Všechna práva vyhrazena (c) 2001 Záhady.cz (DataLite spol.s r.o.). Doslovné ani částečně přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele - společnosti DataLite spol.s r.o.
O ČASU A VIDĚNÍ SMRTI V BUDOUCNOSTI

... Otevřená prostorná hala; nad ní něco svítí, asi měsíc. V hale stojí řady dopravních prostředků, ale nedá se rozeznat jakých. Zezadu haly přichází mužská postava. Teď je zřetelné, že dopravní prostředky jsou vagony, od nichž vedou ven koleje. Muž vychází z haly. Sklání se. V předklonu padá na zem. Lidé se sbíhají, jejich vzrušený hovor splývá ve švitoření. Všichni míří k nehybně ležícímu muži.

"Probudil jsem se zpocený. Cítil jsem něco mezi strachem a údivem ze síly snového zážitku. Bylo deset večer, 20. května 1991," vzpomíná Jaroslav Demeter Ptáček. "Přemýšlel jsem, čím asi byl vyvolán tak zvláštní sen a co znamená. Že by odlesk mého vnímání politické situace? Hodně jsem se tehdy o politiku zajímal a jezdil fotit na demonstrace. Pokusil jsem se znovu usnout a už jsem spal klidně. Následujícího dne jsem se dozvěděl, že mi zemřel táta. Bylo mu 46 let a netrpěl žádnou závažnou chorobou. Zemřel v deset dopoledne, v práci. Dalšího dne jsem tam jel pro jeho věci. Ujal se mě jeho mistr, a když jsme vyřídili formality, zeptal se, jestli nechci vidět místo, kde táta zemřel. Dovedl mě před halu vozového depa. Otevřená prostorná hala a v ní vagony, od nichž vedou ven koleje. Postavil jsem se na místo, kde jsem ve snu viděl tátu umírat. 'Ano, přesně tam se stalo,' přikývl mistr. Táta zemřel 12 hodin poté, co se mi o jeho smrti zdálo."
(část článku jenž vznikl na základě rozhovoru, který jsem poskytl Táborskému deníku)

Někdy na podzim loňského roku jsem se sešel s novinářem Josefem Musilem, který o mé osobě psal článek. Článek měl být původně o mém vztahu k hermetismu. Nejdřív jsem o tomto zážitku nechtěl nějak speciálně mluvit, nicméně jsem ho tenkrát nakousl. A znáte novináře - když z vás chtějí něco vytáhnout, tak to vytáhnou :-))) A tak vznikl článek, jehož část výše předkládám. Tato událost se stala a otevřela mé osobě určitou bránu k něčemu, co jsem tehdy nedokázal pojmenovat. Nepovažuji tento zážitek za nějaký zázrak nebo něco nadpřirozeného. Prostě jsou určité věci, které se běžně dějí snad každému. Ovšem naše LOGIKA nám tyto věci jakoby cenzuruje.
Jsou zcela pochopitelné případy telepatického přenosu na dálku (dokonce na neomezenou dálku) v tom jistém čase. Musíme však přihlédnou k tomu, že krajiny na naší planetě mají rozdílná časová pásma. I přesto se však zdá tento "přenos" myšlenek logický a rozum člověka ho dokáže pochopit a vysvětlit. Určitě si vzpomenete na nějakou situaci ve vašem životě, při které jste cítili, že vám někdo kouká takzvaně "do zad" a bylo vám to nepříjemné. A nebo naopak příjemné - to v případě, že vám "do zad" koukal exempli causa váš kamarád, přítel, někdo koho dobře znáte. Viděl vás a začal na vás myslet. ON byl "vysílač" a VY "přijímač". Vždyť určitě všichni dobře známe i situaci, kdy se chystáme někomu zavolat (e.c. přítelkyni, příbuznému etc) a v okamžiku když zvedneme telefon, tak začne zvonit a na druhém konci "drátu" je právě ten, komu jsme chtěli volat. Tyto případy se dějí bez ohledu na místo a vzdálenost.

