v této rubrice
ve všech rubrikách
SVATÝ ĎÁBEL
Rubrika: Záhady
Podrubrika: Globální historie
Autor: Aleš Česal
Vloženo: 19.11. 2001
Počet reakcí: 1
Počet přečtení: 7829
Několik let zcela ovládal carský dvůr. Přišel ze Sibiře jako nuzný mužik a dosáhl vlivu, který mu záviděl každý státník. Jeho osoba je dodnes zahalena tajemstvím. Dokázal vyléčit následníka trůnu. Byl zasvěcen do mysterií tajné sekty chlystů. Pořádal orgie. Nepřál si, aby Rusko vstoupilo do první světové války. Měl nepopiratelné léčitelské a psychické schopnosti. Světec nebo ďábel (?), který vstoupil do dějin pod jménem Grigorij Jefimovič Rasputin.


Asi čtyřicetiletý, veliký sedlák, ramenatý, zavalité, a přece hubené postavy, v hrubé, lněné selské košili, sepjaté prostým koženým pásem, v širokých kalhotách a vysokých těžkých botách: tak se poprvé objevil Grigorij Jefimovič Rasputin v salonu hraběnky Ignatěvové, v kruhu zvědavých dam petrohradské společnosti, duchovních hodnostářů, mnichů, politiků, intrikánů, podvodníků a podlízavých dvořanů, kteří se třikrát týdně scházívali v bytě letité hraběnky.
S největším napětím čekali na něho, na toho ,,nového svatého“, na toho divotvorce z Pokrokovského. Když vstoupil, po selsku dlouhými, hřmotnými kroky a neotesanými pohyby a poklonil se na pozdrav, zdálo se, že jeho hrubý, spíše ošklivý obličej zklamal v první chvíli svrchovaně napjaté očekávání hostů. Jeho hlavu pokrývaly neupravené hnědé vlasy, s nedbalou cestičkou uprostřed a splývající dozadu až na šíji dlouhými přadeny, na jeho vysokém čele byla vidět tmavá skvrna, památka po nějakém poranění. Jeho dolíčkovatý široký nos vyčníval daleko z obličeje a úzké bledé rty byly skryty pod špatně pěstěným měkkým knírem. Větrem a sluncem osmahlá kůže byla drsná a rozrytá hlubokými vráskami, oči se skrývaly pod daleko vystupujícím obočím, pravé oko bylo znetvořeno žlutým pupínkem. Celý obličej byl divoce zarostlý temně rusým, kostrbatým vousem a učinil na přítomné spíše všecko jiné, jen ne neobyčejný dojem.
Když však potom přistoupil ke každému hostu docela blízko, uchopil jeho ruce, vzal je do svých širokých, mozolovitých rukou a při tom každému ze svých nových známých pátravě pohlédl do očí, pocítili všichni jakési rozpaky. Neboť tyto oči byly zvláštně pohyblivé: malé, jasné a vodově modré vykukovaly zpod hustých těsně vedle sebe ležících obočí, nestálé, jako by ustavičně něco hledaly, zkoumaly, zkoušely a pronikaly všechno, co bylo v jejich dosahu. V těch očích bylo jistě cosi zneklidňujícího a matoucího. Jestliže spočinuly chvíli na někom, tu hned nabývaly pronikavé ostrosti, jako by dovedly hledět až na dno duše; potom zase byl v nich pojednou nepopsatelný výraz chápavé dobroty a moudré shovívavosti.
Také jeho drsný, selský hlas nabýval náhle hlubokého, krásného a úchvatně oživeného zvuku. Při řeči dával hlavu poněkud na stranu, jako to činí duchovní, když zpovídají, a potom vytryskovala z jeho slov právě tak podmanivá mnišská vlídnost jako z jeho pohledu (...)
Tak líčí autor knihy ,,Svatý ďábel“ René Fülöp-Miller Rasputinův příchod do vyšších kruhů petrohradské společnosti.
Rasputinovou postavou se zabývaly zástupy historiků.
spisovatelů i psychologů, a každý, po svém, řešil otázky (někdy přímo záhady), které tuto mysteriózní postavu moderních dějin obklopují: Jak mohl získat tak nesmírný vliv na carskou rodinu? Byl podvodník nebo skutečně vládl výjimečnými schopnostmi? Zabýváme-li se Rasputinovou osobností brzy zjistíme, že není jednoduché ji přímočaře odsoudit ani adorovat. Rasputin byl poživačný, úplatný, chlípný a neotesaný, na druhou stranu však prokazatelně vládl duchovními silami, dovedl léčit silou ducha a ať se to zdá jakkoli přehnané -- alespoň to vyplývá z toho, co jsem četl – carovi neradil špatně.
Jenže cesta k carskému dvoru byla dlouhá a nesnadná. Kde se vlastně Grigorij Jefimovič vzal?

Probuzení okultních schopností
Rasputin se narodil roku 1872 v Pokrokovském jako syn sibiřského povozníka. Od raného věku poslouchal biblická vyprávění, která předčítal jeho otec Jefim Andrejevič Rasputin. Příběhy, které jej neodolatelně přitahovaly, způsobily, že se v poměrně raném věku naučil sám číst. Byl dítě jako každé jiné, jistá příhoda však posunula celý jeho život kamsi jinam.
