v této rubrice
ve všech rubrikách
KOSMICKÁ ENERGIE VERSUS AURA 1/2
Rubrika: Záhady
Podrubrika: Psychotronika
Autor: Miroslav Provod
Vloženo: 20.06. 2008
Počet reakcí: 1
Počet přečtení: 3205
V době, kdy Aristoteles obeznámil svět fyziky s novým pojmem „éter“, byl tento fenomén již několik tisíciletí využíván. Éter je součástí energie, která v každé kultuře měla své pojmenování. Taoisté ji nazývali „čchi“, Babyloňané „ti“, Indové „Ódžas“, Japonci „rei ki“, Hebrejci „rauch“, Tibeťané „šugs rlung“, védské náboženství „prána“.

O čtyři tisíce let později přidělil okultista Reichenbach prostorovému vyzařování životní energie jméno „ód“. V mnoha případech novodobé historie byla energie živé hmoty vyzařující do okolí označována jako „magnetismus“. Tento zavádějící název vycházel z předpokladu, že „magnetismus“ vzniká výhradně vlivem proudící krve, která vytváří v provazcích tepen, žil a vlásečnic elektromagnetické pole. Nesprávná teorie vyplynula z poznatku, že při zástavě srdce a následném zastavení proudící krve v těle zemřelého „magnetismus“ z těla nezmizel.

Uvedená „tajemná“ energie ale zaslouženě vyvolává naši stále větší pozornost, proto by bylo vhodné její příliš dlouhé názvosloví sjednotit. V literatuře bývá často označována jako kosmická energie, tak jsme ji také nazvali v našem empirickém výzkumu a myslím, že tento název je výstižný. Ze stejného důvodu bude lepší, když první energetickou složku kosmické energie, kterou jsme dosud v našem výzkumu nazývali „energetický prostor“, budeme nazývat zažitým názvem aura. Kosmická energie se skládá ze tří energetických složek – aury, zón a interzón. Éter se skládá ze dvou energetických složek - zón a interzón.

Kosmická energie = aura + zóny + interzóny

Éter = zóny + interzóny

Vlastnosti aury se vztahují na veškerou hmotu, nejen na organismy, jak je někdy uváděno. Experimentováním s aurou jsme dospěli k poznatku, že při vzájemném kontaktu aury dvou nebo více hmot splynou jejich aury v jednu větší společnou auru. Z dalších experimentů vyplynulo, že mezi hmotami, které společnou auru vytvářejí, dochází k pozvolným přestupům energie až do vyrovnání jejich energetických potenciálů. Tento fenomén, který nebyl dosud nikde popsán, umožňuje výklad pro mnohé nevysvětlené jevy. Nejde o nic nového - vlastnosti aury, které se budeme učit poznávat, využívali lidé již 2 000 roků před stavbou první pyramidy. Na provod.com/">www.miroslavprovod.com , v části „diagrams“ naleznete grafické znázornění tří složek kosmické energie - aury, zón a interzón, s podrobným výkladem jejich vlastností.

Dosud nikdo neuspěl při hledání přesvědčivé motivace pro budování statisíců megalitických staveb, přičemž vlastnosti aury nabízejí průkazná vysvětlení. Umístíme-li horninu do aury vodního toku, aury obou hmot splynou v jednu společnou a hornina získává energii. Funguje to stejně, umístíme-li do aury vodního toku i jinou hmotu včetně organismů. Funguje to tak mezi hmotami všech prvků – ve společné auře hmota s menším energetickým potenciálem přejímá energii od hmoty s větším energetickým potenciálem. Příkladů energetického spolupůsobení hmot je bezpočet, podobně jako u jiného fyzikálního zákona. Velikostí aury je snadné manipulovat, nejrychleji a nejúčinněji toho lze dosáhnout pomocí skupin velkokapacitních kondenzátorů. Nedoporučujeme ale experimentovat s kondenzátory o vyšším napětí, dochází při tom ke zvyšování napětí na buněčných membránách, což se může projevit nejrůznějšími zdravotními anomáliemi. Vlastnosti aury nelze dát do souvislosti s účinkem, jaký bychom předpokládali. Negativně nás ovlivní aura skupiny kondenzátorů o poloměru 40 cm, naproti tomu je časem ověřeno, že aura mobilního telefonu o poloměru šesti metrů lidské zdraví neovlivní.

