým jevem. Přesto je o tomto hnutí v dostupné literatuře málo informací. Zatímní nedostatek aktuálních a dobře členěných informací nás vede k tomu, abychom si nejprve ujasnili pojmy kolem novopohanství a pak věnovali pozornost směrům a skupinám, které můžeme odůvodněně pokládat za novopohanské.
Jde o směry přitahující nemalou část současné, zejména mladší české populace. Zatímco dosud většinové křesťanské směry rapidně ztrácejí přívržence, menší a alternativní skupiny včetně novopohanských prosperují. To je také důvodem, proč tomuto spirituálnímu proudu současnosti nově věnovat pozornost.
Co je pohan a novopohan?
Sám výraz “pohan” je latinského původu. Začalo se ho užívat v Římské říši pro obyvatele (mimo Židy), kteří se zejména po oficiálním uznání křesťanství roku 313 nestali křesťany. Nové náboženství se ujalo nejprve ve městech, zatímco venkovské obyvatelstvo (paganus latinsky venkovan, odtud české slovo pohan) se ještě po jistou dobu drželo tradičních kultů.
Výraz “pohan” nacházíme v českých překladech Bible. V původním řeckém textu Nového zákona tomu odpovídají výrazy ethnos (národ), ethnikos (příslušník národa). V tradičním latinském překladu najdeme výrazy gens (národ), a polatinštěný řecký výraz ethnicus. V tom Nový zákon navazuje na starozákonní rozlišení Božího lidu a národů. (Ekumenický překlad z nepochopitelných důvodů používá zcela nevhodného novotvaru “pronárody”.)
Došlo tedy k významovému posunu: z národů odlišných od Izraelců a pak od křesťanů (kteří se chápali jako svého druhu “národ”) se pak stali zatemnělí vesničané nevzdělanci, kterým chybí náležité náboženské vzdělání. Hodnotící náboj se v českém prostředí ještě posílil náhodnou okolností, že slovo pohan je zvukově blízké slovům jako pohana, pohanit. Bohemisté by posoudili, nesehrála-li tato podobnost svou roli již při volbě počeštěného tvaru “pohan”.
Historické návraty k pohanství
Mohlo by se zdát, že v křesťanských zemích je pohanství věcí dávno minulou. V Římské říši a v nástupnické Byzanci měla oficiální christianizace být dokončena uzavřením platónské akademie v Athénách císařem Justiniánem I. Germánské a slovanské národy měly definitivně přijmout křesťanství v raném středověku, v českých zemích v 10., možná 11. století.
Při bližším prozkoumání historických faktů však dojdeme k tomu, že souběžně s vítězným křesťanstvím se v kultuře projevují i původní náboženství. Křesťanství samo přiznaně či nepřiznaně pracovalo s pohanskou látkou zvláště při utváření své teologie a liturgie. Pro některé vzdělance, jak se zdá, bylo toto dědictví mimořádně důležité, a křesťanství bylo jen povinným, nátěrem. Můžeme k nim počítat Boethia, Dionysia Pseudoareopagitu, Jana Scota Eriugenu, Abélarda a některé mystiky?
Mezi prostým obyvatelstvem žila tato tradice v pohádkách a jiných projevech lidové slovesnosti, ve zvycích a zřejmě také v lidovém čarodějnictví. Za příznivých podmínek předkřesťanské motivy ožívají a vystupují na povrch. Tak byla ve Florencii r. 1459 tedy po 930 letech pod vlivem byzantského intelektuála Geórgie Gemista Pléthona obnovena Platónská akademie. V jí blízkých intelektuálních kruzích přichází antická kultura včetně náboženství znovu ke slovu s novou silou. Tento kulturní pohyb se snad právě v tomto smyslu nazývá renesancí, tedy znovuzrozením. Od těch dob až do současnosti působí v západní kultuře oslabené křesťanství a obrozené pohanství vedle sebe, soupeří a prolínají se.
Na postmoderní kulturní scéně je více dědiců renesančního vzkříšení předkřesťanské tradice. Můžeme k nim řadit hermetismus v užším smyslu, jeho vedlejší větve či souputníky, astrologii, alchymii a magii. Něco z těchto podnětů najdeme také v křesťanské theosofii a v rosikruciánském a zednářském hnutí.
O novopohanství můžeme mluvit u těch směrů, které se výslovně vracejí ke starým kultům. Patří k nim pokusy explicite obnovit antická náboženství a náboženství předků dnešních evropských národů, tedy tradice keltské, germánské a baltoslovanské. Nemůžeme však vynechat ani pokusy vracet se ještě hlouběji do minulosti, k archaickému vědomí, k šamanismu a ke kultu božské Matky s kořeny až kdesi v neolitu.
