Všechna práva vyhrazena (c) 2001 Záhady.cz (DataLite spol.s r.o.). Doslovné ani částečně přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele - společnosti DataLite spol.s r.o.
Největší tajemství

Už jste někdy přemýšleli, jestli jste nežili už dřív? Už jste někdy přemýšleli, proč jste takoví, jací jste? Proč máte rádi to co máte rádi, proč vám něco jde snadno a něco vůbec? Proč některým věcem rozumíte snadno, proč je vám někde přirozeně dobře, aniž jste tam kdy dřív předtím byli? Máte představy, sny, vzpomínky na něco, co nemůžete znát nebo se zdá, že to ani neexistuje? Proč se některá science-fiction zdají být tak povědomá nebo některé sny reálnější než takzvaná denní skutečnost? Jaký je vlastně původ našich životů? Existují světy z našich vizí? Funguje čas opravdu lineárně? A jsme tu, abychom se učili, nebo je to vše jen taková hra? Napište mi na kontakt uvedený na konci článku!

Souvisí to samozřejmě s věčnou otázkou: „Co je po smrti?“. My obyčejní lidé rádi říkáme, že „žijeme jen jednou“. Co když ale žijeme „jen“ nekonečněkrát? Co když je smrt jen přechodným stavem, ze kterého se opět vydáváme do nových a nových životů. A jsou naše otázky opravdu věčné, nebo se jen hloupě ptáme dokola na to stejné, na co už dávno máme odpověď?
V posledních posledních sto letech vědci nasbírali naprosto překvapivé množství dat, souvislostí a ověřitelných příběhů lidí, kteří se rozpomenuli na svůj údajný minulý život a poznali předměty, osoby i místa, která by podle našich dosavadních znalostí o člověku a fyzice rozhodně znát neměli… Toto zopakuji, protože je to pro většinu lidí těžké vnímat: vědci nasbírali obrovské množství konkrétních případů osob, které poznaly předměty, osoby i místa, která za svého života nemohly poznat a které by podle vědeckých znalostí o člověku a fyzice rozhodně znát neměli. Někteří dokonce umějí dělat věci či ovládat nástroje, které se v tomto životě nikdy ovládat neučili. Vrátíme se k tomu.

Něco o tzv. duši a reinkarnaci...

Můžeme si položit pro někoho vtipnou či provokativní otázku: Nebyli jste v minulosti svojí babičkou? Pokud ta zemřela dříve, než jste se narodili, neměli byste to úplně vylučovat. Reinkarnace neboli znovuvtělení. Podle buddhistického pojmosloví znovuzrozování. Jednoduchá představa zapadající do cyklického běhu přírody, o tom, že život nekončí, nýbrž stále mění podobu. Je po tisíce let nedílnou součástí mnoha filozofických a náboženských tradic, včetně drúzské moudrosti, buddhismu, taoismu, keltské víry, tradiční víry eskymáckých Inuitů, víry řady kmenů severoamerických „indiánů“, některých šamanských tradic a samozřejmě je i součástí džinismu či takzvaného hinduismu, správněji védské dharmy či sanátana dharmy. Ve vědeckých kruzích je situace obdobná jako u křesťanů či muslimů – většina představu přerození odmítá, ale najdou se i skupiny a jedinci, kteří jsou o reinkarnaci přesvědčeni. A nemusí být malé. Odhaduje se, že na Západě věří skrytě okolo čtvrtiny křesťansky založeného obyvatelstva v reinkarnaci, i přestože to odporuje dogmatům víry.

Vědci umí vysvětlit cokoli z hlediska své víry, pro níž nemají žádný důkaz. Ano, víry, jelikož jistí si být nemohou. Co není prokázáno, nesmí žádný vědec vylučovat. Dokázat neexistenci něčeho rovněž nejde. Pokud to tak vědec dělá a vylučuje neprokázané, není věrný principu vědy. Přinejlepším si může říkat „vědec skeptik“. V existenci samostatné duše věří i mnozí ze starých řeckých filozofů, na něž naši skeptici tak rádi navazují. Pro tyto skeptiky ale žádná duše neexistuje. Život je jen výsledek biologických funkcí, vědomí je iluze vzniklá součinem všeho, co ani nemá smysl, ale vzniklo to strašně komplikovaným procesem nezamýšlené naprosté náhody, která má počátek v jakési obří bezsmyslné události, při níž z ničeho vzniklo všechno. Život ve smyslu vědomí podle nich vlastně neexistuje. Pocit „já“ je pro ně irelevantní – tedy nezáleží na něm, není pozorovatelný v mikroskopu, nesouvisí s ničím a dejte s ním pokoj.

