|
|
| NÁBOŽENSTVÍ A JÍDLO |
| Rubrika: |
Pro pohodu |
 |
| Podrubrika: |
Zamyšlení |
| Autor: |
Ivan Odilo Štampach |
| Vloženo: |
25.03. 2007 |
| Počet reakcí: |
0 |
| Počet přečtení: |
3292 |
Moderní civilizace změnila jídlo v pouhý „příjem potravy“. Zapomíná na jeho sociální, kulturní, etické a duchovní souvislosti. Náboženství bylo vykázáno do oblasti zbožných citů. Jeho dějiny i současný život však ukazují, kolika vazbami je s jídlem spojeno.
Jsme to, co jíme
Nechápeme-li náboženství jen jako sociální útvar charakterizovaný organizačními strukturami, ceremoniemi, mýty a doktrínami, vznikne otázka po vazbě jeho osobního prožívání se zkušeností. Existuje specifická „náboženská zkušenost“? O to se odborníci přou. Pro jedny jde jen o nábožensky zařazené běžné životní zkušenosti, druzí se domnívají, že jde o neredukovatelné, specifické prožitky.
Moudrost jazyka samotného nám ukazuje, oč může jít. Slovo zkušenost souvisí s kousáním. Poznatky se často označují jako potrava pro duši. Známe-li něco, např. nějakou životní situaci povrchně, říkáme, že jsme toho pouze okusili nebo to ochutnali. Když se do nějakého tématu pustíme naplno, říkáme hovorově, že jsme do něj zažráni. O zkušenostech, které nás netěší, říkáme někdy, že jsou hořké.
V různých jazycích pozorujeme spojitost poznání s různými tělesnými zkušenostmi. Latinské cognitio – poznání se někdy vykládá jako co-genitio (spolu-plození, spolu-rození). Podobně hebrejské jada´, které najdeme v biblickém příběhu o prvních lidech se překládá tak, že Adam „poznal“ Evu, ale následkem tohoto poznání bylo, že porodila syna. Proces jímž dospíváme k zvláštnímu poznání poskytnutému jaksi „shůry“ se nazývá „inspirace“, což je latinské inspiratio – vdechnutí, vdechování.
Vše nasvědčuje tomu, že novověké myšlení bytostně lidské děje, jako je jídlo a spolu ním dýchání a milostné dotýkání a objímaní, zvěcnilo a zpředmětnilo. Vyrvalo je komplexní lidské souvislosti. Připsalo jim jen fyzikálně chemický a biologický význam. Archaickému člověku neunikala hlubší dimenze jídla a ostatních způsobů kontaktu se skutečností. Postmoderní člověk znovu objevuje posvátnou dimenzi prostých každodenních aktivit. Fenomenologická analýza takových činností, jako je jídlo ukazuje, že to, co nazýváme náboženskou zkušeností může opravdu být právě jejich hlubší dimenze.
Z tohoto hlediska není udivující, že náboženství mají svá pravidla co jíst a co nikoli, kdy jíst a kdy, znají příležitostná nebo účelová omezení v jídle, doprovázejí všední jídlo bdělou pozorností odhalující jeho hlubší rozměr, a proto také meditací a modlitbou. Jídlo je součástí obětních rituálů: tak jako člověk navazuje nebo obnovuje přátelské či příbuzenské pouto s lidmi u společného stolu, tak i jedení z toho, co bylo nabídnuto Bohu či bohům, znovunavazuje (lat. religio – znovunavázání) spojení s nimi.
Pardubická konference Náboženství a jídlo
Největší religionistické pracoviště v České republice, Katedra religionistiky a filozofie Fakulty humanitních studií pardubické univerzity pořádala společně s Českou společností pro studium náboženství ve dnech 25. a 27. října 2004 dvoudenní mezinárodní konferenci věnovanou právě vztahu jídla a náboženství. Pracovníci hostitelského pracoviště, jiných univerzitních a akademických pracovišť, také ze Slovenska a z Polska se touto tematikou zabývali v tematických blocích věnovaných historii jídla v religiózním kontextu od antiky po novověk. Zvláštní blok byl věnován rituální hostině ve starověku. Další přednášky byly poskytly materiál ke srovnání jídelní praxe a pohledů na jídlo v judaismu, křesťanství a islámu. Více příspěvků, např. většina příspěvků slovenských účastníků se věnovala kulturně antropologickým a etnologickým souvislostem.
Druhý konferenční den přinesl příspěvky o jídle v současné religiozitě. Vít Machálek si všiml extremního jevu, který pracovně nazval „spirituální anorexií“. Dva referující (Brymzová a Fárek) se věnovali jídlu ve višnuistické tradici s ohledem na současné hnutí Hare Kršna. Milan Fujda z Brna se zabýval z religionistického hlediska současným českým čajovnictvím. Závěrečný příspěvek nabídl filozofickou reflexi tématu.
