| Pohanské tradice v době křesťanství |
| Pouze někteří nejvyšší církevní hodnostáři doopravdy vědí, jaké poklady skrývá proslulá Vatikánská knihovna. Protokoly z inkvizičních procesů, proroctví vizionářů, tajné dodatky k usnesení koncilů... A také důkazy o tom, jak křesťanství postupně vzdávalo zprvu nesmiřitelný boj s pohanskou magií, jak bylo prostoupeno starými rituály, jak mnohdy váhalo, jestli mimořádnou duchovní osobnost prohlásit za světce nebo zaprodance ďábla. Magické třicatero Někdy v polovině 8. století po Kristu byl patrně ve fuldském klášteře sestaven seznam, který ve třiceti bodech shrnuje hlavní pohanské praktiky, v té době ještě běžně rozšířené. Je součástí rukopisu zvaného Kodex Palatinus. Těchto třicet latinských nápisů nedává spát řadě badatelů. Od osmnáctého století, kdy byly poprvé zpřístupněny k vědeckému zkoumání, byla o nich napsána spousta odborných článků a knih. Přesto nejsou dodnes zcela vysvětleny. Problémem je totiž úryvkovitost a nejasnost těchto heslovitých sloganů, zřejmě pouhých připomínek věcí, které tehdejší církevní činitel dobře znal z praxe, a proto mu nemusely být obšírně vykládány. Pro nás je ovšem problémem zjistit, co měl pisatel vlastně na mysli, a tak nápisy, nazývané souhrně Indiculus superstitionum et paganiarum, mají samy o sobě temnou působivost magických průpovídek. Někteří historici soudí, že jde o poznámky sv. Bonifáce. Podívejme se blíže na některé zajímavé body tohoto třicatera křesťanských misionářů osmého století. O pohanských svatyních V latinské větě, poukazující na tvrdošíjné přetrvávání pohanských svatyň, se doslova mluví o posvátných domech zvaných fanis. Žádný z badatelů zatím uspokojivě nevysvětlil, co bylo pod pojmem fanis míněno. Jednalo se však zřejmě o výraz běžný na území tehdejší francké říše Karla Velikého, protože se takřka stereotypně opakuje v řadě dalších církevních zákazů. Napadá mi určitá souvislost s názvem faun pro lesního démona. Jednalo se snad o jakési příbytky faunů? Samozřejmě to neznamená, že by staří Germáni, Galové a Slované uctívali fauny. Názvy mytických bytostí a pohanských bohů se však tehdy do latiny ,,překládaly" na základě přirovnání ke starořímským bohům: například Donar a Thor byli vydáváni za Merkura a Wotan za Jova. Pravděpodobnější však bude odvození od latinského výrazu fane ve smyslu ,,obdivovat" (jako fanové, fanatici, fantasti). Zvláštní však je, že skutečné pohanské chrámy, jejichž popis máme doložen, jako třeba u proslulé Arkony, jsou označovány v tehdejších latinských textech výrazem ,,templa". Co tedy byly fanis? Čeněk Zíbrt ve svém rozboru zápovědí z roku 1894 říká: Vykladatelé usuzují, dovolávajíce se zmínek v Bonifácových Epištolách, že mohlo jít o jednoduché svatyně, dřevěné a pokryté slamou, rákosím či listím, na způsob stanů, budek vypletených haluzemi, které chránily sošky a oltář před nepohodou. Podobá se pravdě, že v nich nebyly vzývány idoly bohů prvních a nejvyšších. Byly tam spíše chovány sošky bájeslovných bytostí nižšího řádu, božstev polních, která měla požehnávati role vůkolní, chrániti před pohromou, neúrodou. Zdá se pravděpodobné, že tyto stavbičky Slované nazývali búdy (a dodnes něčemu takovému z nepříliš trvanlivého přírodního materiálu říkáme bouda). Podle míst s velkou koncentrací bud vznikly zřejmě i názvy obcí Budeč, Budňany, Budějovice, Budín. Nápis se může vztahovat i k výnosu vydanému koncilem roku 541, v němž se nařizuje, aby chrámy a modlitebny křesťanské nebyly používány bez náležitého schválení od církevní vrchnosti a patřičného vysvěcení pro konání křesťanských obřadů. Domnívám se, že výnos se týká právě oněch fan (búd), které pokřtění rolníci podle starého zvyku stavěli v polích a teď do nich umístili obrazy či sošky nových křesťanských světců. Přesto obřady zvané provody, spojené se vzýváním mrtvých předků, s tanci a obcházením polí a s přenášením sošek či obrazů svatých z jedné búdy do druhé (jak podotýká Bonifác za kvílení, smíchu a zpěvu ďábelských písní), měly samozřejmě hluboce pohanský charakter. A tak prvotním cílem církve bylo zamezit této soukromé iniciativě nových křesťanů. Nenapadlo vás něco? No ovšem, naše známé kapličky jsou dědičkami těchto pohanských rodových polních svatyň. Je příznačné, že když se barokní architekti snažili duchovně zmocnit krajiny, znovu ji pokryli sítí kapliček. Vzpomínám, jak mě fascinovaly svérázné řecké kapličky, které mají jednotnou podobu malé bílé skřínky na sloupku u cesty. Řecké ženy do nich každý večer přinášejí zbytky jídla pro svaté. Obrázek Panny Marie je obložen kousky masa, zeleniny a ovoce, je tam malá mistička s vínem a hořící kahánek. Pozoruhodné přitom je, že synoda ve Frankfurtě v roce 794 přísně zapovídá stavění kapliček vedle cest. Nakonec však nezbylo církvi nic jiného, než se s existencí kapliček smířit. O hříšném uctívání svatých Slovo ,,svatý" původně znamenalo silný, mocný a bylo přívlastkem těch, kdo vládnou silami jiného světa. A mocnými ,,svatými" ochránci byli především zemřelí předkové rodu. Tato