v této rubrice
ve všech rubrikách
VÁNOCE NAPŘÍČ KULTURAMI
Rubrika: Pro pohodu
Podrubrika: Zamyšlení
Autor: Ivan Odilo Štampach
Vloženo: 14.12. 2007
Počet reakcí: 0
Počet přečtení: 3034
V současné kultuře se nám vánoce spojují s určitým sentimentem, chápeme je jako zimní rodinné svátky, jako krátké vydechnutí na konci roku. Po úklidu a nákupech spočineme v rodinném kruhu a většinou míváme do přelomu starého a nového roku více volna. Pro osamělé lidi, pro lidi bez stálého bydliště, pro pacienty v nemocnicích a třeba pro vězně je to jinak. Sentimentální, a někdy trochu kýčovitá atmosféra konzumních vánoc jim není dopřána. Mohlo by být zajímavé se podívat na kořeny vánoc, na jejich hlubší význam a na to, jak různě se podobné svátky slaví napříč kontinenty. Snad to přiblíží hlubší smysl vánoc i těm, kteří je nebudou mít „šťastné a veselé“…

Předkřesťanské motivy v křesťanských vánocích

Na severní polokouli máme v době těsně před vánoci zimní slunovrat, nejkratší den a nejdelší noc. Zdá se, jakoby temnota vše pohltila. Ve středním zeměpisném pásmu, k němuž patří země evropské kultury, začíná zima. Jeví se to tak, jakoby příroda důstojně skomírající během barevného října a chmurného listopadu v prosinci definitivně usnula spánkem podobným smrti. Takto to prožívaly národy naší části světa. Prožívali to mnohem intensivněji, když neměli zajištěno teplo a světlo z technických zdrojů, tak je to dopřáno nám.

V předkřesťanské (takzvané „pohanské“) kultuře, někde ještě dlouho i spolu s křesťanskými svátky, se slavil v těchto dnech slunovrat. Mohou nám to připomenout antické římské saturnálie, jejich vrcholem se stal Dies natalis Solis invicti (Den narození neporaženého Slunce). Tuto podobu svátek dostal vlastně jen několik desetiletí před uznáním křesťanství v Římské říši. Je pozoruhodné, že naši dávní předchůdci dokázali zachytit první den po slunovratu, kdy Slunce zapadá jen o zlomek minuty později, než předchozí den. Aplikovali starou životní zkušenost, že právě uprostřed temnot se rodí naděje na nové světlo a s ním spojené teplo a obživa jíž na tom základě poskytuje příroda.

Poprvé podobný svátek zavedl r. 222 císař syrského původu Heliogabalus, resp. přenesl do Říma oslavu syrského slunečního božstva El Gabal (jehož jméno obohacené o jméno řeckého slunečního boha Helia přijal pro sebe). Později se jako vítězné Slunce oslavoval Mithras, původně perský bůh, jakýsi pozemský prostředník hlavního světelného božstva zvaného Ahura Mazda, ctěný zejména v římský legiích. Císař Aurelian roku 274 založil chrám Neporaženému Slunci a k němu kolegium kněží. Kult pokračoval i za císaře Konstantina, který zavedl den Slunce jako den odpočinku v sedmidenním týdnu, a dále, až do roku 390, kdy císař Thedosius I. mimokřesťanské kulty zakázal. V té době se objevují křesťanské vánoce.

Vánoční stromek se jeví jako novověký zvyk, ale vše nasvědčuje, že v něm ožívá stará symbolika kosmického stromu, jakési osy světa s kořeny zasahujícími do dolních světů a vyrůstající kamsi vzhůru k nebeským říším. Ve Skandinávii se nejlépe zachovala tradice předkřesťanského germánského náboženství v rozsáhlém eposu zvaném Edda. Vyskytuje se tam strom Yggdrasil místo sebeoběti hlavního germánského boha Odina. Podle legendy na něm visel vlastním kopím zraněný bůh sedm nocí a hleděl do podsvětí. Když k těmto lidem přišlo křesťanství, mohli si tento obraz spojit s obrazem Ježíše Krista pověšeného na dřevě kříže, na kříži, který křesťanská tradice označuje jako strom života. Ozdobený vánoční strom může být staronovým symbolem spojení nebes a země.