Je tedy reinkarnace skutečná? Co o ní můžeme říci? Nezdá se být logické, že tenhle život, který žijeme, není všechno? Máte-li podobný pocit, nebo snad dokonce jistotu, napište mi. Aktuální funkční kontakt na mě je na konci článku. V naší společnosti se o tom nemluví. Možná řeknete, že vaše rodina ani sousedé a kolegové žádné vzpomínky na své životy nemají. Ale možná vám o nich neřekli a možná jim je vymlátil z hlavy způsob, jakým žijeme. Možná vám povídám nesmysly. Ale proč? A proč vy si myslíte, že si nic nepamatujete? Proč vůbec zapomínáme? A proč čtete tyto řádky? Co vás k tomu volá?
Ve veškerých šamanských a léčitelských tradicích přírodních kmenů, které naše věda označila za primitivy, existuje svět duchů a více či méně svobodná možnost přesunu duše. V každé takové tradici je svět mnohem větší, než jak ho vnímá materialismus Západu.
Asi letmo znáte hlavu tibetského buddhismu, dnes už poněkud zpolitizovanou Jeho svatost Dalajlámu. Ten je už po tisíciletí s pomocí vizí a dalších vodítek pokaždé vyhledán u svých nových rodičů a doveden zpět do svého kláštera a dosazen do funkce. Dítě dalajláma při zkoušce snadno rozpoznává své osobní předměty a blízké kolegy, čímž je jeho totožnost potvrzena. Byly o tom natočeny i hollywoodské filmy. Je to součást popkultury. Všichni to známe. Ale vědecké studie a jejich závěry zná sotvakdo.

Pokud vás zajímají vědecké výzkumy…:

Moderní výzkum reinkarnace začíná s rozvojem psychologie a psychiatrie ve 20. století. Postupně se věda ocitá v rozpacích a dnes v této tematice hoří až válka. Rodí se lidé po své smrti do nových těl? Jednou z důležitých osob na poli vědeckého výzkumu reinkarnace se stává v průběhu 60. let 20. století doktorka Helen Wambach, autorka knih Život před životem a Návraty do minulých životů. Motivována vidinou prokázat nesmyslnost myšlenky minulých životů začala 10letý výzkum, v němž podrobila hypnóze 1088 osob. Při svých sezeních se ptá zkoumaných jedinců na velice detailní popisy časového zařazení, oblékání, obuvi, nádobí, peněz či bydlení, které, jak doufá odhalí, že nekorespondují s prokázanou historickou skutečností. Právě to jí však přivede k hrůznému zjištění – popisy osob, které zpovídá, jsou velmi, velmi přesné. Výzkum uzavírá slovy „Fantazie a genetická paměť nemohou být příčinou výsledného obrazu, který popisy prokázaly.“ „S výjimkou 11 případů všechny popisy souhlasily s historickými záznamy.“

