v této rubrice
ve všech rubrikách
KOSMICKÁ ENERGIE VERSUS AURA 2/2
Rubrika: Záhady
Podrubrika: Psychotronika
Autor: Miroslav Provod
Vloženo: 23.06. 2008
Počet reakcí: 0
Počet přečtení: 3481
Stopy po manipulaci s kosmickou energií a s éterem procházejí celé věky. Nahlédneme tedy do historie a budeme zde společně objevovat nezměrné úsilí našich předků, kteří velmi dobře znali rovnici přímo úměrného vztahu a souvislosti mezi intenzitou éterického potenciálu svého těla a zajištění svého pevnějšího zdraví.

Vyhodnotíme-li z hlediska kosmické energie megalitické stavby, zjistíme, že hornina ve tvaru hrotu umístěna do aury vodního toku, nebo do místa, které je aktivováno zónami vodního toku, získává od vodního zdroje energii a stává se menhirem. S ohledem na specifickou váhu a složení horniny získává stojící hrot – menhir - větší energetickou hodnotu, než by za stejných podmínek získal stojící hrot – člověk. Hornina funguje jako jakýsi energetický akumulátor. Horní více „dynamizované“ vodní toky s rychlejším průtokem a s kamenným podložím vykazují větší energii, než toky dolní s pomalejším průtokem po měkkém dnu. Dokazuje to i situování menhirů do prostorů horních vodních toků, zejména do prostorů jejich vnitřních ohybů, kde překrytím zahuštěné zóny vytvářejí vyšší energetickou hodnotu. Lze to snadno ověřit jednoduchým experimentem.

Horninu o výšce asi 2 metry ovineme plastovou hadicí. Hodnotou její aury můžeme manipulovat počtem závitů hadice, nebo množstvím protékající vody. K energetickému nárůstu ale nedojde nijak rychle. Kosmická energie se přesunuje, jak jsme již uvedli, velmi pomalu. Nejde o „akceleraci,“ jako když v autě přidáváme plyn. Hmota horniny vykazuje značnou energetickou setrvačnost, k energetickému nárůstu bude docházet podle hmotnosti horniny po dobu několika hodin. Stejného energetického „dopingu,“ tj. nárůstu kosmické energie na buněčných membránách buněk lidského těla dosáhneme u osoby sedící na židli, která je desítkami závitů ovinuta plastovou hadicí s protékající vodou. Horninu lze aktivovat nejen energií vodních toků (podzemní prameny, potoky, řeky, mořské proudy), ale i jinými energetickými zdroji jako např.: kovy, ohněm, bouřkovými mraky a celou řadou jiných zdrojů.

Klasickým příkladem pro energetický zisk horniny z éteru byl menhir „Mené er Groah“ (zničil jej úder blesku), vysoký 23,5 metru, u Locmariaqueru v Bretani. Jde o případ ojedinělý, ale nadmíru poučný, který dokumentuje znalosti dávných kultur o energetických vlastnostech éteru. Stavitelům bylo uloženo na daném místě vybudovat energetický zdroj s požadovanou kapacitou. Nejsnadnějším řešením by bylo hmotu vysokého menhiru rozložit do více menhirů. To ale nebylo možné, protože v nízkých polohách neposkytovaly zóny éteru dostatečnou hodnotu - ta se nacházela nad zemským povrchem výše. Stavitelé byli tak nuceni požadavek řešit vysokým menhirem. Obelisky budované v pozdějších kulturách měly stejnou energetickou podstatu jako menhir „Mené er Groah“.

Osaměle stojící menhir byl nejjednodušší megalitickou stavbou, která mohla lidem doplňovat energii. Pro doplnění či navýšení hladiny kosmické energie v organismu nebylo ale nutné si sednout na několik hodin na vrchol menhiru. Bylo postačující, když se „léčená“ osoba nacházela pouze v prostoru aury menhiru nebo i v místě od menhiru vzdálenější zóny. Lidem neuniklo, že rychleji mohou získat větší množství energie v prostoru mezi dvěma nebo více menhiry, kde dochází k zahuštění jejich aury. To je inspirovalo k překrytí hrotu menhirů další horninou. Takto vznikl energeticky „hodnotnější“ dolmen. Dosud existující dolmeny lze počítat na statisíce. Dávní stavitelé dobře věděli, že není lhostejné, z jakého druhu hornin jsou „léčebné plošiny“ sestaveny. Snaha dosáhnout maximální hodnoty kosmické energie a schopnost porovnat velikost vzájemné energetické interakce související s vnitřní chemickou strukturou jednotlivých druhů hornin přinutila dávné šamany a léčitele k mnohdy velmi náročnému transportu odlišných kamenů. Tito stavitelé museli energetické hodnoty vzniklých vzájemných interakcí velmi dobře znát, neboť přestože měli možnost na menhirovou hrotovou nohu položit desku vytvářející dolmen z kamene nacházejícího se v blízkém okolí, transportovali strukturálně chemicky odlišné velké kameny často z velkých vzdáleností.

Dalším vývojovým stupněm energetických staveb minulosti byly zikkuraty (Babylonská věž). Pokrok došel postupem času k poznatku, že hmota stavby, která získává energii z éterických zón, nemusí být monolit ani hornina, ale může to být také hlína ve větším množství. Navíc v zikkuratech byla hmota stavby aktivována kovem (na vrcholu byla umístěna socha božstva ze zlata). V pozdějších dobách bylo těchto poznatků využíváno u všech megalitických i sakrálních staveb. Věže se zvony, minarety s pozlacenými kopulemi apod. energii objektů dynamicky stále zvyšovaly. Nárůst kosmické energie ale není možné pro zdraví člověka využívat donekonečna stále v přímé úměrnosti.

