v této rubrice
ve všech rubrikách
NEJVĚTŠÍ ZÁHADY MÁ KAŽDÝ VE SVÉM NITRU - ROZHOVOR S IGOREM CHAUNEM
Rubrika: Aréna
Podrubrika: Rozhovory
Autor: Aleš Česal
Vloženo: 02.10. 2001
Počet reakcí: 0
Počet přečtení: 5021
Jméno i tvář filmového režiséra Igora Chauna jsou jistě našim čtenářům známé. Snímky Odvrácená tvář Indie, Těžko uvěřitelné příběhy, či GEN o Stanislavu Groffovi připoutaly oko mnohého milovníka záhad, tajemství a mystiky. Velmi mě zaujal jeho postoj k duchovním záležitostem, který zazněl v pořadu věnovanému českému filmovému hororu. Zjistil jsem, že jeho náhled na svět duchovní je mi velmi blízký a že bych se o něj chtěl podělit i s Vámi, se čtenáři časopisu Fantastická fakta.
Zanedlouho jsem měl možnost setkat se s Igorem Chaunem osobně ve Vlašimi na XIV. ročníku záhadologického semináře pořádaného vlašimskou hvězdárnou a časopisem Regenerace.
V Praze jsme se setkali ještě jednou a povídali si o Igorově cestě k duchovnímu poznání, o buddhismu, o UFO, ale také o alkoholu a problémech, které si většinou děláme sami.
Jak se stavíš k duchovním, nehmatatelným věcem? Nejsi tvrdý materialista, který všechno, na co si nemůže sáhnout, odmítá.
Postupem času jsem jasně a jednoznačně svou intuicí došel k názoru, že existují různé jiné světy, paralelní či nějak se prolínající. Na rozdíl od jiných lidí jsem neměl to ,,štěstí" se s takovými věcmi setkat. Mým důkazem je intuice sama o sobě. K duchovním záležitostem mám velikou úctu a velmi mnou rezonuje každé umělecké dílo nebo důkaz, který z těchto oblastí někdo přináší. Je namístě opatrnost při výběru informací, protože se na tom chtějí mnozí přiživit. Myslím ale, že skutečný Hledač v sobě záhy probudí instinkt a intuici, které mu pomohou rozlišit mezi kachnami a bludy a možnou pravdou.
Je také nutné si uvědomit, co jsou naše vnitřní bludy a kachny a jestli si myslíme, že svoje vnitřní problémy vyřešíme tím, že budeme hlásat, že na odvrácené straně Měsíce jsou americké základny, tak to není ta pravá cesta, i když dnes jsem ochoten přiznat, že i na odvrácené straně Měsíce mohou být americké základny, ale považuji to za tu méně pravděpodobnou variantu.
Ve večeru věnovanému českému hororu jsi velmi zasvěceně hovořil o rituálu, při němž se ztělesňuje démon. Byl jsi někdy něčemu podobnému přítomen?
Osobně ne, ale viděl jsem dokumenty z těch oblastí, kde se to děje, byl jsem tam i osobně a hovořil jsem s jedním cestovatelem, který o tomto rituálu podrobně mluvil, a s takovým prožitkem, že nám ten zážitek jako by materializoval. Včetně dojmů, pachů a smradu, až po pocit, že nějaká bytost je skutečně mezi námi.
Jsme vybaveni schopností vnímat realitu jenom v jedné rovině, a kromě této roviny, jsou mnohé další reality, v nichž se skutečně objevují duchové, polobozi a démoni, kteří spolu ve velmi složitém řetězci různě komunikují. Přírodní národy mají ještě schopnost, na rozdíl od nás, tyto světy vnímat. Příslušníci těchto národů vědí, že nás tyto světy velmi výrazně ovlivňují.
Velmi mě fascinují zmíněné šamanské rituály, při nichž se zpřítomňuje existence nějakého démona proto, aby byl podmaněn, aby byla jeho síla oslabena. Vše je otázka lidské mysli a lidské představivosti, a tak je v podstatě jedno, jakým způsobem démona přivoláme. Můžeme vzít kus dřeva a vyřezat jej do podoby toho či onoho démona. Uděláme mu nos, pusu, očička, a tím mu vlastně vdechneme život. Tím je přivolaný. Jestliže je démon při určitém rituálu názorně spálen a zabit, tak je na okamžik, který může čítat několik let (nebo také tisíciletí -- čas je velmi relativní záležitost, a to zejména z hlediska démonů) -- jeho moc oslabena.
