Biotechnologie
Viktor zkoumal nové motorové palivo, které by mohlo být použito v obyčejných spalovacích motorech, ale bez nebezpečných odpadních produktů. Objevil, že voda při konstruktivním hyperbolickém pohybu má schopnost přivodit syntézu uhlovodíků vhodných jako palivo. Při Viktorových experimentech byla „voda rozprášena do válce a bylo přidáno určité množství přírodního kyslíku, mírný tlak a teplo vyvinuté pohybem pístu vzhůru byly dostačující pro přeměnu vysoce účinné vody na plyn.“ (str. 84 tamtéž)
V letech 1931-53 Viktor pokračoval v práci na konstrukci stroje určeného k výrobě energie přímo ze vzduchu a vody. Jelikož se nedobral hmatatelných výsledků, obrátil svoji pozornost zpět ke schopnosti pstruhů skákat v horských bystřinách a pokoušel se využít energie vody. Došel k závěru, že voda, proudící v horských potocích, vytváří dostředivý spirálový pohyb. Tento pohyb, kombinovaný se stopovými prvky obsaženými v hornině, mění vodu na „mladou“ vodu, která reaguje s okolním proudem vody a vytváří sekundární systém cirkulace vody. Regulací tlaku vody v potoce pstruh může buď nehybně stát, nebo se rychle pohybovat proti proudu. Viktor byl v té době bez práce a bylo mnoho lidí, kteří si přáli, aby ve své činnosti nepokračoval, ale i za těchto obtížných okolností se pustil do konstrukce stroje, který měl napodobit pstruzí fenomén. Viktor pracoval sám na stroji, který by vytvářel reakci na atomové úrovni, s podobnými výsledky jako u experimentů s hydro-fúzí.
Avšak místo hrubého stlačování atomů plynného vodíku za účelem vytvoření hélia a uvolnění energie Viktor chtěl „sešroubovat“ dohromady vodu a vzduch bez odporu stejným způsobem, kterého si všiml v přírodě. Jeho vynález byl vyvinut v domácí elektrárnu, v níž malý výkon elektrického motoru byl mnohokrát znásoben ve vírové turbíně a použit k pohonu většího elektrického generátoru. „Úkolem spirálovité části tohoto přístroje bylo zesílit vstupní energii. Voda, která vytékala z výstupního otvoru, byla přiváděna do horní části systému a byla recirkulována. Schauberger tvrdil, že voda se zdvihala proto, že byla silně nabita biologickým magnetismem, který negoval gravitaci.“ (str. 87) V roce 1958 byl poslední model přivezen do USA a zabaven Američany.
Viktor si také všiml, že ptáci - podobně jako pstruzi – se pohybují vzduchem pomocí hyperbolického, dostředivého spirálového pohybu, když vzduch za letu proudí skrze jejich peří, přičemž při tahu vzhůru je vytvářena silná proticirkulace, která ptáka nese dopředu a vzhůru. S použitím této hypotézy Viktor vyvinul letecký motor, který měl pracovat na stejném principu jako jeho vírová turbína s použitím vzduchu jako zdroje energie. Motor by nasával vzduch, který by za letu byl použit k pohonu, a současně ve směru pohybu vytvářel vakuum a mohl se bez odporu pohybovat.
