Všechna práva vyhrazena (c) 2001 Záhady.cz (DataLite spol.s r.o.). Doslovné ani částečně přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele - společnosti DataLite spol.s r.o.
Pověst o pražském magikovi Gustavu Meyrinkovi

V knize profesora Milana Nakonečného - Novodobý český hermetismus (vydal Vodnář 1995) se můžeme dočíst, že o Meyrinkových pražských magických operacích napsal v r. 1948 pozoruhodný článek J.Viktora. Upřesňujeme jen, že stať vyšla 20. února 1948 v III. ročníku časopisu Světový pramen zábavy a poučení, č. 56, str. 29-32. Text Jiřího Viktory přepisujeme doslovně, bez jakýchkoliv redakčních úprav.

Na počátku léta roku 2001 bylo založeno DOKUMENTAČNÍ CENTRUM ČESKÉHO HERMETISMU /viz. Svět magie č.9 (3/2001) str.103105/, které si vytklo za cíl shromažďovat, doplňovat a průběžně dokumentovat fakta z české hermetické historie. Jednou z jeho dalších činností je připomínání tradice zakladatelů českého hermetismu a seznamování veřejnosti s těžko přístupnými či úplně novými informacemi týkajících se jejich životů.


Od dob rabbi Löwa, který zemřel v posledním roce XVI. století, nebylo v Praze po celých tři sta let takového magika, jakým byl pražský bankéř a spisovatel Gustav Meyrink. Praha, zvlášť kouzelná, neviditelná Praha, byla jeho láskou a domovinou, z níž ho vyštvala jen nenávist tehdejší úzkoprsé německé společnosti. Pověstný policejní rada Olič dva roky věznil Meyrinka pro středověký delikt, totiž proto, že prý kouzelnickými praktikami sváděl důvěřivé lidi, aby spekulovali v jeho bankovním závodu. Skutečná příčina nenávisti byla však jiná. Meyrink byl nenáviděn pro svou jízlivost, s níž se vysmíval důstojnické „cvokovině“, jak tomu říkával, a šosáctví tehdejší německé smetánky. Tato společnost se také přičinila, že musel odejít z Prahy, třebaže byl soudem osvobozen. Po bludné pouti Švýcarskem, Anglií, Skotskem a Německem dožíval svůj neklidný život na březích Starenberského jezera nedaleko Mnichova, v domě „U poslední lucerny“.

Toužil po Praze po celý zbytek života. Svůj dům pojmenoval podle přízračného domu, který prý stojí v hradební zdi nad Jelením příkopem na Hradčanech, a jejž lze prý spatřit za některých mlhavých nocí. Tam, v pravém domě „U poslední lucerny“ v Zlaté uličce, je prý základní kámen neviditelné Prahy, položený už dávno před tím, než se kněžna Libuše usídlila na protějším vltavském břehu. Kouzelnou Prahu založil prý dávno před kněžnou Libuší tajný asijský řád Sydbayů, kteří jí dali i jméno. „Praha“ znamená práh, ale nikoliv na řece, nýbrž práh mezi světem viditelným a neviditelným. Jeli jen zrnko pravdy v dávných pověstech, pak Meyrink, který byl vysokým adeptem pravých magických nauk, žije nahoře na Hradčanech ve svém neviditelném domě.

