Všechna práva vyhrazena (c) 2001 Záhady.cz (DataLite spol.s r.o.). Doslovné ani částečně přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele - společnosti DataLite spol.s r.o.
Nástin české hermetické scény konce 19. století
a období mezi léty 1945 - 1989 (STARÁ VERZE!)

Boží bojovníci
V nejtěžších chvíli, jeden ze zázraků Věčného:
probouzejí se nejlepší, aby účastni byli boje rozhodujícího.
Předlouho spali, čekajíce.
Teď přišel jejich čas.
Jejich brněním je trpělivost, jejich zbraní láska.
Jejich štítem víra, jejich ořem vědění.
Silné jest vojsko Tvoje, Věčný, silnější nežli vojska pobloudilých.
Nepřemožitelní jsou vojáci tvoji.
Neboť Tvoji sílu mají v srdcích svých.

/Úryvek z básně otištěné v samizdatovém sborníčku Kruhu Světového Bratrství, kolem r. 1949/

Konec XIX. století, doba označovaná jako „ fin de siécle ”, nebyla jen koncem století, ale také koncem tradičních spirituálních hodnot. Hluboko zakořeněná křesťanská tradice Evropy se hroutila pod náporem narůstajícího pozitivizmu. S postupující industrializací mizela bída chudých, zato však narůstala bída duchovní. Přírodní vědy a průmysl prodělávaly obrovský rozvoj a víru mělo nahradit vědění. Začínalo náboženství svobody a pokroku.
Jako protitlak k tomuto trendu se kdesi na okraji společenského života rodila lidská touha po hlubším poznání tajemna. Byl to počátek renezance hermetických nauk, které se dají definovat jako soubor učení o tajných vědách, jakými byly především alchymie, astrologie a magie. Přísné tajení těchto nauk v minulosti se jakoby mávnutím kouzelného proutku měnilo v téměř veřejné hnutí. Vědění starého Egypta se mísilo s židovskou kabalou a orientálními esoterickými směry, zejména indického typu. Spolu s vlnou rychle se šířícího spiritizmu byly promíseny v tzv. okultizmus.
Touto vlnou byla na konci XIX. stol. zasažena celá Evropa, ale i Egypt, Tunis, Indočína, Kolumbie, Argentina, Kuba a USA. Třemi největšími centry evropského hermetického hnutí byly Anglie, Francie a Německo. Vznikaly zde řády a společnosti s nejrůznější náplní duchovně zaměřených aktivit. Byly to především Martinisté, Teozofové, Spiritisté, Rosekruciáni, Neognostikové a Ilumináti, jejichž veřejné aktivity se nejprve promítaly do publikační činnosti.
Vycházely nejrůznější knihy a časopisy a později vznikala i specializovaná knihkupectví, zaměřená na danou problematiku. Zájem společnosti byl nakonec tak veliký, že bylo nutné založit výuková centra , školy a v roce 1897 i hermetickou univerzitu se sídlem v Paříži. Reprezentantům, mnohdy členům z řad šlechty se zde dostávalo zasvěcení a po řádně složených zkouškách i diplomů z všemožných oborů hermetizmu a kabaly. Paříž se tak stala hlavním
střediskem hermetického hnutí světového významu, jež vábila neklidné povahy hledajících.

