Tento článek pojednává o Viktoru Schaubergerovi, velmi sečtělém, ale formálně nevzdělaném muži, který většinu svého života strávil pozorováním a učením se od přírody. Jeho hluboké pohledy a aplikace jsou ve své jednoduchosti tak nádherné, tak harmonické s přírodou, že jeho práce a myšlenky si zaslouží větší uznání. Naše planeta opravdu volá po vynálezech založených na biotechnologii, jako například Schaubergerově, aby se staly normou pro naši průmyslovou ekonomiku.
Viktor Schauberger se narodil 30. června 1885 v Rakousku v rodině, kde byla 400-letá tradice lesníků a která pocházela z německé aristokratické rodiny vlastnící půdu. Tato rodina v roce 1230 v Německu půdu ztratila. Viktor byl šťasten, že mohl pokračovat v rodinné tradici a jednou napsal: „Od mého nejranějšího dětství bylo mou nejvyšší ctižádostí stát se hajným jako můj otec, dědeček, pradědeček a před ním jeho otec.“ (Str. 18 Living Water od Olofa Anderssona.) Jako chlapec projevil hluboký zájem o všechno, co mělo něco společného s přírodou. Potuloval se celý den v lesích kolem jezera Plockenstein, které byly téměř nedotčené lidskou rukou. Zde se Viktor naučil věřit svému pozorování a intuici, stejně jako jeho otec a děd. Naučil se od nich, že rostliny a vegetace zalévaná vodou, která teče ve stinných horských oblastech, jsou bujnější a že pole zavlažovaná vodou dopravovanou na ně v noci dávají větší úrodu než sousední pole a louky. Díky svým výzkumům v dospělém věku byl Viktor schopen vysvětlit význam vlastností vody a navrhnout různé metody pro získání a udržování optimálních vlastností vody, co se týče její čistoty a vitality. Viktorovy znalosti vlastností vody se ukázaly být z ekologického a ekonomického hlediska užitečné. Během zimy roku 1918 několik vichřic vyvrátilo mnoho stromů na svazích kopců, zatímco níže v údolí města Linze lidé trpěli nedostatkem paliva. Všechna zvířata a muži byli během války odvedeni sloužit v armádě a nebyly zde žádné velké vodní cesty, po nichž by bylo možné dopravovat kmeny. Avšak Viktor byl schopen dopravit kulatinu malou říčkou, která protékala úzkými roklemi. Všiml si, že břehy, které byly rozbahněné zvýšením hladiny při tání sněhu, se rozšířily během jasných chladných nocí, kdy teplota vody byla nejnižší.
Využívaje svých znalostí, Viktor počkal na dobu, až proud vody bude nejsilnější, což bylo během časných ranních hodin, když byl úplněk. Ve správný moment poslal dříví po vodě a jedné noci se mu podařilo z hor do dočasné vodní nádrže v údolí dopravit 1600 kubických metrů kulatiny.
Po 1. světové válce byl Viktor zaměstnán princem Adolfem Schaubergem-Lippe, který mu dal na starost více než 21 tisíc hektarů téměř panenského lesa v Berneau, Steyerling.
Viktor svého zaměstnání využil pro výzkum lesů a jeho vodních toků. Jednou z prvních anomálií, s nimiž se setkával, byl dříve na vodu hojný horský potok, který neočekávaně vyschnul poté, co byla zbořena stará kamenná bouda, která stála nad jeho pramenem, jenž byl nyní vystaven slunečnímu světlu. V úvahu byla brána různá vysvětlení a nakonec padl návrh znovu postavit onu kamennou boudu. Brzy nato se pramen obnovil. Viktor nabyl naprostého přesvědčení, že voda zareagovala na stín lesa, odkud pramenila. Začal vodu vnímat jako životodárnou krev Země a domníval se, že jí musí být dovoleno, aby tekla svou přirozenou cestou, jestliže má zůstat nezkažená. Viktor došel k závěru, že vodní cesty mají tvar klikatých křivek a jsou zastíněny břežními porosty, aby byly chráněny před přímým slunečním světlem. To znamená, že nízká teplota a přirozený tok jsou podmínky nutné k tomu, aby si voda udržela svoji podpůrnou a nosnou sílu.
Další fenomén, který uchvátil Viktorovu představivost, pocházel z jeho pozorování, že pstruzi měli schopnost skákat vysoko z vody se zjevně malým úsilím. Tento fenomén se opět objevoval za jasných měsíčních nocí. Při jedné takové příležitosti, kdy čekal, aby chytil pytláka, si všiml způsobu, jak obzvláště velká ryba využila vodního proudu a vyskočila do výšky a proti proudu. Po desetiletích takových pozorování Viktor došel k závěru, že přirozené vodní cesty umožňují vytvořit proudy, které tečou opačným směrem než vodní tok. A těchto proudů využívají pstruzi. „Ve vhodně vytvořené kaskádě může být takový proud rozeznán jako kanál světla ve vodním proudu. Pstruh takové proudy vyhledává a je vymrštěn, jako kdyby byl ve vodním víru. (str. 22 tamtéž). Opakování tohoto fenoménu dalo vzniknout Viktorovým novým myšlenkám ohledně pohybu: „Nevěřil jsem svým očím, když jsem náhle uviděl kámen, veliký téměř jako lidská hlava, jak se pohybuje po kruhové dráze stejným způsobem jako pstruh předtím, než vyskočil z vody. Kámen byl ve tvaru vejce. V příštím okamžiku byl kámen na hladině vody a kolem něho se rychle vytvořil kruh ledu. Vypadalo to, jako kdyby plaval na hladině osvětlené měsícem v úplňku. Potom druhý, třetí, následovaný dalšími kameny, které se pohybovaly stejným způsobem. Nakonec byly na hladině téměř všechny kameny stejného vejčitého tvaru. Další kameny nepravidelných nebo hranatých tvarů zůstaly dole a nepohybovaly se. V té době mě přirozeně nenapadlo, že se jednalo o případ synchronicity událostí, která vedla k jedinečné formě pohybu. Tento pohyb překonává gravitační síly a kamenům pravidelného tvaru umožňuje vystoupit na vodní hladinu.“ (str. 23 tamtéž)
Viktor později využil těchto pozorování, aby začal konstruovat zařízení na výrobu energie, která pracovala v harmonii s přírodou a neprodukovala toxické emise. Pro Viktora je příroda nejlepším učitelem, takže úkolem technologie není opravovat přírodu, ale napodobovat ji. „Kapieren und kopieren“ byl princip, jímž se řídil po celý život: „Nejdříve přírodu pochop a potom ji okopíruj.“ (str. 34 tamtéž)
článek má pokračování...
Překlad z angličtiny: Ladislav Kopecký
Převzato ze stránek http://free-energy.webpark.cz/ se svolením autorů. |