Mnoho se spekuluje, zda měl vůbec nějaké ,,nadpřirozené“ schopnosti. Komunističtí historici z Rasputina jednoduše udělali podvodníka a šarlatána. Skutečnost však tak černobílá nebyla.
Když bylo Rasputinovi dvanáct let, hrál si se svým bratrem Míšou na břehu řeky Tury. Malý Míša spadl do řeky a jeho bratr pro něj bez rozmýšlení skočil. Asi by se utopili oba, kdyby je nezachránil kolemjdoucí sedlák. Malý Míša onemocněl na zápal plic a zanedlouho zemřel. Grigorij byl smrtí svého bratra nesmírně zdrcen a šok způsobil, že upadl do horečky. I když se zotavil, děly se s ním změny. Pohubl a zbledl a horečka se často vracela s takovou intenzitou, že Gríša upadal do hlubokého bezvědomí. Je celkem pravděpodobné, že právě tato situace byla odstartovala probuzení Rasputinových okultních schopností. Možná, že bychom mohli říci, že došlo k jakémusi spontánnímu samozasvěcení. Je známo, že v extrémních situacích začíná lidský mozek fungovat trochu jinak, začíná pracovat na jiné vlně (matky jsou schopny vyvinout neuvěřitelné -- nadlidské -- úsilí, aby zachránily své dítě, vojáci bojující o život, či z čistého přesvědčení, podávají neopakovatelné výkony). Většinou jsou nám dány ,,nadpřirozené“ schopnosti pouze jednou a na krátký časový úsek. Jsou známy případy lidí, kteří prožili např. jednu jedinou předtuchu, která se naplnila a po zbytek života je nic mimořádného nepotkalo. Někdy se však stane, že náhle probudivší se okultní síly zůstanou člověku jako dar (mnohdy danajský) po celý život.
Tvrdí se to např. o Adolfu Hitlerovi, který byl jako voják bojující v první světové válce poraněn a na nějaký čas přišel o zrak. Prý právě v tomto období byly probuzeny v Hitlerovi síly, které z něj udělaly opravdové ztělesnění zla. Nevím. Možná. Pokud však nějaký takový mechanismus funguje. Můžeme spekulovat o tom, že právě ona tragická událost a následné zdravotní problémy probudily psychické síly Rasputinovy. I věk, kdy se vše odehrálo by tomu nasvědčoval. Víme, že když skočil pro Míšu do řeky, bylo mu dvanáct. Období přechodu z dětských střevíců do mužských škorní je nepochybně významné nejenom z hlediska změn tělesných, ale i psychických. Právě kolem pubescentů se děje nejvíc paranormálních jevů. Právě s nimi je spojeno nejvíce případů lomozícího ducha -- poltergeista (na druhém místě jsou staří lidé). Jako by se tu otevírala lidská psychika nějaké jiné dimenzi...
Není divu, že právě tomuto údobí lidského života je věnováno tolik přechodových (zasvěcovacích) rituálů. Staročeskými postřižinami počínaje a africkou obřízkou konče.
Zkusím se tedy domnívat, že u Rasputina došlo k probuzení těchto schopností, které pak mnohem později uplatnil na carském dvoře. Věk i situace by tomu odpovídaly.
Vždy, když Rasputina přepadl záchvat provázený horečkou a bezvědomím, byl odnesen do tmavé kuchyně, kde jej hlídali. V této kuchyni se scházeli nejen všichni obyvatelé domu, ale i někteří sousedé, kteří přišli na besedu a probírali nejrůznější záležitosti.
Jednoho dne přišla na přetřes krádež jediného koně jednomu z chudších povozníků. Zloděj nebyl dosud vypátrán. Když tak sousedé celou hanebnost probírali, vstal zčistajasna Rasputin a všechny přítomné si prohlížel horečnatým zrakem, pak jednomu ze sedláků skočil na záda a křičel: ,,Haha, Petře Alexandroviči! Ty jsi ukradl toho koně, ty jsi ten zloděj!“
Nikdo nevěděl, co si má o této podivné příhodě myslet, vždyť Petr Alexandrovič patřil mezi nejváženější muže obce. Nedalo jim to a označeného muže sledovali, a ještě tu noc zjistili, že koně skutečně ukradl. Je zřejmé, že o celé události se v Pokrokovském ještě dlouho mluvilo a malý Gríša nabyl jisté proslulosti.

Člen tajné sekty
Když dospěl, byl z něho selský chasník jako každý jiný. Opíjel se do němoty a užíval si s děvčaty. Na jeho bezuzdném životě se mnoho nezměnilo, ani když se oženil s Praskovjou Feodorovnou Dubrovinou.
Jenže právě tehdy zažívá druhou událost, která razantně působí na jeho život:
,,Jednou při orání právě dokončil brázdu a chtěl obrátit, když za sebou zaslechl podivuhodný chorál, jako kdyby zpíval sbor venkovských děvčat. Otočil se, a omámen pustil pluh z rukou, neboť v paprscích poledního slunce spatřil Pannu Marii, která zpívala se sborem neviditelných andělů.
