Pana Tomáše Edela jsem viděl poprvé v repríze pořadu Nedělní ráno, někdy kolem páté hodiny ranní. Nemohl jsem usnout, a tak jsem zkusil uspávadlo, které na mě zabere vždycky -- televizi. Tentokrát jsem se však zmýlil. Ve zmíněném pořadu vystoupil člověk, který s ohromným zaujetím mluvil o tom, jak našel kdesi v nějakém městečku na severu Čech klášter, o kterém si všichni mysleli, že je dávno ztracen. To je námět na reportáž jako víno, pomyslel jsem si a místo spaní jsem si začal psát poznámky. Netušil jsem, že pana Edela uvidím tentýž týden.
Úplnou náhodou mne zastihl křest nové knihy pana Edela v kavárně divadla Rokoko. To nemůže být náhoda, řekl jsem si a rozjel se za ním do Českého Dubu.
Klášter, který zmizel
Ředitel Podještědského muzea Karoliny Světlé PhDr. Tomáš Edel nás přivítal šálkem výtečné turecké kávy (rozpustnou nesnáším, i když mi ji lékař neustále doporučuje) a my se zaposlouchali do příběhu starého několik staletí, který vyústil v úplné detektivní pátrání.
Za všechno může pan Havel z Lemberka. Ano, nemýlíte se, je to on, manžel naší poslední svatořečené, paní Zdislavy. Právě on pozval do tohoto kraje ve 13. století rytířský řád sv. Jana Jeruzalémského. Někteří je možná znáte jako johanity či maltézské rytíře. A právě sem k bratrům špitálníkům chodila nemocné paní Zdislava léčit, jak je popsáno v kronice tak řečeného Dalimila. Kolem komendy johanitů, vyrostlo později město Český Dub. Klášter zanikl v husitských válkách a na jeho místě pak později vyrostl renesanční zámek, který vyhořel z větší části v 19. století. Jak se zdálo, nezbylo z kláštera rytířů sv. Jana vůbec nic.
Ale je to skutečně tak? Oheň může zcela zničit středověký rukopis, ale z kamenných budov kláštera se přece musely dochovat alespoň fragmenty a zlomky portálů či oken! A ty nejstarší z nich v sobě nesou přibližná data vzniku vlastních budov. Tajemství kláštera dubských řádových rytířů se permanentně vznášelo ve vzduchu. (T. E.)
Klášter byl na celé věky ztracen. Historie tohoto překrásného kraje začínala někdy v 19. století a byla neodmyslitelně spjata s obrozeneckou spisovatelkou Karolinou Světlou. Každá zdejší vesnička je plná stop jejích románových hrdinů. Do zdejšího muzea čas od času zabloudil turista, aby si prohlédl několik zaprášených bust a dopisů veliké spisovatelky, a když znuděně procházel českodubskými ulicemi, netušil, že za fasádami zdejších architektonicky nikterak významných domů, tiká časovaná historická bomba, jejíž výbuch posune zdejší kraj někam úplně jinam.
Pod svícnem je tma
Hlavní hrdina našeho příběhu, tehdy ještě historický tovaryš, přijíždí do Českého Dubu v polovině 80. let. Ubytování dostává v muzejní vile, postavené v roce 1885 jako sídlo zdejšího textilního továrníka Conrada Blaschkeho. Když se poprvé podíval z muzejního pokojíku na mnohokrát přestavovaný areál zámku, ani netušil, že právě tam se skrývá velký historický objev. Dobové zprávy potvrzovaly existenci významného johanitského kláštera.
Když člověk dělá historii, tak ho strašlivě dráždí absurdita toho, že z kláštera, který byl pro současníky realitou nezbyl ani kámen. Zprávy o něm byly strašně zajímavé. Roku 1357 tu byl Karel IV., takže bylo jasné, že se nejedná o nějaký klášteříček, ale že to musel být nádherný výstavný areál. Pobýval zde se svým dvorem a vydal tu celou řadu listin. Podle písemných pramenů bylo zřejmé, že tu někde musel být. Původně se klášter hledal pod kopcem na místě renesanční kaple. Mně to ale nějak nešlo dohromady. Johanité byly rytíři, proč by stavěli opevněný klášter pod kopcem?