A právě jednou z takových povah byl člen starého šlechtického rodu, baron Adolf Franz Leonhardi (16. 5. 1856 - 11. 2. 1908) z jihočeské Stráže nad Nežárkou. Díky jeho evropským aktivitám se znovuvzkříšený hermetizmus dostal i do Čech, kde padl do připravené půdy, zryté již dlouho před tím se šířícím spiritizmem. Tomu se dařilo zejména v Podkrkonoší, ale šířil se i do velkých měst. V celém světě se stal nejrozšířenější disciplínou novodobého okultizmu, zabývající se teoreticky i prakticky posmrtným životem člověka. Sám baron Leonhardi byl tomuto oboru
velice oddán a na svém zámku pořádal časté spiritistické seance. To v praxi znamenalo vyvolávání duchů zemřelých osob prostřednictvím jedince ponořeného do tranzu, tzv. média.
Rychle se šířící zájem o tento nenáročný a každému člověku poměrně snadno dostupný obor poznávání tajemna, si brzy vyžádal tiskový orgán, jenž by se dané problematice věnoval podrobněji.
Stalo se jím periodikum ŽIVOT - časopis pro spiritism, které roku 1896 začal vydávat Bedřich Ladislav Pícha v Praze - Smíchově. Vedle praktických rad, jak pracovat na poli posmrtných fenoménů, se zde objevovaly i články filozofické a témata dotýkající se křesťanské mystiky. Převážná většina textů byla překládána z cizozemské literatury, hlavně francouzské, anglické a německé.
Roku 1891 založil baron Leonhardi Teozofickou lóži v Praze, ve které se angažoval i Gustav Meyer - Meyrink (19. 1. 1868 - 4. 12. 1932), který byl v té době, stejně tak jako baron členem celé řady evropských ezoterních spolků.
Teozofie se pokoušela o integraci východního (především indického) a západního okultizmu na bázi ezoterního křesťanství. Hlavním cílem této nauky bylo především tzv. božské sebepoznávání, což mělo za následek duchovní povznesení člověka a lidství vůbec. Vedle spiritizmu reprezentovala teozofie nejpočetněji zastoupený západní ezotzerizmus.
Orgánem Teosofického spolku v Praze, jenž byl zároveň i jeho redakcí, se stal časopis LOTUS, jehož první číslo vyšlo roku 1897. Vůdčími osobnostmi tohoto periodika byli teozofové Alois Koch a později Jan Bedrníček. Lotus měl poměrně širokou publicistiku, ve které vedle témat o evropském okultizmu, filozofii a praxi jógy, dominovala problematika smrti a následné reinkarnace. To bylo učení o posmrtném znovuvtělování duší, které z indické teozofie převzala teozofie západní, jako svou podstatnou ideu.
Vedle vlivu teozofie se na formování hermetického hnutí druhé poloviny XIX. stol. podepsalo hlavně učení tzv. „ Neznámého filozofa „ Louise - Claude de Saint Martina (1743 - 1803), jehož učení bylo syntézou hermetizmu a ezoterního křesťanství. Martinizmus se po Evropě šířil velmi rychle, hlavně díky tomu, že byl ideově velmi tolerantní (vyžadoval jen víru v Boha, avšak připouštěl jakékoliv jeho pojetí) a také proto, že byl v úzkém vztahu k zednářským lóžím.
K ustavení martinistického řádu došlo v Paříži r. 1888 a pravděpodobně již o tři roky později vznikl v Českých Budějovicích martinistický kroužek, jenž vedl, kdo jiný, než opět baron Adolf Leonhardi. Roku 1895 se pak z kroužku stala lóže, jež nesla název U modré hvězdy. Členem lóže byl mimo jiné i Julius Zeyer.
Centrum martinistického hnutí se posléze přestěhovalo do Prahy a zde r. 1897 skupina pražských martinistů s finanční podporou Hynka Tichého v redakci Emanuela Haunera (24. 12. 1875 - 14. 6. 1943) spiritisty, člena metapsychické společnosti, aktivisty pražského martinistického hnutí, zednáře (r. 1905 byl jedním ze zakladatelů pražské lóže U tří korunovaných sloupů), překladatele, literáta (užívajícího pseudonym Aurel Vlach a Platon) a Huga Kosterky, pražského hermetika a překladatele, začala vydávat SBORNÍK PRO FILOSOFII, MYSTIKU A OKKULTISMUS, jehož první ročník byl zároveň tiskovým orgánem první pražské martinistické lóže. Vzorem tomuto periodiku byl francouzský martinistický časopis L’ Initiation.
U vzniku sborníku stál však ještě jeden z předních českých okultistů, člen francouzského řádu Rose-Croix-Cabbalistique, Karel Pavel Dražďák (1872 - 1921), jenž předtím společně s Hugo Kosterkou působil v redakci symbolistického časopisu MODERNÍ REVUE, ve kterém se v mnohém případě také zrcadlila činnost českých hermetiků. Avšak Moderní revue nebyla až tak úzce tématicky zaměřená na oblasti okultizmu.
Ve Sborníku pro filosofii, mystiku a okkultismus, který vycházel dvakrát ročně, byly prezentovány ještě jiné ezotericé směry, jimiž byly například iluminátství, jež si podobně jako zednářství předsevzalo jako svůj cíl práci na mravním zdokonalování člověka a neognosticizmus, jenž se snažil uchovávat tzv. „pravou tradici Kristovu“ a současně slučovat víru s věděním.
Od r. 1898 vycházel sborník s přílohami Sfinx a Gnosis. Gnosis se později stala orgánem české neognostické církve, vzniklé r. 1900. Sami redaktoři byli stoupenci těchto tří ezoterických proudů. Josef R. Adamíra (1877 - 1953), jakožto neognostik (pokušel se o rekonstrukci novognostické církve, vedl pražskou Duševědnou společnost a kroužek zájemců o okultismus), Hauner martinista a Dražďák jako iluminát.
Pro svoji vysokou kvalitu a univerzálnost se Sborník pro filosofii, mystiku a okkultismus stal tiskovým orgánem českého hermetického hnutí.
Jako poslední nám dosud známé periodikum s takto úzce vyhraněnou tématikou z konce XIX. století byla HVĚZDA ZÁHROBNÍ pražského vydavatele a redaktora Jaroslava Janečka. Podtitul zněl : časopis pro spiritism a vědy okkultní a jeho první číslo vyšlo roku 1894.
Jaroslav Janeček byl známý český spiritista a zároveň neúnavný šiřitel „pravd“ o posmrtné říši. Tomu také odpovídala tématická skladba článků Hvězdy záhrobní, avšak byl by omyl se domnívat, že ryze hermetické nauky byly tímto redaktorem opomenuty.
Jak vidno z předcházejícího, je nasnadě, že české hermetické hnutí, vyznačující se především silným organizačním a edičním úsilím, aktuálně zareagovalo na atmosféru doby a že do nového století vstoupilo již s pevně zapuštěným kořenem znovuobnovené hermetické tradice, jež se v českém národě uchovává od nepaměti.