Zjevení trvalo několik okamžiků a zmizelo. Svrchovaně rozrušen stál Grigorij Jefimovič na liduprázdném poli, ruce se mu třásly a nebyl schopen další práce. Když přišel večer do konírny zachvátila ho nevysvětlitelná lítost. Cosi mu říkalo, že Bůh ho určil k něčemu zvláštnímu. Zároveň však věděl, že pro to zvláštní a vyšší bude muset opustit koně, hospodu, domov, otce, ženu i děvčata. (Podle R. Fülöp-Millera).
Ono ,,zvláštní“ a ,,vyšší“ nastalo, když bylo Rasputinovi třiatřicet (také zajímavý věk! Pozn. autora). Rasputin převzal po svém otci povoznické řemeslo, a tak se živil tím, že vozil lidi i zboží. Jednou vezl i mnicha-novice do kláštera Verchoturje. Po cestě se dal Rasputin do řeči s mnichem o náboženských otázkách. Mnich zjistil, že je Rasputin na povozníka v teologii nadmíru zběhlý. Prozradil mu však, že existuje učení, tajné, které dopomůže hříšníkovi domoci se nebeské blaženosti ještě na tomto světě. Toto učení se lišilo od oficiálního tím, že hříšníky nezatracovalo. Během cesty novic Rasputina přesvědčil a ten vstoupil do kláštera jako novic.
Klášter Verchoturje nebyl jen tak ledajakým klášterem. Byl vlastně vězením pro příslušníky heretických a tajných sekt. Jenže za čas se stalo, že mniši-žalářníci sami podlehli kacířským naukám a tak se z kláštera stalo centrum nejrůznějšího sektářství. Většina mnichů náležela k sektě chlystů, kterou založil Danila Filipovič. Filipovič zanechal svým následovníkům toto poselství: ,,Zachovávejte mé zákony v tajnosti, nesvěřujte jich ani svému otci, ani své matce, buďte stálí, mlčte i pod ranami biče a v ohni; potom vejdete do nebeského království, a ještě na zemi se vám dostane blaženosti ducha.“
Danilo Filipovič (+ 1700) založil tuto ruskou křesťanskou sektu v roce 1645. Byl považován za vtělení anděla Sabaotha.
Sabaoth je jedním ze 7 potomků praotce Jaldabaotha, proti němuž se vzbouřil, aby zachránil prvotní ženskou sílu Sofii.
Tyty odkazy nás upomínají, že učení ruských chlystů (jinak christověrců či christovověrců) má původ v tzv. gnostickém učení.
I Rasputina toto učení okouzlilo, a tak se dozvěděl, že ten, komu se dostane milosti, může přímo obcovat s Duchem svatým a s Bohem a také že nepotřebuje zákony vymyšlené lidským rozumem. Jak jsme si řekli, chlystové učí, že člověk může být vykoupen již za svého života a dosáhnout rajské blaženosti. Musí však projít tajemnou smrtí Kristovou, smrtí za živa, po níž následuje mystické vzkříšení. Podle učení chlystů lze této smrti dosáhnout jen tím, že se odevzdáme do vůle Ducha svatého a umrtvíme všechny vášně, neboť znovuzrození je možné, jen když v sobě umrtvíme starého člověka.
Kdo tajemně vstal z mrtvých, může činit zázraky, uzdravovat nemocné, vidět do budoucnosti, křížem křísit mrtvé, zachraňovat před peklem, přivádět k nebi a při posledním soudu rozdělovat odměny a tresty. Stává se novou, Duchem svatým naplněnou bytostí, která je současně Bohem i člověkem, novým Kristem.
Nechceme nikterak posuzovat, nakolik je učení chlystů pravověrné, jedno je však zřejmé, Rasputin vládl všemi ctnostmi a vědomostmi, které přisuzovali chlystové těm, do nichž se vtělil Kristus (jasnovidnost, léčitelství, exorcismus).
Když se Rasputin důkladně seznámil s učením chlystů, rozhodl se klášter ve Verchoturje opustit. Žádný poutník z kláštera neodešel, aniž by si od poustevníka otce Makarije vyprosil požehnání. Otec Makarij žil celkem prostopášně. Po několika letech strávených v klášteře zjistil, že v něm zemřel ,,starý člověk“ a odebral se do chatrče v ústraní.
Když Rasputin vstoupil do chatrče, políbil starcovy ruce, na nichž visely řetězy. Vyznal se svatému muži ze svých hříchů, z pochybností i ze žádostí těla, které jej mučily. Makarij jeho vyznání trpělivě vyslechl a položil mu na hlavu ruku se slovy: ,,Jásej, synu můj, neboť mezi mnohými tisíci Pán si tebe vyvolil! Očekávají tě velké věci. Opusť svou ženu i děti, opusť své koně, skryj se a putuj! Uslyšíš hlas země a naučíš se rozumět jejím slovům. Teprve potom se vrať do světa lidí a zvěstuj jim, co praví naše svatá ruská zem.
Rasputin se vrátil do rodného Pokrokovského, kde se na dlouhou dobu rozloučil s rodinou a vydal se na vnitřní cestu. Tato cesta nebyla u ruských mystiků-poutníků ničím neobvyklým. Tisíce mužů nejrůznějšího věku se vzdávaly svých rodin i majetků, pálily své dokumenty vydávala se na cestu. Tisíce sektářů bloudily po matičce Rusi všemi směry.