Příspěvky tohoto čísla jsou výběrem několika příspěvků z pardubické konference ve zkrácené a zjednodušené podobě. Kompletní znění vyjde pravděpodobně ještě v první polovině r. 2005.
Obecná jídelní pravidla
Kdyby se sešli u stolu představitelé všech náboženství, bylo by těžké sestavit menu, které by všem vyhovovalo. Jídelní pravidla jsou pro různá náboženství a směry uvnitř nich specifická a výlučná. Religionisté jevili tendenci hledat v nich (a v jiných náboženských předpisech či úkonech) nesystematická, předvědecká, pouze empiricky odvozená hygienická pravidla. To však už dnes nelze jednoznačně potvrdit. U některých pokynů nenajdeme racionální odůvodnění a jsme nuceni předpokládat např. potřebu odlišit se od náboženského okolí.
U archaických náboženství si religionisté všimli fenoménu tabu Kulturní antropologové a etnologové nahromadili rozsáhlá pozorování. Srovnávací práce ve v tak velkém rozsahu by byla nesnadným úkolem, jehož by se religionistika mohla teprve ujmout. Tak teprve by se potvrdily či vyvrátily občas formulované hypotézy o dalekosáhlé shodě napříč rasami, klimatickými oblastmi a kontinenty.
Čínské tradiční náboženství, ať v jeho konfuciánské nebo taoistické podobě, je nesnadné odlišit od jiných oblastí lidského života. To platí i o tradiční čínské medicíně s jejími komplikovanými profylaktickými a léčebnými dietami. Radikální stoupenci indických náboženství vázaných na védskou tradici aplikují zásadu ahimsa (nenásilí) tak, že uplatňují vegetariánskou nebo dokonce veganskou dietu. Obecně znám je zákaz pojídání hovězího masa. Jídla se posuzují podle příslušnosti ke třem principům zvaným sattva, radžas a tamas, přičemž při duchovní praxi se doporučuje strava sattvická. Buddhisté, pokud jim v tom nebrání zvlášť nepříznivé přírodní podmínky (jako v Tibetu či Mongolsku), jsou vegetariány. V první z Patera mravních zásad (panča šíla) se buddhista, ať mnich nebo laik zavazuje neubližovat cítícím tvorům. Pokud si mnich vyžebrá maso, může je jíst, ale nemá připustit, aby se kvůli jeho potravě zabíjela zvířata. Pátou zásadou se buddhista zříká užívání opojných prostředků.
Obrátíme-li pozornost k monoteistickým abrahámovským náboženstvím, zjišťujeme nejprve v judaismu složité předpisy o rituálně čisté stravě (košer) postupně formulované na základě Tóry, Talmudu a historických i současných výroků autorit. Víme, že různé postoje k těmto předpisům najdeme v různých směrech judaismu (ortodoxní, konzervativní, liberální apod.). Křesťanství nemá speciální „dietu“. Člověka podle Ježíšových slov neposkvrňuje to, co do něj (jako pokrm) vchází, nýbrž špatná slova a špatné činy, které z něj vychází. Křesťan může jíst cokoli s vděčností za Boží dary. Výjimku tvoři adventisté, kteří v poněkud volnější verzi uplatňují židovské předpisy o jídle, a značná část z nich v tom jde ještě dále a jsou vegetariány. Islám zakazuje podobně jako judaismus vepřové maso a navíc ještě alkoholické nápoje.
Půst
Náboženství stanovují časová omezení v jídle. Půst se ovšem nemusí týkat jen jídla. Může znamenat také období bez zábav, souvisí s pokáním a proto je obdobím vážným. Židovská postní praxe je omezena na Jom Kipur kající den blízko začátku židovského roku, kdy dospělí nic nejedí a nepijí a berou na sebe i další omezení, někteří se postí celých deset dní před hlavním svátkem. Devět dní počínaje dnem prvního jarního úplňku (s přihlédnutím k židovskému „přestupnému roku“) jsou pesachové, velikonoční dny, ve kterých zejména aškenázští Židé nejedí nic kvašeného (kynutého) z pěti určených obilovin, ale i některé další pokrmy. Na jeden ze dnů před hlavním svátkem Pesach připadá půst prvorozených.
