Všechna práva vyhrazena (c) 2001 Záhady.cz (DataLite spol.s r.o.). Doslovné ani částečně přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele - společnosti DataLite spol.s r.o.
Nostalgické postřehy ze Šumavy

Poprvé jsem spatřil Šumavu už jako školní dítko na táboře kdesi u Horažďovic a už tehdy ve mně zdejší krajina zanechala hluboký dojem. Později jsem strávil více než rok v kasárnách v Klatovech, odkud naše jednotka často vyjížděla na cvičení do prostoru Dobrá Voda. Někdy mě tam čekala strážní povinnost, a to jsem si vždy k nemalé radosti mých kamarádů nejraději vybíral službu tak, aby na mě vyšla právě za svítání. A tak zatímco všichni kolem spali, mohl jsem sám vychutnávat kouzlo probouzející se šumavské přírody.

Nejednou mě za tmy udivovaly nádherné roje světlušek a docela jsem chápal, že leckomu se tato žlutavě nazelenalá tajemná světélka mohla stát osudnými, když při jejich sledování z nepozornosti sešel s cesty a zapadl do bažiny. To co jsem pozoroval byly ovšem skutečné světlušky, tedy malí světélkující broučkové poletující sem a tam. Nemám na mysli tajemná světélka nad bažinami, o kterých se mnozí lidé domnívají, že je způsobuje unikající bahenní plyn metan, zatímco mnozí badatelé tuto domněnku vyvracejí a dokazují, že metan by podobný jev vyvolat nemohl. Například známý spisovatel MUDr.Ludvík Souček svého času tvrdil, že podstatu těchto světýlek vlastně neznáme a uváděl důkazy pro domněnku, že by se dokonce mohlo jednat o nějaký parapsychologický jev.

Jednou ještě za světla byly na určeném místě postaveny stany. A tu po setmění se k velkému úžasu všech přítomných ukázalo, že těsně před vchodem do našeho stanu je sice nenápadný, ale zato krásně žlutooranžově světélkující zetlelý pařez, kterého si předtím za dne téměř nikdo nevšiml. Jaká zajímavá náhoda tomu chtěla, že právě vchod do stanu byl takto světelně označen, aby mohl být ve tmě snadno nalezen. S podobným úkazem jsem se tehdy setkal poprvé a naposledy a to i přes pozdější usilovné pátrání.

Jindy bylo mým úkolem simulovat pomocí pyrotechniky pozici nepřítele, a to jsem pak strávil noc zcela sám uprostřed tajuplné šumavské přírody, desítky kilometrů od živých lidí. Jistě nemusím popisovat vlahou letní noc s hlubokou nebeskou klenbou nad sebou, kde lze napočítat nikoli miliony, jak někdy slyšíme v písních, ale nanejvýš tři a půl tisíce hvězd, které lze i na nejprůzračnější obloze spatřit pouhým okem. A přesto má ten pohled v sobě něco záhadného, tajemného.V noci se všechno zdá tak tajemné, skoro až strašidelné. Nad mokřinou se zvedá bílá mlha a vytváří fantastické tvary podobající se lidským postavám, stromy nabývají až hrozivých rozměrů. A všude se ozývají zvláštní zvuky. Křik nočního dravce, jehož temný stín se mihne proti obloze, v trávě zašelestí myška, pod mými kroky zapraská větévka. Ale co když to tak není, třeba je to všechno úplně jinak, co když…

Vzpomínám si také na obec Stodůlky, kterou museli její obyvatelé před půlstoletím proti své vůli opustit. Z této kdysi tak výstavné obce na stráni nad kamenitou říčkou Křemelnou s křišťálově průzračnou chladnou vodou už tehdy zbývaly jenom smutné ruiny. Obec totiž sloužila při dělostřeleckých cvičeních jako cíl. Dodnes vidím pobořené domy, modrá kachlová kamna uvnitř jednoho z nich, zrovna taková jako jsme měli i my doma, rozstřílená kaple nebo snad kostelík rýsující se proti blankytně modrému nebi. Co nedokázala poslední válka, která se naší zemi vyhnula, o to se postarali později naši obránci tábora socialismu… A také si pamatuji jak jsme z tohoto strašidelného místa v panické hrůze prchali se stráně dolů, ne snad před přízraky, které se tam možná v noci zjevují, ale protože při cvičení příslušný velitel „zapomněl“, že je tam průzkumná četa a vydal rozkaz k zahájení palby ostrými dělostřeleckými granáty…