Skoro v každé vesnici žili sedláci, kteří tajně náleželi k tajnému bratrstvu poutníků, jejichž povinností bylo poskytovat poutníkům přístřeší a chránit je před úřady. V domech těchto sedláků byly vždy připraveny úkryty nad zemí nebo i v podzemí a z poutníka chodícího z jednoho úkrytu (sklepa) do druhého se stává tzv. sklepní člověk ,,podpolnik“. Tímto způsobem může poutník na mystické cestě zahodit vše, co jej svazovalo s dřívější existencí, a stává se neviditelným nejen pro svou rodinu, ale i pro úřady.
Ostatně jeden z takových tajných sklepů se nacházel i v domě Rasputinova otce, což naznačuje, že se Rasputin s učením chlystů seznámil mnohem dřív než v klášteře.
Úcta k podpolnikům byla často větší než k popům. Když podpolnik zjistil, že se oprostil od všeho starého, že se zrodil světec, stává se z něj mudrc, k němuž všichni putují.
Rasputin vedl život podpolnika dlouhá léta. Právě tehdy, v době skrývání, se velmi bystře naučil odhadovat povahy lidí, stal se z něj výborný psycholog. Potkával sektáře, kteří odmítali vojenskou službu i placení daní. V debatách s nimi si zároveň prohluboval teologické vzdělání, které bylo takové úrovně, že mu je mohl závidět nejeden vzdělaný teolog.

Zrodil se světec
Po několikaletém ,,podpolničení“ začaly prosakovat o Rasputinovi zprávy, že má řadu učednic a že provádí zázraky.
Když se konečně vrátil do Pokrokovského, všichni se mohli přesvědčit, co je na oněch zprávách pravdy. Sotva přišel nechal si otevřít tajný sklep a po několik dní se postil a meditoval. Všichni seznali, že z Rasputina se stal světec.
Zpráva o světci se velmi rychle rozšířila a do Pokrokovského se začali hrnout poutníci z blízkého i dalekého okolí. Nejvíce pochopení pro učení otce Grigorije měly ženy a dívky...
O Rasputina se brzy začali zajímat i církevní hodnostáři. Grigorij Jefimovič však místního popa, který jej šel prověřit, ze své sklepní kobky vypráskal jako psa. Nakonec došlo k tomu, že Rasputina pozvali k teologickým disputacím. Všichni se podivovali, jak je možné, že má více vzdělání a vědomostí než oni sami, vysocí církevní hodnostáři. Rasputin na ně tak zapůsobil, že se jej rozhodli uvést do Carského sěla, kde by divotvorce představili carským manželům.

Ve stínu neblahých událostí
Rasputinovu úspěšnému nastoupení k carskému dvoru nahrávala celá řada okolností. Carští manželé Mikuláš II. a hesenská princezna Alice měli oba pochopení pro mystické záležitosti, jež navíc prohlubovala vědomá izolace od okolí i od vnějšího dvorského okruhu. Manželé si vytvořili svůj vlastní mikrosvět, v němž se zdánlivě cítili šťastní.
Car žil od svého nastoupení na trůn v neustálém tísnivém pocitu, že se mu nic nepodaří. Také se nad ním vznášelo stoleté proroctví, které pronesl svatý divotvůrce Serafim Zarovský, že za vlády cara, který bude panovat na začátku dvacátého století, pohrnou se na říši zlé události všeho druhu, bída, válka a povstání. Car této věštbě věřil, a jak z historie víme, proroctví se skutečně naplnilo (první světová válka, revoluce a nakonec zavraždění Mikuláše II. i s rodinou bolševiky). Další neblahá událost, která na Mikuláše zapůsobila, byla smrt jeho děda. Car Alexandr II. byl totiž roztrhán pumou.
Ani carské manželství nebylo bez mráčku. Mladá hesenská princezna Alice, do níž se Mikuláš II. od prvního okamžiku zamiloval se nelíbila jeho matce, která dělala vše pro oddálení sňatku. Teprve po čtyřech letech od první návštěvy Ruska byla Alice přijata umírajícím Alexandrem III., který jí na Krymu požehnal jako budoucí snaše a následnici trůnu. Jenže, když byly přípravy na svatbu v plném proudu, starý car zemřel. Svatba byla odložena a nastaly pohřební obřady. Jedna smuteční mše střídala druhou. Carevna o tomto poznamenala: ,,To byl můj vjezd do Ruska. Náš sňatek mi připadal jako pokračování zádušních mší, s tím rozdílem, že jsem nyní měla bílé šaty místo černých!“
Od počátku byla půvabná Alice ve dvorských kruzích neoblíbená. Jednak pro svůj německý původ a jednak proto, že byla šlechtičnou nižšího řádu. V prvních týdnech se cítila opravdu zoufalá a nepomohl jí ani mladý car, který byl zavalen státními záležitostmi. První úsměv, kterého se carevně dostalo, byl od žebráka, jemuž dala almužnu...
Významným faktorem také bylo, že carevna nedávala dlouho očekávaného syna. K očekávané události došlo až 30. července 1904, za rusko-japonské války. Jenže i toto štěstí bylo zkaleno tím, že malý carevič trpěl hemofilií. Nemocí krve, při níž mohlo být každé zranění smrtelné. Neustálá starost o nemocné dítě, které mohlo kdykoli zemřít, přivodila carevně těžkou nervovou chorobu, která se projevovala úpornými bolestmi žaludku.