Myslím, že tenhle náš svět je tak asi z 90 % ze strachu a frustrace nás lidí. Problém je v tom, že mi sami si to nepřiznáme a děláme všechno pro to, abychom zbývajících deset procent dávali vnějšímu světu jakýsi řád a paradoxně pak dochází k vizuálnímu úkazu, že ten svět jako by funguje. Zapni si televizi a tam uvidíš nádherný virtuální svět. Uvidíš tam usměvavé moderátory a hlasatele, ale každý z těch lidí je ve skutečnosti nositelem nějakého vnitřního dramatu. Životního příběhu, většinou tragického. Ti lidé nastavují svou vypreparovanou tvář. Celý vtip je v tom, že se pohybujeme v začarovaném kruhu a že přicházejí lidé, kteří tuto iluzi musejí demaskovat. To je také důvod, proč miluju horory, ať už ve formě filmové nebo literární. Tvůrci hororů jsou lidé, kteří se realitě smějí a kteří používají své tvůrčí nadání, aby tuto realitu demaskovali, aby ukázali, že je směšná, že je neexistující.
Ve stejném pořadu -- jak jinak, když byl věnován českému hororu -- se tě ptali, čeho se nejvíc bojíš. To by mě také zajímalo.
Já se nejvíc bojím sám sebe. A znám ty démony a běsy, kteří mnou cloumají.
Ty sám osobně máš nějaké zážitky se záhadami a tajemstvím, tedy otázkami, které naše čtenáře nadmíru přitahují?
To ani ne, teď se ukáže, že jsem naprosto nevhodná osoba pro tvůj rozhovor. Já jsem spíš takový věčný nespokojenec a šťoural. Celý vtip je v tom, že v okamžiku, kdy člověk přijme, že podstata světa je myšlenka, že je to iluze, subjektivní výklad nějakých vjemů, tak najednou pochopí. Najednou se v určité chvíli setře ta velmi pečlivě doposud budovaná hranice mezi takzvaným skutečným a neskutečným, mezi hmatatelným a nehmatatelným.
Když jsem v mládí čítal, že myšlenka může ublížit, že úmysl vraždy má skoro stejnou hodnotu jako vražda vykonaná, tak jsem tomu nerozuměl. A měl jsem to za určité exotické folklorní prvky mně nepochopitelné, a samozřejmě překonané naší superiorní západní civilizací.
Myslíš si, že síla myšlenky je opravdu tak velká?
Vím, že je v podstatě možné úplně všechno. Už vím, že každý člověk má pravdu a že se vlastně může stát cokoliv.
Už vím, že setkání s UFO je pravda, i když se to tomu dotyčnému třeba ,,jenom" zdálo. On třeba pravdu neříká, ale tím, že o tom mluví, tak tím to UFO opravdu přiletělo. Stejně tak ve snu, kde mně tu nohu řezali, to strašně bolelo, ale ráno jsem ji měl celou.
Tím se dostáváme na úroveň energií, a když má někdo energetický zážitek, který ho nutí vyprávět o nějakém setkání, tak to vypovídá o nějakém jeho hlubinném procesu, ale tudíž o hlubinném procesu nás všech a tudíž o nějaké potřebě tvorů na této planetě s čímsi se vyrovnat. A toto ,,cosi" je vlastně to UFO. Je jedno, jestli je materializované do talíře, do bytosti, do obláčku.
Já nepotřebuji ani tarot, ani sedlinu v kávě a ani příliš nechci talíře na obloze, protože vím, že to všechno mám ve svém nitru. Ale vím, že ze všech úžasných věcí na tomhle světě je jediné důležité, a to zkrotit sebe, zkrotit ego.
V okamžiku, kdy jsem si začal těchto věcí více všímat, jsem si uvědomil, jakým jsem otrokem ega. Jak je devadesát pět procent mých denních i nočních reakcí ryzím výronem ega--obavy, strach dobyvatelství -- a jak se snažíme podmanit si svět onou klamnou jednotkou ,,Já".