Wambach se do výzkumu ponoří, počet zkoumaných osob rozšíří na 10 000, přičemž přísně omezuje vlastní otázky, aby neovlivnila zkoumaného. 90% hypnotizovaných si přesto vzpomene na minulé životy, navíc někteří i na životy budoucí, což lze pochopit, pokud přestaneme vnímat čas lineárně. Vědecká komunita výsledky odmítne pro použití hypnózy. Obdobně jsou odmítnuty i výzkumy Raymonda Moodyho, autora knihy Život po životě, který zkoumá zážitky blízké smrti, obvykle tzv. klinickou čili chvilkovou smrt v nemocnici, aby se dozvěděl, kam a jak odchází život z člověka. Jeho zkoumaní se pozorují, jak stoupají ze svého těla, a pohybují se jakýmsi tunelem směrem ke světlu. Vracejí se s oživující zkušeností, že život po smrti pokračuje a oni mají z nějakého důvodu ještě zůstat v těle. Nevěřící vědci oponují, že komplikovaný lidský mozek a oční nervy mohou při odumírání způsobovat optické klamy a prožitkové klamy způsobené látkami produkovanými tělem. Vysvětlení, proč může jít o iluzi, klam či podvod, ale překvapivě utichají v konfrontaci s nekončícím přílivem dalších výzkumů, důkazů, svědectví a případů samovolných rozpomenutí. Někteří výzkumníci vynechají hypnózu, aby zpovídaný subjekt nebyl ovlivněn. Dr. Ian Stevenson, který publikuje pouze pro vědeckou komunitu a je vedoucím katedry psychiatrie na lékařské fakultě Virginské univerzity v americkém Charlottesvillu, ve své studii „Mateřská znaménka a vrozené vady odpovídající zraněním zesnulých“ propojuje reinkarnaci s biologií. Nachází 865 dětí se vzpomínkami na předchozí život a zjistí, že 35% z nich má mateřské znaménko nebo vrozenou vadu, které přesně odpovídají ráně, na níž v minulém životě zemřely. Jako by to nestačilo, existují lidé a zejména děti, které si na své minulé životy vzpomínají samovolně, aniž by kdy něco o nějaké reinkarnaci slyšely.

Některé si údajně pamatují, jak si vybraly i své nové rodiče. Čtyřletá Maileya Glover z USA si vzpomíná, jak pozorovala svou maminku svrchu, než se jí narodila, a dokáže přesně popsat, co její matka dělala, než se narodila. Navíc, když jí maminka zpívala babiččinu oblíbenou píseň, Maileya ji poznala. Řada indicií ukazuje na to, že byla v minulosti svojí vlastní babičkou. Pro Američana či Evropana šok, v Indii nic zvláštního a nikdo se dětem jejich vzpomínky nesnaží vyvracet, protože jsou v souladu s vírou. Jistý chlapec Titu tak například o sobě prohlašuje „Jmenuju se Sureš Varma a mám ženu Urmu, která bydlí ve 13 km vzdálené vesnici.“ Popisuje přesně i svou smrt a když je zavezen rodiči na popsané místo, vše se jen potvrdí. Odkud má všechny informace a proč by se snažil o podvod? Pětiletému Tomymu z USA zas jednou ulétne knoflík. Ihned vezme jehlu a nit a přišije si ho sám. Nikdy ho to nikdo neučil, nikdy dříve to nedělal a na dotaz matky odpovídá „Na lodi jsme to tak dělali vždycky.“ a popisuje svůj někdejší život námořníka. Šestiletý Ind Tarandžit Singh z Alluna Miana v Indii zase od dvou let tvrdí, že se jmenoval Satnam Singh, že žil ve vesnici Čakčela a že byl zabit na kole, když jel ze školy domů. I v jeho případě se podařilo najít veškeré důkazy a potvrdit fakta. Při srovnání rukopisů Tarandžita a Satnama soudní znalci navíc potvrdí: jejich písmo je naprosto shodné! Případů jsou nekončící kvanta. Při rozpomenutí na detaily předešlého života navíc často odcházejí zdravotní obtíže, dlouhotrvající ekzémy, alergie, fobie či bolesti. Lidé se úspěšně vymotávají z dramat, která opakovali desítky let a netušili proč.

K přesvědčení o reinkarnaci se během 20. století postupně přihlásila celá řada silných skeptiků. Jen z řad amerických psychologů a psychiatrů jmenujme Geralda Edelsteina, Geralda Nethertona, Briana L. Weisse či Alexandera Cannona. Anglický psychiatr Arthur Guirdham byl rovněž silný skeptik. Po 44 letech používání hypnózy tvrdí: „Pokud bych na základě těch důkazů nevěřil v reinkarnaci, musel bych být mentálně postižený.“ Skutečnou záhadou je tak spíše otázka, která se vleče s většinou záhad, které označujeme jako paranormální jevy, a to Proč o tom čteme jen z pochybných plátků? Kdo nebo co ovládá vědeckou komunitu a média? Případně Proč toto poznání společnost odmítá?

K čemu to je všechno dobré?