Tragédií byl poznamenán i nástup Mikuláše II. na trůn. Při korunovačních slavnostech v Moskvě bylo připraveno velké pohoštění pro lid. Tisíce lidí, kteří se na krátko stali carovými hosty, přicházely do Moskvy. Aby byla získána dostatečná plocha pro hostinu, byl zakryt deskami hluboký příkop. Desky se však pod návalem návštěvníků prolomily a tisíce lidí spadlo do jam. Na ně se hrnuli další a další, kteří neviděli, co se vpředu děje. Oslava carovy korunovace si vyžádala tři tisíce obětí.
Za několik týdnů, opět v rámci korunovačních oslav, se v Kyjevě před carovými zraky potopila bohatě vyzdobená loď. Přežili nemnozí...

Okultní podhoubí carského dvora
Je jasné, že v této pochmurné atmosféře byli car i jeho manželka nakloněni nejrůznějším mystickým poselstvím a okultismu. Ostatně okultním vědám holdovala i šlechta a příslušníci carského dvora. Proslulý byl tzv. černý salon hraběnky Ignatěvové, v němž se scházely staré dámy, generálové i duchovní třikrát v týdnu a rádi se bavili o okultních silách, mystických zážitcích a zjeveních. Každý, kdo se zajímal o okultismus, snažil se, aby byl přijat do kroužku hraběnky Ignatěvové. Brzy se zde začali objevovat i jasnovidci, mystici a učitelé, kteří vysvětlovali tajemná znamení. (Vždyť i právě sem byl uveden Grigorij Jefimovič Rasputin.) Právě z tohoto salonu vedla pro mnohého divotvorce cesta přímo do Carského sěla.
A jak se stavěl k těmto praktikám car? Už jsme si řekli, věřil v proroctví, která ohlásila jeho vládu jako nešťastnou. Navíc máme zaznamenáno svědectví o carově vztahu ke zjevením.
Toto svědectví otiskla hraběnka Věra Branická roku 1916 ve Westminster Gazette.
Paní hraběnka znala celou řadu hrůzostrašných historek o strašidlech, které kolovaly po Zimním paláci v Petrohradě. Zajímalo ji, co si o tom, že v Zimním paláci straší myslí car.
Když nastala vhodná příležitost, přímo se ho zeptala. K jejímu překvapení jí car odpověděl, že se právě včera zemřel jeden gardista, protože viděl přízrak carova zemřelého otce. Když se jej zeptala, jak se vše zběhlo, bez rozpaků jí celou příhodu vyprávěl:
,,Pozdě večer jsem četl ve své pracovně noviny, když se mi najednou zdálo, že ve vedlejším pokoji slyším tlumený hlas a těžké hlasité oddychování. Ve dne je tam můj tajemník a pážata, ale v noci tam stojí stráž. Vyskočil jsem a prudce otevřel dveře. Spatřil jsem něco a při pohledu na to mně hrůzou téměř krev tuhla v žilách. Uprostřed slabě osvětlené místnosti stála otevřená rakev a v ní ležel můj nebožtík otec, úplně tak, jak jsem ho naposledy viděl v katedrále svatého Petra a Pavla. Na rakvi a na podlaze kolem, ní ležely těžké věnce a u hlav stál vysoký svícen s rozžatým světlem. Ale tělo napůl sedělo a zavřené oči v modrém, ztrhaném obličeji byly obráceny k hromadě věnců. Místnost byla plna ostrého, hrozného zápachu, jako v hrobce. Jako hypnotizovaný jsem hleděl na tento strašný výjev a docela zřetelně jsem viděl, jak se tělo zvedalo a klesalo, zatímco odkudsi zezadu ke mně pronikal temný, dutý hlas. Obrátil jsem se a spatřil k smrti polekanou stráž s puškou v ruce. Z jeho prsou se dralo sténání; to bylo vše, čeho byl ještě schopen. Stál jsem a nevěděl, co mám dělat. Potom jsme najednou viděli, jak se začalo tělo v rakvi hýbat a chystalo se z ní vylézt.
,Ihned ho probodni‘, poručil jsem drsně.
Stráž uposlechla. Ale dřív než se bajonet dotkl těla, zmizelo a s ním i rakev, věnce, zápach i svícen, jako by to všechno byl jen přízrak. Stráž se zapotácela a padla na zem – mrtva! Stěží jsem se dovlekl do své pracovny, kde jsem vysíleně padl do lenošky. Teprve za několik minut jsem byl s to zazvonit, aby přišel sluha. Lékař prohlásil, že ten voják zemřel leknutím, ale nikdo nedovedl vysvětlit, co zaznamenalo to zjevení.“
Další zkušenost s duchy prožili carští manželé za přítomnosti francouzského okultisty Philippe Landarda. Ten totiž tvrdil, že vidí a ovládá bytosti, které straší v Zimním paláci. Landard dokonce carovi nakreslil jednu z těchto děsivých bytostí, neboli elementů, jak jim říkal. Tento evidentní podvodník za své služby v potírání elementů vyinkasoval 200 000 rublů.