Když jsem tohle objevil, tak jsem zjistil, že jsem na stopě největšího tajemství lidského života.
Kdy tohle poznání nastoupilo? Víš o nějakém výrazném impulzu, který tě ,,nakopl"?
Prožil jsem si velmi divoká léta mezi dvacítkou a třicítkou na FAMU, kdy jsme pili, pařili. Kolem nás byla spousta holek a my jsme sbírali jejich skalpy. Tohle jsem velmi brutálně popsal v knize Deník aneb smrt režiséra. Pak se zlomila devadesátá léta a začala vycházet spousta úžasných knih a najednou člověk zjistil, že existují i jiné varianty, jiné možnosti, a já jsem fascinovaně četl knihy od Ramadase, Milarepu od Eduarda Tomáše, Tibetskou knihu o životě a smrti od Sogiala Rinpočeho a najednou jsem ucítil velmi silné puzení něco se sebou udělat.
První na řadě byl alkohol. Cítil jsem, že mě alkohol mění. Nebyl jsem alkoholik, ale takovej ten společenskej pijan, který aby byl vtipný, aby byl zábavný, aby dostál obrazu, který o něm ve společnosti panuje, tak mu sklenka či číše přirostla ke dlani a odpadla, až když ruka povolila. Já jsem se de facto nikdy nenaučil pít a alkohol na mě působil efektem Jeckyll - Hyde. Sedl mně přímo do mozku a měnil mi strukturu osobnosti. Byl jsem schopný něco rozbíjet, proskakovat výlohou. Vlastně jsem měl štěstí, že jsem nikdy nic neudělal. A před čtyřmi roky, jsem si řekl: ,,Tak Chauny, jestli to myslíš alespoň trošku vážně, tak první, co je opravdu na ráně, jasný a hmatatelný, je alkohol." A spustil jsem do své psychiky takové nepropustné zdymadlo, jedno jediné rozhodnutí, kterým jsem tuto otázku definitivně vyřešil. A alkohol se mi stal tímtéž, co třeba kolomaz. Také neřeším otázku kolomazi a neřeším ani otázku alkoholu, a je to dokonce metoda, kterou jsem ochoten někomu nasugerovat a to myslím vážně. Mám na kontě několik vyléčených alkoholiků. Nehovořím samozřejmě o těžké fyzické závislosti.
Jak to všechno pokračovalo?
Pak se začala proměňovat i moje filmografie a po krátkých filmech a Těžko uvěřitelných příbězích jsem začal dělat dokumenty.
V Těžko uvěřitelných příbězích zaznívá určitý nádech strašidelna a tajemna..
Ve mně byla vždycky tendence vnímat, všímat si a pozorovat lidské deviace. Všímat si všech lidských slabostí a zkoušet tvůrčím způsobem domýšlet, co se stane, když. Byly to spíš takové horory ze života, to tajemno vycházelo z nitra lidských postav. To tajemno, strašidelno nebo hororovo tam nikdy nepřichází jako nějaký vnější nepoznaný nepřítel nebo ohrožení.
Pak jsem si našel léčitele Milana Calábka a vnutil jsem se mu s projektem natáčení jeho cest po Asii, z čehož vznikl cestopisný dokument Asijský svět. První díl se točil v Thajsku a Nepálu a druhý na Srí Lance. Pro mě to bylo obrovské poznání. Pak přišly další věci, vybral jsem si Stanislava Grofa pro GEN u společnosti Febio. Potom jsem se vydal do Indie a vznikl z toho tříhodinový dokument.
V Indii jsi se setkal i s dalajlamou.
Mně se o tom dost složitě mluví. Pro nás to byl obrovský úspěch a já byl v průběhu té návštěvy plně pozřen hlídáním technických náležitostí, aby se vše zaznamenalo. Radost jsem si paradoxně prožil až ve střižně.
Pro člověka Západu je možná důležitější poselství amerického herce Richarda Gere, to je člověk naší civilizace, kterého známe z filmů typu Pretty Wommen, a on tam najednou sedí v prachu a medituje a dělá skutečně něco pro svou duchovní proměnu.