Šumava mě tenkrát nesmírně uchvátila svou tajemnou melancholickou krásou, která se tolik liší od mých rodných východních Čech, kde jsem strávil svůj dosavadní život. A i moje rodina si tento kraj natolik oblíbila, že jsme tam pravidelně jezdili na dovolenou, při které jsme prochodili většinu civilistům dostupných míst. Přečetl jsem celého Karla Klostermanna a vše o Šumavě co se mi dostalo do rukou. Vzpomínám si také na známou Stehlíkovu trilogii Země zamyšlená. Autor tam napsal, že v Čechách bude zase dobře tehdy, až bude možné dojít pěšky z Modravy na Roklan, dát si tam sklenici bavorského piva a ten samý den se vrátit na Modravu. Jak by to bylo krásné, říkal jsem si, ale to by se musel stát zázrak. A on se ten zázrak najednou skutečně stal!

Začátkem devadesátých let jsme konečně mohli vstoupit do právě zpřístupněného vojenského prostoru Dobrá Voda. Ve zdevastovaném městečku Prášily, které prý bylo dříve známé jako vyhledávané vzdušné lázně, ale které jsem znal ze své vojenské služby už jen jako město duchů, jsme se setkali s někdejším rodákem, který se tam právě poprvé přijel podívat poté co před půlstoletím musel svůj domov opustit. Vyslechl jsem jeho nostalgické vyprávění o tom, jaké to bylo krásné kvetoucí městečko když odcházel, že před námi stojící zpustlá stavba byla nádhernou barokní farou, na rovné ploše vedle stával kostel, řekl mi kde byla škola, kde stával jeho rodný dům… Potom jsem zašel na hřbitov. Ani tam se nezastavila ruka sebevědomých a přitom tak zoufale omezených tvůrců nových pořádků. Ulámané kovové kříže skončily kdesi ve šrotu, náhrobky zpřevracené, rozbité, všechno zarostlé plevelem…

A potom na Hůrce jsme viděli vydrancovanou a pobořenou kapli s hrobkou rodu Abelů, známých majitelů skláren, o kterých píše K.Klostermann. A také na Knížecích Pláních jsme postáli před hromadou suti, která zbyla z někdejšího krásného kostela, který jako stavební skvost dominoval dalekému okolí do té doby, než ho jednou v neděli jakýsi chorý zelený mozek nechal vyhodit do povětří. Někdejší rodáci žijící dnes v Bavorsku na té hromadě alespoň postavili velký kříž. A vedle hřbitov, který se původní obyvatelé s pietou snažili opět uvést do pořádku, s dojemnou péčí sestavovali kousky rozbitých náhrobních desek a upravovali hroby. A bylo mi ze všeho smutno. Jak mohou civilizovaní lidé tak bezostyšně ničit dílo předchozích generací, a nezastavit se v úctě ani před mrtvými…

Letos jsem byl začátkem října na jakémsi třídenním jednání v Železné Rudě. Využil jsem laskavé nabídky mých přátel, kteří bydlí v jedné obci blízko Klatov a předcházející víkend jsem strávil u nich. Počasí bylo nádherné a přímo jako stvořené k cestování a proto jsme toho náležitě využili. Zajeli jsme také do Bavorska. Jak je to dnes snadné. Už snad ani není pravda, že jsme se kdysi z dálky ze Špičáku dívali na Velký Javor a marně jsem se pokoušel svému malému synovi vysvětlit, že tam nemůžeme protože by nás tam nepustili nikoli němečtí, ale naši strážci hranic. A v Bavorsku zajímavé cenové relace: lanovkou na Velký Javor 14,- DM, nahoře porce výborné gulášové polévky 4,50 DM a láhev Coly 3,- DM, ale dole v městečku Zwiesel sklenice minerální vody 5,- DM. Kde jsou ty doby, kdy se za tu cenu dal pořídit celý oběd. Inu, časy s mění.

