v této rubrice
ve všech rubrikách
ŽIVEL ZEMĚ
Rubrika: Hermetismus
Podrubrika: Alchymie
Autor: Ivan Odilo Štampach
Vloženo: 02.07. 2007
Počet reakcí: 0
Počet přečtení: 4241
Zvláštností letošního semináře Šťastná hodina je zájem o to, co bylo a případně je zde v Kutné hoře a v jejím blízkém okolí v zemi a co bylo ze země vydolováno, vyneseno na povrch, zpracováno a užito. Lze tedy říci, že letos je tématem biografických, literárně vědných, uměnovědných, ikonografických či spíše ikonologických a historických přednášek živel země. Důvěrnější setkání s ním představovala návštěva kutnohorského podzemí.

Je-li zde po dva dny řeč o textech, výtvarných dílech, předpokládaném muzeu a dokonce o chrámu, mohlo by se zdát, že spíše než země je ve hře duch. Mohlo by se to jevit jako spor. Buď duch nebo hmota. Nebe nebo země. Duše nebo tělo. Ale snad ne buď – anebo. Možná, že to oboje k sobě nějak patří. Už metalurgie se jeví jako svrchovaná aktivita lidského ducha. Duch nenechá hmotu netečně vězet tam, kde ji najde. Proniká jí a objevuje v ní něco, co v ní dosud bylo spíše skryto. Má-li pak to dosud ukryté vyvést na světlo, uvede hmotu v pohyb, různě nemilosrdně s ní nakládá, konfrontuje ji např. s ohněm, nakonec nechá vystoupit tu její podobu, jíž měl na mysli. Tím spíše duch hmotu uchopil a tvaruje, když tvoří vědecká a literární, výtvarná a hudební díla. Nejdále, kam až to jde, spiritualizují hmotu stavitelé chrámů. Hmotou pozvednutou do výšin ducha je ovšem také chrámový rituál, který to vše spojuje.

Ne tedy země bez nebes, ne hmota bez ducha. Spíše jakési propojení. Propojení v tom smyslu, že duch se ujímá, aktivizuje, odhaluje, vyjímá, odlišuje a odděluje, tvaruje. Prostřednictvím hmoty se vyslovuje a činí ji znamením se přítomnosti. Můžeme-li říci nikoli hmota bez ducha, položme si všetečnou otázku, zda duch bez hmoty. Jsou to vůbec dvě na sobě nezávislé entity? Duch nehmotně bytující v říši pravdy, dobra, smyslu a moudrosti. Hmota sama o sobě netečná, slepá, prázdná, nicotná a teprve duchem povznesená, ale zároveň duchu překážející v plném rozletu?

V dlouhodobém, neřešitelném a proto zbytečném sporu jsou dvě pojetí vztahu ducha a hmoty. Podle jednoho z nich je duch protějškem hmoty. Je na ni nezávislý a působí na ni z vnějšku. To je ovšem tvrzení proti jinému či jiným tvrzením. Dualisté shromažďují argumenty bez přesvědčivé síly. Duch a hmota v těchto úvahách vystupují jako dvě vyspekulované entity. Spor probíhá na úrovni z níž vyprchal život.

Podle druhého pojetí je našim protějškem v procesu poznání mrtvá hmota. Bohatství zkušenosti se redukuje na to, co lze kvantifikovat. Poznávat znamená odhalovat mechanismy. Modelem skutečnosti je stroj. Skutečnost takto představená je pasivní, neživotná a bezduchá.

Tyto dvě spekulace nejsou náhodné. Nejsou také zbytečné. Bez redukujícího, mechanického a objektivistického přístupu ke skutečnosti bychom neměli moderní vědu a její životu prospěšné aplikace. Exaktní poznatky jsou využitelné v technice. V technice strojové, technice medicínské, technice zemědělské, technice mocenské. Tento typ poznání umožňuje ekonomicky žít i rentabilně zabíjet. Zachraňuje zdraví akutně nemocným a činí sám život na této planetě něčím nezdravým. Nabízí obrovský rozsah a snadnou dostupnost giga- a terrabajtů informací i efektivní technologii pro gigantické ohlupování miliard lidí globální komerční antikulturou, propagandou a reklamou.