K výzkumu duchů přistupovali carští manželé i za pomoci nejmodernějších prostředků. Jeden učenec totiž hlasy přízraků zachytil na desku fonografu. Z desky zazníval příšerný hlas, plný zármutku a starostí. Chvílemi zněl jako kňučící zvíře, chvílemi jako sténající lidská bytost. Ostatně i dnes existují lovci hlasů duchů, kteří nahrávají přízraky prostřednictvím rádia.
Hlavou spiritisticko-okultní obce carského dvora byl velkokníže Nikolaj Nikolajevič. Carevna, která se zpočátku účastnila spiritistických seancí, se později spiritismu vzdává, úplně se jí oškliví a útěchu hledá v mysticismu pravoslaví. I přesto je však nakloněna nejrůznějším divotvorcům.
Zmíněného Philippe Landarda poznala carevna roku 1901 ve Francii a učinil na ai příznivý dojem. Vlastním jménem se jmenoval Nizier-Vachot a byl řeznickým tovaryšem. Hltal knihy o mystice a magii, a když jej jeho mistr vyhodil, dal se na zázračné léčení, podle všeho měl jisté hypnotické nadání.
Carevna jej pozvala i do Petrohradu, kde si získal oblibu okultních kruhů a konal četné seance. Usiloval, aby mu byl udělen titul lékaře. Čehož nakonec i dosáhl. Carevna do něho vkládala naděje, že jí dopomůže k následníku trůnu. Zázračný doktor Philippe carevně těhotenství nasugeroval, ale když se celá blamáž po devíti měsících provalila, musel odejít zpátky do Francie. Na rozloučenou carským manželům daroval obrázek se zvonečkem, který se měl rozeznít vždy, když se k nim přiblížil zlý člověk. Také carevně prozradil, že jí Bůh pošle nového přítele.
Hned po Francouzově odchodu se začali na dvoře objevovat nejrůznější jurodiví svatí idioti. Na celém ruském venkově jich vždy bylo plno, většinou byli tělesně i duševně zakrnělí. V Rusku byla rozšířena víra, že bůh má zalíbení v mrzácích, epilepticích a hluchoněmých a že se Duch svatý rád projevuje skřeky, které vydávají. Z těchto jurodivých byl do Carského Sěla přiveden Míťa Koljaba, hloupý mrzák z okolí kláštera Optiny Pustyně. Byl křivonohý, zakrnělý, skoro němý a místo paží měl dva pahýly. Navíc byl krátkozraký a jeho řeč se sestávala z několika nesourodých zvuků. Vždy, když dostal záchvat padoucnice, zmítal se a vyrážel ze sebe skřeky a kňučení, které se nakonec zvrhlo v příšerný štěkot.
Míťa Koljaba žil z milosti sedláků, až mniši z kláštera rozpoznali jeho mystickou sílu a učinili z něj proroka. Jednomu z mnichů totiž tajemný hlas sdělil, že je nutné Míťovy skřeky přeložit, neboť se jedná o významná poselství, která budou mít vliv na vývoj celé Rusi. Od té doby byl mnich Jegorov Míťův souputník. Poté co jedné dámě prorokoval brzké narození syna, což se vskutku stalo, měl cestu k carskému dvoru otevřenou.
Další zázraky konající bytost objevil na svém statku generál Orlov. Šlo o bláznivou ženu Darju Osipovovou, která, když to na ni přišlo, vydávala skřeky, které nebyly jen prorokováním, ale navíc dokázaly vyvolávat plodnost. Uměla sedláky chránit před uhranutím, léčit nevyléčitelné nemoci i proklínat své nepřátele. Pokládali ji za jednu z posledních čarodějnic.
Významným návštěvníkem carského dvora byl i známý francouzský mág a martinista dr. Encausse alias Papus. Poprvé se v Petrohradě objevil v roce 1900. Počátkem roku 1905 byl do Petrohradu po delší nepřítomnosti povolán znovu, aby stál vedle panovníka v těžkých revolučních dobách. Papus na Mikulášovo přání vyvolal při seanci ducha jeho otce Alexandra III. jemuž dal car několik otázek. Právě díky této seanci prý vznikl zákon o říšské dumě.
Poslední výjimečnou osobností carského dvora, kterou zmíníme, byl doktor tibetského lékařství Badmajev. Na rozdíl od bláznů a pomatenců byl vzdělán v tajném tibetském vědění. Zabýval se tibetskou medicínou a politickými intrikami. I přes svou učenost nedovedl vyléčit následníka trůnu z hemofilie.

Přichází Rasputin
Právě za této situace se Rasputin objevuje u carského dvora. Přicházely na něj ty nejlepší reference, a to jak z okultních kruhů, tak z prostředí pravoslavných hodnostářů, kteří si slibovali prostřednictvím Rasputinovy osobnosti posílení vlastního vlivu na cara a carevnu (což se ostatně nestalo).
Carevna navíc věděla o Rasputinových léčitelských schopnostech. Netrvalo dlouho a proběhla oficiální návštěva. Rasputin zapůsobil na cara i carevnu, věřili, že je to onen bohem poslaný muž. Jako jediný dokázal ulevit od potíží následníkovi trůnu. Dokázal mu pomoci dokonce i po telefonu.
