v této rubrice
ve všech rubrikách
VĚŘIT? ANO, ALE ČEMU? 1/2
Rubrika: Duchovní tradice
Podrubrika: Dialog a spiritualita
Autor: Ivan Odilo Štampach
Vloženo: 16.07. 2007
Počet reakcí: 0
Počet přečtení: 3262
Přiznávám, že mne vlastně otázky na víru, a konkrétně na mou víru obtěžují. Prožívám rozpor mezi povinností otevřeně se hlásit ke svému přesvědčení a niternou, křehkou povahou víry. Nerad o své víře mluvím, protože mi to připadá jako duchovní exhibicionismus svého druhu. Souhlasím, že je to divné u člověka, který má na základě své víry kázat a učit. Rád v této věci sloužím lidem, kteří mne chtějí poslouchat, ale nikdy nespěchám s osobním svědectvím. Nechávám si jistou rezervu. Je to také proto, že víra je odpovědí. Je mou odpovědí na otázku, která ke mně odkudsi přichází. Ale má víra je také otázkou. A to lidé neradi slyší.

Hlavní potíží při rozpravách o víře je pro mne to, že takové řeči lidi rozdělují. Víra je promíšena s ideologiemi a ty pak zase s mocenskými zájmy. Málo co dovede lidi tak rozeštvat, jako (skutečná nebo domnělá) odlišnost ve víře. Tvrdívá se, že konflikty o víru patří vůbec k nejkrvavějším v historii. Věřící lidé jsou někdy ochotni bojovat o věc své víry do poslední kapky krve. Své nebo protivníkovy.

Myslím, že chyba začíná už tam, kde se lidé dělí na věřící a nevěřící. Není to snad tak, že každý nějak věří? Možná je to prostě jenom v tom, že nemáme společně jasno v tom, co to je víra. Mohli bychom to vzít tak, že uvěřit znamená odsouhlasit stovky tezí předložených náboženskou autoritou. Nebo to můžeme vzít tak, že jde o vztah k tajemství, bázeň a ztišení před skutečností světa a hlubokými dimenzemi života. Že víra je životní poloha, jíž člověk odkrývá a zakouší něco, co do lidského života vstupuje jako výzva a nárok (podle O.A.Fundy).

Už jazyk nás vede k rozlišení. Řekne-li se, že každý nějak věří, míní se asi především věřit něco. Věřím-li o něčem, že je to tak a onak, přiznávám, že nevím. V tomto případě je nesmyslná často uváděná věta: Uvěřím, až se přesvědčím. Až se přesvědčím, přestanu věřit. Už to nebudu potřebovat, protože budu vědět. Věřím-li. mám nějaké důvody předpokládat. Je to prostě nedokonalé poznání. Především půjde o poznání z druhé ruky. Je-li zdroj věrohodný, tedy hodný víry, mohu informaci přijmout. Většinou se nepřipouští jak mnoho toho vlastně spíše věříme, než doopravdy víme. Skoro vše ze školních vědomostí je takové povahy. Tento typ víry doprovází oprávněná, i když často nenaplněná touha přejít od víry k vědění.

Něco jiného je, řeknu-li nějakému protějšku: Věřím ti. Není tím hned míněno: Věřím, tomu, co říkáš. Znamená to nejprve: důvěřuji ti, spoléhám se na tebe. Věřím-li takto někomu, dávám se mu vlastně do rukou. Ale také to znamená, že jej přijímám. Taková víra se neprojevuje jen slovy. Vyjadřuje se stejně tak i činy. Je zřejmé, že víra v tomto druhém smyslu není hlavně poznáním. Lze říci, že jde o vztah. Taková víra souvisí s nadějí. Jde o to, co očekávám od toho, komu důvěřuji. Ti, kdo jsou ochotni se takto svěřit jeden druhému, jsou přátelé. Přátelství bývá někdy definováno sympatií, shodou v názorech a zájmech. ale nakonec to rozhodující je: věřit si navzájem.

Je tu však ještě třetí formulace: Věřím v … Někteří lidé rádi říkají: Věřím hlavně v sebe. Míní tím sebedůvěru. Vím, co mohu od sebe očekávat. Spoléhám se na své vlastní síly, duševní i fyzické. Mám o sobě vcelku dobré mínění. Jsme-li dostatečně jazykově citliví, uvědomujeme si, že věřit v…, to je cosi závazného. Řekne-li se o někom, že věří něčemu, nebo na něco, cítí se to jako soukromá záležitost.
Věřit v … vlastně znamená směr. Věřit tady znamená být na cestě. Cílem je spočinout u toho, kdo (nebo co) je protějškem takové víry. Věřit v tomto smyslu znamená někam vstupovat. Možná do tajemství, které je jinak nedostupné. Problémy se řeší, záhady na řešení čekají, kdežto do tajemství můžeme vejít, nechat se jím obklopit a zahrnout. Znamená-li to poznání, je to spíše zření uprostřed temnoty.