Na začátku 2. světové války začal Alois Kokaly spolupracovat s Viktorem, který v té době vyvíjel létající objekty poháněné biotechnickými prostředky. Tyto konstrukce byly převzaty Hertlem, jistou průmyslovou společností, a byly zprávy, že energii produkovanou tímto neobvyklým mechanismem bylo obtížné řídit, jeden z těchto strojů proletěl střechou továrny. V roce 1943 byl Viktor odveden do války a po krátké době, kdy sloužil jako velitel výsadkové jednotky, odešel konstruovat ponorku na stejném principu, jako byla jeho turbína. Viktor byl povolán Himlerem, aby ve svém výzkumu pokračoval v koncentračním táboře u Mauthausenu. Byl pověřen vedením vědeckého týmu techniků a fyziků, kteří byli vybráni mezi vězni, nebo mohl být pověšen. Viktor pracoval na vysoké škole SS a trval na tom, aby s jeho pomocníky nebylo zacházeno jako s vězni. Začalo intenzivní období studia, které vedlo k zahájení programu „létajících talířů“ poháněných Schaubergerovou turbínou. Výsledkem výzkumu byly jak úspěchy, tak selhání. Viktor to popisuje v dopise s datem 28.2.1956 ministru obrany Západního Německa Straussovi takto: „Zhruba po roce se první létající talíř neočekávaně zvedl ze země ke stropu hned na první pokus a potom se rozbil. O několik dní později se objevila skupina Američanů, kteří zřejmě pochopili, co se stalo, a vše zabavili.“
„Po velmi důkladném vyšetřování vysokým důstojníkem, jsem byl vzat do ochranné vazby a hlídán nejméně šesti policisty po dobu šesti měsíců. Důležitá část přístroje byla nalezena v mém bytě Rusy.“ (str. 93-94 tamtéž) Když Rusové Viktorův byt opouštěli, vyhodili ho do povětří. Pravděpodobně to udělali proto, aby zničili informace, které mohli přehlédnout. Viktor pracoval s řadou ruských zajatců, kteří byli později vráceni do Sovětského svazu. Existovaly domněnky, že k rychlým pokroků Rusů v raketové technice přispěly také Viktorovy myšlenky.
V roce 1956 Viktor o svých zážitcích bezprostředně po válce napsal: „Na konci války jsem byl téměř rok uvězněn americkými okupačními silami z důvodu mých znalostí výroby atomové energie. Po mém propuštění mi bylo, pod hrozbou opětovného uvěznění, zakázáno provádět jakýkoli výzkum na poli atomové energie, i kdyby se to týkalo nových aspektů této technologie. Po podepsání mírové smlouvy na Dálném Východě jsem ve své práci opět pokračoval. Jelikož jsem na konci války přišel o všechen svůj majetek, práce pokračovala pomalu. Byla mi odmítnuta jakákoli zahraniční finanční pomoc, což bylo důvodem pro zpoždění výroby funkčních modelů, ale jakmile byly uděleny patenty, věc se vyřešila.“ (str. 94 tamtéž)
Po svém propuštění se Viktor přestěhoval do Lince a s omezenými finančními prostředky obrátil svoji pozornost k výzkumu v zemědělství. Viktor napsal: „Zemědělci pracují ruku v ruce s našimi lesníky. Krev Země se neustále oslabuje a úrodnost půdy se snižuje. Zemědělci si naštěstí uvědomují nutnost hnojit, ale nyní vstupují na scénu chemici a po polích rozhazují chemikálie.
Za pouhých několik let se objevily důkazy, že půda zpracovaná umělými hnojivy se redukuje na strusku. Je to další důkaz, že člověk pracuje proti Přírodě a bezstarostně blokuje poslední zbývající zdroj výživy – kapilární systém půdy. Pole, která dříve sedlákům dávala nadbytek úrody, začala degenerovat. Intenzivně hledal řešení, jak obnovit kapilární systém v půdě. Nyní se stejná věc děje v našich lesích. Navenek se zdá, že všechno zraje a prospívá, jak má, ale to je jen pozlátko. Plodiny vyrůstají ze zkažené půdy, prohnilé ovoce způsobuje rakovinu.“ (str. 96 tamtéž)
Pro Viktora se proces růstu točil kolem nabíjení a následného vybíjení energie. Růst způsobuje rovnováha nábojů rozdílných polarit mezi atmosférou a zemí. Jestliže má být náboj využit, musí být mezi oběma polaritami nějaká izolace, jinak je to pouhý destruktivní zkrat. Viktor se velmi podrobně zabýval touto izolací a popsal ji jako pokožku, kterou Země kolem sebe musí mít, a je důležité, aby země nikdy nebyla ponechána holá, ale vždy musí být pokryta vegetací nebo něčím jiným. Došel k závěru, že když les již nemůže být zdrojem dobré vody a jestliže vodní toky jsou nepohyblivé, voda již nemůže vytvářet zemní elektřinu. To podporuje vytváření organizmů vyvolávajících nemoci, parazitů, virů a bakterií a snižuje se kvalita úrody. V eseji otištěné v „Natural Farming“ Viktor popisuje starého sedláka považovaného za podivína, přestože se žádný z jeho sousedů nemohl pochlubit tak dobrou úrodou. Viktor píše, jak jednoho dne viděl starého sedláka, jak stál před velkým dřevěným sudem a míchal s jeho obsahem pomocí velké vařečky a přitom zpíval do sudu hudební stupnici od fistule po kontrabas. Když zpíval stupnici vzhůru, míchal obsah sudu proti směru hodinových ručiček. Když jeho hlas šel do hloubky, změnil směr rotace. Když Viktor přišel blíž, viděl, že sud je plný čisté vody, do níž sedlák házel kousky hlinité půdy, zatímco nepřestával míchat.
