Všechna práva vyhrazena (c) 2001 Záhady.cz (DataLite spol.s r.o.). Doslovné ani částečně přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele - společnosti DataLite spol.s r.o.
SLUNCE - naše proměnná hvězda II.

Eddingtonův problém spočíval v tom, že původ či zdroj bouřkové elektřiny tehdy ještě nebyl, a ostatně dosud není, uspokojivě vysvětlen. Coby matematik se však tímto problémem dále nezabýval. Odpověď je prostá: za obojí, tedy pozemskou i sluneční formu tohoto fenoménu, vděčíme elektrické povaze vesmíru. Pozemská bouře je ovšem ve srovnání s permanentní globální elektrickou bouří na povrchu hvězdy pouhým jiskřením.

Eddington na okamžik uvažoval i o externím zdroji energie hvězd: „Hledáme-li jiný zdroj energie než [gravitační] kontrakci, pak první otázka zní, zda je energie, která bude v budoucnosti vyzářena skrytá uvnitř hvězdy či zda ji hvězda nepřetržitě získává zvenčí. Bylo navrhováno, že dopad meteorické hmoty může poskytnout teplo, nebo že hvězda zachytí jakousi subtilní radiaci, která se šíří napříč kosmem.“

„Subtilní radiace“ - to zní jako vysvětlení, které by mohlo získat přízeň moderních teoretiků, avšak Eddington ho okamžitě zamítl. Dnes ovšem už víme, že existují toky nabitých částic pohybující se v prostoru. Jenže – Eddington už přece dávno rozhodl o tom, co musí být uvnitř Slunce:
„Individuálně sice mohou být vůči těmto hypotézám uplatněny silné námitky, jimiž se ovšem není nutné podrobně zabývat, protože vyvstávají z nepochopení povahy dané problematiky. Žádný zdroj energie nedává jakýkoliv smysl, pokud neuvolňuje svou energii přímo v nitru hvězdy. Nestačil by jí dodat dost, aby byl schopen zajistit trvalou externí radiaci hvězdy. Musíme umožnit udržování vysoké vnitřní teploty, bez níž by hvězda zkolabovala.“

A přesně tady je hledaný „zakopaný pes“! Aby byl zachráněn Eddingtonův mechanický hvězdný model, musí být uvnitř hvězdy termonukleární generátor! Jenže počet slunečních neutrin nám už po dekády říká, že tento model je nesprávný [1].

Půjdeme-li po příčině proč má Slunce rozměry dané svou hmotností i bez požadovaného vnitřního tepla, je zde pravděpodobně externí zdroj energie. Zalistujeme-li několik málo stránek před naposledy uvedený výrok zjistíme, že Eddington se patrně také zabýval elektrickým nábojem uvnitř hvězd, protože se zde dovolává Maxwell-Boltzmannova distribučního zákona, platného pro plyny při rovnoměrné teplotě v gravitačním poli. Ten neříká nic jiného, než že lehčí molekuly mají sklon stoupat vzhůru. Eddington píše: „Elektrony v ionizovaném materiálu jsou mnohem lehčí než ionty, a proto inklinují k vystoupení na povrch… Ale tato separace je zastavena téměř dřív než začne, protože sebemenší nepoměr vytvoří mohutné elektrostatické pole, které jakýkoliv další rozptyl zastaví.“

Vypočítaný výsledek vykazuje "deficit jednoho elektronu na milión tun hmoty … přičemž elektrická síla, která se mění v poměru k vnitřní gravitaci, je sice absurdně slabá, ale zamezí jakémukoliv rozptylu elektronů navenek.“

Eddingtonova argumentace velice zjednodušuje. Jeho cílem, jak se zdá, bylo udržet spíše jednoduchý než realistický model. Tepelná ionizace vodíku se stává významnou pouze při teplotách okolo 100 000K; atomy a molekuly proto budou převažovat z větší části v oblasti hvězdy s nejsilnější gravitací. Toto se v elektrickém modelu týká celé hvězdy.