Často jsou takoví lidé podezíráni z módnosti. Chci říct všem, kdo si to myslí, ať si odjedou do Indie, do těch podmínek, které tam jsou, ať si tam kvůli módnosti sedí a meditují deset, dvanáct, ale také osmnáct hodin denně. Ať pohlédnou na dno pekla zvaného mysl a tam si to všechno přečtou, všechny ty škvarky, ty nedovařenosti a nedodělanosti. O tom je meditace, která je vlastně medicínou na porouchanou mysl, která se vymkla kontrole a funguje sama o sobě a vytváří egotický separát neboli zdánlivé já.
Sám používáš tyto duchovní techniky?
No, používám. Teď jsem sice dva dni nemeditoval, mám výčitky, ale snažím se pravidelně, každé ráno meditovat. A v podstatě se to daří.
Kdyby ses měl přihlásit k nějaké filozofii nebo náboženství, co by to bylo?
Určitě by to byl buddhismus. Z knih, které jsem četl, jsem v buddhismu našel nejvíc odpovědí na mé otázky. Patřím k lidem pro něž je buddhismus i cestou k pochopení křesťanství. Myslím, že dnes se křesťanství opravdu dostalo někam jinam, než kam původně směřovalo. Neříkám nic nového, ale nám prostě chybí spiritualita, nám chybí jasné, normální odpovědi a křesťanství staví kněze mezi hledajícího a boha, zatímco ta východní náboženství říkají, boha máš v sobě. Ty, teď, sám. Zklidni se. Pozoruj svůj nádech a výdech a už komunikuješ s bohem. Už to je bůh. Mě oslovila ta přímá síla jednoduchosti. Nebýt setkání s buddhismem, tak bych byl dnes asi trochu jinde.
Co třeba stravovací návyky? Jsi vegetarián?
Změna jídelníčku se dostaví úplně samozřejmě. Na rozdíl od abstinentuy nejsem ortodoxní vegetarián. Ale začal jsem zcela spontánně žít zdravě. K tomu patří i dělená strava, zjednodušil jsem stravu. Uvědomil jsem si, že jsem se přežíral. Člověku se změní i fyzická konstituce, přestane páchnout, zlepší se mu fyzička, zhezkne.
(Dovolím si malou vsuvku, asi na tom opravdu něco bude, protože bych si netroufal tvrdit, že je Igorovi Chaunovi 37 let, pozn. AČ)
To všechno jsou strašně zajímavé věci. Začnete přitahovat lidi, protože ve vás začnou převažovat pozitivní vibrace. A to vás zpětně dobíjí, protože vám to háže argument, že je to dobrá cesta. Jídelníček je opravdu hodně důležitý.
Co bys řekl námitce, že buddhismus je východní záležitost, která nemůže být roubována na člověka západní společnosti?
To je samozřejmě totální nesmysl. Vždyť si vezměme odkud přišlo křesťanství. Při bližším porovnání nalézáme obrovské množství fascinujících podobností. Dnes se skutečně zdá, že Ježíš byl v kontaktu s essejci, u nichž nacházíme názory indické filozofie. Ale já nechci křesťanovi brát jeho víru v Ježíše, já mu ji přeju, jenom mi někdy vadí jistý sklon k dominanci, sektářství a dogmatismu. Líbí se mi Buddhovo: ,,Nevěř ničemu, nevěř ani mým slovům, všechno si ověř sám." To je to nejkrásnější, co může jeden člověk říci druhému.
Nelákalo tě stát se alespoň na několik dnů buddhistickým mnichem a zkusit si klášterní život se vším všudy?
Dal jsem si asi týdenní intenzivní meditační kurz v thajském klášteře. Spal jsem pod velikou sochou Buddhy v kasematech pod klášterem. Bylo tak dalších asi sedmdesát adeptů z celého Západu, Brazílie, i z dalších koutů světa. Jednalo se o jižní metodu buddhistické meditace, tzv. téravádu, která je velmi přísná. Skutečně se tam šestnáct až osmnáct hodin denně medituje. Střídá se hodina meditace v chůzi a hodina vsedě. Mezitím se občas pije čaj. Poslední jídlo je ve dvanáct hodin. Je to neuvěřitelná psychoanalýza. Člověk uvidí úplně všechno. To byl asi můj nejintenzivnější zážitek na Východě. A pak, kdy jsem vyšel z chrámu, dal jsem si ještě dva měsíce v Indii a všechno jsem vnímal s intenzivní čistotou.