víra ve svaté dědy je dosud pevně vkořeněna v uctívání sv. Václava. Nedej zahynouti nám ni budoucím je typický obrat z pohanské modlitby k rodovým předkům diadům (dědům)). Křesťanští misionáři však dobře věděli, co se za úctou pokřtěných vesničanů k různým svatým doopravdy skrývá a hrozili přísnými tresty za hříšné uctívání svatých a zemřelých. Je pozoruhodné, že mezi těžké hříchy bylo počítáno i zapalování svíček na hrobech předků (což je dnes považováno křesťany přímo za morální povinnost). Mnozí kněží marný boj vzdali a sami se podíleli na magických obřadech, aby si udrželi moc a autoritu v obci, jak dokládají zprávy o disciplinárních procesech. Misionář Bonifác přísně kárá kněze, kteří obětují kozla či jiné zvíře při zádušních obřadech. Podle pohanské tradice bylo zvláštní ,,svatou mocí" nadáno vše, co vcházelo ve styk se zemřelými a jejich pohřbíváním, i to, co bylo na jejich paměť konáno, vařeno, či pečeno. Svaté bylo ptactvo jako nositel duší a taktéž stromy, v nichž ptáci sídlili. Svatý byl oheň, kdysi diady spalující a svaté (veliké) noci byly ty, v nichž zemřelí přicházeli na zem. V soudních sporech členové rodin přísahali při památce zemřelých ,,svatých" rodičů a dědů. Zemřelí byli nejvyšší autoritou živých, již nebylo možno nahradit ani nebem, ani církví. O zlořečeném nošení mrtvoly aneb Ubití zlé Mařeny Zápovědi takzvaných umrlčích večerů, kdy se držela stráž při mrtvole provázená bujarými pitkami a tanci ve škraboškách, drastických projevů žalu (trhání vlasů a rozřezávání paží a tváří noži či nehty), vkládání potravin a darů do hrobu a protivampýrských zásahů na mrtvém, jsou celkem jasné. Zvláštní jsou však zmiňované obřady ze ,,zlořečeným nošením mrtvých do polí, s koupáním mrtvých v řece a se svatbami dívek s nebožtíkem pohřbeným na křižovatce". Vzpomínáte na Erbenovu baladu Svatební košile? Je to náš klasický vampýrský horor, ale poukazuje na zvláštní vztah našich předků ke studenému, měsíčnímu světu mrtvých. Na Ukrajině se ještě v minulém století zpívaly takzvané hajiloky, písně provázené tanci mezi hroby na hřbitovech. Pořádaly se o Velikonocích, které bývaly nejvýznačnějšími svátky mrtvých. Vzývaly při nich Kostruboňka (známe ho z ruských pohádek jako Kostěje Nesmrtelného). Jedna z dívek stála uprostřed kruhu družek a zpěvavým naříkavým hlasem vykřikovala (ukrajinský originál se samozřejmě rýmuje): Co já bídná učinila, že jsem Kostruba nemilovala, přijď, přijď Kostruboňku, půjdu s tebou do komory, budu tvoje hospodyně, pochovám tě na svém klíně... atd. Pak z úkrytu vyskočil Kostruboň, mladík obalený slámou a hadry, ve špičaté slaměné čepici a s nabílenou tváří, uchvátil naříkající dívku a tančil s ní zvláštní tanec. Mimochodem, vzpomenete si, v čem tkví smrt nesmrtelného kostlivce Kostěje? Ano, v duté vaječné skořápce, v prázdném vejci. To si zapamatujme. Z našich lidových zvyků je dosud v živé paměti jarní obřad vynášení Smrtky, zvané také Mořena. Bývá vykládán jako likvidace zimy, nemocí a zla, jako očištění obce do nového jara a zažehnání smrti. Náš folklorista Antonín Václavík však píše: Typickým rysem úpravy Smrti byly řetězy z prázdných vyfouknutých vajec, prázdné hlemýždí domečky a prázdná sláma s prázdnými klasy. Měly prý vyjádřit planotu a prázdnotu, ale tento současný lidový výklad nevysvětluje všechno, oč kdysi při této obřadní figuře šlo. Z některých našich i balkánských podání vyplývá, že prázdné vaječné skořápky byly považovány za předmět zvláštní moci. Jako doklad uvádím, že starší hospodyně skořápky po použití vajec vždy ihned rozmačkávaly na malé kousky, aby prý nepřinesly do domu neštěstí. Hodit někomu na pozemek vyfouklé vejce bylo totéž, jako přivolávat na něj smrt. Na druhé straně byly vaječné skořápky i prázdné hlemýždí ulity hojně vyhledávány v lidovém lékařství. Huculové nosili mušle na krku i na hlavě jako ochranu proti zlým duchům. Z jiných pověstí a pohádek vysvítá, že v prázdné skořápce se může schovávat neviditelná, mocná duše. Těžko odhadnout, jestli je dobrá nebo zlá, a proto je třeba při manipulaci s ní krajní opatrnosti. V prázdném vejci je zaklet i život Kostěje Nesmrtelného. Vejce jako schránky života se také často vkládala do hrobů. Vejce pomalované zaklínacími znaky a symbolickými barvami je předmětem mocné magické síly. Proto ono velikonoční vybírání vajec pro velkou pohřební hostinu (ano, děti přece zpívají ,,Hody, hody, doprovody" což znamená ,, pohřební hostina, pohřební hostina, pohřební průvod"!) A koho vlastně hodláme pohřbívat? Zimu? Ukřižovaného Krista? Vraťme se zpátky k vynášení Mořeny. Jde o vampýrského démona, který je vzýván i obáván zároveň. V podobě zlé můry může vysát z člověka všechnu energii, dusit ho ve spánku a ,,umořit" ho k smrti. Proto musí být zabita, utopena, spálena, oběšena a dána napospas větrům, nabodnuta na kůl, na vidle, přibita na kříž... Jde o starou slovanskou bohyni smrti Moranu, jak soudili romantičtí vlastenci v době národního obrození? Kupodivu není nikde jako bohyně doložena. Pravda, existují místní