Všechna práva vyhrazena (c) 2001 Záhady.cz (DataLite spol.s r.o.). Doslovné ani částečně přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele - společnosti DataLite spol.s r.o.
Svatá mohyla předků
aneb Nevšední pohřební místo u našich severních sousedů

Stanislav Fijalek, kněz karnovické farnosti (Polsko) je mimořádným člověkem. Je mu více než 70 let, je stále čilý jako mladík, snad též proto, že žije asketicky. Například jeho stravou jsou pouze těstoviny z obilovin, které zapíjí kopřivovým čajem. Jeho kázání v kostele jsou přirozená, moudrá, na katolického kněze neobvyklá a on sám se celým svým životem orientuje k mnohým ekologickým experimentům. Jedním z nich je již před rokem dokončena stavba nevšední pohřební mohyly. Jde o nekropoli zcela ojedinělou v Evropě, která v sobě soustřeďuje prvky egyptských pyramid, římských katakomb, slovanských mohyl i rodinných hrobek. Tato "svatá hora předků" stojí v Karnovicích - Malopolské vojvodství.

Nejde o první stavbu, kterou otec Fijalek navrhl a zrealizoval. Ve svých předchozích působištích - farnostech postavil již dva kostely, považované za umělecké dílo horského stylu, dále dva hřbitovy a dům pro postižené - hluchoněmé občany. Také po příchodu do Karnovic, nechal postavit zděný kostel ve zcela originálním stylu. Ovšem svým návrhem pohřební mohyly šokoval všechny; nejen své představené a představitelé dané oblasti, ale i samotné farníky. Jak polský kněz vzpomíná, pět let mu trvalo, než soustředil veškerá nutná povolení na tuto nevšední stavbu. Každého šokoval nejen samotný projekt - tvar kopule - ale i účel takového, doposud jak v Polsku, tak i v sousedních zemích, neznámého sakrálního místa. Rovněž nebylo snadné přesvědčit o vhodnosti a účelu takového pohřebiště patřičné církevní instituce.

Dnešní hřbitovy považuje otec Fijalek za smetiště současné civilizace. Ty jsou jednak neekologické a také nezdravé pro okolí; ve velkých městech zabírají až příliš velký prostor. (Je třeba připomenout, že v sousedním Polsku převažuje pohřbívání v rakvi do hrobu před zpopelněním - pozn. redakce.) Kromě toho se autorovi neobvyklého projektu nelíbí, že i po smrti - díky velikosti a nákladnosti pohřebního místa - je stále zdůrazňován rozdíl mezi bohatstvím a chudobou zemřelých i jejich pozůstalých. Vůči smrti by měli všichni lidé zachovávat pokoru a rovnost. Ve skutečnosti jsou všechny ty dnešní hřbitovní náhrobky potřebné živým, nikoliv zemřelým, a už vůbec neslouží k projevům úcty k zemřelému nebo k pěstování rodinných vazeb na předky. Nový způsob pohřbívání zemřelých v pohřební mohyle, má ještě jeden velký význam. Zabraňuje nyní tak rozšířenému devastování hrobů či celých hřbitovů. V mohyle bude zemřelým jejich klid zcela zabezpečený.

Otec Fijalek se s projektem pohřební mohyly a zároveň s tanatopraxí poprvé seznámil při svém pobytu ve Spojených státech. Byl nadšen a rozhodl se vše zrealizovat také doma v Polsku. Pomáhali mu věřící nejen z místní farnosti, ale i ze širokého okolí. Sympatie ať už věřících nebo i nevěřících získává tento kněz také tím, že nejen moudře káže, vymýšlí a realizuje neobvyklé a užitečné projekty, ale také tím, že svým způsobem života dává příklad ostatním - "žije tak, jak sám káže".

Na podporu výstavby pohřební mohyly neexistovali žádní sponzoři ani dotace, pro začátek použil kněz veškeré své vlastní úspory. Jeho projekt ale brzo zaujal média a jakmile se zprávy o neobvyklém počinu rozšířily do kraje, architekti a stavitelé sami přicházeli, aby bez honorářů a plateb přispěli k realizaci tohoto díla.


Jak vypadá pohřební mohyla?

Mohyla - nekropole zabírá plochu 5 arů a je v ní prostor pro uložení 3.500 zemřelých; z toho pro 2.500 rakví a pro 1.000 uren. Běžný hřbitov zabírá plochu 56 arů a spočívá v něm sotva 500 zemřelých. Navíc oněch 5 arů pro stavu nekropole, poskytuje na svém kopulovitém povrchu osázeném rostlinstvem ještě navíc plochu 15 arů.

Při výstavbě kopule se vyskytly projekční problémy, jež byly nakonec vyřešeny s pomocí technologie jisté americké firmy, která už takové stavby realizovala. Otec Fijalek dovezenou technologii ještě trochu modifikoval, takže vznikla zcela originální metoda kruhové stavby ve tvaru kopule. Stavitelskou zvláštností této kopule je balon, na který se spotřebovalo 1.250 metrů čtverečních jisté pevné tkaniny. I to se podařilo zajistit, takže dnes v hotové stavbě je balon ukrytý uvnitř kopule a představuje jednu z mnoha jejich vrstev. Mezi povrchem balonu a vrstvou betonu se nachází ventilační prostor a izolační hmota. Pak jsou zde ještě speciální sítě, vrstva polyuretanu a opět beton a zcela na povrchu ještě speciální tkanina. Teprve pak mohla být celá stavba zasypána čtyřmetrovou vrstvou zeminy a na ní vysázeny rostliny.