Jádro každého atomu, které je tisíckrát těžší než elektron, je gravitací vychylováno ze svého centra v atomu. V důsledku toho se z každého atomu stává maličký elektrický dipól. Je příznačné, že pokud chceme zkoumat fyziku sil atomových a molekulárních dipólů, musíme se uchýlit k chemickým příručkám. Tomu ovšem ve vědecké praxi většinou brání sporná specializace.


Atomové i molekulové dipóly se seřadí a zformují radiální elektrické pole, které způsobí, že se elektrony rozptylují navenek v enormně větším počtu, než připouští Eddingtonovo prosté gravitační třídění. V pozadí zůstávají pozitivně nabité ionty, které se navzájem odpuzují. Elektrická odpudivost takto vybalancuje kompresivní sílu gravitace bez potřeby centrálního zdroje tepla unitř hvězdy.

Významné konsekvence modelu Slunce jako elektrické hvězdy

1. Hvězdy se formují elektromagneticky, ne gravitačně, a jsou napájeny elektřinou (Eddingtonova „subtilní radiace“).

2. V blízkosti Slunce probíhají ve formě rotujících Birkelandových vláken galaktické přenosové linky o celkové šířce asi 35 kiloparseků. Jejich relativní pohyb vůči Slunci je příčinou pozvolných změn magnetického pole a hustoty jeho proudění – jinými slovy - jsou pravou příčinou cyklů sluneční aktivity. Takto viděno jsou všechny hvězdy proměnné. Pozice, v níž se nacházejí, je přitom stejně životně důležitá, jako jejich reálná hmotnost.

3. Elektrická hvězda má vnitřní radiální elektrické pole. Ale nemůže udržet žádné silné elektrické pole, protože plazma je vynikající vodič. Samoorganizační vlastnosti plazmy formují ochranné povlaky či „dvojvrstvy“, v nichž se koncentruje většina elektrického pole a akumuluje většina elektrické energie. Úplné volnění uvnitř akumulované energie je příčinou vzplanutí novy, polárního proudění i zrození hvězdných společníků.

4. V plazmové kouli našeho Slunce je radiální elektrické pole soustřeďováno v pláštích či dvojvrstvách („double layer“ - DL) nad a pod fotosférou. Jedna z těchto dvojvrstev se nachází nad sluneční fotosférou, v chromosféře.

5. Fotosféra a chromosféra společně fungují jako pnp tranzistor*, modulující proud slunečního větru. Ten efektivně působí jako záporná zpětná vazba, sloužící k ustálení energie vyzařované fotosférou, takže astrofyzika může hovořit o „sluneční konstantě“, zatímco další externí elektrické aktivity Slunce (UV světlo a rentgenové záření) jsou mnohem nestálejší. Fotosféra se rozpíná nebo naopak smršťuje v rámci přizpůsobení elektrickému prostředí, protože jde o fenomén elektrického vybíjení plazmy. To také vysvětluje, proč Slunce v radioteleskopech „zvoní“ jako elektrický zvonek.

6. Struktury dvojvrstev se občas mohou částečně zhroutit, přičemž dochází k explozivním uvolněním elektrické energie. Vzplanutí novy je důsledek poruchy vnitřní dvojvrstvy hvězdy. Hannes Alfvén soudil, že typická dvojvrstva sluneční protuberance může vykazovat miliardy voltů.

7. Hvězda je elektrický náboj rezonující v galaktickém obvodu a přirozeně vykazuje periodické chování. Je to superponovaný nelineární režim plazmových výbojů. Dvě hvězdy, které jsou blízko u sebe, mohou kvůli těmto plazmovým výbojům indukovat kataklyzmatickou nestálost a vykazovat tak chování pulsaru.

8. Korektní představu aplikovatelnou na hvězdu poskytuje homopolární elektrický motor. Vysvětluje rébus, proč sluneční rovník rotuje nejrychleji, i když by ve skutečnosti měl být zpomalován uvolňováním masy na úkor slunečního větru. (Tentýž model aplikovaný na spirální galaxie objasňuje, proč se hvězdy na jejím vnějším okraji pohybují po svých oběžných drahách rychleji, než se od nich očekává. Mezi spirálními rameny galaxie a spirální strukturou „slunečního větru“ je zřetelná spojitost.)