PŘÍBĚH GENERÁLA PARMENTIERA
Nicolas Camille Flammarion (francouzský astronom, geofyzik, parapsycholog, badatel a spisovatel, který proslul zejména zkoumáním dvojhvězd a pozorováním Slunce a Měsíce) zaznamenal příběh generála Parmentiera, který byl mimo jiné předsedou Aliance Francaise pro šíření francouzského jazyka, místopředsedou Hvězdářské společnosti pro Francii, místopředsedou Zeměpisné společnosti a vysokým důstojníkem řádu Čestné legie. Dovolím si tuto příhodu citovat:
"Několik osob bylo shromážděno při snídani v Andlau v Elsasku. Čekalo se na pána domu, který byl na lovu. Když míjela hodina, usedli konečně přítomní ke stolu, neboť dle názoru paní domu se musel vrátit každým okamžikem. Začali snídat, vyprávět si veselé věci. Každým okamžikem se čekalo, že opozdilec, který byl velmi horlivým žákem sv. Huberta, vejde do dveří. Avšak čas stále ubíhal a ten, na kterého se čekalo, stále nikde. Všem to již začalo být divné, když se tu náhle za klidného počasí a nejkrásnější oblohy okno jídelny, které bylo dokořán, prudce s velikým hlukem zavřelo a opět ihned otevřelo. Hosté byli překvapeni tím víc, když tento pohyb okna se nemohl uskutečnit jinak, než s převrhnutím láhve s vodou, která stála před ním. Láhev však svou polohu nezměnila."
Příběh pak končí tím, že paní domu vstala od stolu a vykřikla, že se stalo určitě nějaké neštěstí. Měla pravdu. Asi za hodinu po této události bylo na nosítkách přineseno tělo lovce. Ten byl střelen přímo do prsou. Jeho poslední výkřik před jeho skonem byl: "Ženo moje, děti moje ... !"
Co nám však dokazuje tato příhoda a další podobné příhody, kterých Nicolas Camille Flammarion shromáždil okolo tisíce? Přinejmenším dokazuje funkčnost telepatie. Dále pak určitou schopnost člověka v okamžiku své smrti "předat" telepatické vidění smrti a nebo jinou telepatickou vidinu. Záměrně uvádím slovo "vidina", protože jak vidíme na příběhu výše, jednalo se o pouhou vidinu, jelikož nebyla převrácena lahev s vodou, tudíž nemohlo dojít ke skutečnému pohybu okna. Nicméně podobné příhody zaznamenané nejen Nicolasem Camille Flammarionem se dějí skoro vždy ve stejném čase (otázkou zůstává ovšem to, jakou rychlost má telepatická myšlenka v prostoru).

PŘÍBĚH SMRTI HERCE LUGOSIHO
"Já jsem Dracula", říkával americký herec maďarského původu Bela Lugosi před zrcadlem. Draculu si zahrál na prknech divadla, ale i v několika filmech. Nejznámějším filmem je určitě Dracula (1931). Život tohoto herce byl opředen rouškou legend. Nechme teď prosím stranou všechny ty polopravdy a mýty ze života tohoto pána a věnujme se jeho smrti.
Podstatné je, že "Dracula" Lugosi byl velkým kamarádem s dalším hercem: Williamem Henrym Prattem alias Borisem Karloffem, který si zahrál e.c. Frankeisteina. Jejich přátelství přerostlo v něco až úchylného, jenž naznačuje i korespondence mezi Lugosim a Karloffem (její část zveřejnil v češtině spisovatel a hudebník Petr Štěpán). Oba herci věřili ve svou vyjímečnost a hlavně v to, že žijí věčně.
Bela Lugosi zemřel 16. 8. 1956 ve svém domě. Před svou smrtí začal křičet na Borise (Williama Henryho Pratta), který však v tu dobu byl v Anglii. Alespoň to tvrdila služebná, která s ním byla před jeho smrtí. Lugosi zemřel odpoledne. Boris zazvonil u jeho domu ten den večer, aniž by byl prý informován o tom, že Lugosi zemřel.