Když sedlák skončil, nechal to kvasit. Z rozhovoru se sedlákem Viktor zjistil, že hlína míchaná ve studené vodě s kyselinou uhličitou získanou ze vzduchu, která je potom správným způsobem míchána, získá neutrální napětí. Když byla potom touto neutrálně nabitou vodou pokropena čerstvě uvláčená a osetá pole a nechala se vypařovat, zbyl povlak neobyčejně jemných krystalů, které nesly záporný náboj. Tyto krystaly přitahují paprsky ze všech stran a potom je opět vyzařují. Tato jemná membrána, fialově zbarvená, nacházející se mezi geosférou a atmosférou, funguje jako filtr, který dovoluje jen paprskům o nejkratší vlnové délce, aby vstupovaly de země a opouštěly ji. Sedlák mluvil o této membráně jako o panenské bláně. Díky ní má semeno v půdě téměř konstantní teplotu +4 st. C a dokonce v nejsušších obdobích roku půda zůstává chladná a vlhká. Při této teplotě jsou optimální podmínky pro růst rostlin a výnosy jsou o 30% vyšší než tam, kde je půda obdělávána běžným způsobem.
Viktor se od tohoto sedláka naučil i další techniky. Důležité bylo při orbě nepoužívat železný pluh a brázdy měly mít pravý úhel vzhledem k slunci. Viktor se rozhodl vypátrat reálný základ těchto tradic. Pečlivým pozorováním Viktor zjistil, že když byl použit železný pluh, teplo generované oráním způsobilo změknutí vrchní vrstvy železa, takže se do půdy dostal železný prach. Tyto částečky železa způsobily vybíjení elektrického napětí mezi vláhou, půdou a atmosférou a tak byla země ochuzena o svůj růstový potenciál. Fyzický pohyb při orbě a účinky železného prachu vedly k vysoušení a ohřívání půdy, což je škodlivé pro její úrodnost.
Viktor reagoval na své objevy tím, že se zaměřil na použití mědi, protože půda bohatá na měď zadržuje vláhu. Rozhodl se vyzkoušet železný pluh pokovený mědí a výsledky byly velmi příznivé pro měď, protože se úrodnost zvýšila o 17-35%. Když tuto metodu aplikoval na velké farmě nedaleko Salzburgu, úroveň produkce vzrostla dokonce o 50%. Na farmě v pahorkatině nedaleko Kitzbhulu se vedle kvantity zvýšila také kvalita, plodiny byly odolné proti škůdcům, zatímco sousední farmy byly jimi napadány a požadavky na dusičnany v půdě byly omezeny.
článek má pokračování...
Překlad z angličtiny: Ladislav Kopecký
Převzato ze stránek http://free-energy.webpark.cz/ se svolením autorů. |
KONFERENCE
DISKUSE
AKTUALITY
ODKAZY
KNIHY