9. Napájející proud může být znázorněn jako vtékající dovnitř Slunce podél linií polárních magnetických polí, a pak od pólů k rovníku. Toto proudění se manifestuje formou obrovských toků sub-fotosférických plynů. Tento obvod uzavírají proudy proudící navenek ve středních šířkách, v současném pojmosloví nesprávně označované jako „sluneční vítr“.

10. K přenosu náboje do slunečního větru dochází přes fotosféru a probíhá formou těsně sbalených, globálních tornádových elektrických výbojů. Důležitou stránkou této tornádové formy je, že jde o výboj mnohem pomalejší než blesk, který je pod těsnou kontrolou mocných elektromagnetických sil, a má menší jas než běžný bleskový výboj [2]. Intenzivní, rovnoměrně rozdělená solenoidní magnetická pole těchto fotosférických tornád, dávají vzniknout překvapivě pravidelně rozloženým liniím magnetického pole Slunce.

11. Sluneční ekvátor je obepnut plazmoidem ve tvaru toroidu. Tento prstenec, pozorovatelný v UV spektru, je zdrojem uskladněné elektromagnetické energie. Tento plazmoid se příležitostně vybíjí přímo do nižších hladin Slunce, přičemž ve fotosféře vytvoří díru, jíž říkáme „sluneční skvrna“. Seskupení slunečních skvrn lze přirovnat k místům regionálního blýskání na Zemi. Vědci byli překvapeni, když přesně pod slunečními skvrnami objevili „děsivé plazmové uragány“. Je to pochopitelné, protože elektrické výboje vyvolávají rotaci plazmy. Dalším podivuhodným aspektem je, že sluneční skvrny se stejnou magnetickou polaritou jsou přitahovány k sobě, což by bylo nevysvětlitelné, kdyby se jednalo o běžné magnetické fenomény. Ovšem dvě paralelní vlákna elektrického proudu sledující linie magnetického pole se přirozeně ráda sjednotí…

12. Pomalý výboj vytvářející sluneční skvrnu občas může spustit jakýsi hvězdný blesk, jehož důsledkem je mocnější uvolnění uskladněné elektrické energie. Příznakem takového blesku je záblesk rentgenového záření (X-ray flare). Takto vzniklý elektrický oblouk může mít za následek výron koronální hmoty (CME). Koróna se pak nezřídka ztlumí, protože kapacita slunečního plazmoidu byla stažena.

13. Protože konvenční termonukleární pohádka o stelárním vývoji je nesprávná, neznáme stáří Slunce, ani jeho minulý či budoucí charakter. Možná, že odpověď na nevysvětlitelné drastické globální klimatické změny, k nimž v minulosti došlo na Zemi, nakonec nalezneme v proměnné povaze hvězd.

Konečný součet

Naše Slunce je proměnná hvězda, stejná jako všechny ostatní. Musíme se naučit žít s nejistou hvězdou, která je produktem svého prostředí. Můžeme očekávat, že se Slunce bude měnit, když vstoupí do oblastí mezihvězdného prostoru obsahujícího více či méně prachu, pozměňujícího charakteristiku plazmy. Mezitím můžeme hledat útěchu v podrobnějším zkoumání chování blízkých hvězd. Pár masivních CME je to poslední, co by nás mělo znepokojovat.


* Jsem velice zavázán profesoru Donu Scottovi za umožnění náhledu do jeho práce. Poukázal mimo jiné na to, že úplné dvoudenní přerušení slunečního větru v květnu 1999 lze pomocí jeho tranzistorového modelu snadno pochopit. Za použití termonukleárního modelu jde o zcela nevysvětlitelnou událost, protože zmíněný úkaz neprovázely žádné pozorovatelné změny slunečního výkonu.

[1] http://www.holoscience.com/news/puzzle.html
[2] http://www.holoscience.com/news.php?article=s9ke93mf

Zdroj: http://www.holoscience.com/news.php?article=by2r22xg&pf=YES

Tento článek byl převzat z WM magazínu se souhlasem autorů.