Byl opravdu magikem prvého řádu, který po křivolakých a nebezpečných stezkách slézal výšiny lidského ducha a uskutečňoval nauky, dochované jinak jen ústním podáním. V zemích na Východě měl mnoho přátel, s nimiž byl v písemném i přímém styku. Od jednoho z nich kdysi dostal talisman k hledání ztracených věcí, do něhož byl prý zaklet služebný duch. Meyrink byl v těchto věcech velikým skeptikem, jak ani nemůže být jinak u člověka, který získal pravé poznání a poznal léčky, nastražené v neviditelném světě lidem, kteří se včas neobrnili nedůvěrou. Talisman byl jednoduchý náčrtek na čtvrtce papíru. Podle pokynů, které zároveň s ním dostal, měl si hledající představit ztracený předmět v jeho středu a myslit na něj před usnutím. Meyrink považoval talisman za hříčku, až jednoho dne se mu naskytla příležitost, aby ho vyzkoušel. Ztratily se mu nůžky. Bydlil v Praze nad mlýnským náhonem a nůžky mu sklouzly s okna do vody. Aby vyzkoušel talisman, provedl večer vše podle návodu a usnul. Ráno byly nůžky na jeho stole. Jak se tam dostaly? Přinesl prý je stárek ze mlýna. V noci se z neznámé příčiny poškodilo mlýnské kolo a aby je mohli opravit, musili vypustit náhon. Pod Meyrinkovým oknem pak našli ztracené nůžky a přinesli mu je.
Ještě jednou prokázal mu talisman dobrou službu, když se mu ztratila vycházková hůl s jantarovou rukovětí. Marně ji po několik dní hledal po celém bytě, až si vzpomněl na svůj talisman. Provedl zase všechno podle předpisu a čekal na výsledek. Příštího dne zastavil ho na ulici jakýsi prostý občan a nabídl mu ke koupi - jeho vlastní hůl. Polekal se sice Meyrinkovým zájmem, odkud hůl má, ale pak nechal vytáček a přiznal, že jeho žena našla hůl v divadelní lóži, kde uklízela.

Romány a povídky, které Meyrink psal, si nevymýšlel. Viděl je odehrávat se před svým vnitřním zrakem v neviditelném světě a dával jim jen literární tvar. Jsou proto něčím více než jen pouhou fantasií. Sám Meyrink jednou užasl, když poznal, že postavy, jež defilují před jeho zrakem, žijí svým zvláštním, samostatným životem a že je mohou spatřit i jiní lidé. Tehdy totiž napsal do Simplizissima povídku, která se jmenuje „Rej cvrčků“. Byla také, jako většina jeho povídek, přeložena i do češtiny. Hlavní postavou povídky byl tibetský naldžorpa, který předvedl evropskému cestovateli tak zvané kouzlo cvrčků, když Evropan svolil, že vezme na sebe odpovědnost za vše, co se stane. Zvětšovacím sklem soustředil Tibeťan sluneční paprsky na rozprostřenou mapu Evropy – jinou plátěnou věc cestovatel u sebe neměl – a na naldžorpův pokyn ze země pak vylézalo tisíce cvrčků a postupovali na mapu, kde nastala nelítostná řež.

Sotva článek vyšel v časopisu, dostal Meyrink dopis od neznámého malíře, který mu sděloval, že přesně tutéž událost, kterou Meyrink popsal ve své povídce, spatřil jednou večer při bdělých smyslech ve svém atelieru. Jen jedna věc byla prý jiná. Tibeťan měl prý v ruce ladičku a nikoliv zvětšovací sklo. Meyrink opravdu viděl také ladičku, v povídce ji však nahradil skleněnou čočkou. Zde byl postaven před nevysvětlitelnou věc. Viděl, že přeludy, které považoval za své vlastní představy, opravdu žijí a že je mohou spatřit i jiní lidé.

