v této rubrice
ve všech rubrikách
JAKÝ ISLÁM JE NEBEZPEČNÝ?
Rubrika: Duchovní tradice
Podrubrika: Islám
Autor: Ivan Odilo Štampach
Vloženo: 04.04. 2007
Počet reakcí: 8
Počet přečtení: 3709
Jaký islám je nebezpečný?

Asi už jen tak řečený muž z ulice by potvrdil huntingtonovskou interpretaci současných konfliktů, která by v popularizované verzi zněla: Islám vždy představoval a i dnes představuje pro Evropu smrtelné nebezpečí. Euromuslimové jsou pátou kolonou tyranských muslimských režimů a je nutno je omezovat, nakolik je to možné a je třeba držet je pod přísným dohledem. Žurnalisté, kteří se stylizují do role komentátorů nebo dokonce analytiků, přicházejí s jinou verzí. Evropu ohrožuje islám, který neprošel reformací a osvícenstvím jako západní křesťanství. Ohrožuje nás proto, že je konservativní či tradicionalistický. Vrhneme-li i jen zběžný pohled na směry v islámu a podoby jeho přítomnosti v Evropě, zjistíme, že pravý opak je pravdou.

Není náhodou, že u nás ve střední Evropě byl státem (už Rakouskem-Uherskem a převzala to i první Československá republika) uznán a tedy zřejmě za bezpečný pokládán islám, jak se tehdy říkalo hanafitského ritu. Hanafijský madhab vnikl jen několik desetiletí po vzniku islámu. Je to z dnešního pohledu tradicionalistická právní škola sunnitského islámu. Jejím zakladatelem byl Abu Hanifa (699 – 765). Dnes je rozšířená hlavně na indickém subkontinentu, na Balkáně a ve střední Asii. V atmosféře, jíž reprezentuje tato právní škola, se islám rozkošatil. Vášnivé prorocké vyznání jediného, milosrdného, ale i náročného Boha integrovalo mimo jiné podněty judaismu a křesťanství, s nimiž se na cestě potkalo a vytvořilo ve své době kulturu, která byla významnou inspirací i pro raně středověkou Evropu.

Co znamenala přítomnost islámu na nejzápadnější výspě našeho kontinentu, na Pyrenejském poloostrově? Tehdejší Andalusii (území mnohem rozsáhlejší, než dnešní španělský autonomní region tohoto jména) tvořil cordóbský emirát (750 – 929) a později dokonce chalífát (929 – 1031), s ním spřízněná království a jejich nástupnické, postupně se zmenšující státní útvary až do konečného vítězství křesťanské conquisty r. 1492. Historické interpretace si všímají neobvyklé míry tolerance a spolupráce Židů, křesťanů a muslimů pod islámskou vládou v tomto prostředí, zejména v 10. století. Prostřednictvím zdejší vyspělé kultury se do Evropy dostaly v druhé vlně díla antických autorů, zejména filosofů (po první vlně prostřednictvím benediktinských klášterů v 6. století). Šlo obvykle o překlady pořízené na islámskou objednávku nestoriánskými křesťany z řečtiny do arabštiny, dále pak přeložené do latiny.

Reformní a osvícenské proudy v Evropě přinesly dvojznačné hořkosladké ovoce v podobě Velké francouzské revoluce. Její tragický potenciál se realizoval zejména v jakobínském teroru a v napoleonské imperiální rozpínavosti. Jejím komickým projevem bylo náboženství bohyně Rozumu. V této době nastupuje v islámu reformní hnutí, které se chce rozžehnat s popsanou tradicí a chce se vrátit k islámu pokládanému za původní. Toto salafijské nebo wahhábistické (podle zakladatele Muhammada ibn And al-Wahhaba) hnutí se ujímá soudobých technických prostředků. Na jedné straně se snaží očistit společnost arabských rodových zvyků (jako dívčí obřízka), které ani po staletích vliv islámu nepřekonal. Na druhé straně jsou čím dál tím méně důvěřiví k západnímu světu. Přibližně od poloviny 20. století, jak podrobně popisuje Luboš Kropáček ve své knize Islám a Západ (Vyšehrad, Praha 2002) se reformní islám propojuje s hnutími mladých nacionalistů, pro které je inspirací k boji o národní nezávislost a dostává podobu dnešního fundamentalismu, až extremismu.

