v této rubrice
ve všech rubrikách
ZÁPADNÍ PRAVOSLAVÍ
Rubrika: Duchovní tradice
Podrubrika: Křesťanství
Autor: Ivan Odilo Štampach
Vloženo: 28.05. 2007
Počet reakcí: 0
Počet přečtení: 3143
Podle vžitých konvencí se nám spojuje východní část křesťanstva s pravoslavím a západní s katolictvím a protestantismem. Není to ovšem tak jednoduché.

1. Rozdělení
Událostem v Římě a Konstantinopoli (Cařihradě) r. 1054 předcházela už dvě staletí nedorozumění a smiřování mezi latinskou církví s centrem v Římě a převážně řecky mluvícími církvemi koncentrovanými kolem čtyř východních patriarchátů s význačným postavením ekumenického patriarchy v Cařihradě. Ani po roztržce dvou hlavních center nebylo spojení zcela ztraceno. Schizma trvající další tisíciletí bylo dokonáno pohrdlivým a někdy i krutým chováním křižáků vůči východním křesťanům ve 13. století. Odcizené sesterské církve užívají jako své označení slova, která si nárokuje vždy i druhá strana. Katolická církev se samozřejmě pokládá za ortodoxní, tedy pravověrnou a slavící Boha pravým způsobem (a v tomto smyslu tedy „pravoslavnou“). Pravoslaví o sobě má za to, že je přímým pokračováním oné prvotní církve, o které obě strany společně vyznávají, že je všeobecná, resp. katolická.

2. Přesahy
Katolictví se neomezuje na Západ. Stalo se daleko nejrozšířenějším křesťanským vyznáním. Vezmeme-li jen země se silným zastoupením této církve, najdeme ji na severu v Polsku a v Litvě, na jihu v Jižní Americe až po Patagonii na její „špičce“ a rovněž v Africe a Austrálii. Nejzápadněji ji najdeme mohutně (desítkami milionů příslušníků) zastoupenu v USA a na východě zahrnuje kolem 80% obyvatelstva Filipín. Na východ tato církev nepostupovala jen misií u dřívějších nekřesťanů v Asii, ale i oddrobováním skupin východních pravoslavných křesťanů (včetně starobylých východních „předchalcedonských“ církví) zvláště tam, kde měla politický vliv. Tak vznikly dílčí církve, tzv. „církve vlastního práva“ uvnitř římského katolictví, např. melchitští, arménští či chaldejští katolíci a maronité. Tyto církve dnes tvoří několik procent všech katolíků.

Pravoslaví postupovalo na své cestě dějinami i na Západ. Dělo se to nejčastěji stěhováním pravoslavných Řeků, Rusů, Ukrajinců, Srbů, Bulharů, Rumunů a dalších. Nejsilnější impuls ruskému exilu daly události po bolševickém převratu v Rusku v listopadu 1917. Významnou zastávkou proudu pravoslavných činitelů i řadových členů církve na cestě za svobodou byla mladá Československá republika. Někteří se tu usídlili na dlouho nebo i natrvalo. V Praze vznikl jako jejich centrum pravoslavný chrám Zesnutí Bohorodičky postavený v novgorodském stylu s prvky dobové secese na Olšanských hřbitovech v jejich části na východ od ulice Želivského. Kolem vznikl rozsáhlý pravoslavný hřbitov. Vůdcem této autonomní skupiny byl biskup Sergij. Intelektuálním centrem této komunity byl Archeologický institut N. P. Kondakova a na něj volně navazující ne tak úzce odborně zaměřené Seminarium Kondakovianum.

Další ruská vlna směřovala do Francie. Jejím intelektuálním zázemím se stal pařížský Institut sv. Sergije. Organizačně se postupně rozešli do skupin, z nichž jedna v návaznosti na synod v chorvatském Karlovaci vytvořila ultrakonzervativní Ruskou zahraniční církev, další spojila své osudy s cařihradským patriarchátem, ale zachovala si ruský charakter, menší skupina zůstala politicky věrna exilu, ale církevně se spojila s Moskevským patriarchátem obnoveným po II. světové válce v podobě jeho Západoevropského exarchátu. Menší skupiny Rusů se usadily a podobně se zorganizovaly i v Německu, Belgii, Holandsku, Itálii, Španělsku a dalších zemích.

Počátky ruské pravoslavné přítomnosti v USA se datují již do předrevolučního období. Výsledkem byl vznik samostatné (autokefální ) Pravoslavné církve v Americe, která generační obměnou přešla na anglický případně španělský liturgický jazyk a i jinak zdomácněla. Její Seminář sv. Vladimíra v Crestwoodu ve státě New York je vedle zmíněného pařížského institutu významným centrem pravoslaví na Západě.

