Velké plány pro velkou podívanou zhatilo mnoha Evropanům to jediné neovladatelné – počasí. I my jsme se v důsledku toho rozhodli změnit cíl cesty, a místo původního Rakouska jsme se vydali na horizontální i vertikální střed pásma totality - německý Augsburg. Když jsme v noci vyjížděli na svou cestu, měli jsme jisté jen to, že uvidíme zatmění. Zda však zatmění velkého kulového slunce, nebo zatmění nebe a „velký kulový“, to jsme ještě nevěděli. Hranice jsme nalezli liduprázdné, a tak jsme na čekání našetřený čas museli strávit na námi právě opuštěné (ne)daleké pumpě, poslední, kde se dá posedět u kávy, a místní barmance tak stejnou objednávkou způsobili de ja vu. Mračna se nám valila přes hlavu jedna radost, a to po celou dobu cesty. Není tedy divu, že jsme začali zkoušet i velice odborné metody nejmenovaných „odborníků“ pro rozhánění mraků a použili i tajné zaklínadlo „huš“. To fungovalo jen střídavě, takže jsme se raději začali věnovat vykládání nejnovějších vtipů.
Do Augsburgu jsme dojeli, ač bez mapy, s dostatečným předstihem, takže jsme se mohli poohlédnout po městě. Obhlédli jsme desítky plakátů avizujících všemožné akce okolo očekávaného zatmění, vyhlížejících pod olověně zakrytou oblohou poněkud cynicky, dali si kávu a našli i prodejnu s vynikající nabídkou speciálních brýlí pro sledování zatmění – za pouhých 29,90 DM! Uchvácení německou „lácí“ jsme vyjeli z města a u místního sportovního stadionu našli perfektní pozorovací kopeček, kde jsme bez problémů „zapadli“ mezi místní pozorovatele, vyzbrojené na hustá mračna mohutnými dalekohledy, a ne nejchudší italské turisty. Dramatická obloha, na které nechyběl zkrátka žádný typ oblaků, nám připravila zábavu po celou dobu čekání. A tak se mračna stahovala … a zase se roztahovala. A stahovala … a roztahovala … stahovala … roztahovala…
Najednou však nad námi vznikla přímo posvátná modrá scéna, na které se začalo odehrávat božské divadlo úplného zatmění slunce. Událost, která se opakuje nad střední Evropou jen jednou za pár set let. Naposledy to bylo v roce 1706, a příště až 7. října 2135. Movitější se však mohou těšit již na rok 2001, kdy bude k vidění úplné zatmění na Madagaskaru.
Jak jsme tak ale sledovali obdivuhodný úkaz, ani jsme nezaznamenali, jak se k nám blíží ten největší a nejolověnější mrak, jaký jsem za celý den viděl. Opět se ukázalo, že jediné zákony, které vždy platí, jsou ty Murphyho. A tak právě na těch několik minut, kdy se odehrávalo 100% zatmění a my měli vidět korónu, jsme se dívali na černý mrak, který se objevil i zmizel při asi 99% zatmění. To ještě ale neznamená, že jsme o zatmění přišli. Tu nádhernou, fascinující a tajuplnou atmosféru, která přišla, když se vše zatmělo a ve vzduchu byl cítit zvláštní elektrický náboj, nám nikdo nemohl vzít. Každý hned věděl, co se děje, a nikoho nenapadlo přisuzovat tmu mrakům. Stejně tak jsme poznali i konec, po kterém přišel silný vítr a veliká zima, umocňující dramatičnost chvíle. To už se ale všichni začali rozutíkat do tepla svých vozů a vydali se na cestu za svou krásnou rutinou, protože se konec světa opět odložil, prozatím na rok 2000.
Jak jsme tak posléze hodnotili situaci, přišli jsme na to, že jsme měli ohromné štěstí, poněvadž jen o pár kilometrů dál byl ohromný slejvák. Také mě tak napadlo, že dávná vzácnost tohoto úkazu je svým způsobem ta tam, jelikož už dlouhou dobu můžeme vše zaznamenávat na video, a tak jsem se po návratu z dlouhé cesty doma podíval na zatmění i s korónou ze všech zemí, kde ho bylo možno sledovat. Díky malému a tak často proklínanému zázraku moderní techniky – televizi. Je však fakt, že něco mi při tom televizním sledování přeci jen chybělo: Ten vzduch, fyzický pocit, obklopující tma a zima – a lidé. A o to jsme nepřišli. Dalibor Novák
společnost Sirius |