Klasický islám získával sympatie u tradičně laděných evropských intelektuálů, jejichž protagonistou byl René Guénon (1886 – 1951). Tento esotericky laděný vysoce vzdělaný a polemicky laděný tradicionalista byl nedávno uveden i na český knižní trh (Krize moderního světa, Hermann & synové, 2002). Na Guénona, který se již r. 1912 stal muslimem a přijal jméno 'Abd al-Wahid Yahya navázali další. V následující generaci se víceméně z jeho podnětů zformovala intelektuální škola. Jejími klasiky se stali Švýcaři Frithjof Schuon (1907 – 1998) a člen filosofické a umělecké rodiny Titus Burckhardt (1908 – 1984), oba také súfijsky zaměření muslimové. Druhý z nich už se také objevil na českém knižním trhu zásluhou nakladatelství Malvern, které vydalo jeho Alchymii (2003). Škola bývá označována jako tradicionalistická nebo perennialistická (od latinského perennis – věčný). Z mladší generace vstoupil do povědomí zájemců Houston Smith (Světová náboženství. Po stopách moudrosti věků, Knižní klub, Praha 1995) a Karen Armstrongová (Dějiny Boha, Argo, Praha 1996). Na uvedení k nám ještě z těch nejvýznamnějších čeká mimořádně plodný autor perského (íránského) původu, absolvent Harvardu, působící tč. hlavně na Georges Washington University, Seyyed Hossein Nasr (nar. 1933).

Původní i novější tradicionalisté zasahují do několika humanitních disciplin. Intenzívně už v nějaké druhé, možná třetí generaci pracují v religionistice. Jsou dodnes zastoupeni na religionistických pracovištích prestižních universit vedle deskriptivních a komparativních autorů a vedle lidí, kteří náboženství interpretují dejme tomu ekonomicky a sociobiologicky. Je to alternativní a jistě menšinové pojetí. Ani v tomto případě nejde o služby náboženským institucím, tedy vlastně o kryptoteologii, ale rozhodně to je religionistika angažovaná. Snaží se interpretovat náboženské jevy a sledovat je až ke zdroji, jímž je náboženská či, jak rádi říkají metafyzická zkušenost. Její obsah, nakolik je to možné, je tradován. Je-li zachována kontinuita, může se zkušenost v každé generaci obnovovat.

Tradice, a možná už sama zkušenost je podle tradicionalistů kulturně zabarvená. Tak vznikají různá náboženství. Když například srovnávají křesťanství a islám, upozorňují, že jsou to (spolu s judaismem) náboženství božského Slova. V křesťanství jde o Slovo ztělesněné v lidském příběhu a text je ve službách tohoto Boha – člověka. V islámu jde především o Slovo psané a vyslovované, osoba zvěstovatelů (poslů, proroků) je poněkud ve stínu, oni sami tím Slovem nejsou, i když zrovna o Ježovi se Koránu připouští, že je mimo jiné Slovem Božím.

Tradicionalistický euroislám je zajímavým a mimo své hranice uznávaným činitelem mezináboženského dialogu. Veškeré fundamentalismy demaskuje jako karikatury tradice a ortodoxie. Ukazuje je jako nechtěné děti náboženského liberalismu. Jde o libovolně vybrané, zjednodušené a deformované články víry prosazované mediálně i mocensky. Překonává i sám náboženský pluralismus, ve kterém se druzí tolerují proto, že je lhostejné, co tvrdí, popřípadě se pěstují zdvořilé styky na povrchu. Perennnialisté se našli s novou generací postpluralistických mezináboženských činitelů, kterým už nejde o toleranci, nýbrž o sdílení a spolupráci (o nich píše nejnověji Pavel Hošek Na cestě k dialogu, Návrat domů, Praha 2005). Radikální křesťan Matthew Fox se svým pojetím hlubinného ekumenismu se občas odvolává na F. Schuona. K prvním tradicionalistům se přidali lidé jiných vyznání, např. už v první generaci Ananda Coomaraswamy, člověk spojující jihoasijskou a evropskou duchovní a kulturní tradici. Připojili se také pravoslavní a katoličtí křesťané. Připojil se japonský profesor Toshihiko Izutsu (1914 – 1993; působil též na univerzitách v Íránu a v Kanadě), který zevrubnou analýzou původních kanonických textů taoismu, buddhismu a súfijského islámu dokládal setkání odlišných duchovních směrů v hloubce.