Obnova archaických náboženství evropských národů
Germánské novopohanství
Již v posledních desetiletích 19. století se odehrál pokus vzkřísit na širším okultním pozadí prvky původního germánského náboženství a postavit je do služeb německého nacionálního obrození. Na myšlenky okultisty Edwarda Bulwera-Lyttona o budoucí nadlidské rase navázala r. 1887 Společnost Vrilu. Později, r. 1918 se k těmto snahám připojila Společnost Thule. Tvrdívá se, že členy tohoto okultního řádu byli Adolf Hitler, Rudolf Hess, Heinrich Himmler, Hermann Göring a Alfred Rosenberg. Tyto dvě společnosti zaměřené na praktickou obnovu germánského novopohanství pak spojili síly v nacistickém institutu pod názvem Německé dědictví předků (Ahnenerbe), jehož úkolem bylo zkoumání germánské mytologie a historie. Německé novopohanství se, jak je známo, neprosadilo masově. Bylo možná jakýmsi skupinovým esoterismem příslušníků SS. Co se týče působení na masy, vsadil nacistický režim spíše na ochotné spolupracovníky z křesťanských církví.
Dnes germánské náboženské tradice žijí především v podobě odinismu. Uctívají vedle Odina (zvaného též Wotan nebo Woden) další germánské bohy, Thora, Freyu, Lokiho, Baldera a komunikují s různými dalšími bytostmi. Pěstují germánské či nordické ctnosti odvahy, rodové soudržnosti, pracovitosti. Působí v Německu, ve skandinávských zemích, zejména v Norsku a také v USA.
Nejde o velké organizace, spíše o neformální síť malých skupin („příbuzenstev“ a „krbů“). Nepokládají se ale za pokračovatele nacistických neopohanských směrů. V této souvislosti je ovšem zajímavá ruská spirituálně i politicky laděná společnost Arctogaia, jejíž autoritou kromě konzervativního a nacionálního pravoslaví a kromě klasického hermetismu (zejména Julius Evola a René Guénon) je také Hermann Wirth, znalec germánské či nordické mytologie a jedna z autorit zmiňovaných německých hnutí a ústavu Ahnenerbe.
Keltský revival
Zájemci neuspokojení zavedenými vyznáními obracejí pozornost také ke keltskému dědictví. Původní náboženství těchto etnik je poměrně dobře doloženo předkřesťanskými římskými autory a ranými křesťany této oblasti. Keltské křesťanství ničilo náboženskou tradici, na níž navazovalo, s menší vehemencí než u Germánů a Slovanů. Grálové a artušovské legendy vyprávěné a zapisované ve středověku zachovávají v křesťanském odění četné původní keltské prvky.
Pozornost dnešních zájemců především v anglicky mluvícím světě se zaměřuje na druidy, tedy keltské mudrce a kněze. V novověku se objevilo několik druidských řádů, které se snažily uchovat poslední zbytky keltského folklóru. Některé jsou spíše kulturními nebo dobročinnými spolky, jiné pěstují rituál a snaží se o jakousi duchovní praxi. Barrett cituje z vyznání jednoho z nich mj.: “… Věříme, že příroda je vtělením Bohů. Věříme, že všechen život je posvátný a nemělo by se mu ubližovat. … Věříme, že našim cílem je získávat moudrost zkušenostmi. …” (s. 289 – 290)
Blízko keltského novopohanství je čarodějnické hnutí Wicca. Jeho náplní je uctívání Matky země, např. pod jménem keltské bohyně Ceridwen jako symbolu přírody a jejích sil. Významnou organizací tohoto směru s původem v USA je Cymry wicca uznávající vedle tradiční Bohyně ještě Rohatého Boha (odpovídajícího keltskému Cernunnovi) a Dítě Světla. Základními uskupeními wiccanského směru odvozeného od působení Geralda Brosseau Gardnera (1884 – 1964) je coven v čele s velekněžkou a veleknězem. Rovněž hlavní božstva jsou takto polarizována.
U nás působící Bratrstvo Keltů se opírá o rytmus keltských svátků. Jeho veřejnosti dostupné aktivity ale mají spíše kulturní charakter (koncerty, besedy, přednášky, prezentace knih, výlety). Aspoň někteří z nich vycházejí z předpokladu, že jsme sice v minulosti přijali slovanský jazyk, ale našimi předky byli Kelti. Hledají tedy keltské kořeny naší kultury.
