v této rubrice
ve všech rubrikách
KOPERNÍK, DARWIN, FREUD A NEZNÁMÝ UFOLOG
Rubrika: Současnost & filosofie
Podrubrika: Proč?
Autor: Antonín Baudyš
Vloženo: 25.04. 2009
Počet reakcí: 0
Počet přečtení: 3866
Lidské sebepoznání prožilo v posledních pěti stech letech tři velké otřesy. Mikuláš Koperník ukázal, že nejsme středem vesmíru. Charles Darwin ukázal, že se zvířaty toho máme společného více, než jsme tušili. Do třetice Sigmund Freud ukázal, že se celý náš život točí kolem sexuality a že to, co řídí náš život, je naše podvědomí. Domnívám se, že dříve nebo později přijde sebepoznávací otřes čtvrtý.

Čtvrtým otřesem nebude zjištění, že ve vesmíru nejsme sami. To vám dnes z konzervativních akademiků přizná kde kdo. Čtvrtým otřesem bude zjištění, jak se to s našimi mimozemskými přáteli má. Otřesem bude zjištění, že sem nikdy žádné talíře nepřiletí, nikdy zde nepřistanou. Protože to není nutné. Kontakty jsou z jejich strany dávno navázány. Ambasády a šedé rezidentury ustaveny. A spíše než kontakty bychom měli říci, že jsou zde rozhozeny sítě. Probíhají lobovací kampaně pro nás neprůhledných zájmů. A tak vznikají chtě nechtě společné projekty. Obchodního rázu, jak už to ve vesmíru chodí. Rozmanité joint ventures. Vesměs se záměrem vyšachovat tu či onu konkurenci.


Tabuizuji, tabuizuješ, tabuizujeme

Objevy Koperníka, Darwina i Freuda dnes bereme jako samozřejmé, v jejich době však samozřejmé nebyly. A to tak že vůbec. Koperník mohl snadno vzplanout tak jako Bruno. Za svého života byl Koperník považován a veřejně označován za hlupáka, stíhán když už ne kvůli názorům, tak alespoň kvůli konkubinátu. Jeho předchůdce Giordano Bruno se pouštěl do úvah o mimozemských civilizacích, ale upálen byl za jisté nesrovnalosti v názorech stran našeho pána Jezu Krista. Tato událost byla silný signál všem mimozemským badatelům na několik set let dopředu, že tudy chlapci ne. (Proto také v českém akademickém světě o mimozemském životě mluvil naposledy Jan Antonín Šírek z Reity v 17. století. Viz wiki v článku extraterrestrial life.) Darwin od zveřejnění svých pozorování až do konce života trpěl chronickými psychosomatickými onemocněními. V tisku byl karikován jako opice s vousy. Sigmund Freud byl se svými názory před sto lety považován za člověka, šířícího úchylné názory a tzv. židovskou vědu. Se svými zjištěními se nesetkal s nijak kladným ohlasem, dokonce narazil nejtvrději právě u odborné veřejnosti. Jeho poznatky ostatně nebyly společností jako celkem absorbovány dodnes. Na příkladu těchto tří mužů chci ukázat, že společnost se v každé době dopouští určitých tabuizací. Tabuizace toho, s čím si společnost momentálně neví rady popřípadě nechce vědět rady. Tento jev se projevuje nápadným mlčením, veřejným nevěděním, odvoláváním se na nepoznatelnost tématu. V krajních formách, když už je poznání blízko svého vlomení do veřejného prostoru, až zesměšňováním či skrytými represemi vůči těm, kteří daný stav věci zkoušejí změnit.


Takhle velká a takhle modrá

Postavení naší planety Země v rámci kosmu popisujeme pouze v rámci fyzikálních parametrů. Umístění ve slunenčí soustavě, sklon osy, délka rovníku, modrá barva, podíl oceánu. Je to pěkné, ale je to trapně málo. Je to podobné, jako kdybyste Vaše rodiče popisovali pouze z hlediska jejich výšky, váhy a barvy očí. A přitom zcela ignorovali jejich příběh, jejich společenský a psychologický rozměr. Postavení země ve vesmíru nás však dobrovolně nezajímá. Proto žádný společenský a psychologický rozměr naší země neznáme. Dokonce to vypadá, jakobychom si úvahy o roli Země a naší sluneční soustavy ve vesmíru v rámci jakési intelektuální autocenzury zakázali.

Teď malá odbočka: v alternativních psychoterapiích se používá pojem restimulace. Myslíme tím obrannou reakci podvědomí, v reakci na skutečné či domnělé nebezpečí. Pojem restimulace budeme potřebovat. Protože mnoho toho, co souvisí s okolím naší planety se zdá v psychice lidí, vyvolávat restimulaci. Začněte mluvit o čemkoliv mimozemském. V podvědomí lidí se začne ozývat strach. Strach jako uvědomění si něčeho, co by mělo být v pořádku, ale v pořádku. V podvědomí kterých lidí? Většiny lidí. Jenom tak lze totiž vysvětlit onen do očí bijící nezájem, ono hlasité mlčení.