Perennialisté zasahují do politické filosofie. Jsou zastánci tradičního uspořádání společnosti před novověkými revolucemi. Vědí ovšem, že se nelze nikam vracet, že není možno slepě napodobovat historické vzory. Upozorňují, že sociální a ekologické ohledy nemohou být jen třešničkou na dortu tržní, industriální společnosti. Jsou přesvědčeni, že i v politice musí mít prim duchovní a kulturní hodnoty; to může zajistit respekt vůči lidem i mimolidské přírodě. Nejsou pro rigidní, neprostupné kasty, ale pokládají za aktuální tradiční třídílné uspořádání společnosti, které na klasických indoevropských textech podrobně rozebral filolog Georges Dumézil (1898 – 1986); domnívají se například, že lidé ducha mají inspirovat ty, kdo společnost brání a spravují, jinými slovy, že kultura není jen funkcí politiky a ekonomiky.

Je otázka, můžeme-li o nějakém náboženství říct, že je nebezpečné. Je lidským vztahem k transcendenci a tomu odpovídajícím jednáním. A jako všechno lidské, má své meze. Víme, že do náboženství se dá unikat před iniciativou a odpovědností. Že náboženství může fungovat, ať už to poprvé řekl kdokoli, jako opiát. Může opravdu být promítáním zdánlivě nedosažitelného lidského osobního nebo sociálního ideálu do nadsvětných a záhrobních sfér. Náboženští činitelé se kromě toho rádi zapletou do politických her a hlásí se (s odůvodněním, že zastupují vyšší zájmy) o podíl na moci. Jednou se pokoušejí politice diktovat, jindy jí ideologicky sekundují.

Ale i když přiznáme, že v náboženství je ve hře transcendence, nečiní je to méně nebezpečným. Spíše naopak. Bůh, ať interpretovaný osobně či neosobně, plurálně nebo individuálně, je fascinující, ale je to také mysterium tremendum (podrobně o tom Rudolf Otto Posvátno, iracionalita v ideji božství a její poměr k racionalitě, Vyšehrad, Praha 1998). Je to tajemství vzbuzující chvění, bázeň a úžas. Je to skutečnost nebezpečná zvláště pohodlným sobcům, které dráždí vše, co je vyvádí z myšlenkových i praktických stereotypů. Islám je v tomto smyslu stejně nebezpečný jako křesťanství, jako buddhismus či jiný proud duchovní tradice lidstva. Nebezpečí islámu, před kterým se krčí ustrašení obyvatelé euroatlantického regionu, je prostě lidské i božské nebezpečí náboženství. Nelze opřed ním utéct. Náboženství, jež mocný modernismus vyhodil dveřmi se unavenému postmodernismu vrátilo okny, v nejhorším případě v podobě různých kvazireligiózních útvarů, jejichž rizika jsou jen méně nápadná.

Plyne-li z islámu přece jen jakési nebezpečí navíc, hrozí-li v něm někde, že bude porušen božský pokyn Nebudiž žádného donucování v náboženství (Korán 2, 256), je to spíše u reformního, modernizovaného islámu v jeho radikálních podobách. Sotva lze něco takového čekat u tradičního kulturně rozvinutého, integrujícího a dialogicky otevřeného islámu, který se už po několik generací setkává se sympatiemi a vážným zájmem u nikoli bezvýznamné části západní kulturní a duchovní elity, ať už přímo u tradicionalistů v úzkém smyslu, nebo u okruhu spřízněných postav jako Henry Corbin (1903 – 1978) nebo Louis Massignon (1883 – 1962).

Ivan Odilo Štampach

Tento článek byl převzat ze stránek www.stampach.cz se souhlasem autora.
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku

Zobrazeno: 1046

Zobrazeno: 1004
Články tematicky související
Vývoj a provoz zajišťuje Datalite s.r.o © 2001