| Ztracená etika |
| Věda začíná být zajímavá teprve tam, kde končí. Justus von Liebig ZTRACENÁ ETIKA V mém oblíbeném televizním seriálu Millennium praví hlavní postava Frank Black: „Viděl jsem budoucnost, kde byl boj mezi dobrem a zlem, který zuřil po milénia, konečně dobojován a zápas o naše srdce a duše byl navěky rozhodnut. Přežijeme… možná. Jen tehdy, pokud pustíme z hlavy otázku co vlastně chceme a začneme se ptát světa co chce a potřebuje celý vesmír, ptát se, co ode mě očekává život sám.“ To myslím velice dobře koresponduje s tím, o co bezpochyby v nové etice pro nové milénium, jak ji charakterizoval i sám Tändzin Gjamccho neboli čtrnáctý dalajlama, jde. O určitou pokoru, pokoru před vesmírem a přírodním řádem. Pokoru, která vystřídá systém nekonečného sobectví a přístupu, který dětinsky prohlašuje, že vše je tu k naší libovolné konzumaci, jako bychom byli pány všeho, což ostatně také tvrdí. My jsme však jen malé částečky, byť s nekonečnou důležitostí a mocí, které patří k ohromnému celku, jež zatím neumíme nazvat lépe než jako vesmír, skutečnost či Bůh. Náčelník Seattle říká: „Toto víme: země nepatří člověku, člověk patří zemi. Všechny věci jsou propojeny jako krev, která nás všechny spojuje. Člověk neutkal pavučinu života, je pouze jednou její nitkou. Cokoliv způsobí pavučině, způsobí sám sobě.“ Proč máme nejen největší potřebu nové etiky, ale i nejblíže k jejímu pochopení? Tzv. západní svět se vydal po očistě středověku a následném delším tápání až k průmyslové revoluci, která odstartovala samostatné dějinné údobí. Údobí, ve kterém materie a věda založená na pozitivistických pravidlech převládla nad religiózním pohledem na svět. Člověk odmítl věřit a vědecky nepodepřené znalosti zavrhl. S nimi odmítl i klid a moudro našich předků, představy o vesmíru či smyslu života, a navíc ztratil etiku, která zaručovala minimální harmonii ve světě. Věda, která z velké míry nastoupila na místo duchovního formovatele, jímž až do té doby bylo v západním světě povětšinou křesťanství, lidová slovesnost s tradičními zvyky a u intelektuálské vrstvy středověká alchymistická a zednářská esoterní tradice. Samozřejmě, že posledně jmenovaný duchovní směr zažil nejmenší úpadek, vyplývaje to z jeho podstaty. Nastupující věda narýsovala sama sobě velice ostré, těžkopádné vymezující principy. Vyhrazuje si specifické a velice obtížné podmínky „měřitelnosti“ apod., tzn. vymezuje velice přesně a úzce druh věcí, které chce poznávat. Tím ovšem in principiae, tedy předem, určuje a vymezuje výsledný obraz světa, který se přirozeně těmito principy řídit nemusí. Jenže, i přes tato úzká pravidla dnes věda objevuje zákonitosti, které zcela korespondují se starými náboženskými a filozofickými myšlenkami. Od tradic odtržený svět jim nyní má velké problémy věřit. Dalibor Novák (vybráno z připravované knihy s pracovním názvem "Duch doby, fenomén aklimatizace a etika pro nové milénium") |