jména Moráň, spjatá nepochybně s prastarými pohanskými pohřebišti. Ovšem krajová oslovení Mořenka, Mařena, Mařenka, Maryna poukazují k souvislosti s čímsi, co zní téměř kacířsky... Uprostřed řady našich měst jsou dominantou takzvané morové sloupy, stavěné jako poděkování za zažehnání zhoubných epidemií. Na oslavu míru po zlé válce se vztyčovaly mariánské sloupy. Na lesní křižovatce za Českými Budějovicemi je ,,černý sloup" s reliéfem Madony. Panna, která zažehnává zlo... I dnes tam stále leží čerstvé květiny, věnečky a hoří svíčky. Ve starověkém Řecku stávaly na křižovatkách takzvané Hekátiny sloupy. Kladly se k nim (věšely se na ně, případně přibíjely) oběti pro měsíční bohyni Hekáté, temnou vládkyni nočních cest. Ta bývala původně zobrazována jako černá žena, stojící na měsíčním srpku s planoucí pochodní v ruce. Svítila na cestu zbloudilým duším, a proto její doprovod tvořili ti, kdo zemřeli na cestách nepohřbeni a její příchod ohlašovalo děsivé vytí podsvětních psů. Kdo se vydával na dalekou cestu, obětoval u Hekátina sloupu černého psa, černou ovci nebo med, aby ho ochránila před nebezpečím. Především však byla patronkou čarodějnic a postupně se stávala zlověstnou vládkyní černé magie. Zachovalo se jedno původní zaklínání, jež ve svém spisu Odhalená magie cituje Karel Weinfurter. Je to cosi vskutku temného a mrazivého: Přijď podzemní, pozemská a nebeská, přijď bohyně cest a křižovatek, přijď průvodkyně noci, jež se těšíš ze štěkotu psů a prolité krve, jež se potuluješ ve tmě, jež planeš ve stínu mezi hroby a samotným mrtvým způsobuješ hrůzu, přijď ty, jež přinášíš světlo černější než tmu, Gorgo, Mormo, měsíci v tisíci podobách, popřej naší oběti příznivého sluchu. Souvislost Hekátiných sloupů s ,,Božími muky" a mariánskými sloupy je až zarážející, zejména proto, že jsou umisťovány na podobná místa. Chci snad porovnávat Pannu Marii se strašlivým ženským démonem černé magie? Ještě chvíli vydržte, než odsoudíte moji troufalost! Další citát z díla etnografa Václavíka snad nejlépe naznačí, co mám na mysli: Smrtka, Mořena byla kostlivá babizna s vyceněnými zuby, nesla na sobě symboly zmaru a zániku. Zmínil jsem se již o pohřbívání nečistých zemřelých, zvláště neznámých utopenců, připlavených jarními povodněmi, s nimiž lidová víra spojovala vampýrské bytosti různých strašných podob, táhnoucích za sebou mor a řetěz neštěstí. Šlo tedy o obřadní ubíjení domnělé vampýrské bytosti nebo o oběť, uspokojující démona z vampýrské bytosti vzniklého, a to pro celý nastávající rok. Naproti tomu Smrtolinka, Majdalénka, Majolenka, její dcera, byla děcko v peřince, mladinká nevěsta zářící štěstím, vtělené osvobozovací zjevení, přinášející požehnání. Původně její přinášení do vsi následovalo hned po utopení, spálení, roztrhání či oběšení Mořeny. Smrtka se znovu zrodila ve svěží, osvobozující podobě. Smrt ničili a proklínali, Smrtolku pozdravovali a uchovávali jako světici. Současně však spojitost těchto dvou bytostí ukazovala, že život a smrt jsou rub a líc téže mince. Mnohé naznačuje píseň, kterou Smrtolku vítali vesničané při jejím slavném zeleném návratu: Ó Maria, kde si byla, u studánky nohy myla... Nelze se divit nedůvěře církve k mariánskému kultu. Ve své původní podobě zachycuje tento matriarchální mýtus obraz stálého umírání a znovuzrození, neboť bohyně Morena je spojena s ubývajícím a přibývajícím měsícem a ve chvíli, kdy ona porodí na nebi nový měsíc, všechny ženy spolu s ní krvácí. Sama jména Maria, Morija, Morena, ale i mor a moře zřejmě pocházejí ze starobylého indoevropského výrazu pro hlubinu, temnotu a nekonečno. O svátcích nepatřičných a Donarových kozlech Dvacátá zápověď upozorňuje na stále přetrvávající svěcení Wotanova a Donarova svátku. I z dalších dokumentů (např. nabádání Martina z Baracary z šestého století a kázání sv. Eligia ve století sedmém) vyplývá, jak těžké bylo pro církev prosadit neděli jako ,,den Boží". A ještě v době Karla Velikého je na území jeho říše ukládáno čtyřicet dnů pokání o chlebě o vodě křesťanům, kteří nepracují ve čtvrtek, jako by to byl den sváteční. Čtvrtek totiž byl zasvěcen jednomu z nejmocnějších bohů germánského pantheonu -- Donarovi s hromovým kladivem (na Severu nazývanému Thor). Dodnes se v němčině čtvrtku říká Donerstag (Donarův den). Pozoruhodné ovšem je, že Slované ve stejný den -- ve čtvrtek -- světili svátek hromovládného Peruna. Čeněk Zíbrt o tom píše: Proti tomuto obyčeji pohanskému, světiti hlavně čtvrtek a toho dne nepracovati, církev horlí a vybízí, aby lid světil neděle a svátky křesťanské. A přesto, nedbaje církevních zápovědí, udržuje se v lidovém podání dodnes (psáno roku 1894!). Ohlasem jeho jsou zvyky a pověry lidu evropského, že ve čtvrtek nemá se nic důležitého podnikati, nemá se ve čtvrtek večer přísti, sekati a vůbec pracovati. Ženě, která by ve čtvrtek večer předla, zlý rarach (v Čechách také Křístek zvaný) přadena i vlasy na hlavě zacuchá, spát ji nenechá a v podobě strašidelné ji až do rána bude děsit, zlou můru a bolest hlavy jí