V pondělí jsem odjel do Železné Rudy. Městečko je každým rokem je víc a víc upravené. Množství stánků i obchodů, kde vietnamští obchodníci prodávají své zboží. Také v našem městě jsou a velice rád u nich nakupuji. Jsou ochotní a slušní, nabízejí zboží dobré a velice levné. Vůbec mě nezajímá jestli je značkové, tu značku mohu postrádat, rozhodující je cena. Nedávno jsem viděl v televizi jak úředníci státní správy zabavili vietnamským obchodníkům velké množství zboží, prý bylo pašované a s falešnými značkami. Jistě, porušovat předpisy se nesmí. Ale co jsem potom viděl, to mi vyrazilo dech: obrovské množství textilií na kupě bylo spáleno! Něco tak absurdního může vymyslet jen mozek úředníka. Takové pohrdání prací těch, kteří to vyrobili. Cožpak nebylo možné odpárat falešné značky a zboží prodat?

V Železné Rudě mi zbylo trochu volného času, abych zajel do Prášil. A byl jsem mile překvapen. Některé domy jsou čerstvě opravené, kolem bývalé fary stálo lešení, a také tam vyrostlo několik hezkých nových penzionů. Zašel jsem na hřbitov. Kovové kříže sice chybí, ale hroby jsou upravené a na některých dokonce čerstvé květiny. Jenom ta informační deska u vchodu. Německá verse uvádí „vertriebene Bewohner“, tedy „vyhnaní obyvatelé“, zatímco v české versi se píše o odsunutých původních obyvatelích. Kdy se už konečně naučíme nazývat věci pravými jmény, proč se tolik bojíme podívat pravdě do očí? Vždyť dnešní střední a mladá generace přece nenese vinu na etnické čistce, která tu proběhla před půl stoletím. Ano, byla to etnická čistka, která nás velmi poškodila a při které trpěli především nevinní lidé, protože ti praví viníci na obou stranách jistě z velké části dokázali včas zmizet nebo převléknout kabát.

Už se ale připozdívalo a tak jsem si s chutí vypil šálek dobré kávy v hezké nové cukrárně Pampeliška a vrátil se zpět do Železné Rudy.

Ve středu jsme skončili v poledne a tak jsem se hned po obědě vydal na opačnou stranu na Hojsovu Stráž, kde jsme kdysi strávili hezkou dovolenou v hotýlku „Na vyhlídce“. Mezi hotelem a starým hřbitovem je nyní erotický night club, připadalo mi to trochu násilné a neorganicky zasazené do okolního krásného prostředí. Několik velmi mladých mužů zjevně patřících k personálu tohoto domu venku uklízelo napadané listí a zvědavě přitom po mně pokukovali. Možná mne považovali za potenciálního movitého zákazníka, zvláště když viděli jak si se zájmem prohlížím docela udržovaný hřbitov původních obyvatel. Kostel pochopitelně zamčený, za kostelem zanedbaná, chátrající a pro plevel nepřístupná budova s nápisem „Schule“. Zašel jsem na Vyhlídku na kávu. Vnitřek byl proti dřívějšku podstatně změněn, ale prostředí vcelku hezké. Jenom ta obsluha zdlouhavá, káva nepříliš dobrá a drahá. Podruhé bych snad již nemusel.

Bylo možné pokračovat dále na Nýrsko a pak do Klatov, ale raději jsem se vrátil do Železné Rudy. Odtamtud při cestě na Klatovy jsem zamířil vpravo na Prášily s úmyslem zajet až do Srní. Bylo však již pozdě a tak jsem odbočil vlevo na Keply. Kousek nad odbočkou je parkoviště s nádherným výhledem na okolní šumavskou krajinu. Neodolal jsem a strávil tam nějaký čas v nostalgických vzpomínkách. Bylo však už pozdě a tak jsem nakonec s povzdechem nasedl do auta a vydal se směrem na Klatovy.

Jel jsem podle ukazatelů až mě cesta najednou k mému překvapení přivedla do obce, kde bydlí moji přátelé. Dokonce jsem v dáli spatřil jejich dům. Zpomalil jsem a zvažoval, zda se mám stavit, abych se ještě jednou rozloučil. Určitě jsou už doma, bylo by jistě velmi příjemné ještě si chvíli pohovořit. Ale ne, není nic co by nesneslo odkladu, jsme stále ve spojení a brzy se zase uvidíme. A paní domu je přece tak nesmírně pohostinná, příliš bych se zdržel, a potřebuji se ještě dostat do večera do Prahy.

