|
|
| SLOUČIT VĚDU A SPIRITUALITU? |
| Rubrika: |
Současnost & filosofie |
 |
| Podrubrika: |
Aklimatizace & spirituální proměna |
| Autor: |
Ivan Odilo Štampach |
| Vloženo: |
24.04. 2007 |
| Počet reakcí: |
0 |
| Počet přečtení: |
3464 |
Věda a víra – uklidnění soupeři?
Jsme, ať se nám to líbí nebo nelíbí, lidmi vědy. I když jsme si neosvojili standardní vědecké uvažování, vtloukali nám na základních a dalších školách údajně spolehlivé výsledky vědeckého bádání a učili nás, že to je ten pravý, protože užitečný výklad světa. Jsme-li zároveň lidmi nábožensky orientovanými, ocitáme se ve vnitřním konfliktu. Náboženství se nám obvykle představuje jako věrnost tradici, jako opora ve spolehlivých a osvědčených hodnotách. Mělo by být autoritou, která dává životu tvar a styl. Věda nás žene vpřed, učí nás kriticky prověřovat vše dosud dosažené. Každý den nové poznatky doplňují, ale často vyvracejí dosavadní. Náboženství nás drží zpět. Věda oslovuje skeptický a zároveň odvážný rozum. Náboženství konejší srdce vystrašené hlukem, zmatkem a špínou světa, zejména moderní civilizace.
Je konflikt vědy a náboženství nutný? Smířit tyto dva soupeře v lidském nitru a v celku západní kultury se pokusili a ještě pokoušejí stoupenci teorie dvojí pravdy. Jejich úsilí připomíná snahu kamarádů v hospodě, kteří se snaží od sebe odtrhnout dva rváče, aby si neublížili a aby nebyla nepříjemnost. Zabrání se nejhoršímu, ale spor, který vedl k násilí vyřešen nebyl. Nenastalo ani smíření. Spíše cosi jako ozbrojené příměří. Naučíme-li se aspoň této chladné toleranci, nebudou se vědci posílat na hranici za to, že se dohledali ve svých dalekohledech a mikroskopech a dopočítali u svých pracovních stolů výsledků rozporných s předepsanými články víry. A nebudou se lidé posílat do pracovních či likvidačních táborů za to, že nejsou ochotni slevit ze své víry.
Naštěstí věda ani náboženství nejsou strnulé. Znovu se zamýšlejí nejen nad světem a nad lidským údělem v něm. Zamýšlejí se i nad sebou. Nejde jim jen o to nalézt pragmatické smíření. Sebereflexe se noří hlouběji, až k základům vědy a základům náboženského života. Jsme v etapě duševní a duchovní cesty člověka, kdy se vynořilo nové paradigma. Po etapách převládajícího citu a tušení a převládajícího rozumu přichází éra integrálního vědomí, které chce toto vše zahrnout, překonat a rozvinout.
Změna vědeckého paradigmatu
Každá disciplína, která si přeje být uznána za vědu, musí být schopna vykázat aspoň minimální znaky vědeckosti. Musí ukázat předmět svého odborného zájmu, zveřejnit zdroj svých informací a předložit metody myšlenkové práce pro jejich interpretaci. Dlouho se zdálo, že vědeckou metodologií je jen ta, která nepřiznaně přijímá jistá nepřekročitelná pravidla. Byly formulovány vlastně jen takové hypotézy, které odpovídaly určité uznávané ideologii nebo konvenci. Jenže pak přišel v polovině padesátých let minulého století americký historik vědy Thomas Kuhn ve svém dnes už slavném spisu Struktura vědeckých revolucí, s tím, že ve vědě kromě každodenních změn pozorování, experimentů a hypotéz dochází občas, když se navrší krizové jevy a hrozí dlouhodobý nesoulad hypotéz a faktů, k zásadním obratům. Mluví v této souvislosti o posunu či změně paradigmatu. Staré jistoty se relativizují, dřívější koncepce jsou zahrnuty a překonány novými výklady. Ideologové „vědeckého světového názoru“ nadále chrání zavedené výklady před rušiteli pořádku. Vědečtí praktici se nebojí přiznat, že dnes už je možno formulovat i tu nejbláznivější hypotézu, pokud jsme ochotni ji nechat testovat.