způsobí. Také Balbín se ve svém spisu o podivuhodnostech Království českého vysmívá pověrčivým ženám, že ve čtvrtek večer připravují zbytky jídel pro skřítky (v latinském originále genius Lares). Nejpozoruhodnější dokument pochází z pera Václava Klugara, který byl v letech 1725-1740 farářem ve Skalici nad Úpou. Je zvláštní tím, že chce poukázat na hloupost pohanské bázně ze čtvrtečního večera, kdy prý hromovládný Perun (Křístek) obchází lidská obydlí -- a současně tomuto strachu sám jako farář podléhá. Tento dokument si zaslouží delší citaci: Kteříž cizí bohy míti chtějí a ctějí, neb modlám sloužejí, měsíci, slunci, planetám, domovním bůžkům božskou čest vzdávají, večery čtvrteční jim posvěcují, pokrmy na mísách nechávají, neb ty večery čarodějníci se scházívají a bezbožnosti páchají, které zde nesluší položiti. Lest pak někteří úlisnou mají, když tvrdí, jako by zbožní křesťané byli, že to na památku čtvrteční večeře Páně dělají. Z úst vlastní sestry hodnověrnou zprávu mám, kterak u souseda mých rodičů u večer čtvrteční na mísách pro bohy pohanské nechávali. Tu pak jejich dcera jednoho čtvrtečního večera pravila: Táto, jste-li pak vy hospodářem, nebo jinšího hospodáříčka máme? Já to sním a nic nenechám! Tak i učinila, ničeho na mísách nenechala, nádobí umyla a spat se položila na pec. V noci hrozný, chlupatý, huňatý a studený kozel k ní přijde a podle ní se položí, kterážto když na otce svého o pomoc křičela, přijde z komory otec s jeřabinovou holí a toho kozla honí, který píckou jest dolů skočil a zakvašeno na kyselo i s hrncem dolů shodil, ven dveřma utekl, po té rajštuli v chlívě pomstu vylil, jalovici do žlabu za jesle vpletl a udávil. Od toho času pak rarachům ničeho na mísách nenechávali, aniž více o kozlu ďábelským slýcháno bylo. Toho mám zkušenost, že jakožto malý chlapec při hře na zahradě zajíc s náma hrával, kterýho, když jsme mezi sebou honívali, do sklepu uběhl, tam zmizíval a najíti se nemohl. Pokud si pamatuji, bývalo to zrovna dne čtvrtečního. Zdravý rozum ukazuje, že to zajíc pověrečný, čarodějný býti musil. Dále již od svých rodičů jsem slejchával, že by u večer čtvrteční a sobotní po lesích, polích a zahradách hrozné štvaní tak řečených vejžlat bývalo a že žádný -- nepochybně z těch, kteří ty bůžky měli nebo se s nimi řídili -- hvízdati nebo houkati nesměl; pak-li jest to učinil, že ze člověka čerstvě uštvaného byla mu krvavá čtvrtka ku snědění přinešena, kterou s divokými honci jísti musel, chtěl-li si života zachovati. Nesporně zajímavá je funkce kozla a zajíce, jako posvátných (možná obětních) zvířat, souvisejících se starým svátkem hromovládného boha. Donarovi kozlové jsou mytická zvířata, kozlí démoni s rybími ocasy (podobní astrologickému zobrazení souhvězdí kozoroha). Zajíc byl často pokládán za vtělení bludných duší ,,pradědů". Je zajímavé, že v pohanské svatyni na vrchu Bacíně v Českém krasu nalezli archeologové ve skalní puklině kromě kosterních pozůstatků koz a ovcí také kostřičky obětovaných dětí spolu s kostmi zajíců. Farářova vzpomínka, jak si jako děti hrály na zahradě s krotkým zajícem, který pak záhadně mizel ve sklepě, je v této souvislosti přinejmenším zvláštní. Staroněmecká tradice, podle níž o Velikonocích přináší zajíc lidem magická vejce z podsvětí (původně prý na ,,zelený čtvrtek"), naznačuje, že jde o roztroušené zlomky jediného, kdysi zřejmě souvislého mýtu. Kruh se uzavírá... Také tradice pátku dlouho přežívala v lidovém povědomí. V pátek se zakazovalo koupání, praní a vůbec jakékoliv manipulace s vodou, která by se prý mohla proměnit v krev. Pátek jako nešťastný den byl spojován s Velkým pátkem -- ukřižováním Krista. Zřejmě šlo o svátek germánské bohyně Frey (dodnes německy freitag), ale také rusalek a vůbec vodních bytostí. Zajímavým svědectvím o pátku jako ,,dni vody" je Erbenova balada Vodník, zachycující folklorní podobu starého mýtu. Dívka poruší tabu a přes varování matky jde v pátek prát prádlo k jezeru. Nezbytně následuje trest a vodní démon se jí zmocní. O svěcení vody Svěcená voda nebyla pro pohany žádnou novinkou a používali ji jako účinný prostředek k zahánění zlých duchů, nemocí a k různému čarování. Proto se zřejmě Jan Křtitel (později i sv. Jan Nepomucký) stal tak oblíbenou postavou vodní magie. Nejmocnější voda se nabírala v místech, kde se slévaly tři prameny, kde bylo u pramene trojcestí, nebo alespoň na hranici tří katastrů. Říkalo se jí trojhraničná. Musela se nabírat těsně před východem slunce, dřív, než nějaký pták přeletí vodu, protože tím by už byla poskvrněna a znehodnocena, a nesmělo se při tom promluvit jediné slovo. Ke kladným úkonům byla nabírána po proudu, k negativním proti proudu. Zvlášť mocná byla voda nabíraná na Velký pátek, při úplňku. Na zmizení vyrážky byla však účinnější voda nabíraná při ubývajícím měsíci a zvlášť ta, která přepadávala přes mlýnské kolo. Hašená nebo-li uhlenková voda se tvořila tak, že do nádoby, přes kterou položili křížem dva proutky, se po devaterém opakování zaříkávací formule vhazovaly žhavé