Z dalších významných osobností, které se před vstupem do XX. století začínaly angažovali na české hermetické scéně nelze nevzpomenout na Jana Řebíka (1867 - padesátá léta 20. stol.) zájemce o spiritismus, teosofii, kabalu, martinistu, zednáře, ilumináta a posléze předsedu spolku českých hermetiků Universalie (úředně uznané 4. 5. 1930), Karla Weinfurtera (1868 - 1942), nejprve spiritistu, teosofa a martinistu a posléze zakladatele a vůdce pražské školy praktické mystiky, „arbitera“ v celé oblasti okultismu, spisovatele, překladatele, vydavatele a popularizátora esoterních děl a zakladatele spolku Psyche. Weinfurter taktéž redigoval první dva ročníky časopisu Okultní a spiritualistické revue (vycházel v letech 1921 - 1924). Nelze zapomenout ani na Otakara Zachara (1870 - 1921), vynikajícího znalce středověké alchymie, jejího nadšeného překladatele a vydavatele, martinistu Odona Koppa (1870 - 1958), Miloše Maixnera (4. 1. 1873 - 5. 5. 1937), svérázného pražského hermetika, spisovatele, překladatele a vydavatele (r. 1907 založil a vydával časopis Kosmické rozhledy), Josefa Maria Emanuela Lešetického z Lešehradu (15. 11. 1877 - 30. 5. 1955) básníka, prozaika, dramatika a kritika s výrazně dekadentní orientací, překladatele, historika českého klasického rosikruciánství a esoterních společností (vytvořil cenný literární a historický archiv - Lešehradeum), zednáře (s lóžovým jménem Orfeus) a martinistu (stál při zakládání první pražské martinistické lóže), redigoval podobně jako K. Weinfurter třetí ročník časopisu Okultní a spiritualistická revue, navíc pracoval v Duševědné společnosti. Snad nejvýznamnější osobností tohoto období dějin českého hermetismu byl Otokar Griese

Petr Kalač
Knihovna Národního Muzea

Literatura:

M.Nakonečný, Novodobý český hermetismus. Praha 1995.
Moderní revue 1894 - 1925. Praha 1995.