Různé podoby křesťanských vánoc

Křesťané původně slavili především dny připomínající, že Ježíš byl nespravedlivě odsouzen a zemřel na kříži, že „smrtí smrt překonal“. Že „vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno“ a že díky tomu může vše pronikat a obnovovat Boží Duch. Je to okruh velikonočních a svatodušních (letničních) svátků. Slavili však také Epifanii, tj. Zjevení. Míní se tím to, že skrytý Bůh zjevně promlouvá a jedná ve slovech a činech Ježíše Krista. O tomto svátku se připomínalo Ježíšovo narození, návštěva mágů z Východu (kteří byli v lidových legendách změněni v tzv. Tři krále), návštěva dvanáctiletého Ježíše v jeruzalémském Chrámu a nakonec jeho ponoření do vod Jordánu Janem Předchůdcem (Křtitelem) na začátku jeho veřejného působení. Někdy se k tomu ještě připojoval jeho první div: v Káni galilejské na přímluvu své Matky proměnil svatebčanům vodu ve víno. Dnem tohoto svátku se stal 6. leden.

Křesťanství se i co do obřadů a svátků po svém oficiálním uznání r. 313 rozkošacovalo a záhy se objevilo přání slavit Ježíšovo narození v Betlémě jako samostatný svátek. Dříve se uváděla různá data jeho narození. Roku 336 začali křesťané, ponejprv Římě slavit Ježíšovo narození jako den, kdy se zrodilo skutečně neporažené Slunce. Janovo evangelium (text z přelomu 1. a 2. století) k této události říká: V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. … Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Vánoční období tedy (podle převažující tradice v západním křesťanství) začíná 25. prosincem, slavností Narození Páně a končí Epifanií 6. ledna, resp. následující nedělí. Oslava Narození začíná již v předvečer. Štědrý Bůh, který lidstvu daroval Ježíše Krista, se slaví i tím, že lidé jsou štědří mezi sebou a obdarovávají se. To je náš Štědrý večer. Takto pojatým vánocům předchází advent, čtyři neděle a po nich následující týdny zklidnění a vnitřní přípravy. Poslední týden bývá neúplný, letos je čtvrtý adventní týden redukován na jediný den, na neděli (jíž podle křesťanského pojetí týden začíná), protože čtvrtá neděle adventní letos připadá na Štědrý den.

Pro pravoslavné křesťany je starobylá Epifanie stále velmi významná, ale i oni slaví tradiční vánoce 25. prosince. Část pravoslavných však používá starý juliánský kalendář, který je o třináct dní pozadu za západním křesťanským (a občanským) kalendářem. A to znamená, že vánoce shodou okolností připadají právě na 6. ledna a Epifanie se pak tedy slaví podle našeho běžného kalendáře 19. ledna. Z toho vznikl mylná představa, stále opakovaná např. v různých slovnících a příručkách, že pravoslavní slaví Epifanii místo západních vánoc.

Některá novověká uskupení hlásící se ke křesťanství se vánocemi nezabývají. Považují je za čistě občanský (a rodinný) svátek. Některá dokonce požadují po svých členech, aby vánoce (jako „pohanský“ svátek) vůbec neslavili. Známí jsou tím především svědkové Jehovovi.

Co slaví kolem vánoc Židé?

Pro Židy nehraje Ježíšovo narození žádnou roli. Je to nanejvýš narození významného rabína z 1. století, jednoho mezi mnohými. Velká část Židů však žila a žije po dlouhá staletí mezi křesťany. Někteří z nich, zejména liberálně ladění, přejímají vánoce jako rodinný svátek pochopitelně bez křesťanského náboženského obsahu. Obvykle na prosinec připadá Chanuka, židovský svátek nového zasvěcení Chrámu po jeho předchozím znesvěcení ve 2. stol. př. n. l. Po vítězném povstání nad okupanty se našel džbánek oleje postačující pouze na jeden den pro věčné světlo, které mělo stále hořet ve svatyni. Osm dní trvalo, než připravili nový olej, leč věčné světlo podle legendy zachycené v Talmudu, po celou tuto dobu hořelo. Svátek se proto také nazývá Slavnost světel. V jednotlivých dnech se postupně rozsvěcují světla na osmiramenném svícnu. V Gemaře (část Talmudu) je zpráva o svátku s rozsvěcováním světel v době slunovratu. K náboženskému obsahu Chanuky se připojují další zvyky, například, že se jí pečivo smažené v oleji a děti si hrají hry patřící k okruhu těchto svátků. Někteří Židé kombinují prvky chanukových a vánočních zvyků, například se dětem nadělují místo tradičních chanukových „peněz“ (gelt) dárky obvyklé u křesťanů o vánocích.