PŘÍBĚH VIKÁŘE FORESTIERA
P. L. Forestier byl vikářem ve francouzském Saint - Pieru. Forestier napsal dopis (který Nicolas Camille Flammarion eviduje pod číslem 23. V tomto dopisu vikář popisuje to, že jeho matka již byla několik měsíců nemocná. Údajně však nic nenasvědčovalo tomu, že by se její stav měl nějak zhoršit. Forestier měl ve spánku stav, který popsal jako "prudké elektrické škubnutí". Ihned toto škubnutí začal přičítat tomu, že mu jeho matka dává nějaký signál. Zemřela však až další den. Bylo to asi třicet hodin po tomto snu.
Tento příběh (příběh vikáře Foreistiera) se mi zdá trochu podoben i mému snu. Ovšem s tím rozdílem, že můj otec nebyl nemocen, tudíž ani on a ani já jsme nemohli očekávat jeho smrt. Jen "budoucnost" jakoby věděla co přijde ...

TELEPATIE A AUTOCENZURA
Nepovažuji schopnost přijímat telepatické signály za nic vyjímečného. Myslím si, že tuto schopnost mají všichni savci, možná i většina živočichů na tomto světě. Myslím si, že právě vlivem civilizace tyto schopnosti postupně otupujeme - prostě a jednoduše: člověk je dnes více odkázán na přístroje než na svůj rozum, na svou intuici, na svůj šestý smysl. Nepotřebuje trénovat tyto schopnosti, obnovovat je, protože je "zajištěn" jinak. A pak je člověk překvapen, když se přirozenou cestou stane něco čemu říkáme zázrak. On to však není zázrak, ale "volání divočiny" či chcete-li "volání naší prapodstaty", "volání člověčího v člověku". A když pak přijde tento "zázrak", tak člověk má sklon si logicky jeho projevy autocenzurovat. Nejčastějším projevem této autocenzury je to, že si řekneme: "to je přeci náhoda".
Náhoda však neexistuje. Náhoda je stejně tak nezměřitelná veličina, jako všechny ty "věci", které náhodou označujeme. Slovo "náhoda" je slovem označujícím NĚCO, co nedokážeme změřit, dokázat, prokázat, pochopit. A když jsme ochotni, si tyto věci bez přítomnosti naší autocenzury připustit, tak se bojíme o nich mluvit, aby nás společnost nepovažovala za "jinaké", za "vybočující", za blázny.
Telepatie snad nejvíce transparentně funguje mezi člověkem a psem. Pes je "přijímač" telepatické informace, ale mnohdy i "vysílač". Ale člověk je častěji jen "vysílačem" a již méně dokáže přijímat telepatickou informaci.

ČAS - ROZMĚR ČÍSLO "4"
A = rozměr číslo "1" - bod.
A x B = rozměr číslo "2" - plocha, dvojrozměrná.
A x B x C = rozměr číslo "3" - prostor, trojrozměrnost.
Ovšem chceme-li něco zaznamenat a umístit do "historie", minulosti či budoucnosti, jsme nuceni použít i rozměr číslo "4", který definoval Einstein. Rozměr číslo "4" je rozměrem bez kterého si nedokážeme domluvit ani rande. Pak je ovšem otázkou, zda-li čas (jakožto rozměr) existuje či neexistuje. Je otázkou, jestli existuje i bez toho, aniž bychom ho vnímali. Existuje čas bez člověka? Existuje čas bez myšlenky na čas? Zenová filozofie by nám nejspíš odpověděla, že čas mimo naší mysl, je neexistující veličina. Čas je v podstatě (existuje-li skrze naše vnímání) velice pružnou veličinou, protože na naší planetě "běží" jinak než jinde ve vesmíru. Nechci zde spekulovat o existenci či neexistenci času. Ale mnohé příhody (které lze zařadit do "škatulky" paranormální či parapsychologické) nám jakoby naznačují neexistenci času, protože čas lze "překročit" (viz e.c. příhoda v úvodu tohoto článku).

JAROSLAV DEMETER PTÁČEK

Použitá literatura:
Josef Musil: Magie mi přináší klid i podnětné změny (Táborský deník 2007);
Nicolas Camille Flammarion: Neznámo a záhady lidské duše (Orchidej České Budějovice 1991);