Na samém počátku dvacátého století se v České kotlině (tzv. českém magickém kotlíku) a krajích přilehlých, zrodilo hned několik, pro budoucnost významných národních hermetiků, z jejichž literárního odkazu bylo a je čerpáno dodnes. Obdobím tohoto tzv. posledního zlatého věku českého hermetismu (konec 19 stol. - r. 1938) se ve svém knize Novodobý český hermetismus (vyšlo nejprve jako samizdat a později péčí nakladatelství Vodnář, r. 1995) s velkou pečlivostí zabýval profesor Milan Nakonečný. Dílo samozřejmě vypovídá i o době válečné a poválečné, neboť se vždy snaží zmapovat celý život jednotlivých osobností české hermetické scény. Badatelé se zájmem o toto období by těžko hledali lepší pramen ke svému studiu. Z veličin českého hermetismu Nakonečným uváděných nelze nevzpomenout trojici nejvýznamějších aktivistů, kterými byli Petr Kohout - Pierre de Lasenic (17. 5. 1900 - 23. 6. 1944), František Kabelák (8. 11. 1902 - 13. 8. 1969) a PhDr. Jan Kefer (31. 1. 1906 - 3. 12. 1941).


Z díla paní Míly Tomášové - Za čas a prostor, vydaného nakladatelstvím Duha v Praze r. 1991, se můžeme dozvědět, že po té co přišla po válce do Prahy, seznámila se zde s několika duchovně pracujícími lidmi. Na esoterních přednáškách, konaných tehdy v Lékařském domě se seznámila s Bohuslavou Heranovou, vydavatelkou mystických spisů a čerstvou zakladatelkou Kruhu duchovního bratrstva /jeho členové nosili jako odznak příslušnosti stříbrný prstýnek/. Míla Tomášová se pak na čas stala jeho členkou. Zde je třeba poznamenat, že Bohuslava Heranová se v duchovních aktivitách angažovala prokazatelně již r. 1945. Tehdy vydala Diář týdenních meditací na celý rok a pravděpodobně o něco později sborníček - Patero pramenů poznání.
Dle M. Tomášové se Kruh duchovního bratrstva začal slibně rozvíjet v několika sekcích: matematické, fyzikální, mysticko-jogické a magické! Je zde tedy důkaz minimálně o jedné poválečné, hermetické činné buňce. Jelikož však přicházel r. 1948, zůstalo jen u prvních přednášek. Činnost kruhu byla zakázána a členové i zájemci se stáhli do ústraní. Scházeli se pak na návštěvách v bytech svých známých např. u sourozenců Říhových, kteří celý život zasvětili snaze o sebepoznání.
O činnosti KRUHU se nejvíce dozvídáme z věstníků a školících materiálů, které společnost vydávala a rozesílal svým členům. Veřejně začala působit již na konci r. 1947 tím, že pořádala přednášky a na počátku r. 1948 začala vydávat Věstník Kruhu Duchovního Bratrství.
V novoročním pozdravení Fr. Romana Jirmana se mimo jiné dozvídáme toto:
Doufajíce na prahu nového roku ve zřízení království Božího na zemi, sdružili jsme se v KRUH, abychom jistěji a pevněji šli věčností a nekonečností pro plnění Božího díla…
Tajemství Boží se projevuje nejen ve slávě Boží, ale i faktem naší jsoucnosti a KRUH duchovního bratrstva nechť se stane zjevovatelem této pravdy. Zde tkví mystické poslání KRUHU a jeho universální ideje: Zasvěcovat lidi v život, v Bytí v Bohu…
A je-li v našem státním znaku heslo: Pravda vítězí, připojujeme ještě dodatek:
Z Československa vzejde Světlo s přáním, aby toto světlo prospívalo nejen členům Kruhu, ale i českému národu a jím celému lidstvu.
Jak vidno, předúnorové ambice české esoterní scény nebyly malé. Bohužel měly rychle skončit. Vliv komunistické propagandy se projevil již na konci r. 1948, kdy předsednictvo a výbor KRUHU vyhlásili heslo a členský pozdrav do Nového roku 1949: MÍR a ZDAR. Politické tlaky pak sílily celý rok a vyvrcholily v dubnu 1950, kdy B. Heranová rozeslala už jen sama za sebe poslední „věstník“ společnosti, nazvaný tentokráte - Korespondence Bohuslavy Heranové. V něm mimo jiného píše:
Děkuji Vám, drahé sestry a vážení bratři, za projevy lásky a oddanosti vůči idei KRUHU, kterému budeme i nadále a obětavě sloužit. Je samozřejmé, že zůstaneme trvale v písemném styku, vždyť mnozí se známe již dlouhou řadu let a abyste nevyšli ze cviku, budu Vám místo dosavadních Věstníků posílat lekce duševní hygieny (Písemný kurz duševní hygieny) s krátkým průvodním vysvětlením…Tyto lekce jsou jakýmsi uceleným závěrem našich dosavadních písemných kursů…Tato korespondence jest určena pouze mým osobním přátelům a prosím, aby nebyla veřejně rozšiřována. Mír a zdar.
Na samém konci tohoto „věstníku“ je ocitován příznačný text dopisu jednoho z členů KRUHU:
„V indických puránách je prorokováno, že až Země bude spoutána řetězy, až lidé budou spolu mluvit přes dálky a prostory a hmotařství zavládne Zemi, vtělí se Višnu naposledy do Káliho Zabíječe a Ochránce, zničí království obchodu a nastolí šudru - bratrství pracovníků. Je to vůle Boží a budoucí společnost lidská bude na základech komunismu, který je zevní stránkou duchovní nauky…“
Kruh Duchovního Bratrstva se angažoval zejména v přednáškové a editorské činnosti. Vedle Věstníku Kruhu Duchovního Bratrstva, který v r. 1948 změnil název na Kruh Duchovního Bratrstva a v r. 1949 na Kruh světového bratrství, vydával ještě řadu vedlejších písemných materiálů, převážně s duchovně vzdělávací tématikou. Vedle již zmíněného Písemného kursu duševní hygieny, to byly především sborníčky přednášek nazvané Unity Škola duchovní jednoty (první číslo vyšlo r. 1948) a pravděpodobně bulletiny jednotlivých sekcí KRUHU (minimálně Literární sekce kruhu v r. 1949 jeden takový měla). Literární sekce byla kromě přednášek velice aktivní i ve své vydavatelské činnosti. Vydala např. Meditace a duchovní cvičení na každý den, práce Dr. Lubomíra Kukly - Člověk a vesmír (biologická filosofie), Vývojová cesta lidstva (1949) a rozsáhlejší dílo ve třech sešitech - Vesmírné zákony a jejich důvody. Jako dílo ryze hermetické se dá posuzovat spisek MUDr. Miroslava Vlasáka - O soustavě mikrokosmu t.j. lidské bytosti. Mimo literární sekci vyšlo např. dílo Znovuzrození - skutečný vnitřní život - jak člověk dosáhne blaženosti, práce Dr. Karla Siedenstuckera - Spásná nauka Buddhova a další.
KRUH měl i svoje Desatero.
Oproti informacím M. Tomášové, ze sborníků KRUHU, které má Dokumentační centrum českého hermetismu (DCČH) spolu s dalšími materiály k dispozici je zřejmé, že na začátku r. 1948 zde existovaly tři základní sekce: mystická, filosofická a literární a zároveň kursy: mystiky a mystické filosofie (vedl je akad. malíř B. Hradečný) , astrologie - kosmobiologie, psychomantrie a grafické psychoanalysy. Tyto byly buď přednáškové a písemné, nebo jen písemné. Hermetismus zde měl tedy zastoupení alespoň v oboru astrologickém. Členové se scházeli na tzv. Klubových pondělcích KRUHU, nebo na Duchovní akademii KRUHU, konané na pražském Slovanském Ostrově. Zde se konaly veřejné přednášky, na kterých se předvedly i kapacity zvučných jmen, jako např. Josef Adamíra, Dagmar Vítězná, či Bedřich Schick (přednášel astrologická témata).
Zástupkyně KRUHU (konkrétně Bohuslava Heranová a Irena Kellnerová) byly 17. září 1948 osobně přítomny u návštěvy Dr. Paula Bruntona v Praze, kde tento předal KRUHU své poselství tkvící v požadavku na zušlechtění vlastního charakteru. Kellnerová byla první česká Bruntonova žačka a jeho filosofii pro KRUH i přednášela. Odbočky KRUHU byly zřízeny v Plzni, Brně, Olomouci a Pardubicích.