Věřit v … zahrnuje věřit někomu i věřit něco. Věřím-li totiž někomu, věřím také tomu, co říká. Je to ale ještě něco navíc. A tam už nemohu jen tak beze všeho říci: věřím v něco, věřím v někoho, věřím v sebe. Mohu věřit něčemu, někomu, sobě. Ale věřit v tomto silném smyslu mohu vlastně pouze v Boha. Nic jiného a nikdo jiný si nezaslouží, abych se odevzdal tak bezvýhradně, jak to činí plnohodnotná náboženská víra. To však před námi otevírá nové velké téma.

Věřit v Boha je rozhodně něčím víc než věřit něco o Bohu. Např., že je. Nebo, že je všudypřítomný, věčný, vševědoucí a všemohoucí. Nebo, že je nekonečně dobrotivý. Tomu lze věřit, ale obvykle přijetí takové hypotézy nechává člověka chladným. Nemívá to příliš vliv na běh jeho života. Může to končit u onoho tisíckrát opakovaného a triviálního konstatování: Ono něco je… s dodatkem: No a co? Když to pak někdo vidí jinak, když v jeho výkladu světa nejsou zahrnuty božské mocnosti, neznamená to, že je horší nebo lepší, než ti, kdo věří. Jsou to prostě jen dvě mínění vedle sebe.

Věřit v Boha znamená věřit, že je, ale pak také věřit mu. A protože Bůh prostřednictvím svého díla dává nahlédnout do svého nitra, znamená to také věřit tomu, co takto o sobě sděluje. Věřit v Boha znamená spoléhat se na něj, počítat s ním. Znamená to také očekávat. Očekávat ani ne tak něco od něj, jako spíše čekat na něj samého.

Není-li víra v Boha jen užitečnou (nebo neužitečnou) hypotézou a je-li něčím zavazujícím, životným, určujícím, je-li to tvůrčí impuls, jsme rovnýma nohama v náboženství. O něj sice hned zkraje nešlo, ale zdá se, že víra v … nemůže nakonec být ničím jiným než osobním a sociálně propojeným vztahem k oné skryté skutečnosti, která se ohlašuje ve zkušenosti posvátného. Nemůže to být nic jiného, než vztah ke skutečnosti, jež nás totálně přesahuje a jíž proto můžeme nazvat božskou. Ale tím už jsme právě v náboženství.

Je to tak samozřejmé, vrhnout se vírou do Boží náruče a vniknout do tohoto mystéria? Můžeme se takto odevzdat? Snad ano, ale vyvstávají otázky. Neměli bychom je nechat bez pokusu o odpovědi. Otázky plynou ze zkušeností, jež dosud lidé s náboženstvím udělali. A že to nejsou zkušenosti jen dobré, je nabíledni. Nejsou snad spory mezi náboženstvími nejkrvavější ze všech? Nesloužilo a neslouží náboženství především pro posvěcení statu quo a ke zkrocení buřičů? Zde bychom mohli říci, že to tak bývá, ale nemusí být. Jsou ale ještě jiné potíže. Ne už jen takovéto zneužití náboženství nebo projev špatných vlastností některých náboženských lidí. Jsou to potíže s náboženstvím samotným.

Četná pozorování a sebepozorování mne vážně varují před odcizením, k němuž, jak se zdá, náboženství vede. Vytváří totiž jakousi náhradní a únikovou identitu. Každý z nás má dobré a špatné vlastnosti. Je docela přirozené, že člověk si přeje být lepší. Kdyby náboženství prostě podporovalo mravní růst, plnilo by důležitý úkol. Jenže tak jak je známe a prožíváme v našich souřadnicích, spíše člověka tříští. Na jedné straně ho vykresluje v nejtemnějších barvách. Člověk sám sebe chápe jako ztraceného hříšníka, bez lidské důstojnosti, nehodného úcty a lásky. Je si sám odporný. Nemá se rád a proto ani při nejlepší vůli není schopen mít opravdu rád jiné lidi. To jak, náboženští lidé někdy pomlouvají přirozené lidství, je až nechutné. Hraničí to až s urážkami.