Islám a Ježíšovo narození

V Koránu najdeme četné zprávy o Ježíšovi, jehož jméno zní v arabštině Ísa. Podle tohoto pramene byl kněz Zachariáš zmiňovaný i v Novém zákoně Mariin pěstoun. Ježíš se stejně jako v Novém zákoně narodil Marii bez účasti muže. Bůh zázrakem způsobil jeho početí. Mariin snoubenec Josef není v Koránu zmiňován. Ježíš se měl podle Koránu zázračně projevovat už od raného dětství. Byl Božím poslem a je dokonce nazýván Kalimatulláh, tj. Boží Slovo. Obdržel přímé zjevení od Boha, jemuž se v Koránu říká Indžíl, tedy Evangelium.

Muslimové Ježíšovo narození neslaví. Toto náboženství má málo oficiálních, všem společných svátků. Muhammadovo narození se většinou slaví, ale protože nemá opodstatnění v Koránu ani v sunně (tradici), není to oficiální svátek. Hlavní slavnostní období roku jsou měsíc postu a rozjímání ramadán a pouť do Mekky. Muslimský rok ale není vázán na přírodní rytmy jako křesťanské vánoce a velikonoce. Je lunární, skládá se z dvanácti měsíců, kterou jsou skutečnými měsíčními fázemi od novu do novu. Proto má rok obvykle Islámské svátky se tedy každoročně posouvají proti našemu solárnímu kalendáři, kde rok má 365 nebo 366 dnů.


Indická božstva pozemské podobě

V náboženstvích vzešlých z Indie, která dnes pronikají i do západního světa, najdeme představy podobné křesťanskému přesvědčení, že se Bůh stal člověkem. Zejména o bohu Višnuovi se traduje, že sestoupil z duchovní říše na zemi a přijal různé podoby, i jiné, než lidské (ryba, želva, napůl lev napůl člověk, trpaslík apod.) Jeho nejznámější pozemskou podobou je člověk Kršna. Kolem této postavy se vytvořila a byla vícekrát v různých verzích literárně zachycena bohatě rozvětvená legenda. V hnutí formovaném postupně do 16. století se nakonec Kršna stává jediným bohem a ostatní postavy indického pantheonu jsou jen jeho různými podobami. V této podobě se dostalo kršnovské hnutí i do západního světa. Kršnu v náručí matky Jašódy (podle jedné linie tradice) můžeme vidět na vyobrazeních připomínajících křesťanský vánoční motiv Madony s Dítětem.

Buddhův „vánoční“ příběh

Tradice klade narození Gautamy, zakladatele buddhismu do 563 před našim letopočtem. Podle legend měla jeho matka Májádeví v době těhotenství sen, že do jejího lůna vstoupil bílý slon. Při narození se odehrály neobvyklé události. Brzy ho vzal do náručí moudrý muž Asita a pronesl (podobně jako kněz Zachariáš o Ježíši) předpověď o jeho možné budoucnosti. Podle některých buddhistických směrů narození tohoto člověka, který se v dalším běhu života stane Buddhou, tj. Probuzeným, je projevem všezahrnující buddhovské přirozenosti znázorňované postavami nebeských buddhů různých jmen, např. Amitábha (Nekonečné světlo), Vairóčana (Zářící Slunce) nebo Avalokitéšvara (Pán soucitně shlížející na svět).

Již po staletí se Buddhovo narození (ale zároveň i jeho probuzení a odchod z tohoto světa) slaví o prvním květnovém (v přestupném roce červnovém) úplňku. V roce 1950 se na tomto datu jako společném pro všechny buddhistické směry shodlo Světové sdružení buddhistů.


Je něco společného?

Napříč tradicemi můžeme sledovat touhu po trvalém světle, které nepohltí tma. Najdeme v nich sen o tom, že nás pozemský svět je propojen se světy duchovními. Že to nejdůležitější, oč opravdu jde, najdeme nyní a zde. Že totiž se nemusíme zasněně odvracet od pozemských starostí a radostí a hledat v záhrobí či ve „vyšších patrech“ vesmíru. Že božská hlubina bytí se projevuje v člověku, zejména v solidaritě a ve společném zápasu o lepší svět.

Ivan O. Štampach

Tento článek byl převzat ze stránek www.stampach.cz se souhlasem autora.
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku

Zobrazeno: 1034
Články tematicky související
Vývoj a provoz zajišťuje Datalite s.r.o © 2001