Mravenci na Marsu

Naše dosavadní konvenční sebereflexe je podobná sebereflexi mravenců v mraveništi. Lidé jako druh jsme byli přinejmenším doposud fixování na jedinečnost našeho mraveniště. Na naše vlastní vnitromraveništní procesy. Zprávy o tom, že okolo mraveniště je les, a že v lese žijí také jezevci, tetřevi, a mufloni mravencům připadají velice zbytečné, nepravděpodobné, navozují strach. Viděl někdo muflona? Dá se svědkům pozorování věřit? Nejsou to psychicky labilní mravenci? Nešlo o optický klam při zapadajícím Slunci? Když pak muflon projde přímo kolem mraveniště, mravenci si ničeho nevšimnou. V mravenčích novinách nic neuvedou. V roce 2005 se část badatelsky založených mravenců odvážila poslat sondu z mraveniště na mez. Když sonda na mez dorazila, mravenci vítězoslavně zjistili, že na mezi žádní jiní mravenci ani jiná zvířátka nejsou. Našli na mezi pouze červenohnědé kameny a rygoly od dešťové vody.

Stejně nepravděpodobná nám lidem připadá možnost, aby ve vesmíru kolem nás žili, cestovali a potkávali se jiné, pravděpodobně vyspělejší civilizace. Svým způsobem stále žijeme v předkoperníkovské době.


Uspokojení z plytkých témat

Naší pozornost věnujeme přednostně krátkodechým tématům (aktuálně kupř. krize či Mr. Obama) a v krátkodechých tématech ochotně utopíme náš intelektuální potenciál. Otázky, které by mohly vrhnout světlo navíc na naši planetu a tím pádem i na naše životy, těmto elementárním otázkám po roli a umístění naší planety se důsledně vyhýbáme. Otázka po roli Země ve vesmíru je přitom podstatná pro otázky související se směrem, jakým by civilizace měla jít, a odtud i s optimálním směrem našich životů. Popřípadě s otázkou po tom, kam má větší či menší význam směřovat naší pozornost.

Důvod je jednoduchý. Bytosti v uzavřených systémech si takové otázky nekladou. Sám v tomto směru hotové či spolehlivé odpovědi nemám. Každé hledání a každé dobrodružství však nezačíná odpovědí, ale právě otázkou. Mlčení související se životem ve vesmíru se mi jeví samo o sobě podezřelé, ne-li výmluvné. Toto mlčení nás výmluvně upozorňuje, že cosi v tomto směru není v pořádku.1 Vždy když se v minulosti o něčem mlčelo, ukázalo se následně, že za příslušnou věcí vězel nějaký malér. Takto se v minulosti mlčelo o sexuálních potřebách lidí. A sex byl ne náhodou pákou, přes kterou církve mohutně manipulovaly s lidmi, s jejich svědomím a jejich životní energií.



Uzavírám, uzavíráš, uzavíráme

V uzavřených systémech je vždycky mnoho toho, co není v pořádku. Konfrontace s okolím totiž generují flexibilitu, přemýšlení a tím pádem i vývoj jako takový. Bez tohoto vývoje si blokujeme i náš pocit štěstí. Pocit štěstí totiž nespočívá ani tolik v upečené vánočce, ale v možnosti překonat své bariéry. Uzavřené systémy mají onu charakteristickou vlastnost, že cokoliv, co je přesahuje je tabu. Vlivy zvenčí našeho světa potřebujeme eliminovat i proto, že náš svět usvědčují z omezenosti, malosti a neschopnosti. Neschopnosti představovat si víc, myslet širších mantinelech než doposud a jednat s větší perspektivou. Uzavřenost našeho světa není jeho apriorní vlastností, ale vlastností, kterou kolektivně stále znovu vytváříme a opakujeme. Vzájemně se kontrolujeme, abychom nepodnikli žádnou myšlenkovou cestu mimo tento svět. Zpravidla s argumentem kritického – defacto doslovného a faktografického - myšlení, jakožto spolehlivého nástroje, jak nikoho nepustit dál než za hranice vlastního pracovního stolu.

Ať chceme nebo ne, čekáme na někoho, jako byl Koperník, Darwin či Freud. Na někoho, kdo nás přesvědčí, i že naše konvenčí představy o životě ve vesmíru, podobné vtipům pana Jiránka, jsou od skutečnosti dost vzdálenou bájí či spíše tzv. cover up, krycí legendou. Jako lidstvo v té chvíli získáme zrcadlo k nahlédnutí. Tváři v tvář konfrontaci s ostatními obyvateli vesmíru uvidíme, kdo vlastně jsme.

Exopolitika - obor budoucnosti

Čekám, kdy se ukáže úzká souvislost, mezi ufologií a teologií. Další úzká souvislost existuje mezi teologií a psychologií rodičovských vztahů. Otec je pro dítě bůh. Velký, dokonalý, silný, zachraňující. V dospělosti dítě jako boha už nevnímá svého otce, ale onu inteligenci a nehmotnou veličinu, která je garantem spravedlnosti a smyslu všeho jsoucího. Tváří v tvář s technologickou převahou většiny mimozemských civilizací, budeme čelit záměně pojmů, kdy se nám oni budou jevit jako bohové, popřípadě naši civilizační rodiče. Od tohoto restartu naší identity nás bude čekat velký oblouk, ve kterém se budeme potřebovat dobrat k poznání naší rovnoprávnosti s nimi. Objevit naše lidská specifika, bonusy a dobrodiní. Těším se na to. Vznikající obor, který má ambici tento vztah zmapovat, se nazývá exopolitika. Obávám se jen, že dojít do toho stádia bude podobné, jako kdyby vězni Alcatrazu chtěli zbořit jejich vězení zevnitř.


Antonín Baudyš jr, pondělí 20. duben 2009 12:03
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku

Zobrazeno: 1034
Články tematicky související
Vývoj a provoz zajišťuje Datalite s.r.o © 2001