Baltoslovanské náboženství též ožívá
Původní náboženství slovanských (a baltských) národů je špatně doloženo. Je k dispozici málo spolehlivých soudobých zpráv. Jeho rekonstrukce je proto nesnadná. Na historické informace musela navázat bohatá obrazotvornost.
V březnu 2001 vzniklo občanské sdružení Rodná víra se sídlem v Praze, které si oficiálně klade cíle kulturní, historické a morální. Náplní setkání za účasti dalších příznivců bývají ale i rekonstrukce slovanských obřadů, oslava zimního slunovratu, uctění Jarovíta a pálení Morany, jakož i postřižiny chápané jako vítání dětí do života. Má tedy jisté náboženské aspekty. Udržují kontakty s podobnými skupinami vznikajícími v jiných slovanských zemích, se Slověnským kruhem v Srbsku, s polským hnutím Odala a s tamní Náboženskou společností Slovanského náboženství s rozpracovanou naukou a bohatou aktivitou na obranu práv mimokřesťanských náboženství v Polsku. Na Slovensku též vznikají sdružení jako Perunov kruh nebo dynamické občanské sdružení Priestor, které kromě slovanské jednoty Domudra zaměřené spíše na duchovní cíle rozvíjí též alternativní politické a ekonomické aktivity. Oporou všech těchto aktivit mohou být slovanské náboženské komunity v Rusku sdružené pod názvem Dom Svaroga; bohaté aktivity vyvíjí také sdružení Koľada Vjatičej, Perunovo nasledije a Rodolujbie, na něž se (mezi jinými) odkazuje na internetových stránkách Rodné víry.
Antická náboženství dnes
Antická náboženství (egyptské, řecké, římské, případné též perské) se liší od dosud probraných tím, že jsou velmi dobře dokumentována. Víme mnoho o jejich mýtech, naukách, obřadech, kněžstvu a o osobním prožívání. Již zmíněná renesanční snaha o oživení umrtvených tradic vplynula do duchovních uskupení různého zaměření. Často jde o křesťanský základ pouze doplněný jistými aspekty antických mystérií, gnosticismu, hermetismu nebo alchymie, které pro tradiční křesťanské církve nejsou přijatelné. Představiteli takto upraveného křesťanství mohou pro nás být Jakub Boehme, Johann Georg Gichtel, Johann Valentin Andreae, Louis Claude de St. Martin, Franz von Baader, Johann Wolfgang Goethe a Rudolf Steiner.
Některé směry se však výslovně vracejí k antickému předkřesťanskému náboženství. Zde nám je může reprezentovat Ordo Templi Orientis (Řád východního chrámu) a jeho náboženský projev pod názvem Gnostická katolická církev. V jejich “gnostické mši” se vzývají mimo jiné egyptská božstva Nuit, Tahuti, ale i jiné síly či bytosti jako Slunce, a též Chaos, Babalon či Bafomet. I když se O.T.O obvykle řadí do jiných souvislostí, měl by být připomenut i zde jako další varianta explicite novopohanských směrů současné spirituality.
Sociální a kulturní pozadí novopohanství
Novopohanský aspekt současné postmoderní kultury se neprojevuje pouze v malých, relativně uzavřených skupinkách nadšenců pro obnovu starobylých kultů. Promítá se do celkových kulturních tendencí. Současná západní civilizace již není jako celek tak jednoznačně křesťanská, jak se donedávna zdálo. Křesťanství (spolu s judaismem) sice ještě stále tvoří její náboženský základ, a v některých zemích (USA, Polsko, Irsko, Portugalsko, Španělsko, Itálie) i výraznou většinu. Prosazují se ale také tendence, které bychom mohli nazvat romantickým archaismem a kulturním polyteizmem.
Romantický archaismus
Průmyslová a později komputerizovaná společnost, virtuální svět vytvářený všemocnými médii, náhražkový svět odloučený od přírody, tyto aspekty moderní a postmoderní civilizace mnoho lidí dráždí. Nemají chuť se na něčem takovém podílet. Zdá se jim, že došlo ke znásilnění přírody a k odvratu od ní. Jejich programem je návrat k přírodě a k nejstarším vrstvám tradice. Kořeny této sociální a kulturní deviace vidí v moderním racionálním myšlení. Proto se hodlají vracet k archaické kultuře, k mýtům, k magickému vědomí a také do mateřského lůna přírody.