Při budování sakrálních staveb se časem dospělo k poznatku, že více znamená méně, jinými slovy - z hlediska poznatků současné vědy - bylo zjištěno, že překročení optimální hladiny náboje na buněčných membránách je pro zdraví člověka stejně nebo více nebezpečné, jako energetický deficit. Hmota stavby musela být pečlivě vyvážena energetickým ziskem, délkou pobytu ve svatyni a počtem lidí uvnitř se nacházejících. Z těchto důvodů byly fary budovány mimo energetický dosah sakrální stavby. Energetické regulace bylo snadné dosáhnout počtem a výškou věží. Věže tak získávají energii ze tří zdrojů – při průniku zónami éteru, podle známého jevu sáním hrotem a jsou aktivovány kovem zvonů.

Nelze pominout polohu zvonů. V 15. a 16. století bývaly zvony zavěšovány také opačně než je obvyklé – srdcem nahoru. Bylo to výhodné zvláště pro těžké zvony, které tak bylo snadné rozhoupat – zvon se rozhoupal vlastní vahou a v pohybu dále udržoval šlapáním. Protože tento způsob zavěšování byl v 17. století považován za nekatolický, na většině věží byly takto umístěné zvony zavěšeny srdcem dolů. Jednoduchým experimentem je snadné prokázat, že zvony zavěšené srdcem dolů zvětšují základní energetickou hodnotu věže o 250 %. Pří zavěšení zvonu srdcem nahoru se základní energetická hodnota hmoty věže zmenší o 30 %. Tvar hmoty zvonu funguje podobně jako tvar hmoty vodního toku, kopule, nebo klenby: vytváří větší energetickou hustotu. Věže sakrálních staveb, které mají na svém vrcholu umístěný kalich (jde o podobný případ jako u zvonu zavěšeného srdcem nahoru), tím snižují energetickou hodnotu stavby.

Vypočítat optimální množství hmoty a výšku věží před započetím stavby bylo s ohledem na vzniklé vztahy s energetikou okolních zón a interzón nemožné. Až v průběhu stavby se energetika objektu přizpůsobovala regulací objemu hmoty, množstvím kovů, energeticky silných krystalických polodrahokamů či výškou sacích hrotů na jejich optimální energetickou hodnotu. Charakteristickými energetickými znaky pro všechny druhy sakrálních staveb byla jejich nadměrná hmotnost, věže, oblé tvary a doplňkové aktivační prvky jako kovy, ohně apod.

Motivace budování menhirů, dolmenů, kromlechů, mounds, mohyl a jiných podobných staveb byla obyčejně vysvětlována důvody astronomickými, kalendářními, zemědělskými a rituálními. Nelze se tomu divit, známé skutečnosti nemohly jiná zdůvodnění nabídnout. Ale jsou zde ještě mnohem záhadnější megalitické stavby – tisíce kamenných koulí o hmotnosti až 15 tun. Nacházejí se v Kostarice, na americkém kontinentě, a některé dokonce poblíž severního pólu. Pokusy o jejich zdůvodnění nebyly přesvědčivé, ale chápu to, bez znalostí struktury éteru to není možné. Hornina ve tvaru koule umístěná v zóně éteru, je energeticky aktivována a stane se samostatným zdrojem, který do prostoru vyzařuje kulovité zóny. Ty protínají jiné energeticky silnější éterové zóny, jsou s nimi v interakci, a svou vodivostí přivedou do místa, kde je umístěna kamenná koule větší množství kosmické energie. Je pravděpodobné, že kamenné hlavy Olméků přibližně o stejné hmotnosti, mohly mít podobnou funkci.

Na planině Nazca jsou zvýrazněny zóny éteru v rovině terénu. Umělé podzemní toky sloužily k propojení zón a tak mohla být energie směrována na jiné místo. Neklamným důkazem o energetickém posílení zón na planině Nazca jsou řady kamenů umístěných v těsné blízkosti některých zón (kameny jsou se zónou v interakci).

Současná architektura se energetikou staveb nezabývá, některá stavba může být „rakovinový dům“, nebo pouze plíživě negativně ovlivňuje své obyvatele. Skeptici mohou namítnout, že na ocelových konstrukcích mrakodrapů a jejich výškou by se negativní vliv musel výrazněji projevit. Vysvětlení lze nalézt v historii, když na americkém kontinentě lidé budovali více než sto tisíc mounds, důsledně dbali na to aby hliněné valy nebyly založeny na skalním podloží, ale pečlivě jej od nich odizolovali organickou hmotou. Stejné technologické postupy respektovali lidé i na evropském kontinentě při budování mohyl. Při stavbě mrakodrapů si nelze ani představit, že by mohly být založeny jinak než na pevném skalním podloží. Z toho lze odvodit, že kontakt stavby s kamennou základní spárou funguje jako uzemnění s tím, že energii odvádí do země. Jinak tomu ale mohlo být u některých nízkopodlažních staveb, založených na hliněných základových spárách. V těchto souvislostech by mohlo být zajímavé statisticky vyhodnotit úmrtnost v různých nemocnicích.

Je nelehké uvěřit skutečnosti, že již lidé v dávnověku disponovali vědomostmi o éterické energii, kterou se naše civilizace bude učit poznávat. Průběh dvacátého století, kdy se tisíce vědců marně snažily odhalit tajemství megalitické kultury, potvrzuje, že vysvětlení se nenachází v oblasti známých skutečností. Odpověď na stavební hádanky naší historie jsme proto hledali jinde.

toto je dokončení

Miroslav Provod sen. + jun.
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku

Zobrazeno: 1095

Zobrazeno: 960
Články tematicky související
Vývoj a provoz zajišťuje Datalite s.r.o © 2001