uhlíky z jalovcového dřeva. Podobný význam měla voda z kovářského kadlubu, ovšem nesmělo se o ni požádat, kovář ji musil sám nabídnout. Dobré bylo, když se na dně nádoby nechávaly ležet stříbrné mince. Voda určená k exaktickým nebo věšteckým praktikám se nechávala stát nepřikrytá pod hvězdným nebem, aby do ní napadaly nebeské jiskry. Voda ve studánkách a potocích se také krmila medem, chlebem či oplatkami. Ostrá voda byla ta, která se přelévala přes ostří sekery a odražená se nabírala z potoka, do jehož dna se zabodl nůž, plužné krojidlo, vidle, šavle nebo jakýkoliv špičatý předmět. Velmi ceněná byla voda střelná, jejiž získání bylo spojeno se značným nebezpečím. Marie Vaňharová zapsala svědectví z Velké Bíteše, kde střelnou vodu pro léčení těžce nemocného opatřil místní hajný. Šlo o vodu ze studánky, do které se střelilo z pušky nebo pistole, když se předtím odprosila Panna Maria a pomodlil bolestný růženec. Výstřelem do studánky se totiž Panně Marii (někdy též víle či rusalce) způsobila bolest. Když však touto vodou omývali nemocného, do týdne se postavil na nohy. Velmi účinná byla rosa, sbíraná před úsvitem tím způsobem, že se z trávy a listů keřů střásala na bílý jemný šátek a ten se pak ždímal do nádoby na dojení. Samozřejmě záleželo na tom, z jakého druhu rostlin se rosa střásá, protože léčivé a kouzelné byliny umocňovaly její vlastnosti. Nejlepší byla ta, nasbíraná na Zelený čtvrtek či ráno ve svátek sv. Jana Křtitele. Voda svěcená křesťanským knězem v kostele byla též ceněna, ale lidé si k ní doma přidávali svoje vlastní magické svěcení nebo se snažili jinými způsoby zvýšit její sílu. K nejobvyklejším způsobům lidového umocňování náleželo míšení kostelní svěcené vody z různých let. Na Slovensku míchali svěcenou vodu až z dvanácti let; čím míchanější, tím prý byla účinnější, hlavně proti čarodějnicím a upírům. Umytím zemřelého bylo možno vodu změnit ve vodu mrtvou. Ocelové zbraně, které byly kaleny v takové ,,mrtvé vodě", působily prý zhoubněji, než kdyby měly ostří napuštěna jedem. Voda z mrtvého se musela vylít na kamenité a vyprahlé místo nebo na skálu. Naopak živá voda je ta, ve které vykoupali novorozence. Lila se ke stromům a dítě se tak stávalo pokrevním bratrem stromu. Na Horácku zakopávali k témuž stromu i placentu. Všechny tyto ,,úpravy" vody mohou dnešnímu vědecky založenému člověku připadat absurdní. Ovšem nejde jen o subjektivní pocity těch, kdo v moc svěcené vody věří. Prudkým úderem, čeřením, provzdušněním, stykem s ohněm, elektrickým výbojem, dotekem nerostů, kovů, rostlin, lidského či zvířecího těla, určitým způsobem kondenzace a zachycením jemných vibrací mění molekuly vody dost podstatně své vlastnosti. Zmíněnými manipulacemi se z čisté vody stává cosi podobného tolik vysmívaným a přesto účinným homeopatickým lékům. Voda je totiž skvělým nositelem vložené informace a lze ji skutečně nabít mocnou, ať už kladnou či zápornou energií. Na sv. Jana Křtitele bylo možno ve středověké Evropě spatřit obrazy, jaké dnes můžeme vídat jen v Indii u posvátné řeky Gangy. Desítky a někdy i stovky lidí z širého okolí za zpěvu táhlých elegických písní vstupovaly do řek, aby uctili svatého Kupalu. Po vodě pouštěli lodičky a miniaturní vory s planoucími kahánky a hraničkami, protože v tento čas se omývá i čistý oheň. Kupalský obřad byl krásně zrekonstruován režisérem Tarkovským v jeho historickém filmu Andrej Rublev. Zde se mnich Rublev snaží s krajním sebezapřením odolat živočišně smyslné atmosféře nočních orgií a skončí přivázán k trámu v chatrči svůdné čarodějnice. Za svítání je svědkem pronásledování účastníků obřadu knížecími vojáky a utopení pohanské ,,bogyně" v řece. Na Volyni se o několik staletí později pravoslavný kněz bez jakýchkoliv výčitek svědomí podílel na Novoročním svěcení říční vody. Při této slavnosti zvané Jardan (snad připomínka biblického Jordánu), vysekali muži do ledu na řece díru ve tvaru kříže, jejíž okraje zbarvili šťávou z červené řepy, takže to vypadalo, jako by ukřižovaná řeka krvácela. Na střed kříže položili věnec ze smrkových větví. Kněz se modlil a žehnal krucifixem vodě, ženy a dívky ji čerpaly do džbánů, rybáři potápěli sítě, někteří se myli a jiní střílelí z hmoždířů a pistolí. A protože se věřilo, že která z dívek se během obřadu kněze dotkne, ta se do roka vdá, tlačily se k němu tak, že je musel tlouct křížem, aby ho nesrazily do vody. Také Petrarka píše, že když se roku 1330 vracel z Prahy, kde byl navštívit císaře Karla IV., zastihl na den Jana Křtitele v Kolíně nad Rýnem davy koupajících se žen, od nichž slyšel, že v proudící řece se smývá veškeré zlo z člověka. Krásná je modlitba huculských děvčat, pronášená nad vodou ve chvíli, kdy se ráno na sv. Jana Křtitele objeví Jitřenka: Dobrý den, vodičko, jardánečko, nejstarší matičko. Omýváš hory, kořeně, kameně, obmyj i mne narozenou, pokřtěnou, od vší nečistoty, abych byla spanilá jak vesna, pěkná jak zora jasná; jak se lidé radují z vesny, tak aby i mne milovali; abych byla syta jak podzim a bohatá jak