| Nakonečný o ASTROLOGII |
| Astrologie Spolu s magií a alchymií je astrologie jednou ze tří základních hermetických věd a má k oběma jmenovaným důležitý vztah. Je také nejrozšířenějším oborem praktického hermetismu, bohužel prezentovaným často velmi zjednodušeně. Původně byla astrologie esoterní vědou o vztazích mezi makrokosmem (světem) a mikrokosmem (člověkem), které byly symbolizovány během a postavením nebeských těles. Této vědě příslušel spíše název astrosofie, který je používán dodnes. Astrologie se pak stále víc a víc stávala divinační metodou a dnes je v tomto smyslu pěstována téměř výlučně. Význam astrologie vyjádřil už proslulý hermes: “Šťasten, kdo dovede číst znamení času.” Těmito znameními jsou především hvězdné konstelace, které korespondují s povahou a osudy jedinců, ale i celých národů, států a událostí. Astrologie není v tomto smyslu kauzalistická, jak se za to často má, nýbrž analogistická. Hvězdy nevyvolávají účinky svým vyzařováním – i když i tento vliv je možný, nýbrž jejich konstelace korespondují s určitými povahovými a osudovými konstelacemi lidí a událostí, tj. řečeno obrazně: obrazy postavení hvězd jsou analogické obrazům lidských osudů a povah. Astrologie je založena na principu synchronicity a nikoli kauzality. Proto také astrologie není deterministická: “Astra inclinant, nec non necessitant.” (“Hvězdy dávají sklon, ale nenutí.”) V tomto smyslu můžeme astrologii chápat především jako divinační metodu, založenou na rozpoznávání povah a osudů lidí a událostí z konstelace (uspořádání) hvězd v určitých daných časových souvislostech, jimiž jsou především doba narození jedince nebo vzniku události. Astrologie je prastará nauka, která byla pěstována v Indii, Číně, starém Egyptě a zejména v chaldeji, později v Řecku a Římě; po období úpadku vzkvetla v období renesance. První systematickou učebnici astrologie sepsal slavný řecký astronom, původem z Egypta, Klaudios Ptolemaios (II. stol. po Kr); je zkráceně zvána Tetrabiblos (Čtyři knihy o astrologii). Zmiňuje se o tom, že Egypťané spojovali astronomické předpovědi s lékařstvím, a chápe astrologii kauzalisticky, tj. jako působení hvězdných sil na lidskou konstituci, která pak předurčuje jedince k určitému vývoji, jenž je však určován i dalšími činiteli. Z kauzalistického pojetí astrologie se ve XX. stol. vyvinula tzv. kosmobiologie či astrobiologie. Jak již bylo uvedeno, esoterní astrologie není založena na emisi nějakých hvězdných sil, nýbrž na tom , že “události na nebi” jsou analogické “událostem na zemi”. To je nejširší pojetí esoterní astrologie, které jisté kauzální vztahy mezi hvězdnými emisemi a životem na zemi nevylučuje, ale nečiní je základem astrologie. Ve všech prastarých kulturách, v nichž byla astrologie rozšířena, byla spojována s jinými vědami – s matematikou, ale především lékařstvím a zemědělstvím. Staří astrologové učinili řadu významných astronomických objevů, a tak je astrologie považována za jakousi předvědeckou astronomii. Ve skutečnosti však jde o dvě zcela odlišné nauky. Akkadové již zhruba 2400 let př. Kr., jak je známo z archeologie, měli k dispozici tabulky pozic Slunce, Měsíce a pěti tehdy známých planet. Nejstarší obrazové znázornění zvířetníku se nachází v chrámu v Dendeře a pochází z doby helenizace Egypta v posledních stoletích př. Kr. V antickém Řecku již ve III. stol. př. Kr. byly rozšířeny astrologické spisy babylónského astrologa Berossa a egyptského astrologa Petusireva. Kromě zmíněné Ptolemaiovy učebnice astrologie měli staří Řekové k dispozici ještě tři knihy o astrologii od Héfaistióna Thébského, Ve středověku existovaly spory o to, zda astrologie může být teologií schválena či nikoli. Dva největší teologové doby, Albertus Magnus a sv. Tomáš Akvinský, astrologii uznali a na univerzitě v Boloni existovala od r. 1125 astrologická fakulta, která trvala zhruba 200 let. V období renesance dosáhla astrologie rozkvětu a zabývalo se jí i několik papežů. Proslulosti nabyl francouzský astrolog Nostradamus (1503 – 1566), který