Nic nevzniká z ničeho, vše má svou příčinu, svůj původ, a to je to nejjednodušší vysvětlení všeho. Tato myšlenka je základem racionálního vědeckého myšlení. Je to princip kauzality. Ostatně i koncept karmy původně nic jiného neznamenal. Tak proč si hrát na nevědomé?

Zapomnění může být užitečné, dává nám možnost začít znova, odpoutat se od starých vzorců a návyků. Ale je nedokonalé. V jádru se neměníme a mně osobně přijde, že naše staré vzorce se naopak v dětství zesilují. Zesilují až do poměrně silného utrpení, zřejmě abychom je mohli následně v dospívání a dospělosti začít vědomě překonávat. Ale myslím si že nám také škodí, pokud to s tím zapomněním přeháníme. Rádi říkáme, že žijeme jen jednou, abychom si dodali odvahy. Teď nebo nikdy! Dává nám to důraz na přítomnost, abychom ze sebe vydali maximum. Nevěříme v nic, abychom nemuseli na nic brát ohledy. Rádi děláme mentální cvičení, že máme jen jeden pokus na vše, abychom vše dramatizovali. Ale to drama pak rozvádíme do enormních rozměrů.

Tlak, který si vytváříme, nás ničí. Zodpovědnost, křeč, povinnost a tlak. Sebevraždíme se, protože se nám něco jednou nepovedlo, nebo protože teď a tady nás nemají dost rádi. Domníváme se, že z života můžeme utéct, a pokud se nám to nepovede nebo najdeme rozum, dostatek sebelásky či pud sebezáchovy abychom to nedělali, pak po zbytek života dost často trneme v totální křeči, že se vše musí povést a litujeme sami sebe, jak nešťastný a temný je ten svět, že nám při tom jednom jediném pokusu o život něco nedopřál. Vytváříme si iluzi totální bezsmyslné krutosti vesmíru, která nás následně sžírá, poddáváme se materialismu a negativismu, abychom kdesi až v satanismu a hlubinách našich vnitřních hrůz opět našli opačný konec duchovního světa, který by nás osvobodil od mentálního vězení, které jsme si vytvořili.
Přetvářka, ignorace, skrývání se ani nalhávání si nikdy nemůže trvat věčně. Jsem to, co jsem. Neudělala to ze mě škola, rodiče ani pan president. Život sám otevře člověku postupně oči, aby viděly, co nikdy před nimi nebylo skryté, ale co jsme nevnímali. Mimo jiné to, že vůbec nezačíná narozením a nekončí smrtí, a že se bereme příliš vážně, a hrotíme svá dramata.

Pravda o našich minulých životech je ale pouze jedním střípkem pravdy o našem původu. Je to vlastně nudná skutečnost o neustálé recyklaci a pokračování. Odkud ale pocházíme, než jsme přišli na tuto planetu? Kromě naprosto ověřitelných příběhů se při řízeném rozpomínání na minulost občas objeví i detailní vzpomínky na světy, které vůbec neodpovídají podobě naší planety nebo historie tak jak jí známe. Kým jsme doopravdy? Co je náš účel a jaké jsou naše pravé schopnosti? Jaké civilizace tu byly před touto? Opravdu musíme vše zapomenout a opět zemřít? Jsou neživé věci opravdu neživé? A Co ještě bychom chtěli v tomto těle zažít za dobrodružství? To jsou otevřené otázky, otázky, které mi přijdou mnohem zajímavější. Podobně jako otázka: Dívají se hvězdy nazpět, když se my díváme na ně?

Spojme se

Pokud vás to, co jste tu četli, zaujalo, a rádi byste osvobodili nebo přepnuli své myšlení tak, aby váš život byl více dobrodružstvím a méně drtivou povinností, pokud máte chuť žít a snít, pokud vás zajímají příběhy dávnověku i budoucnosti, a především pokud byste byli rádi v kontaktu s podobněji smýšlejícími lidmi, napište mi krátkou větičku na e-mail hvezdnyprach@gmail.com . Uvažuji už dlouho o tom, jak to udělat, abychom si ten život více užívali a mohli být ve spojení, a slibuji, že pokud mi napíšete, dám vám vědět jako prvním, až dám dohromady něco, co nám v tom všem pomůže.

Dalibor Novák, DiS.