S buddhismem je spojena víra v reinkarnaci a v minulé životy. Co ty a tenhle aspekt buddhismu?
Dřív jsem to vnímal, jsa zajat v lineárním chápání času, jako něco podobného šlechtickému rodokmenu. Pan Dvořáček byl paní Houšková, paní Houšková byla Huhu v buši a Huhu byl pes a pes byl paní Dvořáčková. Pak jsem pochopil, že s časem je to trochu složitější.
Můj známý měl zážitek vojáka bojujícího ve vietnamské džungli, ale ono to časově nevycházelo. Ty věci se zkrátka dějí vedle sebe, odehrávají se pospolu. Jenom my jsme ovlivněni narozením a smrtí, a proto se pohybujeme v lineárním chápání času, jinak bychom se zbláznili, ale ve skutečnosti se události dějí, jako když hodíme kámen do vody. Všechna ta kola na vodní hladině, jdou souběžně do různých stran a ty akce, činy, myšlenky, to všechno se ovlivňuje. Náš lidský vesmír je taková vana, v níž se všemi směry šíří energetické vlny myšlenek činů, chtění, zbabělostí, ale i osvícení. Účelem je, aby se ta vana pročistila, aby bylo více osvícení a méně bolesti.
Z buddhistického hlediska se nepřevtěluje ten jeden konkrétní jedinec, ale převtěluje se entita chtění, určitá suma nedodělků, tak jako když zůstane smrad po svíčce. Kdybychom dokázali žít bez smradu, tak nezůstane nic. My ale máme znečištěné ego, tak způsobujeme puch, který má potřebu nabírat nové tělo, aby mohlo pokračovat v konání, a tudíž směřovat k dokonání.
A to je to o čem hovoří všechny filozofie, včetně hinduismu, které říkají: Ovládni sebe, rozetni ten gordický uzel chtění. Právě tak se roztáčí kolo samsáry, neustálým chtěním, touhou po zachycení. Jediné co je nepomíjivé a je skutečné, je poznání, dharma, osvícení. Možnost probuzení sama o sobě. To je to, co je tady stále. Je to obsaženo v každé depresi, v každém předsmrtném aktu sebevrahově, ale my to nevíme. Ztratili jsme sepětí se svou vlastní spirituální podstatou. Naše hledání, naše naděje existují, a proto se vracíme k Východu, protože tam zůstala ta stopa nejméně porušená.
Vrátím se k tvojí filmové tvorbě, máš nějaké vzory, kolegy, kterých si vážíš?
Mistrem v oboru je pro mě Viliam Poltikovič. To je pro mě frajer. Já jsem se s ním jednou sešel a prosil ho o radu. Protože jsem prostě potřeboval vědět, jak pracuje. A on se mi svěřil, že měl tzv. návštěvy duchovních bytostí, nějaká vidění a nějaká poselství. Všechno to, co já nemám. U mě je to jakoby složitější. Mým poselstvím je to, co dělám. Viliam Poltikovič natočil Duši Východu, z níž jsem byl absolutně konsternován a vůbec jsem nechápal, že nějaký Čech je vůbec schopný tam vyjet, točit, získat si důvěru a komunikovat s těmi lidmi. Při Duši Východu jsem si sedl na zadek a strašně jsem ho ctil a děkoval mu. Pak jsem ho vyhledal a řekl mu to. Díky Duši Východu, jsem se vůbec odvážil jinými prostředky a po svém způsobu, zřejmě trochu divokém, dojít k cestě do Indie.
Na samý závěr jsem se pokusil Igora Chauna zlomit, zda by ve své paměti nevypátral nějakou záhadu, o niž by se podělil s našimi čtenáři.
Zdravím všechny čtenáře a sděluju jim, v tom dobrém slova smyslu, protože mě opravdu žádné záhady nezajímají, ať se, pro kristapána, nadechnou a vydechnou, a ať mi vysvětlí záhadu nádechu a výdechu. Kdo určí co je záhada a co není? Nikoliv vědci z Akademie věd. Není záhadou to, co oni nepřijali. Záhada stvoření je největší záhadou. Tak ji pojďme rozluštit tím, že budeme o kousek lepší.

Děkuji za rozhovor

Aleš Česal
vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku
Články tematicky související