na astrologii založil svá proroctví , sahající až do r. 2000, která jsou předmětem intenzivních studií dodnes. Později však byla činnost astrologů katolickou církví stíhána. V XVI. stol. byla astrologie, jejíž existence byla omylem spojována s platností tehdy překonaného ptolemaiovského geocentrismu, ohrožena dílem M. Koperníka (1543), který prokázal, že platí názor heliocentrický a že tedy Země není středem slunečního systému. Mnozí významní astronomové té doby (Tycho de Brahe, J. Kepler a jiní) však byly současně i astrology. A ještě proslulý fyzik I. Newton (1643 – 1727) hájil astrologii a pečlivě ji studoval. Pražský astronom J. Kepler (1571 – 1630) zdůrazňoval závislost astrologie na empirii a vytvořil tak v jistém smyslu moderní , dnes převažující pojetí astrologie, které v současnosti znovu oživil M. Gauquelin, prokazující statisticky významné vztahy mezi určitými akty (jako je např. volba povolání) a astrologickými konstelacemi. Avšak ani toto pojetí, které se snaží definovat určité události astrologickými pojmy, nepokládáme za adekvátní, i když jsou prokázány např. některé astrologické souvislosti s psychologickými a jinými fenomény (G. Anschütz 1950, C. G. Jung 1954 a jiní). Od začátku tohoto století byla vykonána řada výzkumů ověřujících platnost astrologických pojetí různých stránek osobnosti (inteligence, temperamentu atd.) a to i renomovanými psychology (např. H. J. Eysenck a další). Jmenovaný se svými spolupracovníky zkoumal r. 1978 “relace mezi astrologickými faktory a osobností” a potvrdil hypotézu, že osoby narozené ve vodních znameních vykazují v průměru vyšší emoční labilitu než osoby narozené ve znameních jiných. M. Gauquelin (1978) našel souvislost mezi introverzí a extraverzí – dvěma významnými charakterovými vlastnostmi – určitými astrologickými konstelacemi (introverti např. signifikantně podléhají vlivu Saturna, extroverti spíše vlivům Marta). Jiné výzkumy však některá astrologická tvrzení nepotvrdily. V našem století jsou zakládány různé astrologické fakulty (např. Ch. Carter v Londýně) a akademie (R. Ebertin a Aalen), existuje množství astrologických společností a center, kde se vydává početná astrologická literatura (před druhou světovou válkou to bylo zejména Lipsko) a vznikají nové astrologické školy, revidující některá stará pojetí (např. tzv. hamburská astrologická škola), astrologie se spojuje se studiem tzv. životních rytmů a mění se často v kosmobiologii (May H.: Handbuch der Kosmobiologie, Interlaken 1934). Roku 1964 byla v USA založena International Society for Astrological Research se sídlem v New Yorku (jejím prvním presidentem byl americký astrolog N. de Vore). V současné době jsou astrologové poradci významných politiků, bankéřů, podnikatelů, a ovlivňují tak hospodářský a politický život řady zemí na Západě. Za druhé světové války činil Hitler důležitá rozhodnutí politického a vojenského rázu po poradě se svým astrologem Kraftem a anglická výzvědná služba zaměstnávala astrology, kteří studovali možnosti astrologických rad, které Hitler dostával. Českou školu astrologicku založil na začátku tohoto století O. Griese a dovršil ji svým dílem J. Kefer v r. 1940, který položil též základy astromagie. V současné době má astrologie velký společenský vliv. Základ esoterně pojaté astrologie je vyjádřen již v první větě proslulé Smaragdové desky Herma Trismegista: “Jak nahoře, tak i dole a jak dole, tak i nahoře...” Formuluje totiž zákon analogie “hořejšího” a “dolejšího”, nebeského a pozemského dění, jakož i skutečnost, že vesmír ve všech svých projevech vykazuje vůli boží, v níž je zahrnutá i svobodná lidská vůle, založená na rozlišení dobrého a zlého. Proto je astrologie vědou o analogiích nebeského a pozemského dění a není závislá na geoventrickém názoru. Horoskopické schéma, které tento překonaný názor odráží, je jen pouhá praktická pomůcka. A proto též astrologie není ve své podstatě empirická věda, i když by jí mohla být (H. von Klöckner 1927 a jiní) a i když jako taková byla rozvíjena