3. Pravoslaví skutečně západní?
Vícegenerační zkušenost amerických pravoslavných komunit ruského a také řeckého původu vede otázce na možnost západního pravoslaví, ne tedy pouze (původně) východní pravoslaví přítomné na Západě. Tomu typu křesťanství, který dnes známe jako pravoslaví, byla zřejmě příznivější helénská svobodomyslná, estetická a intelektuální kultura, než latinská, prakticky, mocensky a právně orientovaná civilizace. Proto je zřejmě doma ve východním Středomoří, kde kvetla řecká tradice. Protichůdné římské autoritativní, k náboženskému absolutismu směřující pojetí však nebylo jedinou podobou západní křesťanské kultury. Můžeme připomenout rané keltské křesťanství a jeho reprezentanta Jana Scotta Eriugenu nebo francouzskou svatoviktorskou školu.

Západní pravoslaví chce být způsobem církevního života opravdu západní. Dovolává se západní tradice hlavně z doby před velkým schizmatem. Jeho bohoslužbu netvoří jen do západních jazyků přeložený a případně poněkud upravený byzantský ritus, nýbrž západní liturgie, obvykle na základě latinských liturgických knih z prvního křesťanského tisíciletí.

Podobný proces přizpůsobování domácím poměrům jako pravoslaví ruského původu, prodělala ve Spojených státech ještě církev řeckého a arabského původu pod názvem Antiochijská křesťanská pravoslavná arcidiecéze Severní Ameriky. Ta má kolem dvaceti farností západního stylu sdružených ve Vikariátu západního ritu. Mají bohoslužby v latině nebo v angličtině. Z velké části jsou noví příslušníci této církevní struktury bývalí letniční křesťané.

Mezi pravoslavnými uskupeními ve Francii je z hlediska naší úvahy zajímavá Pravoslavná církev Francie. U jejích začátku stál osvícený Rus Eugraf Kovalevskij, posléze biskup v Saint-Denis s mnišským jménem Jean. Tato církev údajně s několika tisíci členy má i vlastní vzdělávací instituci, Francouzský pravoslavný institut. Tato relativně malá církev by zřejmě sama neobstála. Ruské pravoslaví ji nedokázalo poskytnout zázemí. Oporu však našla u Rumunské pravoslavné církve. Z tohoto prostředí pochází autorka Annick de Souzenelle, jejíž dvě knížky vyšly v češtině.

Se západním pravoslavím experimentovaly i další církve, např. svého času polská. Většinu jejího členstva tvoří Rusíni, Ukrajinci a Bělorusové. Někteří Poláci pro sebe objevili pravoslaví, ale nebylo pro ně snadné přijmout byzantsko-slovanský ritus. Jejich teologickou oporou byl kněz Jerzy Klinger, znalec západní katolické a reformační tradice. Podle dostupných informací tento proud nepokračuje, nebo aspoň nedává o sobě vědět.

Novověké počátky pravoslaví v českých zemích jsou spojeny s podobnými úvahami. Když se pokusy o jakousi vnitřní autonomii zdejší církve uvnitř římského katolictví ukázaly jako iluzorní, začalo mnoho kněží o vánocích r. 1920 bez souhlasu Říma a zdejších biskupů celebrovat takzvanou cyrilometodějsou mši. Byla to upravená, poněkud zjednodušená soudobá („tridentské“) mše v češtině. Vynořily se úvahy o národní katolické církvi a mnozí se domnívali, že v popsané podobě bude přijatelná pro světové pravoslaví. Možná bylo tehdy pro myšlenku západního pravoslaví příliš brzy. Ale hlavním důvodem, proč experiment neuspěl, však bylo to, že ve vznikající nové církvi převládl liberální, modernistický směr, s nímž nebylo možné se uplatnit v pravoslavném společenství církví. Maličká skupina těch, kteří se chtěli nadále držet pravoslavné orientace museli (podle tehdejších zákonů) přejít do stávající pravoslavné církve vedené biskupem Savvatiem (Vrabcem), jí pak ovládli a nakonec uplatňovali poněkud zjednodušený východní ritus.

Západní pravoslaví je skromným pokusem žít církev v organické kontinuitě od apoštolských počátků dodnes, zakořeněnou ve svědectví raných církevních církev liturgicky bohatou, spirituálně hlubokou a přitom i sžitou s domácí kulturou se snahou tuto kulturu spiritualizovat. Současné pravoslaví je v hluboké krizi a je daleko od svého ideálu. Dostalo se do vleku amerických fundamentalistických skupin. Lze vyslovit naději, že díky svým hlubokým kořenům má šanci se vrátit k pojetí církve neautoritářské, nebyrokratické, decentralizované, tvořivé v interpretacích víry. Nelze pochopitelně čekat, že se přikloní k povrchnímu modernismu a liberalismu.

Ivan Odilo Štampach

Tento článek byl převzat ze stránek www.stampach.cz se souhlasem autora.
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku

Zobrazeno: 1015
Články tematicky související
Vývoj a provoz zajišťuje Datalite s.r.o © 2001