Zdá se, že vůbec nejvlivnějším fenoménem této spirituality orientované na přírodní síly v člověku a kolem něj je soubor spisů Carlose Castanedy, jejichž hlavní postavou je šaman z indiánského kmene Yaqui zvaný v knize Don Juan Matus. Autor popisuje, jak je postupně zasvěcován do odvážné duchovní cesty směřující k vnitřnímu osvobození. Náplní této cesty je výuka jemného a přesného vnímání, práce s vlastní vnitřní silou, ale také se strachem, s bolestí a různými podobami utrpení prostřednictvím setkávání se skrytými silami přírody. Druhotná literatura tyto příběhy svým způsobem komentuje (u nás např. autor píšící pod pseudonymem Gato) nebo je převádí do metodicky zpracovaného souboru jakýchsi duchovních cvičení (Victor Sanchez).
Duchovní, ba až přírodně náboženské projevy, odvrat od západních civilizačních hodnot, ba někdy i resignace na angažovanost a tvorbu - to se nevyskytuje zdaleka jen ve wiccanských covenech, keltských či slovanských rituálních kroužcích. V podobě jemných náznaků a hravých nápodob se projevují i v široce přijímané ekologické mentalitě. Protagonisty nebo aspoň pomocníky novopohanské mentality současnosti jsou vlastně všichni, kdo moderní nesrovnalosti řeší návratem spíše než odvážnými reformami, které by civilizaci pomohli pohnout o krok dál směrem za modernu.
Kulturní „polyteizmus“
Tradiční pohanství nelze ztotožňovat s polyteizmem. Muslimové jsou strohými a přísnými monoteisty, v náboženstvích indického a čínského původu jsou přinejmenším monoteistické tendence. I předkřesťanská náboženství Západu v pozdní antice směřovala k jednomu Bohu.
Přesto ale můžeme po staletích judeo-křesťanského monoteizmu mluvit v našem euro-atlantickém kulturním okruhu o “smrti jediného Boha” a “znovuzrození bohů”. Tak charakterizuje naši dobu David L. Miller. Má na mysli rozšířenou náboženskou lhostejnost, ateizmus a nenáboženský výklad křesťanství. (J. A. T. Robinson, Dietrich Bonhoeffer, Harvey Cox, u nás Otakar A. Funda).
Po kulturní “smrti Boha” se podle některých vykladačů probudili bohové, a to nejen v kroužcích, které se obecně kulturně nebo i nábožensky věnují obnoveným polyteistickým kultům, ale nepřímo i v západní kultuře v celku. Geisler ve svém článku připomíná, že pro značnou část lidí již neplatí úvaha "jeden Bůh - jedna pravda", dokonce už ani ne "jediná vědecká pravda".
Společnost se stala multikulturní. D. L. Miller vidí polyteizmus už v tom, že "… existují různé hodnoty, různé vzorce organizace společnosti a principy, jimiž se člověk řídí v politickém životě." Vedle tohoto sociologického "polyteizmu" se i do filosofie vlomil relativismus, podle nějž souběžně platí různé, ba protichůdné výklady jedné a téže skutečnosti. A za tím právě můžeme vidět ne vždy vědomý a ne vždy přiznaný náboženský základ. Naše zkušenost společenských intelektuálních a psychologických „světů“ je v hloubce náboženská. Jinými slovy politický a kulturní mnohost je vnějším projevem hlubokého fundamentálního, vlastně náboženského základu.
Závěr
Výklad postmoderní plurality jako novopohanství se zdá být přehnaný. My všichni pluralisticky smýšlející současníci asi hned nejsme (novo)pohany. Pluralita vytvořená v prostoru původně křesťanské společnosti je ale vysvětlením překvapivé popularity polyteistických kultů. Hluboká krize současné společnosti a absence společně přijímaného programu reformy a obnovy se projevují útěkem od odpovědnosti. Dochází k regresi před civilizaci a k radikálnímu neakčnímu pluralismu v kultuře, někdy i v náboženství. Dialog mezi různými směry pomůže znovu objevit étos veřejného i soukromého života. Pokud jsou k tomu novopohanské směry ochotny, jsou k takové rozpravě zvány.
Ivan Odilo Štampach
Tento článek byl převzat ze stránek www.stampach.cz se souhlasem autora. |
|
vlož reakci -
ukaž reakce -
pošli článek -
vytiskni článek
|
Zobrazeno: 1110 |
| Články tematicky související |
|
 |
|
KONFERENCE
DISKUSE
AKTUALITY
ODKAZY
KNIHY