již v sumersko-babylónské kultuře staré Mezopotámie ve III. – IV. stol. př. Kr. Vlivem fatalistického arabského islámu pronikaly do astrologie deterministické tendence a původní pojetí astrologie bylo často opouštěno. Jakýsi kompromis mezi deterministickým a indeterministickým pojetím astrologie vypracoval významný astrolog Firmicus Maternus, který mezi léty 335 až 350 po Kr. napsal vynikající, astrosoficky založené dílo Octo libros matheseos de vi et ptestatibus stellarum ex Aegyptiorum et Babylonicorum doctrina. Firmicus Maternus, který proklamoval možnost boje proti osudu danému hvězdami, se stal jakýmsi zakladatelem astromagie. Hvězdné konstelace vyjadřují určité tendence jedinců i událostí, které jsou současně ovlivňovány dalšími činiteli, tj. vyjadřují poze jednu z více determinant – hvězdy spoludeterminují, vyjadřují, co nastat může, nikoli co nastat musí. Zůstaneme-li u individuální nativní astrologie, odpovídá určité hvězdné konstalaci určitá psychofyzická konstituce jedince, která do jisté míry předurčuje jeho osudy, ale nikoli nutně. Např. určitý typ temperamentu je spojen s emoční labilitou, která způsobuje jisté druhy sociální konfliktnosti, ale v těchto konfliktech se jedinec může různě rozhodovat a nemusí tak nutně podléhat svému konstitutivnímu předznamenání; nejde tedy o predestinaci v pravém slova smyslu, nýbrž o předurčení, které může být svobodnou vůlí změněno. Východiskem astrologické charakterologie a divinace je tzv. horoskop, tj. obraz hvězdné konstelace stávající v okamžiku vzniku určité události, jako je např. narození jedince, ale i vzniku státu (tzv. mundánní astrologie) nebo určitého jevu. Astrologicky lze v tomto smyslu signifikovat jakoukoli událost. Tento horoskop je pak východiskem astrologické analýzy a syntézy signifikantních astrologických prvků. Studium horoskopu pak umožňuje charakteristiku předmětného jevu a prognózu o jeho dalším vývoji. Existují dva různé druhy horoskopů. Jejich základními prvky jsou: znamení zvířetníku, planety, tzv. domy, měsíční uzly, stálice, citlivé body a jejich aspekty. Základní obraz horoskopu, který je graficky vyjadřován v kruhovém nebo čtvercovém schématu, poskytuje postavení planet ve znamení zvířetníku, v jednotlivých domech a jejich vzájemné aspekty (tj. ve stupních počítané vzdálenosti mezi planetami). Každý horoskop podává tedy určitou hvězdnou konstelaci, která je pak interpretována. Specifickou astrologickou metodou jsou tzv. transity, tj. průchod astrologických prvků (zejména opět planet) určitými místy základního, tzv. radikálního horoskopu. Astrologické prognózy se mohou zpřesňovat ještě několika druhy tzv. astrologických direkcí (to jsou odvozené horoskopy z horoskopů radikálních pro budoucí časové úseky). Nutným základem k sestavení horoskopu je přesné datum vzniku příslušné události – hodina, den, měsíc a rok, jakož i místo – např. narození jedince. Interpretace horoskopu vychází z intuitivní syntézy kvalit astrologických prvků v horoskopu zachycených. Při interpretaci horoskopu přichází v úvahu obrovský počet kombinací zúčastněných astrologických prvků, některé výrazné konstelace – např. sextily, trigony, kvadratury a opozice planet v určitých znameních zvířetníku a v určitých domech – však poukazují na jednoznačné závěry. Nicméně astrologické myšlení samo není pojmově diskurzivní, nýbrž intuitivní kombinací. Ve starých kulturách byly osudy národů řízeny velekněžími podle astrologických konstelací a principy jejich interpretace byly uchovávány v tajnosti; byla vyslovena hypotéza, že z astrologických konstelací pradávných dob by mohly být rekonstruovány dějiny lidstva z dob, o nichž nemáme žádné historické zprávy. Bez astrologie se neobešli ani starověcí lékaři – a Hippokrates tvrdil, že dobrý lékař má být také dobrý astrolog. Dnes lze sice pozorovat ohromný zájem o astrologii, ale také její profanaci a zneužívání k mízkým hadačským účelům. Zdroj: Lexikon Magie – Milan Nakonečný Vydalo nakladatelství Ivo Železný, 1995. Druhé, rozšířené vydání. |