Věda na rozdíl od scientistických ideologů ví o svých mezích. Reviduje od základů dosavadní samozřejmosti. Pomalu a bolestivě se rodí radikálně nové vědecké paradigma. Nová věda je empirická. Nikoli ale selektivně empirická. Chce se nechat oslovit i tím, co novověká matematizovaná přírodověda nechtěla vidět. Tato fenomenologická věda musí být také vědou kvalit.

Nově pojatá věda nemůže zastírat, že se nechala poučit také mystiky a básníky. Učí se jejich jemné a ostré vnímavosti, jejich postřehu, jejich smyslu pro překvapivé souvislosti. Nebojí se analogie. Snaží se spíše porozumět než popsat. Pracuje také s imaginací. Přesto vše si přeje zůstat vědou. Chce totiž nabízet intersubjektivně platné poznatky. Nemůže pracovat s tajuplnými zdroji informací. Musí být ochotna obhájit každé své tvrzení.

Protagonistou obnovené, komplementární, fenomenologicky zakotvené vědy v našem českém prostředí je spolu s několika kolegy účastník našeho semináře, profesor Zdeněk Neubauer. Upozorňuje na to, že mluví-li se o ohni, vzduchu, vodě a zemi jako o živlech nemíní se např. vzduchem směs plynných látek v určitém poměru nebo vodu H2O. Míní ve shodě s tradicí, jíž čte novým způsobem, základní způsoby jimiž se jeví sama temná propast bytí. Jsou, jak říká bezuzdné, bezbřehé, nezřízené, spontánní, nevypočitatelné, chaotické. Jsou prostě, jak čeština šťastně vystihuje, živelné. Takto jsou původem tělesnosti, tak jak ji zakoušíme.

Živly jsou tedy spíše děním než předměty. Je to vzcházení a projevování. Pro to, co Neubauer zakouší jako živel země, je charakteristická nehostinnost a temnota. Je to propadání, hroucení, sesouvání. Jejím symbolem je kupodivu spíše zející bezedná propast, než něco pevného, oč je možné se opřít a nač je možno se spolehnout. Proces hroucení a padání přece jen na rozdíl od proudění, plynutí a odplývání ostatních třech živlů nakonec vede, když sám sebe omezí, ke stálosti, nehybnosti, plnosti, neproniknutelnosti.

Živly jsou procesy, jimiž z temné, bezedné propasti bytí vyvstává nám nějak známá, pak již konkrétní, ohraničená tělesnost. Na druhé straně jsou ale prostřednictvím živlů onen prazáklad stává patrným. Jsou jeho projevováním. Lze tedy říci, že se také dějí v mysli. A jsou, jak Neubauer, diskrétně poznamenává i svrchovanými mocnostmi a v tomto smyslu jsou nějak i božské.

Smím tedy snad vést úvahu dále v tom smyslu, že duch a hmota nejsou dvě skutečnosti stojící proti sobě. Spíše jsou to dva aspekty téhož. Chtělo by se říci, že každý duch je zduchovnělá hmota. Že je nespolehlivé mluvit o čirém duchu. Ale můžeme a musíme toto tvrzení vyvážit druhým, jen zdánlivě protikladným, že totiž každá hmota je zhmotnělý duch, že hmota je kra plující v oceánu ducha. Ani duch, ani hmota ale není nějakou všejednotou, jejímiž nepodstatnými projevy byly konkrétní události a děje. Hmota ani duch nemusí pohlcovat jedinečnost a samostatnost žádné ze skutečností, jež v sobě u kolem sebe potkáváme. Nakolik je každá ze skutečností smysluplná, čitelná, promlouvající, natolik je duchovní. Natolik je duchem, je bytostí, s níž je možné rozmlouvat. Nakolik je vržena před nás a proti nám, jako překážka, jíž máme překonat, natolik je hmotným předmětem. Natolik ji také můžeme s Francisem Baconem natahovat na skřipec exaktní přírodovědy.