Dalšímu pátrání pomohla náhoda. Jeden z úkolů, které jako pracovník muzea dr. Edel plnil, bylo mapování severočeského vesnického domu z 16. a 17. století. Dr. Edel prolézal malé roubenky i výstavné statky bohatých sedláků. Jenže čas od času narazil na něco, co do vesnické zástavby nepatřilo.
Postupně jsme nacházeli v nejrůznějších budovách druhotně použité fragmenty z bývalého kláštera. První indicie byla objevena v malé osadě Domaslovicích, asi dva kilometry východně od Českého Dubu. V Domaslovicích najdete bývalý panský dvůr, vybudovaný v druhé polovině 16. století. Pan Král, zemědělec který na zdejším statku hospodařil, upozornil dr. Edela na poničený, ale jasně rozpoznatelný gotický pískovcový portál, zazděný do ohrady jeho dvora. Kde se tu vzal portál starší než celý dvůr? Nechala jej sem převézt vrchnost se stavebním materiálem z prostor bývalého kláštera, který procházel stavební úpravou na renesanční zámek. Přestože měl dr. Edel z nálezu radost, zmocnil se jej zároveň strach. Co když byl celý klášter rozebrán a srovnán se zemí?
Odpověď na tuhle otázku přišla v roce 1991. Dr. Edel začal hledat klášter tam, kde ho zatím nikdo nehledal.
V prostorách renesančního zámku, který vyhořel a byl přestavěn na banální dům, na činžák, v roce 1859, kde nebylo na první pohled nic.
Po schválení příslušných úřadů jsem 10. října 1991 vstoupil do zámeckého sklepa. Na osu klenby východní stěny jsem přiložil k tvrdé cementové omítce ostří majzlíku a během několika okamžiků, jako když se otevře železná opona Národního divadla, odpadla cihlová zazdívka, do ploché stěny sklepa se najednou vbořila hluboká okenní špaleta a já jsem pohlédl do 13. století.
Byl to takový šok, že jsem se téměř zhroutil se židle, na které jsem stál. Zaplavil mne skutečný pocit zděšení, co se to tu -- Pane Bože -- v tom bramborovém sklepě objevilo, a hrůzou z té odpovědnosti mně šel mráz po zádech. V následujícím okamžiku mi začala před očima zběsile rotovat všechna středověká okna, která jsem kdy viděl, a vedle toho prvého obrazového kaleidoskopu se současně rozběhl druhý a daleko menší, tvořený jen několika málo okénky poloviny 13. století. Když se pak oba tyto dramatické výjevy zastavily, znovu vyšel ten jediný závěr -- jsem zřejmě opravdu někde v časech pana Havla a blahoslavené Zdislavy z Lemberka.
Otočil jsem se a uvědomil jsem si, že zřejmě někde tady všude pod omítkou je 13. století, pod těmi nejrůznějšími vrstvami a nánosy jsou skryté raně středověké stěny a klenby a okna a portály johanitské komendy řádu sv. Jana Jeruzalémského, kterou tu krátce po roce 1237 založil pan Havel z Lemberka, tady někde léčila své nemocné blahoslavená Zdislava, a přes všechna staletí požárů ničení a bourání to tu všechno stojí dodnes. A k pocitu zděšení, který nezmizel, se přidala obrovská vlná radosti nad tím, jaká se v Čechách znovu zrodila krása."
A pak už to šlo vše ráz na ráz. Práce pokračovaly a zedníci kus po kuse znovu přiváděli na svět johanitský klášter.
TAJEMSTVÍ NEKONČÍ
Můžeme, říci, že případ ztraceného kláštera je uzavřen. Přesto záhady nekončí. S klášterem by měl souviset i rozsáhlý systém podzemních chodeb.