země. O Sedraném Janu a Panně pramenů Legenda vypráví o tom, jak si první pokřtěný Přemyslovec, kníže Bořivoj, vyjel z tetínského dvorce na lov a v divoké skalnaté rokli postřelil laň. Tu vystoupil z houští mohutný, zarostlý a divoce vyhlížející muž a otázal se překvapeného knížete, proč ubližuje lani, která je jeho jedinou přítelkyní a živitelkou. Kníže okamžitě pochopil, že jde o ,,svatého muže", hluboce se mu poklonil a prosil za odpuštění. Svatý muž ho zavedl do skalní sluje, kde žil, nabídl mu lesní plody a dal mu napít z posvátného, léčivého pramene. Řekl, že je původem Chorvat a jmenuje se Jan (chorvatsky Ivan, což je totéž). Od té doby kníže ,,lesního" mudrce často navštěvoval a radil se s ním. Když stařec zemřel, nechal ho dle jeho přání pohřbít uvnitř jeskyně. To je nejstarší česká zmínka o křesťanském poustevníkovi. Poustevnické hnutí se původně rozšířilo z Egypta a bylo spojeno s vírou gnostiků, hledajících v osamělé meditaci na poušti stav nirvány a přímého duchovního spojení s Absolutnem. Ve sv. Janu pod Skalou (asi 10 km západně od Prahy) však byla nová poustevnická idea nepochybně naroubována na prastarou tradici Strážce pramene a Lesního krále. Tento zvláštní kněžský úřad popisuje J. G. Frazer v knize Zlatá ratolest. Ve starém Římě byl pod strmou skálou, u pramene nad Aricijským jezerem posvátný Nemecijský háj, kde byla uctívána bohyně lovu Diana (jejímž zvířecím převtělením bývala laň (!) a posvátným stromem dub obrostlý jmelím). Dianin kněz střežil háj, jeskyni a pramen. A jak říká Frazer: ,, Tento mystický Král lesa byl reprezentován posloupnou řadou kněží, kteří pravidelně hynuli mečem svých následníků, protože starý král musel být zabit dříve než tělesně zchátral, aby nemoc svého těla nepřenesl na okolní svět. Jejich život byl svým způsobem vázán k jistému stromu v posvátném háji, protože Dianini kněží byli před útokem bezpečni jen tak dlouho, dokud tento strom byl nedotčen." Ve sv. Janu pod Skalou zůstala snad nejlépe uchovaná pohanská skalní svatyně -- a to nejen u nás, ale v celé střední Evropě. Mocný vápenitý pramen vytvořil za miliony let desítky metrů vysokou travertinovou usazeninu a v ní se skrývá několik propojených jeskyní, částečně opracovaných lidskou rukou. Archeologický průzkum zde našel stopy z doby bronzové i železné, své obětiště tu měli Keltové a právě po nich tu zůstal posvátný kámen, v němž jako by byla otištěna bosá lidská chodidla. Je celkem logické, že jeskyně je zasvěcena Panně pramenů, jedné ze tří podob Panny Marie (Existuje Černá, která vládne hlubinám země, Modrá nebo též Mořská, která vládne pramenům a vodám a Bílá, zvaná též Sněžná nebo Hvězdná, která vládne nebi, měsíci a hvězdám). Její socha tu stojí na skalním podstavci nedaleko kamenného lůžka blahoslaveného poustevníka Ivana (ještě stále nebyl uznán za opravdového církevního svatého!). A na nedalekém pahorku, odkud je dobrý výhled ke skále i prameni, stával prastarý (a průběžně obnovovaný) dub sv. Jana. Podle pověsti právě pod tímto dubem potkal prchající poustevník, pronásledovaný ďábly, nenáviděný místními domorodci a rozhodnutý navždy opustit svatyni, zjevení Jana Křtitele, který mu vtiskl do ruky hůl zakončenou křížem a přikázal:,,Vrať se!" Poustevník, který znovu získal ztracenou odvahu, svedl s pohanskými démony uvnitř jeskyně nesmiřitelný boj. Tomu nejhroznějšímu prý vrazil kříž přímo do chřtánu a netvor s děsivým kvílením vyrazil ven stropem jeskyně. Otvor, který zanechal, se ukazoval zbožným poutníkům (i když jde o docela přirozený krasový komín). Není v tom příběhu symbolicky zachyceno předání funkce Krále lesa? Proč poustevník nese stejné jméno Jan? Nebylo to snad ve skutečnosti tak, že svého pohanského předchůdce nahradil ve službě posvátnému prameni (a službě bohyni, zosobněné krotkou bílou laní!), jak velela dávná tradice? Osadníkům z okolních vsí se zřejmě nové, křesťanské pojetí Krále lesa moc nezamlouvalo a pokusili se poustevníka několikrát zlikvidovat. Kamenovali ho a v jeskyni se dosud ukazuje místo s narudlými skvrnami, což prý je Ivanova krev, která mu tekla, když ho tu jakýsi pastýř zbil holí. Ale díky knížecí podpoře si křesťanská církev svatyni definitivně přivlastnila, jeskyni přebudovala na podzemní kostel, dosadila sem stálou hlídku mnichů a později tu vznikl klášter a významné křesťanské poutní místo. Jan Křtitel, posvátný dub, pramen a ochrana zvěře jsou atributy, které najdeme i na hoře Velízu v křivoklátských lesích. Zajímavá je legenda, že Vršovci chtěli ve svatyni zasvěcené staroslovanskému bohu Velesovi rituálně zabít knížete Jaromíra (ačkoliv formálně už byli dávno křesťany!) Cosi napovídá název lesa pod bývalým obětištěm na hoře Velízu. Říká se tam U sedraného Jana. Historky o násilí, spáchaném zde na někom, jsou pozdními pokusy o vysvětlení podivného názvu. Také v Praze na Smíchově býval kostelík (v minulém století zbořený), zasvěcený sv. Janu, který se lidově nazýval Jana Odraného. Jméno Jan má zřejmě souvislost s antickým Janusem (bohem dvou tváří) a