Máme-li uvažovat o metodologických alternativách, musíme si ujasnit stav tradiční vědy. Nejprve je třeba ocenit její důslednost a přesnost. Základem vědecké práce je snaha ověřit každé tvrzení. Nová pozorování ve stejných podmínkách mají dávat stejné výsledky jako pozorování dřívější. Myšlení musí postupovat krok za krokem přesně podle zásad logiky. Odměnou za přísnou vědeckou kázeň jsou mimo jiné technické aplikace vědy. Klasické metody se osvědčuje se ve službě lidskému zdraví a bezpečí a při uspokojování všemožných lidských potřeb.
Ukazuje se ale také, že věda nemá řešení všech problémů a že není všemocná. Aplikace vědy vyvolaly závažné krize. Ovládnutí zdrojů naší planety vedlo k jejich ničení. Je znečištěna půda, voda i vzduch, hynou živočišné i rostlinné druhy. Odstranily se některé nemoci, prodloužila se průměrná délka života i vyhlídka na dožití, ale tím se vytvořila téměř neřešitelná sociální situace a ozvaly se nové nemoci, zákeřnější než ty odstraněné. Stupňuje se nebezpečí ozáření z kosmu (ozónové díry), větší množství energie v atmosféře pravděpodobně následkem skleníkového efektu vede k turbulentním jevům ničícím majetek, zdraví, ba i životy lidí (tornáda, orkány, bouře, záplavy). Neustálé zvědečťování psychologie vedlo ke vzniku paradoxní psychologie bez psýché, k tzv. behaviorálním vědám. Nezkoumá se již psychika, ale pouze podněty a reakce. Tato verze psychologie je úspěšná např. v ergonomii, tedy při vynucování co největšího pracovního výkonu při co nejmenších nákladech, ve vojenské psychologii (přípravě živých, ale nemyslících vraždících robotů), a dále v psychologii propagandy a reklamy. Též kruté sociální utopie našeho století se odvolávaly na vědu a přinesly snad největší utrpení v dějinách.
Odpovědní vědci jsou vědomi, že věda vedle úspěchů přináší i škody. Že není vševědoucí a všemocná. Proto si sami kladou nad vědou kritické otázky. Dochází k sebereflexi a seberevizi vědy. Odmítá se tradiční vědecké paradigma zformované na začátku novověku a nastává základní změna nazírání a metod. Příklady nového paradigmatu ve dvacátém století můžeme vidět v relativistické a kvantové fyzice směřující k unitární teorii pole, v nové fyzikální kosmologii včetně antropického principu, v teorii morfogenetických polí v biologii, v humanistické, hlubinné a transpersonální psychologii a v participativní sociologii.
Existují návrhy na ještě hlubší revizi vědy, než ty změny, které proběhly doposud. K tomu je ale potřebné se podívat na samotné základy novověké matematizované přírodní vědy. Jejími zakladateli byli renesanční myslitelé Galileo Galilei, Francis Bacon a Isaac Newton. Podle tohoto pojetí je reálné jen to, co je měřitelné, tedy kvantitativně vyjádřitelné. Východiskem není celá vnímaná zkušenost. Prvním krokem je redukce zkušenosti na ty údaje, které lze dosadit jako hodnoty do matematických formulí vyjadřujících poznání přírody. Smyslem vědeckého usilování je hledání mechanismů. Modelem skutečnosti je tedy stroj. Matematizace přírodních věd vede postupně k tomu, že sama živá duševně-tělesná zkušenost není příliš důležitá. Projevuje se snaha modelovat i humanitní vědy podle současné fyziky. Oproti newtonovskému případně karteziánskému modelu vědy vyvstává alternativa. Alternativní věda chtějí být návratem ke zkušenosti. To, co se odehrává mezi člověkem a věcí, nazýváme jevem, fenoménem. V něm se věci zjevují. Nemáme věci jinak, než jako fenomény. K věcem pronikáme, když rozšiřujeme a prohlubujeme vnímání a když nic z vnímaného neodsouváme. Nezajímají nás jen kvantitativní ukazatele ale i kvality. Kvality jsou bezprostřední, kvantity odvozené. Fenomenologicky zaměřená alternativní věda je především vědou kvalit.
Alternativní spiritualita
Tradiční náboženství udržuje hodnoty nezbytné pro osobní život a pro lidské společenství. Uchovává je v podobě obřadů, nauk a příběhů. Mnoho lidí se však nemůže zbavit dojmu, že jsou to příběhy fiktivní a neživotné, nauky o něčem jiném, než na co dnes musí člověk ptát, obřady, které ztratily sílu prostřednictvím smyslově vnímatelných dějů symbolizovat děje neviditelné, tedy vlastně s těmito ději spojovat. Obřady se jeví spíše jako pompézní ceremonie nebo naopak jako nudné schůze.