Krypty uvnitř pohřební mohyly jsou umístěny kolem stěn, a to ve třech patrech. Dvě patra jsou určena pro rakve, v nejvyšším patře, kde je kopule užší, pak na urny. Všechny krypty budou stejně upravené, budou uzavřené černou mramorovou deskou se zlatým nápisem. Rovněž všechny pohřby mají být jednotné, stejně tak i cena za obřad a umístění. To je realizace jedné z idejí otce Fijalky - skoncovat s rozdíly mezi lidmi, provázejícími člověka i po jeho smrti. Za umístění v mohyle se bude platit pouze jednorázově, jen při umístění rakve. Tím je získáno věčné právo na takové uložení, a to i v případě, že neexistují žádní pozůstalí.

Pohřební mohyla představuje hned několik funkcí. Především je to místo posledního odpočinku - hřbitov, ale zároveň bude centrální prostor mohyly plnit funkci svatyně - kostela. Zde vykonávané mše svaté v blízkosti popela předků představují naplnění ideje liturgické, velice důležité v celé koncepci mohyly. Dochází tak k určitému mystickému propojení světa živých se světem zemřelých. Kromě hlavního oltáře ve středu kopule, je zde zkonstruován dokonce i další pojízdný oltář, který je možné, v případě pohřebního ceremoniálu, přiblížit ke kterékoliv kryptě.

I pro sebe již zde otec Fijalek vyznačil místo posledního odpočinku. Je ve druhém patře nad vchodem. Tam by měli být pohřbíváni všichni další jeho nástupci. Pro ně také sestavil přesné zásady, které mají být dodržovány při provozu mohyly a jejího okolí v budoucnosti. Svým věřícím řekl, že pokud po jeho smrti bude chtít kdokoliv něco na jeho plánech a projektu měnit, bude ho pak on chodit strašit.


Společenský život v blízkosti předků

Kolem pohřební mohyly se má vytvořit park s alejemi, lavičkami, jezírky i sochami. V parku v sousedství mohyly bude postavena ještě jedna, menší mohyla. Tam bude středisko tanatopraxe, vybavené nejmodernějším potřebným zařízením a vyškolenými specialisty na její provádění. Zároveň zde bude recepce a centrum počítačové dokumentace o zemřelých umístěných v mohyle. I zde si nevšední kněz stanovil poněkud neobvyklou zásadu. O zemřelém, umístěném v mohyle, bude v počítačovém záznamu informace o jeho životě, veškeré jeho úspěchy, zásluhy a dobré skutky. Špatné činy tu nebudou zaznamenány vůbec. Každý zemřelý v pohřební mohyle umístěný může být okamžitě lokalizován díky keramické medaili s kódem, která bude mrtvému zavěšena na krk ve chvíli jeho pohřbu. Tento kód zároveň s přesnou lokalizací rakve, bude uložen v počítačovém programu. Díky elektronickému záznamu se tak mohyla stane nejen hřbitovem, ale také jakousi rodinnou kronikou předků s oficiálním názvem "Rodinné středisko paměti zemřelých". Pohřbívat se zde mohou všichni obyvatelé farnosti bez ohledu na své církevní vyznání. Tak chce otec Fijalek uskutečnit další svoji ideu - ideu ekumenickou.

V další sousední budově - domku bude kavárna. Celá oblast má působit jako posvátné místo pro celou rodinu, kde svatými budou zemřelí předkové. Novátorský kněz má představu, že do parku budou lidé přicházet na procházku, v zimě bude mohyla ideální pro děti na sáňkování nebo lyžování, v kavárně se mohou scházet vdovy a vdovci a možná tam vytvoří nové přátelské vazby.

Ze zahraničního materiálu připravila M. Kaňová


Co je to tanatopraxe

Název pochází od řeckého patrona smrti, boha Thanatose a týká se způsobu pohřbívání zemřelých. Jde o jakousi přirozenou mumifikaci s následným pozdějším - opět přirozeným - zpopelněním. Procedura se provádí tak, že tělo zemřelého se zbaví veškerých tekutin a takto vyprázdněný krevní a lymfatický systém se naplní speciálními chemickými roztoky, které po několik dnů působí jako balzamovací prostředek. Pak se takto upravený zemřelý uloží do speciální kovové rakve, kde přirozeným způsobem dochází k procesu mineralizace. Ten končí až po několika letech, kdy se tělo promění v popel a ten se pak uloží do pohřební urny. Prostor potřebný pro památku zesnulých se tak značně zmenšuje.

Tanatopraxe se používá již v mnoha zemích, neboť zcela odpovídá zvyšujícím se hygienickým požadavkům při pohřbívání zemřelých. Také z estetického pohledu je tanatopraxe vítaná a rozšiřuje se především v USA, v Evropě zatím jen sporadicky. Kromě Francie, kde v Paříži existuje jediný v Evropě ústav zabývající se tanatopraxí. Zde se školí zájemci o její provádění a zde také získávají patřičný certifikát k vykonávání takovýchto pohřbů. Přístup církve jak katolické, evangelické, tak i pravoslavné je k tanatopraxi vstřícný, pro muslimy je tento způsob pohřbívání zakázaný.

Tento článek byl převzat z časopisu MEDIUM se souhlasem autorů.