Za nějakou dobu ovládl Rasputin nejen celý carský dvůr, ale i podstatné politické dění v zemi. Zdá se, že skutečně vládl jakýmisi psychickými silami příbuznými hypnóze a sugesci. Svědci potvrzují, že nejzajímavější byly Rasputinovy oči:
,,Posadil se proti ní, přistrčil svou židli docela blízko a tu se zbarvily jeho světle modré oči a staly se náhle velmi temnými. Z úkrytu očnic mířil na ni ostrý pohled, vnikal do ní a držel ji v poutech. Jejích údů se zmocnila olověná tíha, zatímco se k jejímu obličeji přibližoval jeho veliký vrásčitý zkřivený obličej. Cítila na tváři jeho horký dech a pozorovala, jak se jeho žhavé pohledy z hloubi očních důlků plazí po jejím ochromeném těle, až pak se smyslným výrazem sklopil víčka. Jeho hlas se stal vášnivým šepotem a říkal jí do uší chlípná, podivná slova.
Právě když se okouzlena chtěla vzdát tomuto svůdci, hnula se v ní z nejasné dálky vzpomínka, že přece přišla, aby s ní mluvil o Bohu. Tak jak se rozpomínala na původní účel své návštěvy, tak mizela tíha jejích údů a ona se začala bránit jeho tenatům.
On ihned zpozoroval rostoucí vnitřní odpor, jeho přivřené oči se zase otevřely, vstal, sklonil se nad ní, lehce hladil její vlas a vtiskl jí na čelo polibek prostý vášně, klidný a otcovský. Jeho obličej, který byl ještě před chvílí zkřiven chtíčem, úplně se vyhladil a stal se zase dobrotivou tváří putujícího kazatele.“
Rasputinova moc se neomezovala pouze na ženy. I francouzský vyslanec Paléologue musel přiznat jisté kouzlo, které z Rasputina vyzařovalo. Stejným dojmem působil i na svého budoucího vraha knížete Jusupova.

Smrt svatého ďábla
Kdybychom chtěli zaznamenat cele působení Rasputinovo na carském dvoře, zdaleka bychom nestačili s prostorem, který je nám určen. Poznamenejme, že si Rasputin podmanil šlechtu i úředníky a po několik let dovedně manipuloval. Stejně jako vzrůstal okruh jeho příznivců, tak sílila i strana Grigorijových nepřátel. Na Rasputina bylo plánováno i několik atentátů. Část opozice pocházela ze strany pravoslavné církve, jíž se tento divotvorce zcela vymkl z rukou a navíc tušili, že je zakukleným chlystou. Mezi jeho největší církevní nepřátele patřil skvělý řečník otec Iliodior, zvaný pro svá nesmiřitelná kázání ,,rytíř nebeské říše“ a ,,lající“. Jeho sláva však v porovnání s Rasputinovou značně vybledla. Rasputin byl dokonce mnohem lepší i v další Iliodorově dovednosti, totiž ve vymítání ďábla. A tak není divu, že Ilidior soptil při každé zmínce o Rasputinovi. Když se jej jednou kdosi zeptal na svatého otce Grigorije, funící vztekem řekl: ,,Ano svatý! Svatý ďábel je to!“
Poté podnikl neúspěšný pokus o odstranění Rasputina z dosahu carského domu. Unikl z klášterního vyhnanství a v Norsku sepsal proti Rasputinovi dokonce pod názvem Svatý ďábel pamflet.
Rasputinovi se nakonec stalo osudným přátelství s knížetem Jusupovem. Jusupov od první chvíle nenáviděl tohoto sprostého sedláka, který měl víc carovy přízně než kdejaký šlechtic. Rasputin však k tomuto mladému šlechtici choval vřelou náklonnost. Navíc miloval jeho hru na kytaru, a tak se nechal zlákat, a přijal pozvání ke knížeti Jusupovovi. Jusupov nechal speciálně upravit bývalý vinný sklep, aby vypadal jako luxusní jídelna. Tam se měla vražda v tichosti odehrát. Doktor Lazovert připravil speciální čokoládové koláče nadívané cyankáli a stejně upravil i víno. Jusupov hrál Rasputinovi na kytaru a ten blaženě poslouchal a cpal se otrávenými koláči, které zapíjel otráveným vínem. Spiklenci byli úplně zoufalí, když byl Rasputin po několika dávkách prudkého jedu stále v pořádku. Dokonce se už radili, že atentát odloží na jindy.
Nakonec se Jusupov odhodlal k činu a Rasputina střelil přímo do srdce. Ostatní spiklenci poté co zaslechli výstřel vběhli do podzemní jídelny a gratulovali knížeti, že zachránil Rusko před zkázou. Rozhodli, že mrtvolu hodí do řeky Něvy.
Jusupov byl neklidný a šel se podívat na místo vraždy, zda je vše, jak má být. Rasputin ležel tam, kam ho položili. Přistoupil k mrtvému a zkoušel mu tep. Žádný. Byl opravdu úplně mrtev. Popadl Rasputina za obě ruce a zase je pustil. Chtěl odejít, když tu spatřil, že se starcovy oči chvějí:
Kníže chtěl utéci, ale hrůza mu ochromila údy a hrdlo se mu sevřelo.
Vtom se stalo něco hrozného.
Rasputin se náhle vztyčil, z jeho zpěněných úst se dral strašný řev. Zamával rukama, hnal se po knížeti a zaťal mu prsty do ramen, při tom stále volal jeho jméno.