Všude slyšíme o alternativách. Na jejich trhu se nabízí rovněž alternativní spiritualita. Člověk nového věku už prostě nechce autoritářské náboženství minulosti. A pokud se rovnou nepřiklonil pod záminkou vědecké racionality k životnímu pragmatismu, chce si volně přelétat od učitele k učiteli, vyzobávat tu z onoho tu z tamtoho obřadu podněty pro intelekt unavený mrtvým myšlením a pro prázdné, smutné a chladné srdce. Chce smísit všechny nauky a mýty do univerzálního náboženství bez chuti a bez zápachu.
Pokusy oblíbené na začátku minulého století pěstovat cosi jako vědecké náboženství selhaly. Lidé prchají z topící se lodi tradičního náboženství, ale ještě rychleji opouštějí modernistické církve vzniklé na začátku dvacátého století v rámci tehdejších revolucí. Je náboženství schopno se transformovat ve živou a silnou spiritualitu myslícího, svobodného člověka? Je ochotno vyjít vstříc alternativní vědě současnosti? Nebo musí náboženství zůstat pasivním přijímáním pokynů náboženských autorit? Může takto pojatou „víru“ nahradit vědění?
Náboženství opřené o vědění má mnohasetletou, téměř dvoutisíciletou tradici. Byl to gnosticismus. Tehdy ovšem bylo třeba za gnósi, tedy za mystický vhled do skutečnosti tvrdě zaplatit. Zjišťujeme to, když se dnes dnes probíráme spisy tehdejších gnostiků. Aby poznali Mysl, Jediné, Slovo či Ducha, museli nechat za sebou tělo a svět, přírodu a ostatní lidi. Vznikla kasta pneumatiků, duchovních elitářů, kteří se cítili svobodní vůči tradičním autoritám, ale opovrhovali masou nerozhodných psychiků a beznadějných hyliků (tedy řekněme hmotařů).
Je dnes možná gnóse, která by neutíkala před smyslovou skutečností? Která by podnikala aspoň první krůčky k integraci psychické, životní a hmotné skutečnosti do žhnoucí dynamiky ducha? Jendou z nabídek na pomezí alternativní vědy a spirituality byla před pár desetiletími dnes už téměř zapomenutá princetonská neognóse. Osvědčila se duchovní věda s níž přišel na přelomu 19. a 20. století Rudolf Steiner. Pokud se s ní nečiní něco tak protismyslného, jako je vytváření steinerovských „dogmat“, a pokud se na ni navazuje prakticky a tvořivě, může být podnětem pro vědu i spiritualitu i po století uplynulém od její formulace.
Goetheanismus a duchovní věda
Na úsvitu moderní evropské vědy proti sobě stáli Isaac Newton a Johann Wolfgang Goethe. Druhý z nich je znám spíše jako básník a dramatik. Napsal však několik spisů o přírodě. Nejznámější je jeho zkoumání morfologie rostlin a živočichů. Hledal nazíráním tvarů např. stromů a jejich součástí základní rostlinný nebo živočišný tvar. Zjišťoval dynamiku a pluralitu tohoto základního tvaru. To se samozřejmě zdá být nepraktické a neužitečné. Je to vědění, jehož aplikace do praxe nemají především technický ráz. Nejznámější je spor těchto dvou myslitelů o výklad světla, především výklad vzniku barev. Newton převedl barvy na kvantity. Na Newtonovi založená optika s barvami nepracuje. Zajímají ji vlnové délky, resp. kmitočty elektromagnetického záření. Vlnění je matematickou abstrakcí: Žádný fyzik (po Maxwellovi) nám neodpoví na otázku, co se vlní. Připadá mu nadbytečná, nebo dokonce směšná. Snaží se vypořádat se s tím, že vlnový výklad světla nevystihuje všechny světelné efekty a že tu musí být paralelní (korpuskulární) výklad, který také není úplný, ale je zcela odlišný.