Každá skutečnost je duchem i hmotou, bytostí i předmětem, formou i prázdnotou. Tak i živly, ony počáteční způsoby jevení a vzcházení. Každý ze živlů je nějak jinak duchovní a tělesný. Zdá se, že vzduch či dech je duchovnější než země. Duch vane podle biblických slov, kam chce. Jeho zvuk slyšíme, ale nevíme odkud přichází a kam směřuje (srv. J 3,8a). Co je duchovní, je průzračné a prosvětlené jako vzduch. Dech je symbolem života a duch je život sám. Oheň se zdá být výsostně spirituální. Když byli podle novozákonního vyprávění Ježíšovi učedníci naplněni Duchem, nejen, že ozval hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, ale také se jim ukázaly jakoby ohnivé jazyky a na každém z nich spočinul jeden (Sk 2, 2-3) Plameny ohně dávají světlo, podobně jako duch vše osvětluje, nebo lépe, sám je světlem světa. Možná, že je to také světlo prvního dne stvoření. Ve starých tradicích převzatých i křesťanstvím se adept vnitřních mystérií rodí z vody a z Ducha. Tedy i voda a duch nějak k sobě patří.

Živel země se zdá být nejméně duchovní ze všech. Jeho zmíněná nehostinnost a temnota se zdá být vzdálena duchu jako říši smyslu. Živel země se jeví jako opak oné prostupnosti a lehkosti ducha. Živel země se ale ve svém hroucení a propadání omezuje a získává stálost. A ta znamená též spolehlivost, pevnost, schopnost být oporou. A tu už jsme také u duchovního aspektu skutečnosti. A pak živel země spíše než ostatní tři drží tvar. A tvar bývá srozumitelný. Živel země se ve své ničím neomezené spontánnosti může jevit jako cosi beztvarého. Ale kde jinde hledat tvary, a dokonce relativně stálé tvary? Možná, to co nám připadá zprvu beztvaré, je vlastně spíše mnohotvárné. V různých aktualizacích živlového potenciálu země se odhalují vždy nové, překvapivé tvary. Nakonec to může být i tak, že země ducha více skrývá. Ale tvary a významy jsou do ni spolehlivěji vetkány a mohou v ní být objeveny a vysvobozeny. Její ustálené tvary korigují chaotickou nestálost ohnivé a nebo vzdušené pseudoduchovnosti.

Imaginace se k živlu země přibližuje svým způsobem. Nevybírá si jen něco. Chce vidět široce a celistvě. Spřádá obrazy, v nichž se živel země zpodobuje sám sebe. Činí to souběžně s exaktní vědou. Jejich přístupy ke společnému tématu si nemusí konkurovat. Mohou navzájem respektovat své kompetence, ale mohou se dokonce pokoušet o spolupráci. Podzemní božstva gnómové nemusí rušit v práci geofyziky, geology, vulkanology, speleology. Při dostatku dobré vůle z obou stran mohou dokonce spolupracovat.

Ivan Odilo Štampach

Určeno pro seminář a uveřejněno ve sborníku ze semináře Šťastná hodina III (Hornické, metalurgické a alchymistické tradice Kutné Hory a jejich otisk v architektuře a výtvarném umění), Martin Bartoš-Kuttna, Kutná Hora 2001. Seminář pořádaly Společnost Ignáce Borna (při Společnosti Národního muzea), Evropské středisko pro výzkum tradičních nauk, Knihovna Národního muzea v Praze. Iniciativa Alchymistické muzeum v Kutné Hoře, Městský úřad Kutná Hora.

Tento článek byl převzat ze stránek www.stampach.cz se souhlasem autora.
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku

Zobrazeno: 1189
Články tematicky související
Vývoj a provoz zajišťuje Datalite s.r.o © 2001