Zcela určitě tady podzemní chodby byly a jsou. K původnímu Johanitskému konventu bylo pravděpodobně v 15. století připojeno nové jižní křídlo s rozsáhlými sklepními prostorami vyhloubenými v pískovcovém podloží. Ve druhé polovině 17. století oslnilo toto podzemí zvídavého Bohuslava Balbína, který je ve svém mnohasvazkovém díle Miscellanea popisuje:
,,Dubský hrad pak má v sobě některé zajímavosti, zvláště to, co mnozí neznají. V tomto hradě byly totiž velkým nákladem vylámány skály a dutinami prosekána chodba do sousední tvrze jménem Rabena, takže bylo možno při hrozícím nebezpečí hledat útočiště buď zde, nebo tam. Bylo tak možno přenést svůj majetek nebo útěkem oklamat nepřítele..."
My jsme se do těchto zazděných a nepřístupných sklepů plných bahna s partou nadšených speleologů vbourali v dubnu 1992. Aby celé rozlehlé podzemí vystoupilo ve své romantické kráse, bylo nutné odtud vyvézt desítky kubíků nánosů, sedimentů a odpadků.
Pod úrovní mladší podlahy jsme odkryli jímku k zachytávání protékající vody, která byla plná keramiky a skla z 15. -- 18. století, na ni pak navazuje odvodňovací štola ústící do hradebního příkopu. O Balbínovu chodbu vedoucí, do tajuplné ,,Rabeny" se sice nejedná, ale řada místních lidí, které rozhodně nemůžeme podezírat, že by četli Balbína v latinském originále, přísaha na to, že jejich dědeček věděl o podzemních chodbách, a že do nich i lezl. A vědí i to že vedla na Roveň, což je Ravena, místo, kde stával panský dvůr. Osobně jsem mluvil s desítkami lidí, kteří do těch chodeb vlezli jako malé děti někdy v šedesátých letech, ale nesměli o tom mluvit, protože by je máma zmlátila. Pan učitel jim říkal nelezte tam, nebo zabloudíte, nedostanete se ven. Pro místní jsou podzemní chodby realita.
Bavil jsem se s člověkem, který později vystudoval geologii, a ten mi vyprávěl, jaký to byl pro něj úžasný zážitek. Vlezli do systému podzemních chodeb, nikdo bohužel neví kudy, protože si to nepamatují, respektive vchod se měl nacházet ve sklepě domečku tady před klášterem. Domeček byl zbourán a otvor do podzemí zazděn. Všichni mládenci, kteří do podzemí pronikli se shodují v tom, že šli chodbou, která byla široká asi jeden metr, a tou chodbou vstoupili do kruhového sálu, který měl průměr dva až tři metry a výšku tři až čtyři. Já jsem tomu zpočátku nechtěl moc věřit, ale jeho svědectví bylo přesvědčivé:
,,Tomáši, já to nevím přesně, byl jsem kluk, všechno bylo pro mě impozantní, ale ty dva až tři metry to mělo. A ústilo tam dvanáct chodeb."
Já na to: ,,Nepovídej, co mi to říkáš."
A on: ,,Já bych řekl čtrnáct, ale ubírám, aby to bylo věrohodnější."
Tohle svědectví potvrdilo, co říkali více nebo méně i ostatní. Všechna vyprávění se složila do mozaiky, že se tu nalézá opravdu velmi rozsáhlý systém podzemních chodeb. Ale my ho nemůžeme najít.
Jednu podzemní chodbu jsme skutečně našli. Jedná se o osmdesátimetrovou chodbu, která z hradebních sklepů prochází pod celým ostrohem a jeho hradební zdí z 15. století k potoku Ještědka pod muzeum Karoliny Světlé. Nazvali jsme jí Kancléřskou štolou. Chtěli bychom jsme ji zpřístupnit, ale nejde to, napřed budeme muset vyčistit potok, který je zanešený a díky tomu stoupla podzemní voda. Ale tahle chodba pořád ještě nesouvisí s tím velkým podzemním systémem, ani to není to, o čem mluví Bohuslav Balbín.
Jak je vidět, přestože je případ ztraceného kláštera vyřešen, další tajemství čekají na své odhalení.
Aleš Česal |
KONFERENCE
DISKUSE
AKTUALITY
ODKAZY
KNIHY