Newtonovské pojetí vědy zvítězilo. Hlavním argumentem byla využitelnost výsledků v průmyslu, obchodu a vojenství. Meze a krizové jevy tohoto vědeckého přístupu se měly ukázat až daleko později. Goethovský přístup byl vytlačen na okraj, ale žil dále. Hlásil se k němu např. významný český přírodovědec 19. století Jan Evangelista Purkyně. Podrobněji se o tom dočteme v jeho textu Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce. Alternativní fenomenologická věda ožila s nástupem fenomenologie ve filozofii, zejména díky Edmundu Husserlovi. Filozofická fenomenologie vyústila spíše do Heideggerova existencialismu. Samotnou vědu tolik nezasáhla. Husserlův sen o novém vybudování systému věd se neuskutečnil. Fenomenologicky se orientovaly ve dvacátém století některé humanitní vědy. Vysvobodily se z nadvlády matematizované přírodovědy. Znovuobjevení psýché v psychologii s tím těsně souvisí. Tímto směrem se vydala také kulturní a sociální antropologie, religionistika a teorie umění. V dnešní biologii navazuje na goethovský přístup Ósacká skupina pro studium dynamických struktur. Navazují na Hanse Driesche a Adolfa Portmanna. Blízko této skupině jsou vůdčí osobnosti přírodovědy 20. století Ludwig von Bertalanffy, Ilya Prigogine a C.H.Waddington.
Přesto, že jde o vědu kvalit vnímaných smysly, lze hájit vědecký charakter tohoto alternativního přístupu. Nejde tedy např. o duchovně orientovanou meditaci nad přírodou nebo o umělecké vyjádření přírodních dějů. Toto pojetí chce být pečlivým, metodickým pozorováním. Práce intelektu zde je podobná čtení textu. Obvyklý vědecký přístup by odpovídal postupu, kdy bychom prozkoumali váhu a tvar papíru, jeho chemické složení, popsali skvrny na papíře a prozkoumali i jejich složení. Alternativní věda nechává stranou papír a barvy a čte sdělení, které sice nelze fyzikálně a chemicky identifikovat, ale které tyto fyzikální a chemické objekty vyjadřují. Intelekt zde činí to, co je mu vlastní. Název této lidské schopnosti je snad odvozen od latinského intu lego (číst, co je uvnitř). Nepostupuje pomocí argumentů od nějakých výchozích tezí (premis) k nějakému důsledku (ke konkluzi). Spíše jde o zárodek intuice, která ovšem není míněna jako matné tušení. Metodičnost, otevřenost a kritičnost musí být i zde zachována. I zde člověk musí získat jistotu pro sebe a být schopen ji zprostředkovat druhým. Jinak by nešlo o vědění, nýbrž o domněnky a představy. I alternativní věda se může ověřovat praxí. Má ambice přispívat k léčení, k výchově, k zemědělství a podobně.
Na toto hledání navázal právě Rudolf Steiner. Hledal a nacházel živoucí střed mezi dvěma krajnostmi. Jednu tvoří náboženství, jež vrací člověka kamsi zpět, upírá mu dospělost a s podezřením sleduje jeho svobodu. Druhý extrém tvoří konstrukty arogantní, dravé vše bořící moderní vědy. Není to ale nehybný bod mezi nimi, rozhodně ne kompromis. Je to živá, fenomenologická věda kvalit, goetheanistická přírodověda a spolu s ní svobodná, sebevědomá, tvůrčí, odvážná, hledající spiritualita. Je to spiritualita, která se nebojí víry jakožto vztahu a jako otevření radikálně novému. Ví, že taková víra si rozumí s poznávajícím lidským duchem. Nemusí se tedy už stavět gnóse proti víře. Je-li to současná obdoba dávného gnosticismu, pak je to rozhodně gnóse vtělená. Spřátelená s tělem a přírodou a přitom sociálně tvořivá.
Ivan Odilo Štampach
(Části tohoto článku uveřejněného v této podobě v časopisu Okruh a střed byly předneseny v rámci autorova příspěvku na semináři Periodické a paralelné javy v dejinách pořádaném v Bratislavě dne 24. 10. 2002 Katedrou všeobecných dějin Filosofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě a nadací Sophia. Příspěvek byl publikován ve sborníku Acta historica posoniensa III, Bratislava 2004 na s. 71 - 74)
Tento článek byl převzat ze stránek www.stampach.cz se souhlasem autora. |
|
vlož reakci -
ukaž reakce -
pošli článek -
vytiskni článek
|
Zobrazeno: 1072 |
| Články tematicky související |
|
 |
|
KONFERENCE
DISKUSE
AKTUALITY
ODKAZY
KNIHY