Aura – první energetická složka každé hmoty – je známý název. V souvislosti s kosmickou energií jsou neznámými názvy zóny a interzóny, druhá a třetí energetická složka každé hmoty. Zóny kopírují tvar aury jako slupky a v různých rozestupech, většími vzdálenostmi od zdroje nabývají obřích rozměrů a jejich dosah nelze zjistit. Nevíme proč, ale každá třetí zóna je desetkrát širší než první a druhá zóna. V prostoru mezi zónami se nacházejí energeticky slabší interzóny. Jsou zpravidla čtyři, v některých případech je jich více a vždy se nacházejí blíže u zóny, která směřuje ke zdroji. Společně se zónami je jich velké množství a vytvářejí hustý trojrozměrný rastr – éter.

V oblastech jakékoliv hmoty, tj. i v oblasti plynných planet nebo mraků, se tedy vždy setkáme se třemi složkami kosmické energie. Samostatnou auru, zóny a interzóny může mít kámen, hromada kamení, budova, seskupení budov, člověk, lidmi zaplněný sportovní stadion, potok, bouřkový mrak, strom, planeta – až do okamžiku, než dojde ke kontaktu s aurou jiné hmoty. V takovém případě obě splynou v jednu energeticky společnou hmotu se společnými energetickými složkami. Tak to funguje v převážné většině případů, jsou ale i výjimky. Naše planeta Země má nepochybně největší auru podle pravidla, které výše uvádím, všechny aury na Zemi by tedy měly mít se Zemí auru společnou. Není tomu tak, snad v budoucnosti něco napoví měřicí přístroje.

Protínající se zóny a interzóny vyplňují povrch a okolní prostor naší nebo jakékoliv jiné planety. Tyto éterické složky jsou v prostoru celého vesmíru doslova všudypřítomné a od jejich proměnlivé éterické intenzity jsme schopni určit hustotou a složení jejich energetického zdrojového jádra, neboli strukturálního složení a podstaty jejich „mateřské“ hmoty. Každá hmota vytváří specifické šířky a vnitřní vzdálenosti mezi zónami a interzónami a také vytváří, resp. vysílá do okolního prostoru své specifické éterické složky – jakýsi pro danou hmotu charakteristický čárový kód. Není daleko doba, kdy za pomoci speciálních snímačů a výpočetní techniky budeme schopni identifikovat druh, množství a vzdálenost určitých prvků pod zemským povrchem a to do vzdálenosti několika kilometrů. Na naší planetě se tedy vždy v souvislosti s éterem setkáme se zónami a interzónami.

Kosmickou energii a její tři energetické složky využívají lidé již tisíce let. Einstein existenci éteru svou neochvějnou logikou zavrhl a popřel. Éter nepodléhá gravitaci, je nehmotný – éter je „nic.“ Není vidět, nelze změřit ani zvážit. Vypočítat jej neumíme „NIC“ tedy nemůže existovat. Logika a znalosti současné fyziky nedovolují vědcům proti Einsteinovu vetu protestovat a existenci éteru znovu přijmout. Současná fyzika prostě není schopna na základě svých poznatků existenci éteru akceptovat, proto ji musí odmítat.

Nehmotný nebo spíše jemně hmotný energetický éter však přesto existuje.

Existenci éteru podporuje také satelitní optikou zadokumentovaná skutečnost, že oblaky nevysílají blesky pouze k jiným oblakům nebo k zemi, ale také na druhou stranu, někam do neznáma, směrem od Země. Kudy a kam teče tato nesmírná energie? Důvod a princip tohoto jevu nebyl dosud nikde vysvětlen. Stejné fyzikální vakuum se týká vzniku nesmírné energie až 1000 x energeticky vyšších nábojů blesků na Saturnu, jak je zdokumentovala sonda Cassini.

Einstein byl bezesporu geniální, nebyl ale neomylný. V současnosti již např. víme, že rychlost světla není rychlostí maximální. Za nějaký čas již budeme také vědět, že tím, kdo se s hypotézou o éteru zmýlil, nebyl Aristoteles, nýbrž Einstein. Někteří jedinci, kteří dokáží neopticky identifikovat pohybující se živou hmotu, např. člověka a to i často na značnou vzdálenost, hovoří mnohdy o tom, že „registrují“ pohyb lidské aury. Tento termín je ale zavádějící a nesprávný. Energeticky průměrný jedinec má auru „tlustou,“ širokou, nebo spíše vysokou přibližně třicet centimetrů. Pokud tedy osoby s extrémně vyvinutou citlivostí registrují ve statické poloze pohyb éterických energetických složek pohybujícího se člověka, pak na značnou vzdálenost neregistrují pohyb samotné aury, nýbrž éterické prostorové „nárazy“ pohybujících se a od aury do okolního prostoru se „donekonečna rozprostřených“ éterických zón a interzón.