B. Heranová poskytla M. Tomášové adresu na Květoslava Minaříka, který měl svoji duchovní školu. Věnoval se především praktické mystice a jeho odkaz je předmětem obsáhlého knižního díla (i autobiografie Kéčara), které po sobě zanechal.
Taktéž jí doporučila laskavého staršího pána, dr. Koláře - křesťanského mystika, naprosto oddaného své duchovní práci, ale hlavně svému Mistru, o kterém před paní Tomášovou mluvil tajemně a vždy s úctou. Tento záhadný pan H. /Havlík?, Höfert?/, působící dojmem arcibiskupa čí kardinála /bydlel na Žižkově/, byl pravděpodobně předsedajícím velmi uzavřené a dodnes utajované společnosti. Zajímavou zprávou paní Tomášové je sdělení, že pan H. své poznání zprvu získával u Františka Drtikola. Po té se vydal svou cestou a založil i vlastní školu. Sestavil učebnici egyptského, křesťanského a východního učení, kterou se jeho žáci učili nazpaměť. Pan H. měl značné astrologické a matematické znalosti. Taktéž exceloval ve výkladu tarotových karet a v určitých psychologických schopinostech. Jistou praktikou dovedl například „pohledět“ do svých žáků a rozpoznat tak stupeň jejich vnitřního pokroku. Měl jsem možnost pocítit toto umění sám na sobě, když do mne „pohleděl“ jeden z žáků tohoto, zřejmě velice zajímavého člověka (pozn. autora). Těchto žáků a žákyň bylo pravděpodobně více, ale dvanáct nejlepších zůstavil pan H. jako nové učitele své školy. Ti dodnes učí jeho nauky a ani svým žákům jiné studium nedoporučují. Nejlepším žákem byl prý jakýsi pan Macourek. M. Tomášová byla později taktéž přijata za žačku. Z výpovědí dr. Koláře víme, že k tajemnému panu H. mohli jeho žáci chodit pouze jednou měsíčně, přičemž museli dodržovat přísná pravidla, spočívajících mimo jiné v koupeli a vnitřní očistě. Ke konci života si prý pan H. stěžoval, že ho jeho žáci špatně pochopili. Že místo aby se řídili jeho naukou, příliš se věší na jeho osobnost, což nejen je, ale i jeho samotného zdržuje od dokonalého prozření.

Marie Kubištová /roz. Formánková/ (2.11.1887 - 29.7.1956), známá spíše pod svým duchovním jménem Alma Excelsior, byla jasnovidná od svých čtyř let. Osobní zasvěcení prožila mezi roky 1922 - 1927 a díky němu začala psát knihy třetí cesty, obsahující nauky pro šestou árijskou kulturu, tj. kulturu filadelfickou, slovanskou. Svůj nelehký život i duchovní vývoj popsala ve vícedílné autobiografii Cesta ohně /1935 a 1937/. Obsah její nauky tvoří poznatky z neosobních zkušeností, nabytých v duchovních světech, který přenesla do malířského a obsáhlého literárního odkazu. Jádrem nauky je poučení, že cesta Lásky je i cestou proměňování bolesti v Lásku a zla v dobro. „Čím výše se má člověk vyvinouti, s tím větším zlem musí zápasiti, neboť jen tak nabude síly k jeho přeměnění a přemožení. Jako Kristus přinesl sílu mužství, aby se stalo vykupitelem duší, tak ženský princip přináší sílu vykoupeným duším vykoupiti fyzické tělo, aby se stalo chrámem těla Božího.“ Marie Kubištová žila na Moravě, v Brně a v Boskovicích. OBR.

- Kohout (Lasenic), Kefer, Kabelák (3xK) /EULIS/ , Lexa

- Bouška, Bardon, Lešehrad, Meyrink, Eliáš - ti co něco napsali

- Kužel

- Minařík (skupina kol něj - Kulovaný - psal o Horevu), Canopus - dílo

- Drtikol (dílo o něm)

- Běhounek .tel: 281 862 520 (Smíchov), Fučík (staří Universalisté)

- Kausa Kefer (gestapo) OBR. dopisu, OBR. skautů

- Kausa Lešehrad a kruh lidí kolem něho, píše o tom Skřivánek (viz. Jirka),
od r. 1948 člen KSČ (viz. NČH str. 225)

- Kausa Smíchovský

- Kausa Janeš?