germánskou variantou Johanes -- Hansi. U nás se možná stalo krycím názvem pro zavrženého Velese, Krále lesa. Máme pro to řadu dalších příkladů. Johanes nebo Jan z Hory bylo zdvořilým oslovením pro vládce Krkonoš Rýbrcoula (Krakonoše). A příznačná je legenda z Loketska o Hansu Heilingovi (čili Janu Svatošovi, svatém Janu), což byl kníže lesních duchů. Narodil se jako syn člověka a lesní víly, a proto byl celý život tragicky rozpolcen mezi dvěma světy. Z lásky k lidské dívce se vzdal svých magických schopností a v podobě obyčejného člověka byl rozsápán medvědem. Vidíme, že jde o boha zabíjeného a znovu vzkříšeného. A proč je Pánem stád a zvěře? Samozřejmě, vždyť zvířata tím, že se nechají zabít a sníst, dávají lidem život. Jsou to dobrodinci obětující sami sebe. Z toho vyplývá, že přívlastek ,, sedraný" nebo ,,odraný" naznačuje způsob prováděné oběti -- rozedrání, doslova roztrhání na kousky, které si účastníci obřadu jako relikvie odnášeli, aby je pohřbili pod prahem domu nebo stáje a zajistili si tak stálou ochrannou přítomnost boha. Obětováno zřejmě bývalo nějaké rohaté zvíře -- nejspíš kozel nebo beran. Ale ve výjimečných případech to mohl být i člověk. Přivázání knížete Jaromíra ke kolíkům v roztažené poloze na zemi naznačuje, že se ho chystali obětovat způsobem ve velízské svatyni obvyklým. O ohni třeném ze dřeva, zvaném též nodfyr A k posvátné hoře Velízu se mi váže ještě jeden pozoruhodný zážitek. Bylo to asi před pěti lety na Bílou sobotu, kdy jsem viděl, jak na hřbitově u zdi kostelíku farář s jáhnem rozdělávají oheň, modlí se nad ním a stříkají do plamenů svěcenou vodu. Pak v hraničce zapálili velikou svíci (paškál) a za zpěvu vnášeli nový, mladý oheň do kostela, aby jím rozžali lampičku věčného světla před oltářem a připálili svíčičky shromážděným věřícím, z nichž každý držel jednu připravenou v ruce. Po mši mi pan farář potvrdil, že obřad velikonočního ohně se už dávno nekonal a že je jeho snahou obnovit staré, krásné zvyky, které stmelovaly vesnický kolektiv. Byl to pozoruhodný a sugestivní zážitek, ale přesto tento oheň nebyl skutečný, pravý, dřevěný. Nebyl totiž rozdělán tím nejstarším, pravěkým způsobem, jakým ho ještě před sto lety rozdělávali vesničané o velkých svátcích. Pro zapálení čistého ohně nesmělo být použito dokonce ani křesadla, ocílky a křemene; musel se vznítit pouhým třením dřev. Postup rozdělání živého ohně je popsán B. M. Kuldou ve Starých zvycích valašských. Jakmile přihnali valaši ovce na salaš, rozdělávali dřevěný oheň, který je mocnou ochranou proti vlkům, upírům a čarodějnicím. Naproti dveřím zasadili silný sloup, do něj vyvrtali díru a v prkně dveří druhou. Ty dva otvory vyplnili hubkou a suchým mechem a vsadili mezi ně na koncích přiostřenou dubovou hřídel. Hřídel obtočili provazem. Jeden ovčák se zevnitř opřel o dveře a vší silou tiskl desku proti hrotu, druhý prudce tahal za volný konec provazu, čímž hřídel rychle roztáčel. Brzy se na koncích zahřála natolik, že se z nich začalo kouřit a hubka a mech začaly doutnat. Od nich se založil oheň v kolibě, který po celou dobu jejich zdejšího pobytu nesměl vyhasnout. Podobně se tedy kdysi rozdělával ,,svatý oheň" na Bílou sobotu. Již v předvečer nechali v celé vsi vyhasnout všechny ohně a trávili noc tmy a úzkosti. Oheň v domácím krbu totiž jinak hořel nepřetržitě celý rok. Věřilo se, že uhasnutí ohně v domácím krbu může způsobit těžké pohromy, zvláště mor. Jen zemřel-li člen rodiny, uhasili oheň, a teprve po pohřbu vnesli do nově vymazané pece oheň od sousedů. Velikonoční oheň byl však něco zásadního a posvátného. Opakoval se mýtus obdarování lidstva dobrodiním ohně. Při vyšlehnutí prvního plamene padali pastýři na kolena a hlasitě se modlili. Oheň byl považován za živou bytost, za ,,svatého", za tělesně přítomného Boha (ostatně i ve starém zákoně se Jehova zjeví Mojžíšovi v podobě hořícího keře). V seznamu zakázaných pohanských pověr je vzněcování ohně zvaného nodfyr třením dřev uvedeno jako patnáctý bod. Ještě roku 732 horlil církevní sněm proti kladení živého ohně. Nakonec však církev kapitulovala a rozhodla se podílet na prastarém obřadu. Oheň se zakládal ráno o Bílé sobotě velikonoční před kostelem na západní straně. Přikládalo se do něj dřevo zcela určitých dřevin, hlavně trnitých, zejména trnky, hlohu, šípku a jalovce. Bývalo zvykem pálit na něm suché hřbitovní věnce, zbytky vykopaných rakví, zpuchřelé hřbitovní kříže, větve hřbitovních stromů a hořlavé předměty kostelního inventáře. Kněz do něj vylíval i staré zbytky svěcených olejů. Je to známé čištění sakrálního prostoru, upálení Mořeny, Velká proměna a Zmrtvýchvstání. Kněz kropil oheň vodou svěcenou na Tři krále a pak připálil velkou svíci zdobenou řeckými písmeny Alfa a Omega (Počátek a Konec). Za doprovodu věřících vnesl ,,svaté světlo" do chrámu jako takzvaný lumen Christi (světlo Kristovo). Povinností hospodyně bylo přinést žhavé oharky z velikonočního ohně domů a znovu od nich zapálit rodinný krb. Ohně se zakládaly v sadech, s hořícími pochodněmi se