Pokračoval jsem na Klatovy. Ale do Prahy je ještě daleko, uvažoval jsem, někde cestou bych si měl dát kávu. A proč ne v Klatovech na starém náměstí v Bílé růži, do které jsem tak často chodil při svém pobytu v tomto městě? Jedu přece kolem. Rozhodnuto. Dám si jenom kávu a hned zase pojedu dál, to mě tolik nezdrží.

Zajel jsem tedy na náměstí. Proti mé předchozí návštěvě mi připadalo upravenější, hezčí. Snad jediné volné místo k parkování bylo v jeho dolní části hned u cukrárny, kde bych kávu jistě dostal. Ale ne, už jsem se rozhodl. Zamířil jsem tedy středem náměstí přes parkoviště nahoru směrem k Bílé růži, ale uprostřed jakoby mě něco zastavilo. V pravém horním rohu je krásný barokní kostel, který dobře znám, a za kostelem známá Černá věž. Napadlo mne, abych zašel do kostela, ale jenom krátce, nemohu se přece zdržovat. Kostel byl zavřený. Vykročil jsem opět směrem k Bílé růži a přitom jsem si všiml, že za průchodem pod Černou věží je Café Pepino. Chvíli jsem váhal. Mám tam zajít? Ale ne, jdu přece do Bílé růže. A tu jsem koutkem oka zahlédl oznámení, že za průchodem pod věží je také prodejna tisku a řekl jsem si, že si při zpáteční cestě koupím nějaké regionální noviny. Udělal jsem několik kroků a zastavil se. Ne, ty noviny si koupím hned, třeba bych na to pak mohl zapomenout. Zašel jsem do průchodu, koupil si v prodejně nějaký tisk a vyšel ven. Café Pepino. Zastavil jsem se. Chci přece do Bílé růže, váhal jsem. Ale proč bych tam musel jít? Rozhodnuto. Půjdu do Pepina. Na terase bude jistě chladno, proto zajdu raději dovnitř. U dveří jsem se znovu zastavil. Přece jen bych se měl na tu terasu podívat. Ale proč? Dobrá, půjdu dovnitř oklikou přes terasu. Vstoupil jsem na terasu - a strnul překvapením. V opačném rohu seděl s jednou svou kolegyní můj přítel, v jehož domově jsem strávil předchozí víkend. Byl jsem přesvědčen, že určitě už musí být doma a ani ve snu by mě nenapadlo, že bych ho v tuto dobu mohl potkat v Klatovech a už vůbec ne v Pepinu. Ani on mne tu nečekal. Oba jsme na sebe chvíli hleděli v němém úžasu. Co tu děláš? Kde se tu bereš? A potom jsem se dověděl, že můj přítel sice měl už být jako obvykle nejméně dvě hodiny doma, ale toho dne výjimečně nejel do Klatov autem pro jeho poruchu, výjimečně se zdržel na nějakém jednání a jelikož mu zbýval nějaký čas do odjezdu autobusu, zašel se svou kolegyní do kavárny, aby ještě prohovořili výsledky předchozího jednání. A když jsem tam přišel tak se právě chystali k odchodu. Původně chtěli jít do jiné restaurace, ale toho dne tam bylo plno a tak zašli do vzdálenějšího Pepina…

Zcela banální náhoda, řeknou mnozí. Ale vůbec ne v mém případě. Jestliže se totiž k něčemu pevně rozhodnu, tak je u mě krajně neobvyklé, abych váhal a své rozhodnutí bez vážných důvodů měnil. A zajímavé, v uzlových místech jsem měl vždy zvláštní neobvyklý pocit, jako by mne cosi zastavilo a vnucovalo mi namísto mého původního rozhodnutí jinou alternativu, kterou jsem sice zpočátku nebyl ochoten přijmout, ale pak jsem se jí proti svému zvyku podvolil. Jakoby mne cosi chtělo přivést ve správnou dobu na správné místo. Ale proč? Se svým přítelem jsme přece už všechno prohovořili, na nic se nezapomnělo, a jsme ve spojení mobilním telefonem, který jsme toho dne dosud nekomunikovali, nebyl důvod. A navíc, zakrátko jsme se měli opět setkat.

Tato velice zvláštní klatovská příhoda se tedy stala tečkou za mým právě uplynulým pobytem na Šumavě. Svou bizarností nás oba natolik zaujala, že jsme se k ní později ještě několikrát vrátili, aniž bychom dospěli k nějakému rozumnému závěru. Štěstí? Náhoda? Osud? To nevím.

Jiří Kult

nezávislý publicista