V divokém zápase se podařilo Jusupovovi srazit Rasputina k zemi. Stařec chvíli ležel nehybně, potom se však znovu začal hýbat. Kníže vyrazil z jídelny pro kaučukovou hůl a přitom křičel na svého kumpána: ,Puriškěviči, střílejte, střílejte, on žije! On utíká!´
Jako raněné zvíře se Rasputin plazil po břiše ke schodišti a potom najednou skočil k tajným dveřím, které vedly na dvůr. Jusupov věděl, že jsou zamčeny. Se zděšením však spatřil, jak se tajné dveře otevřely a Rasputin jimi vyšel na dvůr. Na Jusupovův pokřik vyběhl Puriškěvič na dvůr za Rasputinem a spatřil, ho jak utíká na měkkém sněhu kolem železného plotu. Při tom ustavičně křičel: ,Felixi, Felixi všechno to povím carevně.´
,Vrhl jsem se za ním,´ píše Puriškěvič ve svém Deníku, ,a vystřelil jsem. Nočním tichem zazněla rána z revolveru. Kulka šla mimo.
Rasputin se rozběhl ještě rychleji; utíkaje za ním vystřelil jsem podruhé... a zase jsem nezasáhl.
Nemohu vypsat zuřivost, kterou jsem v tu chvíli pocítil vůči sobě samému. Jsem velmi dobrý střelec, na střelnici jsem vždy dovedl zasáhnout malý terč na velkou vzdálenost, a teď nejsem s to srazit muže na dvacet kroků.
Okamžiky prchaly... Rasputin už dobíhal k vratům. Tu jsem se zastavil, ze vší síly jsem ho zasáhl do zad. Zůstal stát a teď jsem na něj namířil a vystřelil počtvrté. Střelil jsem ho patrně do hlavy, neboť se svalil na znak do sněhu. Přiběhl jsem k němu a ze všech sil jsem ho kopl do spánku. Ležel se široce roztaženými pažemi, chytal se sněhu, jako by se chtěl plazit; ale už se nemohl zvednout, jen skřípal zuby. Byl jsem přesvědčen, že dozněla píseň jeho života a že už nevstane.
Vojáci přenesli Rasputinovu mrtvolu do předsíně. Jusupov, který ji uviděl, začal do starce mlátit kaučukovou holí, jako by byl ještě na živu. A opravdu Rasputinovy zřítelnice se pohybovaly a z jeho úst se dralo chroptění. Jusupov celý postříkaný krví rozčílením omdlel.
Puriškěvič nařídil zabalit Rasputinovo tělo do nějaké látky a stáhli ji provazy. Tělo shodili do řeky u Petrovského ostrova.
Pozdější pitva prokázala, že Rasputin před vhozením do řeky ještě žil, a že zemřel de facto na utopení.
Jak je z výše uvedeného patrné, i Rasputinova smrt je obestřena záhadami. Domnívám se, že Rasputin o atentátu věděl. Rasputin disponoval celou armádou tajných agentů. Jak jinak by odhalil tajné dveře vedoucí ven? Tajné dveře měly být zamčeny a k Jusupovově překvapení nebyly. Znamená to, že měl Rasputin mezi vrahy spjence? Tomu by nasvědčoval i jed, který neúčinkoval. Objevily se hypotézy, že jed byl zneutralizován podávanou potravou(?).
Po Rasputinově zmizení nařídil car pátrání a viníci i tělo byli brzy objeveni. Vrahové -- vysokého šlechtického původu -- byli odesláni do vyhnanství. Rasputinova mrtvola byla pohřbena v parku Carského sěla. Jenže Rasputin nedošel pokoje ani v hrobě. V čase tzv. únorové revoluce, kdy bylo svrženo ruské samoděržaví, pronikli revolucionáři do parku Carského sěla, vykopali rakev s mrtvolou a odvezli ji do parglovského lesa. Tam byla zřízena velká hranice, na ni hozena polozetlelá starcova mrtvola, polita petrolejem a zapálena.
Jako by se naplnila Rasputinova slova, že jeho konec bude koncem carství.
Ostatně dávno před revolucí měl Rasputin vidění, když šel kolem petropavlovské pevnosti: ,,Vidím mnoho umučených lidí, celé davy, hotové hromady, spousty těl! Mezi nimi jsou mnohá velkoknížata a na sta hrabat! Něva celá zrudne krví.“
Rasputinův duch dlel s carskou rodinou až do úplného konce.
Když byli odváženi parníkem Rus z Tjumenu do Tobolska. Jeli kolem vesničky Pokrokovské -- Rasputinova rodiště. Všichni si zvědavě prohlíželi místa o nichž jim Rasputin tolikrát vyprávěl.
,,Parník jel pomalu dále. V dálce se pozvolna vynořovaly obrysy tobolského Kremlu ze šera letního večera. loď, která vezla posledního ruského cara a jeho rodinu vstříc neznámému osudu, pomaloučku vjížděla do večerní polotmy.“

Aleš Česal

S použitím knihy René Fülöp-Millera Svatý ďábel, Praha 1930








vlož reakci   -   ukaž reakce   -   pošli článek   -   vytiskni článek
Foto index ke článku
Články tematicky související