- Jisef R. Adamíra, redigoval po válce časopis Psychická knihovna (viz NČH str. 209)

- Astrologové

- Alchymisté (informace o činnosti od Pikačky), Prantl

- Kabalisté (Sidon, Moučka)

- Kruh přátel duchovního bratrstva (sešitky má Pavlík, Jirka obrázky) OBR. Ex-libris

- Psyche /po válce/

- R+C kroužek v Českých Budějovicích (informace má Pavel Rut - viz. Pavlík) Nakonečný
dělali přednášky a fungují asi dodnes

- Nové poselství z Prahy

- Doba samizdatu (Zadrobílek, Jim Čert)

- Skupina kolem Nakonečného (Turnovský, Moučka, Vája) Josef Veselý

- Nedvěd - kabalistické obrázky /kontakt Martin Kováč/

-L. Pecho (zažil ho Jirka, pan Med)

- Cibulková

- Martinisté v 60. letech (viz. Nakonečný)

- Surrealisté

- Josef Louda a Martin Stejskal (TAROT)

- Soupis jmen hermetiků BIS



Petr Kalač
Knihovna Národního Muzea

Literatura:

M.Nakonečný, Novodobý český hermetismus. Praha 1995.
Moderní revue 1894 - 1925. Praha 1995.

DOKUMENTAČNÍ CENTRUM ČESKÉHO HERMETISMU

Text :

Zkušenost ukazuje, že bádání v minulosti českého hermetismu je velmi obtížné. Důvodem toho je nejen skutečnost, že tato oblast stojí a patrně vždy bude stát stranou pozornosti historiků z povolání, ale hlavně to, že příslušné materiály nejsou nikde cíleně archivovány a zpracovávány. Písemnosti, které jsou roztroušeny v různých soukromých archivech, pak zpravidla vezmou za své po smrti jejich majitelů, a skončí buď v popelnici nebo, v lepším případě, ve sběru. Mohli bychom uvést četné příklady, kdy se tak stalo. Dějiny českého hermetismu zhruba do roku 1948 zmapoval prof. dr. Milan Nakonečný ve své knize Novodobý český hermetismus (Praha 1995), který - historicky vzato - doslova v poslední chvíli vyslechl pamětníky a zpracoval dokumenty, které měl k dispozici. Časová oblast od roku 1948 do roku 1989 však není zatím podchycena prakticky vůbec, a dějiny českého hermetismu po roce 1989 se dosud tvoří. Domníváme se, že je třeba poučit se z minulosti a postarat se o to, aby doklady o duchovním usilování jedinců i skupin byly zachovány i pro budoucí generace. Proto bylo v červnu roku 2001 založeno DOKUMENTAČNÍ CENTRUM ČESKÉHO HERMETISMU /viz. Svět magie, č. 9 (3/2001), s. 103-104/. V jeho čele stojí mladý člověk, jehož knihovnické povolání zaručuje odborné zpracování archivních materiálů. Tato skutečnost dává příslib, že materiály budou moci být archivovány po řadu desetiletí, takže je reálná naděje, že takto vznikne značně rozsáhlý a svým způsobem ucelený soubor informací. Cílem DCČH je doplnit chybějící údaje o historii českého hermetismu před rokem 1948, shromáždit údaje o dosud nezpracovaném období mezi roky 1948 - 1989, a průběžně dokumentovat vývoj českého hermetismu po roce 1989. Obracíme se proto na všechny, kteří by nám v tomto záměru mohli pomoci. Budeme vděčni každému, kdo nám poskytne písmené či jiné materiály, týkající se historie českého hermetismu, ať již v originálech nebo v kopiích. Apelujeme na pamětníky a na žáky významných i méně známých osobností českého hermetismu, jakož i na členy zaniklých i dosud existujících okultních společností, aby sepsali své paměti. Zdůrazňujeme, že v žádném případě nechceme a nebudeme nikoho „kádrovat“, tj. rozhodovat o tom, kdo k rozvoji českého hermetismu přispěl více či méně, a kdo tudíž může nebo naopak nesmí „vstoupit do historie“. Všichni, kdo poctivě usilovali a usilují o duchovní poznání, jsou podle našeho názoru hodni úcty. Zároveň prohlašujeme, že získané materiály nebudeme publikovat bez souhlasu osob, které nám je svěřily, a zvláště pak budeme šetřit soukromí žijících osob, pokud se k nám dostanou materiály, které si jich budou týkat.
Kontaktní adresa: Petr Kalač - DCČH (archiv), Královská obora 56, 170 76 Praha 7.
E-mail: kalacak@yahoo.com