obcházelo kolem polí a stájí, mladí lidé přes planoucí hranici skákali, aby je plameny na vteřinu ožehly a vyhnaly z nich nemoci, mezi planoucími ohni nebo přes teplý popel se proháněl dobytek, kola od žebřiňáků obalená slámou a politá smolou se zapalovala a pouštěla z kopců. Další ohňové obřady byly soustředěny na filipojakubskou noc a na svátky letnic, vrcholící proslulou nocí svatojánskou. Zdá se, že kdysi i u nás docházelo k obřadu chůze bosýma nohama přes žhavý popel (vodou prošel, neutopil se, ohněm prošel, nepopálil se zpívá se v ruské písni o jednom z mocných bohatýrů). Také svíce a kahánky převzala církev z pradávné tradice. Svíce byla přirovnávána ke člověku, v němž zvolna uhořívá knot života. Rčení přestřihl mu knot, zhasla jeho svíčka, atd. jsou víc než výmluvná. K dobrému ohni se stahovali dobří duchové, aby se hřáli v jeho světle a čerpali energii pro svou další skrytou existenci. Proto byly plamének svíce a miska vody vždy připraveny pro občerstvení zemřelých předků. Špatný oheň (takový, se kterým se hrubě a neuctivě zacházelo) ovládl běs, stal se kousavým jako vzteklý pes, popálil lidi i zvířata, způsoboval požáry a mohlo ho zastavit jen několik prostředků: například když kolem něj tančily nahé panny. Zklidnit oheň utržený ze řetězu mohlo také lití mléka a házení hřbitovní hlíny do plamenů. Plamen skutečně absorbuje a neutralizuje různé škodlivé energie, je bodem, kde dochází k prudké přeměně hmoty. Jeho dezinfekční, koncentrační a energetická síla je nesporná. Dost drasticky vypadaly různé metody léčení ohněm. Například sv. Františkovi lékař, aby ho zbavil jeho těžké oční choroby, pálil do běla rozžhaveným železem oba spánky od uší až po nadočnicové oblouky. Julien Green ve své knize Bratr František popisuje scénu takto: Jeho věrní společníci nebyli schopni snést tuto podívanou a zmizeli. Zůstal pouze Eliáš a slyšel, jak se František obrací k ohni s touto prosbou dětské víry: Můj bratře ohni, sám Pán nebes ti dal záři, kterou ti závidí všechno tvorstvo... Buď ke mně nyní hodný a zdvořilý... Prosím všemohoucího Pána, aby mi pomohl zmírnit tvůj žár, abych měl sílu snést tvé žhoucí laskání... Eliáš sevřel ruku pacienta a zjistil, že už se nechvěje. František se ani nepohnul, když se mu železo sršící jiskrami nořilo do masa. Jako by necítil žádnou bolest. Lékař tím byl ohromen; Eliáš nikoliv; ruka, kterou držel, byla ruka světce a on to věděl. Nutno dodat, že drsná léčebná metoda nepřinesla očekávaný výsledek. Je však příkladem toho, že mnozí křesťanští mystikové se od rozhořčeného odmítání vody a ohně jako ,,svatých bytostí" dostali až do šamanského stadia komunikace s živly jako tvory sobě rovnými. Nejlépe to vyjádřil bratr František ve svém slavném Chvalozpěvu stvoření: Buď chválen, Pane můj! Sestra voda tě vzývá, je čistá, prospěšná, vzácná, pokorná, živá, i bratr oheň tobě chválu vzdává, když ze tvé vůle nám i v noci světlo dává a krásu, která je silná, vlídná, žhavá. Příště nás záhadné zmínky se sbírky církevních zákazů ,,Indiculus superstitionum et paganiarum" přivedou k zajímavým úvahám o tom, jak se křesťanství snažilo vyrovnat s problémem losování a věštění budoucnosti, s výrobou amuletů a talismanů, s magickým ovlivňováním počasí, zaklínáním bouří a vyoráváním ochranných brázd kolem obcí. Dodatek: O Magii a křesťanství V předchozím textu jste se mohli velmi podrobně seznámit se zvyky pohanské magie, které takříkajíc prorostly do křesťanských rituálů. Precizní analýzu křesťanských svátostí podává významný český hermetik Pierre de Lasenic (Hovory s Lasenicem, Trigon 1993). Křest Lasenic identifikuje jako magické živlové cvičení -- křest všemi živly. Církevní křest považuje především za symbolický. O biřmování soudí, že se jedná o povýšení snad z učedníka na tovaryše (postup obvyklý u různých tajných společností, např. u svobodných zednářů.) O svátosti oltářní poznamenává: Chléb a víno jsou vnitřně skutečně přeměněny v tělo a krev Kristovu. Vnějškově přeměněny nejsou (...) Tělo Kristovo je vázáno na chléb, ten strávíme, zničíme, a tím pro sebe uvolníme skutečné tělo Kristovo (...) Svátost pokání slouží k tomu, abychom důkladně poznali své hříchy, slabosti, zlozvyky atp., což nám napomůže se těchto neblahých psychických komponentů zbavit. Pokud znáte magické praktiky blízké škole Františka Bardona, nebo i školy jiné, pak jistě víte, že nedílnou součástí magické praxe je založení magického deníku, do něhož si zapisujete všechny své prohry i pokroky na cestě za poznáním. Součástí tohoto deníku může být i černé zrcadlo -- seznam všech vašich hříchů, špatných vlastností a slabostí, jichž je nutné se zbavit (protipól tvoří zrcadlo bílé, tedy seznam všech vlastností dobrých). Nepřipomíná vám tato praxe takzvané zpovědní zrcadlo, jehož se používá při zpovědích? Poslední pomazání pokládá Lasenic za symbolický obřad, znázorňující posmrtnou existenci. Svěcení kněžstva je povýšením na mistra. Svátost manželská je posvěcením kladu a záporu v lidské sféře. (Podle Lasenica připravil Gawin) |