Tradiční křesťanské církve mají půst před velikonocemi. Jeho začátek v západním ritu, Popeleční středa a pak Velký pátek jsou dny přísného postu, kdy se může dospělý člověk nasytit jen jednou denně a nemá jíst maso. Někteří na Velký pátek nejedí vůbec. V ostatní dny předvelikonočního postu a všechny pátky roku (kromě liturgických slavností) je mírný půst zvaný půst zdrženlivosti, nikoli půst újmy. Pokoncilní římskokatolická církev postní praxi liberalizovala v tom smyslu, že umožňuje jeho náhradu jinými skutky. Pravoslavní křesťané, zejména mniši mají mnohem přísnější a velmi komplikované postní předpisy. Předvelikonoční půst je delší, jiný dlouhý půst je před vánocemi a během roku jsou další postní dny nebo období. Protestantské církve sice posty obvykle nepředepisují, v některých evangelikálních a zejména letničních církvích se však lidé postí dobrovolně, spíše při různých příležitostech než dobách stanovených kalendářem. Ve velmi radikální podobě to může znamenat úplné zdržení se pokrmu i na čtyřicet dní.
Velmi známý je islámský postní měsíc ramadán, kdy se od východu do západu slunce nemá jíst, pít a souložit. Celý měsíc je chápán jako doba modlitby, pokání, studia a zklidnění. Vzhledem ke kratšímu islámskému roku se ramadán postupně posouvá proti našemu kalendáři. Snadnější je k dodržení na severní polokouli, kde žije většina muslimů v době, jako v těchto letech, kdy spadá na období blízko zimního slunovratu.
Posvátná hostina
V tradiční společnosti společně stoluje rodina. Kdo je pozván k rodinného stolu, stává se téměř členem rodiny. Společné stolování naznačuje vznik přátelského vztahu. Bůh, či bohové a bohyně jsou v různých náboženství účastníky hostiny a tak se mezi ním/nimi a lidskými stolovníky vytváří vztah popisovaný jako rodinný, přátelský či smluvní. Častým darem předkládaným božským bytostem je pokrm nebo nápoj. Něco z obětin požívají kněží a další zúčastněné osoby. V různých archaických a antických náboženstvích máme obětní či jiné posvátné hostiny s různými odstíny a důrazy.
V izraelské náboženské tradici se oběti a obětní hostiny, tak jak jsou popsány především v Pěti knihách Mojžíšových, praktikovaly v kmenových svatyních a pak ve společném jeruzalémském chrámě. Po jeho zničení se oběti nepřinášejí, nepokládáme-li za oběť velikonoční usmrcení beránka a požívání jeho pečeného masa (oficiálně se vykládá jinak). Různé typy hostin o svátcích nebo po synagogální bohoslužbě doplňují rodinnou velikonoční hostinu – seder.
Křesťané konají památku vykupitelských činů Ježíše Krista tím, že konají, co podle pěti novozákonních zpráv konal Ježíš se svými učedníky, když s nimi večeřel a nad lámaným a rozdíleným chlebem řekl, že je to jeho tělo, které se láme či vydává za nás a nad sdíleným kalichem mluvil o krvi, jíž měl brzy prolít a o smlouvě. Některé křesťanské církve (katolíci, pravoslavní, starobylé východní církve) této posvátné hostině připisují centrální význam v křesťanském životě, u jiných poněkud pozbyla důležitosti. Bývá různě označována: večeře či památka Páně, eucharistie, spolu s dalšími obřady také božská liturgie a mše.
Jídlo v současné religiozitě
Dnešní doba je nábožensky aktivní, i když Česko se zdá být v rámci euroatlantické civilizace výjimkou. Není však nábožensky tvořivá. Jde spíš o citování a míšení náboženských prvků. Najdeme tam vše, o čem byla řeč, někdy v radikalizované podobě. V širokém proudy někdy označovaném souhrnně (i když zřejmě nepřesně) jako New age (Nový věk) se klade velký důraz na stravování. Někdy stoupenci těchto směrů jsou důslednými vegetariáni, někteří přešli na indický způsob stravování, např. podle receptur hnutí Haré Kršna. Poněkud se v těchto okruzích opomíjí sociální role duchovního stolování, tedy sycení hladových nejen božskými pravdami, ale i pozemským chlebem.
Závěr
Je zřejmé, že náboženství má co dělat s jídlem a jinými docela pozemskými zkušenostmi. Že je poměrně vzácná jeho verze, která se od těla a přírody distancuje a odehrává se čistě v oblasti myšlenek a citů. Že se potrava pro duši a potrava pro tělo nemusí, neupadáme-li do krajností, vylučovat.
Ivan Odilo Štampach
Tento článek byl převzat ze stránek www.stampach.cz se souhlasem autora. |
|
vlož reakci -
ukaž reakce -
pošli článek -
vytiskni článek
|
Zobrazeno: 1047 |
| Články tematicky související |
|
 |
|
KONFERENCE
DISKUSE
AKTUALITY
ODKAZY
KNIHY