Na druhé straně si člověk kamsi promítá nadlidský a proto nelidský mravní ideál. Vidí jako svůj cíl stav, kdy bude mít jen ušlechtilé motivy, čisté, pokojné a harmonické emoce, kdy ubije v sobě bojovníka a definitivně se zbaví sexuálních tužeb. K tomuto obrazu také patří konec všech pochybností, naprosté jasno ohledně Boha, lidského údělu a životních cest. Možná za tím byl kdysi ušlechtilý mravní patos, ale ten už vyprchal. Dnes už dostala tato vysněná dokonalost poněkud administrativní charakter. To je dovoleno a to zakázáno a tamto zase přikázáno. Je to vysušený, vypreparovaný obraz údajné lidské dokonalosti.

Nábožensky odcizený jednotlivec se zmítá mezi démonickým obrazem své současné reality a nelidským mravním ideálem. Hlavně není sám sebou. Není zakořeněn. Neroste. Květy, máme-li zůstat u této metafory, jsou podezřelé. A zralost plodů se odkládá naneurčito.

Náboženství zastavuje člověka na jeho životní cestě také tím, že ho přesvědčuje, že vše už má jisté. Je sice bídný hříšník, ale nastoupil na správnou loď a plaví se ke druhému břehu, kde čeká definitivní a tudíž nehybná dokonalost. Nemusí už proto nic udělat. Představa, že se takto vezeme, podlamuje naše síly. Bere nám to odvahu a tvořivost. Typicky náboženskou bytostí je ušlápnutý človíček, který se hřeje na výsluní Boží přízně, je opatrný, mluví tichým hláskem, potřebuje být opečováván a řízen Bohem a jeho vyslanci. Ti ostatní jsou ovšem zůstali na břehu, nebo jsou na špatné lodi. Sotva dosáhnou druhého břehu.

Náboženský člověk se považuje za otroka pudů a vášní, ale paradoxně zároveň i za majitele jediné a celé pravdy. Tato výlučně ovládaná pravda bývá jednoduchá, černobílá. Složité životní situace se řeší citováním mudroslovných výroků a morálních pouček. Život se přistřihuje tak aby odpovídal schématům. Sám se stává schématický. Není to pak živý život. Je jako z učebnice.

Moderní skepse nevedla vždy ke svobodnému poznání, ba často vede k nové cenzuře, která chce rozhodovat, co je a co není vědecké. Člověk odpoutaný od svých božstev nezůstal dlouho na vrcholech své hrdé volnosti. Záhy se stal jen poněkud zdokonaleným zvířetem. Svět bez ducha a smyslu, bez mýtu a tajemství tedy zklamal. Proto lidé znovu objevuji cosi, čemu začali říkat spiritualita. Je to ale zjevně něco jiného, než návrat k náboženstvím opuštěným předchozími generacemi. Ale i když jde o neformální, neinstituční, nedoktrinářskou spiritualitu, je to přece jen vztah k transcendenci. Popsaná rizika, zejména sebeodcizení a zastavení rozvoje, hrozí i zde.

Za těchto rozporuplných okolností se pro mne víra stává především hledáním. Spíše hledáním než vlastněním nebo spočinutím. Jistě k hledání patří také nalézání. Ale nový objev vede k dalším otázkám, ve vědách i v životě. A tím také v duchovním životě. Je tomu tak i v židovské a křesťanské tradici. Biblický člověk hledá Boží tvář. Tvář je vůbec tajemství. Každý máme jakousi vnitřní svatyni. Něco nesdělitelného, na co nemá nikdo nárok. Každý je jedinečný. Nikdo nejsme jen exemplářem svého druhu. Ale na lidské tváři, zvláště na obličeji zralého člověka, se to vnitřní stává nejvíce přístupné. Co je však Boží tváří? Je to celý viditelný svět? Pak ale mám Boží tvář před očima stále. Jak ji tedy mohu hledat? Lidský obličej zjevně patří člověku. Objevit tvorstvo jako Boží tvář, to vyžaduje úsilí. Hledání Boží tváře pak je vlastně nové vidění světa. Věřit pak znamená učit se nově vidět. Ne jen technicky, povrchově, pragmaticky, účelově, zájmově, mocensky. Znamená to učit se nazírat skutečnost čistě, rovně, jasně. Znamená to vidět vše jak to je a ne tak to chci vidět. Vidím-li očima víry, čtu v hloubce skutečnosti její smysl. Čtu tam tvůrčí Slovo. Setkávám se tam s poselstvím božského autora.

pokračování příště
Ivan Odilo Štampach

Tento článek byl převzat ze stránek www.stampach.cz se souhlasem autora.
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku

Zobrazeno: 1026
Články tematicky související
Vývoj a provoz zajišťuje Datalite s.r.o © 2001