Energetická hodnota hmoty (hladina kosmické energie) vzrůstá např. s rostoucím tlakem na danou hmotu. „Auru“ vody je možno mimo působícího tlaku také navýšit na ještě vyšší hladinu tepelným nebo mikrovlnným ohřevem. Dalšího energetického nárůstu u kapalin lze také docílit tzv. dynamizací. (V laboratoři dojde k dynamizaci prostým protřepáním, kterým docílíme mechanického intenzivního vzájemného tření molekul kapaliny. Zvýšeným vnitřním a vnějším třecím pohybem dynamizovaná mořská voda vykazuje u pobřeží vyšší vnitřní energetické hodnoty, jejichž navýšením dochází i k zvětšení okolní aury, resp. její kosmické energie.) Pozoruhodné je, že každá hmota má svou „energetickou paměť.“ Znamená to, že např. nerost, který po vystavení značnému tlaku získá nárůst hladiny kosmické energie, po odstranění působení tlaku svůj energetický náboj okamžitě neztrácí. Každá hmota má tedy určitou schopnost v sobě vytvořenou kosmickou energii na nějaký čas akumulovat.

Všichni známe místa jako jsou Lurdy, kde v souvislosti s vodními prameny došlo ke spontánnímu uzdravení. Ve většině případů jsou na těchto místech vystavěny poutní kostely nad vodními prameny. Mnozí skeptici hovoří o zázračných vyléčeních na takovýchto místech nebo o nečekaných vyléčeních v obyčejných termálních lázních s neskrývaným despektem. V těchto případech jde o energeticky upravenou vodu, neboť tato voda byla v hlubinách země vystavena značnému tlaku a byla zahřátá. Je známo, že v některých lázních získává voda také energii z hornin obsahující energeticky silné kovové rudy. Existují i lázně, kde dochází k nečekaným uzdravením vlivem odebrané energie hlubinné vody od radioaktivních hornin, které obsahují např. vysoce energetický prvek uran.

V některých lázních dochází k posílení tělesné energie pitím podzemní energeticky intenzivní vody, jinde zase přechází kosmická energie do těla při koupání, kdy dochází k plošnému přenosu kosmické energie z nabité vody do organismu pacienta. Je známo, že nemocný člověk často nepotřebuje pro své vyléčení speciální léky, nýbrž pouze dostatek „vnitřní,“ tj. kosmické energie, aby jeho tělo bylo schopno samo iniciovat léčebné procesy. Zejména starším osobám často chybí dostatek energie k pro vyléčení jejich zdravotního problému. Tělesné buňky mají u některých lidí mnohdy podstatně nižší intenzitu kosmické energie, než obsahují molekuly léčivé vody. Pobytem v energeticky vydatné vodě získávají buňky léčených osob vyšší energetickou hladinu na svých buněčných membránách, která je základním předpokladem správné funkce buněk a zároveň jakýmsi spouštěcím mechanismem pro jejich uzdravení.

Energetické složky kosmické energie, mají ale v mnoha směrech velmi podobné vlastnosti jako energie elektrická. U složek neznámé podstaty vytvářející kosmickou energii také dochází u jakýchkoliv hrotů, podobně jako je tomu u elektronů, k fyzikálnímu jevu, který nazýváme „sání hrotem.“ Z oblastí vyšších energetických hladin se kosmická energie přesouvá do oblastí energií nižších. Zatímco u energie elektrické dochází k přesunu skokovou rychlostí, energie kosmická se přemisťuje mezi různými zdroji rychlostí mnohem pomalejší. Některé vlastnosti kosmické energie jsou od energie elektrické ale zcela odlišné. Elektromagnetické vlny nepronikají Faradayovou klecí, u kosmické energie je tomu jinak. Umístíme-li do trezoru (zdroje kosmické energie), jakýkoliv jiný zdroj kosmické energie, je s ním v interakci a výslednou hodnotou je součet obou energetických zdrojů.

pokračování příště !

Miroslav Provod sen. + jun.
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku

Zobrazeno: 1101
Články tematicky související
Vývoj a provoz zajišťuje Datalite s.r.o © 2001