Své romány a povídky nepsal však Meyrink ledabyle. Slavný román o Golemovi, který pak vyšel ve čtvrtmilionovém nákladu , přepracovával pětkrát. Mnohé z jeho postav jsou české, jako například student Charousek, Neftali Šafránek, převozník Čamrda, černý Vosátka atd. Také román Anděl západního okna odehrává se v českém prostředí renesanční Prahy. Svou mystickou dráhu nastoupil Meyrink čirou náhodou, smíme-li totiž v náhodu věřit. Byl rozerván a zklamán životem a hodlal už vše zakončit ranou z revolveru. Když psal již dopis na rozloučenou, byl vyrušen šramotem pode dveřmi knihkupecký příručí vstrčil mu do pokoje hrst prospektů jakýchsi okultních spisů. Rázem byl vzbuzen Meyrinkův zájem. Začal číst a netrvalo dlouho, prošel všemi tehdejšími lóžemi a tajnými pražskými společnostmi. Velký význam to však pro něj nemělo. Sám říkal, že všude našel jen jalová slova a prázdnou slámu. Razil si však cestu sám, prováděl své pokusy za Prahou v Prokopském údolí u Hlubočep a po vypětí všech sil dosáhl prvních pozitivních výsledků – oněch vidění, z nichž čerpal látku pro své romány a povídky. Podivným osudem byl spjat se svým synem, který se jmenoval Haro. Když byl Meyrink ve vězení, trpěl vysycháním míchy a ochrnutím nohou. Jogickými praktikami podařilo se mu však překonat smrtelnou chorobu a to tak dokonale, že brzy na to zvítězil i ve veslařských závodech. Magie je však dvousečná zbraň a osud, jemuž se Meyrink sám vyhnul, postihl jeho syna. Harovi znenadání ochrnuly údy a zemřel pak několik měsíců před svým otcem za neblahých okolností.

To už bylo na Starenberském jezeře. I tam měl Meyrink stálé potíže se svými sousedy. S terasy domu byl překrásný pohled na jezero a na vrcholky Alp vzadu na obzoru. Ve výhledu překážel však sousedův dub a po dobrém nebylo lze souseda přimět, aby ho skácel. Meyrink si tedy, věřte či nevěřte, pomohl magií. Vyvolal bouři a svedl blesk do dubu, ale podařilo se mu urazit jen jedinou větev. Když tento prostředek selhal, odcestoval Meyrink do Mnichova a po několik dní tam studoval středověké grimoiry, černokněžnické knihy. Pak se vrátil a na několik dní se uzavřel. – Jednoho rána dub zmizel. Nezbyla po něm jediná tříska, ani stopa pilin, nic, než u samé země hladce seříznutý pařez. Jen mlékař, jedoucí časně ráno do městečka, potkal neznámého člověka ve starodávném kroji, který odvážel na voze skácený kmen. Kdo to byl, nikdy se nevysvětlilo.

Světovým názorem byl Meyrink buddhista severní školy, ale kromě Buddhy a Nového zákona, mnohá tajemství mu vysvětlilo 22 listů Tarotu a tzv. Smaragdová deska Herma Trismegista. Byl snášenlivý ke všem náboženským směrům, nesnášel jen spiritismus, o němž dobře věděl, že je zákeřným útokem negativních sil. V posledních letech před svou smrtí cvičil Meyrink intensivně jogu, sedě se zkříženýma nohama plných osm hodin denně. Tak i zemřel. Den před smrtí se rozloučil se svou obětavou manželkou a uzavřel se o samotě. Sedě tváří k východu, očekával své vyhasnutí. Na úsvitu příštího dne zemřel, přecházeje s bdělými smysly z neviditelného světa do světů neviditelných, aby bděl i nadále.

Jiří Viktora

Gustava Meyrink (19.1.1868 - 4.12.1932)

Na otázku „jak to s Meyrinkem skutečně bylo?“, odpovídá badatelům čerstvě vydaná kniha V.Z. Bora - Bdělost, toť vše! Gustava Meyrinka cesta k nadsmyslnu, která vyšla péčí nakladatelství Trigon r. 2002 a která je v mnoha ohledech tím nejlepším, co v Čechách kdy o tomto géniovi vyšlo.

"Pravda je ovoce, které se má trhati jen hodně zralé."
Voltaire

DOKUMENTAČNÍ CENTRUM ČESKÉHO HERMETISMU (DCČH) se vám i nadále bude snažit přinášet zajímavé zprávy ze své badatelské činnosti. Rádi uvítáme jakékoliv Vaše podněty či materiály související s historií českého hermetismu. Kontaktní adresa: Petr Kalač - ARCHIV, Královská obora 56, 170 76 Praha 7, kalacak@yahoo.com